Tak to bylo včera hustý. Máme fakt štěstí, že to dobře dopadlo. Naštěstí Letka si myslela, že jsme na zahradě a šla si lehnout. Celý dopoledne jsme pak všichni tři dobrovolně čistili kobky protože jsme se cítili trochu provinile.
,,Proč vlastně nenosíte u sebe krizový plán kódů pro tyhle situace jako jsi ho měl včera z té knížky?" napadně mě.
,,Pokaždý je to jiný," odpoví zamyšleně Dan. ,,Záleží, kam jsem se dostal, tak to má určitou návaznost, a podle toho se to musí obejít, aby ses vyhla skokovejm zrcadlům, navíc to bylo vážně štěstí, že jsme něco vyhrabalil v tý knížce, vždycky to nejde obejít. Každá situace je jiná. Zdá se, že tomu Lechan nevěnoval plnou pozornost, jinak by jsme tam taky mohli zůstat ještě několik dní."
V poledne jdu něco zakousnout, mám hlad jako vlk ( asi od těch vlčků...). Dan s Tracy se jen napijou, jíst nemusej, krev jim vystačí, takže jedi jen když mají chuť.
Zrovna po sobě doklízím nádobí, když slyším nějakej hlahol. Vyjdu se podívat - mamka se vrátila z konference i s ostatníma.
,,Tak jak jste to tu zvládli?" vyptává se.
,,Všechno v pohodě, Tracy s Danem jsou skvělí". Cítím, jak se mi hrne krev do hlavy, naštěstí si toho mamka nevšimne. ,,A co bylo na konferenci?" ptám se radši hned, abych zamluvila případné další otázky.
,,Pár nových zabezpečení a další organizační věci, a taky se mluvilo o tobě."
,,O mě? A co?" nevím jestli mám bejt potěšená nebo mít obavy.
,,Kvůli Lechanovu zásahu a jeho zjevnému zájmu o tebe a tím, že ještě nemáš dost znalostí a schopností jako poloupírka, se odsouhlasilo, že budeš smět cestovat podchodem........ říkali ti o něm?" zeptá se uprostřed věty.
Přikývnu.
",,......takže budeš smět cestovat sama až od sedumnácti."
Úplně se mi zarazí dech. To snad ne!
,,Ale to není tak hrozný" dodá mamka, když vidí, jak jsem se zarazila, ,,Budeš moct cestovat s náma, a stejně budeš chodit do školy, a tady je taky spousta věcí který budeš ještě poznávat."
Rozhořčeně vyskočim. ,,Copak jsem malý dítě? Lechan nenávidí všechny a všem dělá naschvály a já jediná budu muset bejt jak hlídanej vězeň? A navíc jsi říkala, že poloupíři maj někdy větší schopnosti a teď je mama najednou menší. Tak jsem teda rovnocenná, nebo jsem něco horšího a jen ty se mě snažíš povzbudit? Tak mě udělejte plnohodnotnou upírkou!" Slzy se mi tlačej do očí, ale tentokrát je dokážu zadržet.
,,Tak za prvý," říká mi mírně, ,,Nemůžeme tě udělat plnohodnotným upírem a za druhý, opravdu buď ráda že jsi poloviční, protože to má skutečně své výhody a schopnosti."
,,Tak proč mě tak nikdo nebere?" ptám se a sedám si k ní zpátky.
,,Protože je ti teprve patnáct. Musíš nejdřív dospět."
,,Ani ne za dva měsíce mi bude šestnáct. A navíc, vždycky jsem si víc rozuměla se staršíma než jsem já."
,,Já vím, že jsi dospělejší než jaký je tvůj věk, ale musíš nabýt zkušenosti z našeho světa a naučit se s nima zacházet."
,,Hm." napůl rezignuju. ,,Ale s tím cestováním to opravdu není fér. Všichni mí kamarádi budou moct a já ne?!"
,,Třeba když se situace uklidní a ty prokážeš určitý schopnosti, tak to pak zrušej."
