7. den 24.7.2009 Vøringsfossen
Hjølmo – Vøringsfossen – Brimnes – Bruravik – Voss – Indra Arna – camp Lone
V čistě povlečené posteli se budím jako první a protože vrzáním prkenné podlahy nechci rušit spolunocležníky, tak se už po sedmé hodině odebírám do poněkud ledového potoka provést ranní údržbu. Za tuto sebetorturu se následně odměňuji pobytem v již opět krásně vytopené obývací místnosti, kde svým blízkým do vzdálené domoviny píšu nějaké pohledy a poté obdivuji místní knihovnu. Mým souputníkům se z jejich pelechů ani po hodině evidentně nechce a tak už dále nečekám a na stolečku před chalupou s krásným výhledem na Hardangerviddu vařím snídani, což přiláká alespoň na potravu natěšeného Roberta. Ten je dost krutě zarmoucen zjištěním, že obsahem krásně vonícího "Loupežnického hrnce" jsou i žampiony (které jako správný myslivec k smrti nesnáší) a svoji porci velkoryse přenechává Matesovi, který pro změnu zkonzumuje v jakémkoliv množství naprosto vše. Po chutné krmi se vydávám ještě kousek proti proudu okolo tekoucí řeky a tak trochu z dlouhé chvíle pořizuji spoustu fotek okolí. Pro nevnímavého jedince zdejší krajina zřejmě může působit poněkud fádně, ale mě ta okolní liduprázdná pustina největší náhorní plošiny v Evropě fascinuje, což si také náležitě užívám. Hypnotizující klid, jehož součástí je vzdálený hukot vodopádu, svist peřejí nedaleké řeky a blízké bublání potoků je umocněno tím, že komáři - stejně jako Kořínci - dnes žádnou aktivitu prozatím nevyvíjejí. To se ale záhy ukazuje jako omyl, neboť při návratu k chatě už z dáli vidím Martina, kterak nesměle očuchává zbytek obsahu původně kilové konzervy a po několikátém ujištění, že Robertův díl může nekompromisně dorazit se rozzáří jako Těsnohlídkův vánoční strom na náměstí Svobody. Posléze se začínají objevovat další členové Kořínkovic klanu a tak po splnění všech ranních povinností konečně balíme, loučíme se s Otarem a po desáté dopolední vyrážíme na cestu zpět. Počasí je o poznání lepší než včera a tak za chvíli kráčíme pouze v tričkách. Míjíme se s domorodou turistkou doprovázenou hafanem vybaveným psím batohem a trochu nás mrzí že taktéž nedisponujeme nějakou stejně vychovanou čtyřnohou smečkou. Cesta ubíhá velmi příjemně a tak už v kolem jedné před sebou spatřujeme naše železné oře, zaparkované nad vodopádem Valursfossen. Trochu si vyčítám svoji dávku nedbalosti, když v zámku rakve na střeše Pašíka vidím i klíče od auta, které se tu celé dva dny před zraky všech kolemjdoucích ve větru pohupovaly, a celkem samozřejmě zjišťuji, že se nám nic neztratilo. V rychlosti se přebalujeme do "cestovního" a vydáváme se překonat více než osmi set metrové převýšení, tentokrát směrem dolů. Za jednou ze zatáček se proti nám objevuje auto s mladými Belgičany a dle pravidla že lépe se couvá dolů nám uhýbá tak nešikovně, že najednou má přední kolo ve vzduchu, bez možnosti dalšího pohybu. Byla to jeho chyba, ale solidárně se pokoušíme o záchrannou akci a pomocí lana se ho chystáme vytáhnout. Že se to může zdařit si namlouváme pouze do okamžiku, než slečna zabouchne dveře takovou intenzitou, že do více než metrové škarpy se jejich Megane sesunuje celý s do vzduchu čnícími dvěma koly. Vytváříme proto v Pašíkovi další místo na sezení a s dost nešťastným šoférem sjíždíme do Øvre Eidfjordu, kde úspěšně domlouváme vyproštění zapadeného vozu adekvátní mechanizací. Teď už necháváme Belgičana svému osudu a s neplánovanou časovou prodlevou zahýbáme vpravo na silnici č.7. Dvěma neuvěřitelnými spirálovými tunely stoupáme o 500 výškových metrů k parkovišti, kde necháváme auta a vyrážíme na prohlídku