Fangtasia
Začátkem roku jsem se zůčastnila soutěže na fangtasia.cz/. Zadání bylo jasné - napsat povídku max 2 stránky, ve které bude vystupovat alespoň jeden upír. Nedivte se, celá stránka se totiž nevěnuje ničemu jinému:-)
Musím říct, že napsat smysluplnou povídku na 2 stránky mi dělalo problém, prostě se potřebuju rozepsat a tenhle rozsah mi na to nestačí (dobrá výmluva, né?).
Výsledek se mi pořád nějak nezdál, a tak jsem povídku upravovala a četla snad padesátkrát a i pak jsem nebyla úplně spokojená. No hrůza. Když jsem ji pak dala přečíst dvěma lidem, reakce byla zhruba stejná - je to nuda, každý ví jak to dopadne!
Očekávala jsem tedy, že z 30 zúčastněných se budu krčit někde v poslední desítce a ono ejhle - 5. místo. Nemohla jsem tomu uvěřit!
Tak to je z mého výlevu asi všechno. Kdyby se tu našel někdo, kdo by měl odvahu a chuť si ji přečíst, tak tady je.
Jinak můžete kouknout i na ostatní - první místo se mi celkem líbilo, a i předposlední místo stojí z vědeckých účelů za to (chtěla jsem si přečíst poslední, ale ta mi nějak nejde otevřít.) - nebrala bych ji zase tak kriticky jako porota, myslím že s toho nápadu by se dal vykřesat i poutavý příběh, jen to podání bylo trochu šílený:-)
--------------------------------------------------------
Jsem nejšťastnější člověk pod sluncem
Jsem nejšťastnější člověk pod sluncem! Vlastně to není zas tak docela pravda - sluneční paprsky by změnily moji tvář k nepoznání, proto se před ním neustále skrývám. Jsem totiž upír!
Po své proměně jsem se snažil chovat jako by se nic nestalo, musel jsem sice opustit svoji práci, ale brzy jsem si našel jinou. Nakonec jsem se dostal do klubu Lopod jako vyhazovač. Konečně se někde uplatnily moje zbystřené smysly a síla, která dřímala v mém těle. Nežil jsem si špatně, i když do štěstí jsem měl daleko.
Před dvěma roky se však něco změnilo. Spal jsem zrovna ve svém malém bytečku, když mi u dveří zazvonil zvonek. Leknutím jsem málem vyskočil z postele. Za ty roky co tu bydlím mě tu ještě nikdy nikdo nenavštívil. Rozhodl jsem se osobu za dveřmi ignorovat a spát dál, jenže ona se opřela do zvonku a bytem se rozléhalo nepřetržité crrrrrr. Vyhrabal jsem se z peřin a naštvaně rázoval ke dveřím.
„Co chcete!“ vyštěkl jsem.
Na chodbě stála skupinka pěti dětí oblečených do masek.
„Veselý Halloween!“ rozkřičely se sborově a upřely na mě ty svoje kukadla žadonící o nějaké sladkosti. Nevěděl jsem co dělat, koukal jsem na ně a oni na mě. Nakonec jsem z peněženky vyndal nějaké drobné a rychle zavřel dveře.
Lehl jsem si opět do postele a snažil se uklidnit. Ale vždy, když jsem zavřel oči, jsem viděl ty jejich rozesmáté obličejíky. Vždycky jsem toužil po dětech, ale v posledních letech jsem tohle svoje přání zatlačil až do nejskrytějšího kouta své mysli. Po tváři mi stekla osamělá slza. Nikdy neuvidím holčičku nebo chlapečka se stejnýma zelenýma očima jako mám já, kteří by mi říkali tati. Jediná možnost jak získat svoje vlastní dítě je zamířit do ulic a z nějakého udělat upíra. Jenže za to by mě určitě nenávidělo a rodinná idylka by se nekonala.
Od této doby jsem nemohl přestat myslet na děti, z toho také nejspíš pramenila moje zvyšující se agresivita vůči ostatním. Párkrát jsem si ji dokonce vybil na návštěvnících klubu, což mi zajistilo rychlého padáka.