,,Úžasný. Třeba. To mi dodává fakt naději."
Pak si ještě nějakou dobu povídáme. Snažím se to nedávat najevo, ale mám úplně zkaženou náladu. Proč vždycky já jsem nějaká pitomá vyjímka která nikam tak úplně nepatří?
Odpoledne sedím ve svym pokoji a nechce se mi s nikym mluvit. Někdo mi zaťuká na dveře. Je to Tracy.
,,Dneska nikam nejdu, nezlob se, nemam náladu."
,,Já jsem to slyšela, ale to nějak zvládnem, neboj."
,,No, vy možná jo, ale za sebe neručim."
,,No, kdybys pak chtěla, tak budem na zahradě, tak klidně přijď."
,,Hm, uvidim."
Zase si zalezu zpátky. Po chvíli někdo klepe. Kdo to zase je? Letka.
,,Všichni se diví, že nejsi v salonu, probírají tam včerejší konferenci a je pohoštění." snaží se mě nalákat.
,,Tak to tam bejt nemusim, ani jedno, ani druhý mě vůbec nezajímá."
Letka udiveně zvedne obočí. ,,Snad tady netrucuješ? To bych od tebe nečekala."
,,Ne, to ne." vzdychnu si. ,,Jen se potřebuju se vším srovnat."
,,Tak jo." usměje se. ,,To bude v pořádku, uvidíš."
,,Hm, díky." Zavřu zase dveře a jdu zase do po.s tele. Dávám si do uší sluchátka, poslouchám a vznášim se úplně jinde, ve svym vesmíru. Takže vůbec neslyšim údery ani škrábání na dveře.
Jenže mam takovej divnej pocit, jako by mě něco ke dveřím táhlo, abych je otevřela. Nejdřív si toho nevšímám, ale je to silnější a silnější, a tak vyndám sluchátka, a teprve teď slyšim ty zvuky zpoza dveří. Kdo co zase chce? To tady nemůžu mít chvilku soukromí? Otevřu dveře. Nejdřív nikoho nevidím, ale pak cítím, jak se mi něco otřelo o nohu a podívám se tam - á, Misstear. ,,Pojď ke mě, Missi." Vezmu jí do náruče a nesu si jí do křesla.
Kouká na mě naléhavým pohledem a jak jí hladím, přede. Pořád se mi kouká do očí a mě najednou začínají napadat zvláštní myšlenky. Že Misstear měla za úkol, sledovat Sandru, jestli se u ní neprojeví příznaky po mém kousnutí. Vypadalo to už, že bude všechno v pořádku, ale dneska ráno jí Misstear viděla, jak si schválně seškrábala strupy, co jí zbyly po mém kousnutí a to tolik, že jí začala téct krev. Pak šla ven a bezcílně bloumala po městě až se zastavila u jedné výlohy, kde se odrážel její obraz. Viděla v něm, jak se jí ještě kapky zpola nezaschlé krve třpytí na krku, setřela je prsty, pozorovala, jak se krev prosakuje podel odrážek který jí tvoří nezaměnitelný otisk prstu. Pak krev olízla a otočila se přímo k Misstear, která seděla na okapu domu a podívala se jí do očí a Misstear poznala, že je to tady. Sandra převzala upíří nákazu.
A Sandra se nesmí stát upírkou! Nemá dobrý srdce. Musí dostat do čtyřicetiosmi hodin protilátku a to je moje odkysličená krev ze žíly. Misstear měla za úkol to nahlásit Vikovi nebo Viole. Jenže to by znamenalo, že by Tracy a Dan museli jít k disciplinární komisi protože to už je ohrožení upíří rasy kterou zavinili svou nedbalostí při výkonu svěřené práce - hlídání mně. A Misstear ví, jak je mám ráda a že to bych nechtěla a ani ona ne, a tak šla za mnou že bysme to mohli provést tajně a nikdo by nezjistil, že k infikování došlo. Dává tak v sázku i svojí kůži, protože kdyby se přišlo na to, že to nenahlásila, půjde před komisi i ona, přestože je jen upíří pomocnice. Sloužila doposud Viole protože jsem byla pryč, ale oficialně byla darována mě a mě má nejradši. ,Ach Misstear, moc ti děkuju´ tisknu jí k sobě. ,Nedopustím, aby se ani tobě ani Tracy a Danovi něco stalo´. Zvládnu to.
