Smůla ve hře - štěstí v lásce??? - 10. díl
Mistrovství světa už skončilo, ale příběh pokračuje dál.
Sejde se Brian s Kellanem, nebo ho nechá zklamaného odletět zpět do Ameriky?
Franky skvělý nápad, bohužel zase nejsem tak kreativní, takže zvonění telefonu nezpůsobila Wiki - i když mě už napadlo pár důvodů, proč by volala. Ale o tom až příště.
--------------------------------
Smůla ve hře, štěstí v lásce?
Dezert mezi stromy
„Promin, ze pisu tak pozde, doufam ze te nebudim. Nevim kolik mas casu, ale co kdybychom se sesli zitra nekde na obed?
Brian.“
Vymyšlení takhle krátké zprávy mu trvalo snad půl hodiny. Rozhodnutí jestli vůbec napsat, skoro celý večer. Rozhodně s ním nechtěl skončit někde v hotelu, to si vytyčil už na začátku. Silně zvažoval napsat, že prostě nemá čas, nebo že je moc unavený, nebo prostě cokoli jiného. Jenže to mu připadalo trochu sprosté, když si Kell dal tu práci a kontaktoval ho.
Prostě si popovídají nad dobrým jídlem (tentokrát zaplatí Brian) a rozejdou se jako kamarádi, kteří už se nikdy neuvidí. Hlavně žádné důvěrnosti!
Ve Vancouveru měl vlastně ohromnou kliku, že ho nikdo nepoznal a nenafotil v náručí tmavovlasého Američana. To by tedy byly palcové titulky.
Sex byl sice úžasný... Vlastně ten nejlepší, jaký si pamatoval, ale vyměnit ho za svoji kariéru rozhodně nechtěl. Nikdo by ho už neznal jako Briana Jouberta – skvělého krasobruslaře, ale jen jako toho bruslícího teplouše. Nechutné spekulace by zaplavily celý svět.
„Tak dost!“ okřikl se hlasitě a přitáhl si plyšového psa do náručí. Zabořil obličej do jeho krku a vdechoval tu uklidňující vůni. Pár polibků by ale nebylo vůbec k zahození. Vzpomněl si na Kellanovy rty. Dokázaly konejšit i silně vzrušovat.
Kruci! Měl by si konečně najít nějakou ženskou, aby ho takovéhle blbosti vůbec nenapadaly.
Telefon zavibroval. „Takze zitra v jednu na piazza Rivoli?“
Odepsal jen dvě slova: „Budu tam.“
Snažil se přesvědčit, že ten hřejivý pocit, co se mu usídlil v srdci nemá nic společného se zítřejším setkáním.
<><><>
Pět minut před jednou zahlédl Kellan vystupovat Briana z taxíku. Vykročil mu naproti. „Ahoj Briane.“ pozdravil ho neutrálně. Pozoroval, jak se k němu bude chovat.
Brian také pozdravil, usmál se a podal mu ruku. Dlaň příjemně hřála. „Tak kam vyrazíme? Už mám docela hlad.“ vypravil ze sebe kupodivu klidným hlasem.
Ani jeden z nich tu žádnou restauraci neznal, tak se rozhodli podle dojmu z ulice. Nic luxusního nehledali, a tak vstoupili hned do prvního slibně vypadajícího podniku.
Z jídelního lístku si bez problémů vybrali a teď nezbývalo než zahájit hovor.
Po chvíli ticha začal Brian: „Jak jsi mě vlastně našel? Nevzpomínám si, že bych ti někdy řekl, kde mě hledat.“ Vlastně mu nikdy neprozradil ani svoje celé jméno.
„Za to může jeden nepodařený večírek.“ Stručně mu vylíčil průběh Jamesova podvodu. Ale podrobnosti typu, hned jsem se sebral a letěl do Evropy, raději vynechal. Oficiální verze přeci zní, že měl zrovna jednání v Německu a pak se tu na skok stavil.
„Vlastně mě napadá, že já o tobě pořád skoro nic nevím. Co když mě teď jako slavnou osobu okradeš... třeba o kapesník. Ani nebudu vědět koho zažalovat.“
„To aby sis ho pořádně chránil. Hrozně rád kradu posmrkané kapesníky.“ Kellan začal hrabat peněženku. Vytáhl z ní světle modrou kartičku a podal mu ji. „Stačí předat policii a do pár hodin po mě vyhlásí pátrání.“
„Co po tobě, ale po mém kapesníku. Strašně lpím na svých věcech, víš.“ Uličnicky na Kella mrkl.
„Bez něj se ani nevysmrkáš.“
Číšnice, která právě přinášela polévku se po nich zvláštně podívala. Ale nebyla tak drzá, aby to jakkoli komentovala.
Skvěle se bavili a i jídlo chutnalo dobře. Brian si právě uvědomil, jak mu v posledních týdnech chybělo pořádné uvolnění. I když se ho ostatní snažili rozptylovat, stále cítil nepříjemný tlak někde hluboko v břiše. Ten byl teď ale dokonale vymazáván upřímným smíchem.
