Trenérů a jiných fotbalových nadšenců, kteří jsou ochotni podělit se o své zkušenosti, není zrovna přehršel. Proto jsme velmi rádi, že můžeme vystavit tento zajímavý příspěvek na téma trénink těch nejmladších. Praktické postřehy se týkají hlavně organizačních věcí.

Trénování přípravky se může zdát jako lehká záležitost, ovšem zdání klame. Je zde mnoho různých faktorů ,a nejsou jen fotbalové, se kterými se každý trenér musí vypořádat, aby se mohli jeho svěřenci individuálně a týmově rozvíjet.

Pokud tedy zakládáte ve vašem klubu přípravku a nemáte s touto věkovou kategorií žádné zkušenosti, tak si pozorně přečtěte tento článek. Jak už jsem psal, je zde hodně faktorů, a proto je rozdělím do několika bodů. 

 1. Rodiče

 Rodiče jsou tím největším problémem, který může nastat. Děti, pokud nejsou místní, se na trénink samy nedopraví a tak jsou zcela závislé na rodičích. Také si většinou samy nevzpomenou, že mají jít na trénink a platí to většinou u mladších ročníků. Pokud mají rodiče opravdový zájem, tak to lehce poznáte - především se vám pokaždé snaží dát vědět, pokud syn nepřijde na trénink a patřičně ho omluví. Jako dobré se osvědčilo, když hráči dostali od rodičů nějaký dárek například sušenky nebo jim upekli placku. Zdá se to možná absurdní, ale některým rodičům to dělá radost a to nemluvě o hráčích, kteří jsou štěstím bez sebe.

Někdy se také stává, že při zápasu můžou rodiče trochu vybouchnout, když je jejich syn tvrdě atakován nebo on sám někoho atakuje a je mu druhou stranou rodičů nadáváno. Dále také mohou mít ostřejší názor na rozhodčí, což se stává především v nižších soutěžích, kdy se píšťalky ujme domácí a sám vím, že písknout penaltu proti svému týmu je hodně těžké.

2. Trenér

Trenér je další důležitý faktor. Já osobně jsem zažil přechod z dorostenecké kategorie do kategorie přípravky a svoje tréninkové metody jsem musel hodně změnit, jelikož jsou to prostě děti. Asi jako první problém byl, že jsem měl na trénování dvacet dětí a musel jsem si je rozdělit na dvě skupiny. To bych ovšem nedokázal odtrénovat sám nebo bych musel trénovat různé dny a rozdělit hráče na dva týmy. To by vedlo k odloučení hráčů, což je nežádoucí. Proto jsem musel sehnat dva kolegy.

Rozhodl jsem se rozdělit hráče do dvou výkonnostních skupin, především na starší a mladší. Pokud je někdo z mladších hráčů výkonnostně lepší, tak je pro jeho růst rozumnější hráče přeřadit. Je třeba říci, že trenér je pro rodiče přirozená autorita. Ve chvíli, kdy je jejich potomek na tréninku, a vy je zastupujete, musíte být především na mladší hráče přísní. To ale neznamená na malé kluky křičet. Ano, samozřejmě občas se musí zvýšit hlas, ale ne permanentně křičet na své svěřence. Co se týče vaší autority a toho, jak se děti na vašem tréninku chovají, tak toto rodiče bedlivě pozorují. Je zbytečné, aby se rodiče báli svoje děti posílat na trénink a přeřadili ho tak do jiného klubu.

Co se týče trénování této věkové kategorie, je to velice psychicky náročné a často se mi stávalo, že i malá věc mi dokázala otrávit i celý trénink. Takových věcí se musí trenér vyvarovat a nenechat je na sobě znát. 

3. Klub

Klub až tak moc nemůže ovlivnit trénování, ale je důležitý pro tok peněz. Vedení by si tedy mělo uvědomit, jak moc je pro klub důležitá budoucí krev pro A mužstvo. Týká se to především vybavení na trénování a také zimní přípravy, která je velice důležitá. Podpora peněz se dá samozřejmě získat i z příspěvků, ale pokud nejste trenérem nějakého většího klubu, tak se
často rodiče v dnešní době těžce loučí i s malým obnosem. Raději omluví svého potomka se slovy, že je alergický na trávu. Když jsem se ptal, jak na to paní maminka přišla, bylo mi řečeno, že je to jasný. Když jsem vysvětloval, že tréninky budou už jen v hale, tak se mi zdálo, že má alergii i na parkety.

Co se ještě týče klubu, nemůže zajistit dopravu. Žádný přepravce nebude chtít jezdit s malými dětmi. Především musí mít v autobuse sedačky nebo mít speciální pásy, které nemá každý autodopravce a tak je lepší, aby se rodiče dohodli mezi sebou, jak se budou na mistrovská utkání dopravovat.

4. Hráči

Hráči jsou malé děti a tak k nim musíte také přistupovat. Některé děti jsou zamlklé druhé až moc veselé a jiné agresivní vůči druhým. To především proto, že nejsou týmovými hráči a tak je to musíme naučit a usměrnit je. Agrese a malé potyčky jsou mezi dětmi zcela běžné a snažíme se je řešit dohodou a podáním ruky. Pokud by se potyčky neustále opakují, většinou jsou to určité dvojice, snažíme se je na tréninku přinutit spolupracovat různými průpravnými hrami a brzo si na sebe zvyknou. Budou třeba i nejlepšími kamarády. Dalším nešvarem jsou sprostá slova, za který musí přijít trest v podobě dřepů a pozor – neslevovat!!! Musí je udělat všechny. Pokud se mu nechce, tak si ho podržte třeba v kabině. Řekněte, že neodejde. Časem se váš svěřenec zlomí a vy mu tak dáte najevo, že vy jste ten, koho musí poslouchat. Pokud by jste tak neudělali, tak si budou hráči na tréninku dělat co se jim zlíbí a náprava bude velice složitá. Ještě jedna věc. Nesnažte se měnit hráčovu mentalitu. Má a bude mít svojí hlavu. Jen se z něj snažte udělat týmového hráče.