Misstear musí zase odejít hlídat Sandru a já běžím honem na zahradu.
,,Cože? Ty si s ní povídáš?" diví se Tracy.
,,Ne, jenom myšlenkama" říkám udiveně. ,,To umí všichni upíři, když mají pomocnice, ne?"
,,No to teda neumí. My přece žádnou pomocnici nemáme. A ani ti kteří jí maj s ní nedokážou vždycky komunikovat, někteří jen pochopí, že je musí někam zavést, že se něco stalo, ale to je všechno."
,,Ty jo, seš dobrá!" poplácá mě Dan kamarádsky.
Jsem hodně potěšená, jak to na ně zapůsobilo, ale chovám se tak, jako by to bylo normálka, že to neni nic zvláštního.
"Musíme jí co nejrychlejc najít. Jenže jak se odsud dostanem, když jsou všichni doma? Co když mě budou schánět?"
"Sakra, sem jí přivíst nemůžeme", říká Dan.
Chvíli přemýšlíme.
Pak mě to dojde! "Půjdem ráno, až pudou všichni spát"!
"No to je sice pěkný, ale jak se k ní pak dostaneme? Nemůžeme na světlo tak dlouho, a teď v létě je jasná obloha, nedostaneme se k ní".
"Vy ne, vy všechno připravíte, ale já za ní můžu. Budu to muset zvládnout sama. Když jsem jí zvládla kousnout" ušklíbnu se.
"Potřebuješ ještě někoho, kdo jí přidrží, než do ní dostaneš protilátku. Dobrovolně si jí nevezme. Teď už jí koluje v krvi upír, toho se dobrovolně nevzdá.
"To nech na mě", říkám. "A proč jsem jí vlastně tu protilátku nemohla dát dřív? Byl by klid."
"Protože pokud by nebyla infikovaná, tak by jí to zabilo".
"Takže kdybych dala náhodou už dřív krev nějakýmu člověku, mohla jsem ho zabít?" ptám se zděšeně.
"To ne, musíš jí do nápoje z tvý krve ještě přidat sérum. A to je pak vražedná kombinace. Zabíjí v každém případě, buď člověka, a nebo upíra," ušklíbne se Dan.
"Mě to teda k smíchu nepřijde. Ráda jí sice nemám, ale nejsem žádnej vrah."
"Ty jí to přece dáš jen jako protilátku, to je něco jinýho", uklidňuje mě Tracy.
"Takže dneska ráno v osum na záchodě pro návštěvy. Dan sežene sérum. A ty si vem něco, čím se budeš moct říznout."
"To je dobrá rada", usměju se sarkasticky," tu mi ještě nikdo nedal".
Za pět osm už stepuju na záchodě. Jsem trochu nervózní. Tracy tu ještě není. Radši se zamknu do kabinky, kdyby náhodou někdo přišel. Pořád je ale ticho.
Teprve v osum deset slyším, jak někdo vchází a říká si polohlasně "ty jo, to už je hodin".
"Tracy"! ozvu se.
"Seš tu?" odpovídá, měli jsme zdržení, všichni byli ještě plný tý konference, nechtěli jsme riskovat. Zato teďka určitě budou spát tvrdě po tom všem."
" Takže vyrážíme?" zeptám se, a uleví se mi, že už se něco děje, že už nemusim čekat, a nervozita ze mě spadne pryč.
Dan zrovna vychází z pánskejch a přidává se k nám. V tichosti docházíme až k zrcadlu.
"Seš v pohodě? "Zeptá se mě, když otiskujeme dlaň do rámu.