Nálada mu však rychle klesla pod bod mrazu, když se podíval Kellovi přes rameno. Na druhé straně místnosti seděl postarší muž s okem u hledáčku a pilně dělal jednu fotku za druhou. Novináři Brianovi nevadili, pokud ho zpovídali na soutěžích - bez toho se jeho práce neobejde. Ale naprosto nesnáší, když se mu někdo hrabe v soukromí. Co je komu do toho, s kým si zajde na oběd? Zamračil se na něj. Muž měl alespoň tolik slušnosti, že sklonil objektiv. Brian ho přesto podezříval, že jakmile z něj spustí oči, určitě ještě několikrát zmáčkne spoušť.
„Dojedl jsi?“ zeptal se Kellana. „Mohli by jsme už vypadnout! Nějak mě přešla chuť.“
Kell si do pusy rychle strčil pár posledních soust a souhlasně kývl. Brian mu nechal ještě pár vteřin na rozkousání a začal se zvedat. Spěšně zaplatil překvapené servírce a za chvíli už stáli venku.
„Tak takovýhle lidi mi dokážou pořádně zkazit náladu.“ postěžoval si krasobruslař.
„Myslíš mě, nebo tu servírku?“ zjišťoval Kellan, který si předtím ničeho nevšiml.
„Toho protivného fotografa.“
Kell se na něj překvapeně podíval ale raději to nekomentoval. „Tak co jít do parku, tam v tuhle roční dobu moc lidí nebude.“ Nečekal na odpověď a s úsměvem rychle vykročil k nedalekým zasněženým stromům. „Na trochu popularity si budeš muset zvyknout, když jsi včera potvrdil svoje místo mezi třemi nejlepšími krasobruslaři na světě.“ Prošli kovanou branou. Naproti nim zasněžená vila.
Kell zahnul na boční cestu a zamířil hloub mezi stromy. Kromě nich kolem nikdo nebyl, přesto je pro jistotu protáhl mezi větvičkami, až se objevili v tajném prostoru mezi zdí a stromy.
„Myslím, že vím čím tě rozveselit.“ zašeptal nakřáplým hlasem Kellan. Sklonil se k jeho ústům a lehce ho začal líbat.
Brian ze začátku nijak nereagoval, zlost se však rychle vytratila. Pak převzal nadvládu a Kella přitlačil k jednomu z kmenů. Potřeboval cítit, že v tomto okamžiku vládne on a není jen jednou z figurek na cizí šachovnici. „Teď si s tebou můžu dělat, co budu chtít, sucettesucrée („slaďoučké lízátko“).“
„Mluv francouzsky.“ zavzdychal Kellan. „Prosím.“
Brian bez rozmyslu poslechl – šeptal mu do kůže na krku, kterou laskal rty. Kellovi stačilo pár slovíček a už cítil jak se mu tělem šíří elektrické impulsy. Každé zachvění hlasivek mu proudilo přímo do těla. Popohánělo krev na její pouti až mu hlasitě bušila v uších. Všechna se valila jak rozvodněná řeka přímo do jeho slabin.
Brian cítil jeho vzrůstající vzrušení a nechápal, jak to dokázal tak rychle. „To tě vážně vzruší pár francouzských slovíček?“
„Přesvědč se sám.“ přitiskl k němu pevněji boky. „Pokračuj prosím.“ zašeptal trhaně.
Znovu se sklonil k jeho uchu a pokračoval ve svém monologu. Přišlo mu úžasné, co dokáže s mužem udělat pár slov, aniž by vlastně porozuměl významu. Možná díky tomu vůbec nepřemýšlel nad smyslem vyřčených vět. Plynuly z něj lehce, jako by si je nacvičoval pro veřejné vystoupení. Zarazil se uprostřed věty. Vždyť tahle slova doopravdy už říkal. Tohle jsou slova lásky, která vymýšlí v noci, když nemůže spát, pro svou budoucí milovanou ženu.
„Hmm.“ pobídl ho Kell. Na nějakou kloudnou větu se už nezmohl. Jeho mozek dávno přestal přemýšlet.
Záleží vůbec na tom, pro koho to vymýšlel? Teď tu u sebe má vzrušeného chlapa a on přemýšlí o budoucí manželce. Rozhodl se věci trochu urychlit. Ústa přesunul na jeho rty. Začal ho vášnivě líbat. Bylo to ještě mnohem lepší, než si včera vzpomínal. Rukama zamířil do jeho kalhot. Dech se srážel v páru. Ale on netoužil po ničem jiném než se dotýkat Kellova těla. Nahmatal, co hledal a začal ho třít. Polykal všechny jeho výkřiky slasti. Připadal si jak Santa Claus, co přináší dětem štěstí.
Z reakce jeho těla cítil, že už se blíží vyvrcholení. Opustil ústa a začal opět s francouzským vyznáním. Trvalo to jenom okamžik a Kellan se vzepřel proti jeho ruce. Výkřik z jeho úst byl sladší než čokoláda.
Kellan ještě hlasitě oddechoval, když Brian vytáhl z kapsy kapesník a oba je otřel. „Měli by jsme jít.“ řekl už normálním hlasem. Po mazlivé francouzštině ani stopa.