Časem jsem zjistil, že na ulici se dá žít vlastně s nulovými náklady, takže na co vlastně potřebuji práci?
Mým domovem se stal polorozpadlý domek na okraji města. Stačilo mi málo - hlavně abych byl přes den v bezpečí před slunečními paprsky. A každý večer vyrazit do ztemnělých ulic. Nejdříve do lepší čtvrti sehnat něco pro zahnání hladu a žízně v tom co ostatní už nepotřebují, později naopak do úzkých špinavých uliček v centru, kde se vždy našel někdo ochotný - ať kluk nebo holka - ukojit potřebu chvilkové rozkoše. Při orgasmu jsem se často úplně zapomněl a prokousl svému společníkovi hrdlo. Naštěstí to nikdy nedostoupilo takové fáze, že bych někoho zabil, nebo mu v horším případě přiřkl stejný osud jako sobě.
Včera jsem hledal společnost na probdělou noc spíše ze setrvačnosti, na všech které jsem potkal, jsem viděl nějakou chybu. Nakonec jsem pátrání vzdal a s nedopitou flaškou vodky jsem zamířil do nedalekého parku. Nevím, jestli se mu dá ještě vůbec říkat park - maminky s kočárky už sem nejspíš nechodí a ani ostatní slušní lidé by sem nevkročili. V teplejším období roku se tu totiž slézají bezdomovci a feťáci, po kterých se tu i teď povalovaly hromady odpadků.
Odbočil jsem z cesty a i když nebylo zrovna teplo posadil jsem se na vrstvu spadaného listí. Upírům přeci zima nevadí. Otráveně jsem se pousmál a pořádně si lokl z lahve, kterou jsem ještě pořád držel v ruce. První, druhý, třetí doušek, alkohol ve mě mizel jak v bezedné studně. Začínala se mi trochu točit hlava - alespoň tohle se nezměnilo, alkohol mi ještě pořád dokáže poskytnout chvilkové zapomnění. Opřel jsem se zády o starý strom kousek ode mne a díval se na nebe. Od mraků se odráželo světlo lamp z města, takže celá obloha měla zvláštní oranžový nádech. Zavřel jsem oči a začal vnímat sladkou malátnost celého těla. V hlavě úplně vymeteno, neobjevila se ani jediná myšlenka, která by mě obtěžovala.
„Ááááá!“ tmu pročísl krátký zoufalý výkřik. Po zádech mi přeběhlo zamrazení a mysl se ihned nastartovala, jak velel instinkt zvířete ve mě. Co se děje? Chvíli mi trvalo než jsem pročistil tělo od alkoholu, ale díky adrenalinu to netrvalo dlouho.
Znovu jsem zaslechl výkřik. Tentokrát mnohem tlumenější a doprovázený smíchem několika osob. Nevím proč, nikdy jsem se o ostatní příliš nezajímal, ale rozeběhl jsem se ke zdroji hluku. Tiše jsem se zastavil nedaleko skupinky mužů a snažil se přijít na to, co to tu vyvádí uprostřed listopadové noci a ještě k tomu v potoce.
Byli tři - jeden z nich se právě skláněl nad něčím šplouchajícím se ve vodě. Že by trápili nějaké zvíře? Nad hladinou se najednou objevila malá hlavička, nebo spíše byla surově vytažena za vlnité vlásky. Ozval se tichý kašel, který okamžitě přehlušil smích.
„Jen toho tvýho kluka nešetři, ať si tu vodu hezky užije.“ povzbuzoval svého kamaráda jeden z mužů. Hlasité lapání po dechu přerušila opět voda, která se zavřela nad tělem jejich oběti.
Moc dlouho jsem nepřemýšlel a po tom co jsem se trochu vzpamatoval ze šoku, vrhl jsem se na nejbližšího muže. Praštil jsem ho pěstí do spánku a on se okamžitě sesunul k zemi. Nyní se mi hodila má nadlidská rychlost a síla, díky níž jsem v mžiku vyřídil i druhého muže. Poslední na mě překvapeně zíral. Potom co si všiml, že se k němu blížím, zmohl se jen na chabý protest. Jenže mě již nemohlo nic zastavit, už dlouho jsem nikomu nedal pořádnou nakládačku a dnes jsem ještě neuvolnil přebytek svojí energie. Popadl jsem ho pod krkem a začal do něj bušit pěstí. Slyšel jsem, jak v něm praská jedna kost za druhou. Dostal jsem se do úplného transu, ze kterého mě probrala až váha ochablého těla.