"Teď už jo", říkám.
"Dobře, jdeme na to, a zase se chytíme za ruce, i když Lechan snad ve dne taky spí."
Naštěstí vystoupíme správně.
" Tady máš sérum.Až jí budeš mít připravenou, tak si nařízni předloktí a minimálně dvacet kapek krve nakapej do sklenice"…podává mi uzavřenou zkumavku se šedavě mlhavou tekutinou," to tam přilej, a můžeš to rozředit trochou vody, ale malinko, jeden až dvě lžíce budou stačit. Pak s tím zatřepej, až se to promísí, a od tý chvíle máš minutu a půl na to, aby to vypila. Musí vypít všechno!", zdůrazní mi ještě.
"A tady," vytáhne ještě placatku, "je třešňový koňak, takže to vypij, budeš to potřebovat!"
Doteď jsem žádný příznaky slabosti od posledního vypití neměla, myslela jsem si že dávku ještě nepotřebuju, ale po vypití stejně cítím příval energie i síly.
"Víš, kde jí najdeš?" zeptá se ještě Tracy.
" Jo jo, a Misstear mi přijde naproti."
" Dobře, kdyby něco, tak se radši na to vykašli a vrať se."
"Nebojte se, to zvládnu, žila jsem tu patnáct let, vzpomínáteJ ?"
Mám štěstí, Sandra je doma a kouká se na televizi. Misstear mě čeká na schodech. Vyšle mi myšlenku, že Sandra je hodně podrážděná, bouží se v ní upíří a lidská krev. Kdyby se chtěla prát, Missy jí skočí na krk.
"Tak jo, jdem na to." Říkám jí.
Zazvoním na zvonek, ale schovám se za dveře, Missy si stoupne těsně k práhu dveří. Chvíli je ticho. Zazvoním ještě jednou, a slyším, jak jde Sandra ke dveřím. Otevře je, a Missy jí proběhne mezi nohama.
"Vypadni, co tu děláš," zakřičí na ní.
Já honem strčím do dveří nohu a zatlačím překvapenou Sandru dovnitř. Jde to kupodivu zatím snadno. Hned zabouchnu dveře.
"Co ty tady děláš? Vypadni z mýho bytu nebo zavolám policii a taky budu hodně křičet!"
Už se nadechuje a otvírá dokořán pusu. Škoda, že jí tam to sérum nemůžu rovnou narvat.
Takže jí chytnu za pusu a zacpu jí ji, Sandra se vehementně brání. Chvíli se pereme, ale brzo jí schodim na zem a do pusy se jí snažim vecpat kapesník, abych jí utlumila. Cítím, že mám naštěstí jasnou převahu, jsem silnější než ona, i když ona je už také silnější než normální člověk, ale ne moc a brzo se to z ní vyčerpá. Ještě nemá přeměněné geny.
Zdá se, že jestli jí budu ten kapesník tam chtít narvat, tak jí budu muset vyrazit zuby, má je totiž pevně stisklé k sobě.
Potřebuju udělat sérum, ale když jí pustim, tak to nepůjde,a bude křičet. Nemůžu jí takhle držet věčně.
"Co vode mně chceš?,ty zrůdo," zavrčí mezi zubany.
Nejdřív mě to naštve, ale pak se zasměju. "To říkáš ty mně? Teď se sama měníš, jenže ty seš ještě teprve taková malá a slabá zrůdička."
Sandra se začne vztekle vzpouzet." Přišla jsi mě zabít nebo co?"
"Ne, jenom ……."
V tom zazvoní zvonek u dveří. Sakra. Co teď budu dělat?
"Missy, musíš jí nachvíli pohlídat! Snaž se co nejvíc!"
Misstear vleze Sandře na krk a vytasí drápy proti jejímu obličeji.
"Jestli se o něco pokusíš, vyškrábe ti oči!" upozorňuju jí.
Jdu ke dveřím a koukám kukátkem, kdo je za dveřmi.