Teprve teď Brianovi v celé děsivosti došlo, co udělal. Zrovna se pomuchloval v parku s chlapem, do ucha mu šeptal romantické bláboly a vůbec mu nevadilo, že je ještě před hodinou vyčmuchal nějaký fotograf. Použitý kapesník odhodil do sněhu.
Popadl Kellana za ruku a z křoví ho tentokrát pro změnu vytáhl on. Podíval se na něj - měl úsměv od ucha k uchu a vypadalo to, že mu nic neschází. Měl by se teďka co nejrychleji rozloučit, odejít a už ho nikdy nevidět. „Musíme si promluvit.“ štěkl na něj popuzeně.
„To máš pravdu. Nejlíp nad nějakým zákuskem v cukrárně.“ usmál se Kellan ještě víc.
„Myslel jsem teď a tady.“ Zastavil se. Mezi obočím se mu objevila vráska.
„No tak. Mám hroznou chuť na sladké, tak nestávkuj.“ Chtěl ho znovu chytit za ruku, ale Brian rychle uhnul.
„Radši bych ti to řekl beze svědků.“
„Tak jo. Poslouchám. Chceš mě požádat o ruku?“ Pořád neztrácel dobrou náladu.
Zato v Brianovi to vřelo. Blbý vtipy! „Kellane, seš skvělej kluk. Ale řeknu ti to na rovinu. Nikdy mezi námi nebude víc než občasný sex. Nedokážu přijít mezi lidi a přiznat, že jsi můj milenec. A rozhodně bych nechtěl, aby se to objevilo na titulní stránce poloviny novin v zemi. Úplně mi stačil dnešek v restauraci. Takže se nezlob, ale už se neuvidíme.“ Viděl jak s každým slovem opadá Kellanův veselý výraz. Až se také změnil ve zlost.
„To si jako myslíš, že by to pro mě bylo jednoduší? Začít chodit se slavným bruslařem, o kterém sní miliony holek. Myslíš, že já chci být v novinách? A stejně jsem tady! To to nemůžem ani zkusit?“ skoro už křičel.
„Co chceš zkoušet?“ Zatnul ruce v pěst Brian. „Vždyť to nemá budoucnost. Dneska jsem se s tebou sešel jen kvůli pocitu, že ti to dlužím. Plánoval jsem jen oběd, kruci. Nic víc!“
„A co podle tebe bylo to před chvílí? Dezert?“ Přiblížil k němu obličej Kellan.
„Velká chyba! Když to chceš vědět.“ vyprskl na něj. Položil mu dlaně na hrudník, naposledy si vychutnal dotek jeho těla, pak do něj silně strčil. Překvapený Kell skončil ve sněhu. „Už za mnou nikdy nechoď.“ Otočil se na patě a dal se do běhu. „Sbohem Kellane.“ zašeptal už spíše jen pro sebe.
Kellan se snažil rychle vydrápat na nohy. Brzy mu došla ubohost jeho chování a z polosedu sebou zase plácl na zem. Už se nebude znovu doprošovat. Ležel na zádech a zíral do nebe. „Tak už ses na mě zase vykašlal.“ Nebyl naštvaný, zaplavila ho podivná netečnost. Necítil vůbec nic, jen pozoroval šedé mraky, aniž by ho vlastně jakkoli zajímaly.
(Park u villa Tesoriera v Turýně)
Vzkaz pro milovníky nenaplněné lásky: Loučím se s vámi a díky za pozornost. Pokud si vážně chcete zachovat špatný konec, rozhodně už nečtěte příští díl.
Pokračování pouze pro najivní osoby toužící vždy po happy endu, stejně jako já.
9. díl | 11. díl |
(Povídka je pouze inspirovaná skutečnými událostmi, soukromé situace a myšlenky hrdinů jsou však naprostým výmyslem autorky.)
Komentáře
Přehled komentářů
Taktéž netrpělivě čekám na další díl.
Ups
(Cety, 1. 2. 2011 23:57)Tak to jsem tedy vážně zvědavá, jak z toho vybruslíš do dobrého konce :)
o_o
(Wierka, 28. 1. 2011 17:31)
ou... :o(
no, ale protože miluju happy endy .. :oD tak už se moooc těším na další díl...
snad brzo, vďaka ;o)
nechápu na co je tahle kolonka...
(Reizo, 28. 1. 2011 17:21)hihíí...tak to už se moc těším na pokračování...já ráda happy-endy...
tedáááá
(bacil, 27. 1. 2011 17:29)tak já se hlásím mezi naivní osoby, chci heppy end. Krásná kapitola. To, že se setkali a hlavně to v parku bylo něco. No doufám, že to ani jeden nevzdá a zase se hezky sejdou. No nechám se překvapit. Moc se těším na další pokračování :-D
Zrovna mě žádný nadpis nenapadá ... :))
(Franky J, 27. 1. 2011 14:18)Ehm ... já nic, to byl jen můj myšlenkový pochod při možnosti, že by si nás čtenáře chtěla trochu potrápit ... :D
.. .D
(Geluška, 2. 2. 2011 19:12)