Teprve teď jsem si všiml drobného tělíčka u mých nohou, které ještě pořád vykašlávalo vodu. Sehnul jsem se k němu. Začal již normálněji dýchat, i když to znělo spíše jako odfukování lokomotivy. Vzal jsem ho pod pažemi a zvedl si ho do náruče. Odhrnul jsem mu promočené vlásky z obličeje a podíval se na něj. I v bledém světle moje oči snadno rozeznaly jeho rysy. Mohl to být tak pětiletý chlapeček. Jedna tvář mu silně napuchala, takže vypadal trochu jako šišatá brambora. Třásl se. Nepoznal jsem jestli strachy nebo zimou, nejspíš od každého kousek.¨
„Neboj, už se ti nic nestane.“ snažil jsem se ho uklidnit a prstem ho pohladil po zdravé tváři. „Potřebuješ zahřát, viď.“ Opatrně jsem ho položil do listí a otočil se k jednomu z mužů, který ležel v bezvědomí nedaleko nás. Stáhl jsem z něj kabát a vrátil se zpět k chlapci. Svlékl jsem z něj jeho promočené oblečení, které se skládalo pouze z lehké mikiny a riflí děravých na několika místech. Zabalil jsem ho do kabátu a jeho původní oblečení vstrčil do velké kapsy.
S hošíkem v náručí jsem rychle vyrazil pryč. Cítil jsem jak třes pomalu ustává, naopak jeho hubené ručičky mě tiskly čím dál silněji. Nevím jestli se bál, že ho někde odložím, ale když jsem zastavil, abych vyhrabal něco k dnešní večeři a zítřejší snídani, nemohl jsem jeho ruce oddělit od sebe a donutit ho, aby na chvíli pustil můj krk. Po chvilkovém konejšení se nechal přemluvit, ale hned co se dostal na zem, chytl se jako klíště mé nohy.
„Já ti přeci neuteču, neboj. Jenom potřebujeme něco k jídlu. Já bych to vydržel, ale ty vypadáš, že už jsi nějaký ten pátek pořádně nejedl.“
Konečně jsem našel, co jsem hledal - pytel se včerejším pečivem a trochu okoralou buchtou. Úlovek jsem pro změnu strčil do své kapsy. Až teď mi došlo, že mi v ní chybí obvyklá láhev s něčím ostřejším. Musel jsem ji nechat u toho stromu v parku!
No co, teď mám něco lepšího. Znovu jsem zvedl prcka a tentokrát přímou cestou zamířil k mé chatě. Rozhlédl jsem se místností, vypadala neuklizeně a opuštěně. Neměl jsem tu žádný nábytek a vlastně jsem ho ani nepotřeboval. Stačilo mi několik starých dek - nerad jsem ležel přímo na holé zemi.
Shlédl jsem na hlavičku, která teď ležela na mém rameni - usnul. Co s ním? No moc možností nebylo, takže jsem ho ještě více zabalil do kabátu a položil na jednu stranu své provizorní postele. Vytáhl jeho promočené oblečení, které jsem rozvěsil po zbytku židle, která tu zůstala po nějakém předchozím návštěvníkovi.
Do svítání zbývalo ještě pár hodin, přesto jsem se položil vedle svého nového pokladu a přitáhl si ho do náruče. Trošku se zavrtěl, obličej přitiskl k mé hrudi. Sklonil jsem hlavu a políbil ho do mokrých vlasů.
V hlavě jsem si neustále přehrával události dnešního večera. Pořád tomu nemůžu uvěřit – konečně mám syna.
Teď jsem ten nejšťastnější upír pod měsícem!
:)
(Miki, 10. 4. 2015 10:51)