Huh, co teď? Co mám vlastně dělat?
Potřebuje rychle něco vymyslet. Musím se hned vrátit k Sandře, ale sama jí nezvládnu, pomoc by se hodila. Ale můžu to riskovat?
Rychle se rozhoduju.
Asi budu muset, potřebuju pomoct.
Otvírám dveře, a vidím, jak se Adéla na mně překvapeně dívá.
"Co - ty, seš - tady??" vykoktá…
"Ahoj", říkám, "pojď dál, všechno to vysvětlím, ale ničemu se prosím tě nediv, i když vím, že to bude těžký."
Jak za ní zavřu dveře, hned se vracím zpátky. Právě včas, Missy prská, visí Sandře teď za krkem na záda a ta se snaží vytočit číslo na mobilu.
Rovnou jí vyrazím z ruky a povalím jí, opět jí musím zacpat pusu, a Missy mi přináší mobil. Naštěstí nestačila nic vytočit.
Má dva škrábance na tváři, ale jinak je v pořádku. Je vidět, že už je opravdu zoufalá.
"Ho-he" říká přes mou ruku.
"Ale to jo," říkám jí.
Adéla se tváří udiveně a vyděšeně zároveň.
V rychlosti jí šeptem schrnu ty nejdůležitější věci, který se mi staly,(Sandra to slyšet nemusí) a vysvětluju jí, o co tu jde se Sandrou..
Netváří se sice úplně přesvědčeně, ale přesto souhlasí, že mi pomůže.
Přináší mi z kuchyně sklenici a vodu a pak mi pomáhá Sandru přidržet..
"Chci, abys něco vypila. A pak půjdu," říkám jí. Povolím trochu tlak.
"Nikdy! Nenechám se otrávit!"
"Neotrávím tě, až to vypiješ, bude všechno zase jako dřív" říkám.
"HE!" vyrazí Sandra ze sebe.
"Nedá se nic dělat, musíš", tak radši dobrovolně spolupracuj, ať už to máme všichni za sebou!".
"To higdy hevypihu"! vzdoruje pořád..
"Ale vypiješ, nic jiného ti totiž nezbejvá".
Zatne pevně zuby a rty k sobě a z očí jí srší vztek i strach zároveň.
Adéla se na nás dívá jak na dva šílence. Vidim, že má ze mě taky trochu strach.
"Že se jí nic nestane, přísahej" ptá se nejistym hlasem.
"Věř mi, nic se jí nestane, co by jí ublížilo. Přísahám.".
Adéla si povzdechne, zjevně přemýšlí, jestli může dát na upíří přísahu.
"Neboj" říkám jí jak nejpřesvědčivěji umím, a říznu se trochu do lokte. Nechávám skapat krev do sklenice. Napočítám třicet kapek, pro jistotu o trochu víc, a zatím Adélu navádím, jak má Sandru přidržet, abychom to do ní dostaly.
Otevírám sérum, ještě se podívám na Sandru, vyděšeně mrká a cuká sebou.
"Máme minutu, připravená?"…..Adéla přikývne.
Vyleju sérum do krve a zatřepu s ním. Zasyčí a přemění se na jasně červenou barvu. Proředím to ještě trochou vody.
Chytnu Sandru rukou přes pusu místo Adély, která jí i zacpe nos.
Prostrčím mezi prsty do její pusy trychtýř . Sandra se snaží škubat, ale má málo vzduchu, a tak se po chvilce snaží spíš už jen nadechnout. Oči jí těkají sem a tam.
Přijde mi to trochu směšný, v jaký situaci jsem se ocitla..
Počkám až se nadechne, a pak rychle naliju obsah sklenice do trychtýře, a ten hned přiklopím zhora sklenicí.
Sandra se dáví a dusí, chvíli musím vydžet, Sandru to evidentně nutí polknout, když se bude chtít opět nadechnout, chvíli odolává, ale reflex je silnější a ona to konečně polkne.
Honem nadzvednu sklenici,aby se nadechla, ale jsem připravená jí zase hned přiklopit, kdyby ještě chtěla nějaký zbytek vyprsknout ven.
Naštěstí Sandra touží už jen po vzduchu. Mám skoro vyhráno!
Zběsile dýchá, poraženecký výraz v očích. Jen co se uklidní, tak srší nenávistí.
"To ti neprojde, toho budeš litovat"!
"Poběžíš to hned prásknout?
"Ale já si myslim, že si to všechno necháš pro sebe. Nebo mě budeš chtít žalovat, že jsem tě připravila o upíří krev?" Říkám posměšně.
Pak jí ale vidím, jak tu bezmocně leží.
"Je mi tě líto," říkám jí. "Ublížila jsem ti, ale teď už jsi zase jako dřív. Vlastně se ti chci i omluvit. Neudělala jsem to schválně. Zapomeň na to , jestli můžeš".
"To by se ti líbilo, co? Aby sis beztrestně dělala co chceš. Máš pravdu, na Policii nepujdu, ale pomstim se ti jinak. A už konečně vypadněte.."
"Hnedka. A věř mi, že s větší radostí, než máš z toho ty! A zvracet se nemusíš snažit, to už ti nepomůže."
"A tebe už taky nechci nikdy vidět,", otočí se ještě na Adélu.
"Neboj se, nemám zájem , vlastně jsem ti přišla vrátit jen tohle," hodí jí něco oranžového na zem. "zapomněla jsi to u mě.".
Pak zabouchnu rychle dveře a běžíme ven. Zabočíme do podchodu, a tam zahnem do telefonního výklenku. Ten je ovšem rozbitej, jako každém druhej ve městě.
Ještě se snažím Adéle vysvětlit, co jsem neměla možnost jí říct u Sandry.
"Je mi líto, že jsem tě do toho musela zatáhnout. Teď tě bude Sandra nesnášet".
"My už jsme se pohádaly hned potom, co … no, vždyť víš co myslim. Když přijela policie, řekla jsem, že jsem nic neviděla, že jsem byla zrovna otočená jinam. Hrozně se na mě naštvala a pohádaly jsme se. Ne že by jsme teda byly předtím nějaký extra kámošky, vždyť jí znám sotva měsíc. Tohle je mi úplně fuk."
"Nejdřív jsem byla z tebe jen trochu, teda trochu víc, vyděšená, to musim přiznat" pokrčí rameny a trochu provinile se na mně podívá, "ale vidim, že jsi pořád ta samá Yasmin, co znám, upírka nebo ne" obejme mě.
"Budeš mi chybět" říká mi.
"Ty mně taky, ale neboj, někdy se zas stavim, ale už snad ne tolik akčně. A díky moc, žes mi pomohla. Zachránila nás."
"Jsme přece kámošky, ne?" usměje se.
"Kdybys něco potřebovala, Misstear mi dá vědět. Měj se".
"Ty taky".
Skoro mi tečou slzy.
Pak se rychle vracím k zrcadlu, kde netrpělivě čeká Tracy s Danem.
"Tak co?" vyskočí oba.
"Měli poslední kousek" říkám-
"Cože?" ptaj se nechápavě.
"Vyřízenoooo" vrhnu se knim.
"Uh, díky Bohu, seš borka,", obejme mě Dan.
"Měla jsem fakt strach" dodá Tracy, a svítěj jí oči.
"Jak si to zvládla?"
"Měla jsem štěstí" řikám. O Adéle jim řeknu až jindy, až bude všechno v suchu. Zbytečně by měli obavy. Ale já opravdu věřim, že Adéla nic neřekne.
"Misstear Sandru ještě dva dny pohlídá, ale to už bude jen formalitka.".
"Fajn", velí Dan k odchodu.
"Musíš mi to všechno vyprávět."říká Tracy.
"Ale až zejtra, už se těšim do postele," chytá Dan Tracy kolem pasu a dá jí pusu.
...
(Amami, 30. 10. 2009 20:37)