Trampoty s Trampotou
Můj přítel Trampota (dále jen Trampota) mi jistě promine, že jsme jeho jméno použil v souvislosti se slovem, které vyjadřuje dlouhé nebo strastiplné putování, shánění vyřizování, zkrátka nějaké problémy. Musím předně naprosto jasně říci, že podobnost je čistě náhodná.
Moje osoba patří rozhodně mezi ty jedince, kteří mají sportovního ducha. Už za mlada jsem býval sportovec každým coulem, jak se říká. Jako fotbalista jsem kopal desítku a vykopnul jsem dvanáctku. To není všechno! Aktivně jsem působil také v lehké atletice. Při hodu kladivem jsem jím na nedaleké stavbě ještě zatloukal hřebíky a při sprintu jsem měl povoleno startovat pouze s rozevřeným deštníkem. Přesto jsem nebyl nejlepší. Byli i tací, kteří vrhali koulí, ale přitom létaly i šavle! Jenom v jednom sportu jsem neměl příležitost uplatnit své schopnosti, a to v lyžování na běžkách neboli tzv. běžkování. Záhy proto si můj sportovní duch uvědomil, že mám-li zvládnout techniku běžkování dokonale a bez újmy na zdraví, musím se odevzdat do rukou odborníka. A osud byl ke mně milostiv.
Třináctého února (třináctka je čistě náhodná) jsem se zúčastnil lyžařského zájezdu s TJ Motorlet do Orlických hor. Nejvíce lákala nízká cena, 350Kč za dopravu a ubytování bez ložního prádla. Bylo to zrovna v době bohaté sněhové nadílky a představa, že zůstanu někde zasypán lavinou či zmrzlý pod smrčkem, mne děsila už v autobuse. Mé obavy zesílily v tom okamžiku, kdy se autobus zastavil v Rokytnici v Orl. Horách s tím, že dál nejde, neboť obrací (z důvodů neprůjezdné silnice). Původně plánované Říčky zůstaly jen přáním.
Vtom jako blesk z nebe zazářil Trampota, že to nevadí. Půjdeme-li už odtud, původně plánovaná trasa 15-20 m se nám protáhne jen o nějakých 10 km a autobus nás naloží v Deštném, aby nás pak odvezl do Náchoda, kde jsme ubytováni. 20-25 km je na běžkách jako nic. A konečně máme na to celý den.
Kdosi podotknul, že autobus se pravděpodobně do Deštného nedostane, stejně jako se nedostal do Říček. Tak to dojdem až do Náchoda, to bude tak 30km, řekl Trampota s důrazem, který nesnesl odpor. V ten moment jsme si uvědomil, že je to ta správná osoba, ke které se musím přidat. Jakých pak 30 km, ozval se někdo z autobusu, to ale myslíte vzdušnou čarou, ne? Po cestách to bude tak 40-50. Varovná slova už zanikla v hluku odjíždějícího autobusu. Na cestě jsme zůstali čtyři – Eva Štěpánková, já , Trampota a jeho dcera Martina.
Již první kilometr mne přesvědčily, že fantastický Trampotův plán určitě nebude procházka růžovým sadem. Silný studený vítr nás rychle přinutil obléci na sebe vše, co jsme měli sebou. Když se k tomu přidalo ještě sněžení (drobné krupičky v silném větru měly kinetickou energii broků ze vzduchovky), náš postup se stále více zpomaloval. Ruce jsme už vůbec necítil i v teplých rukavicích. Exitus jsem očekával v momentě, kdy mi zamrzla pravá nosní dírka (vítr foukal zprava) a levá nestačila zásobit vysílené tělo kyslíkem sama. Pomohlo až vydechování nosem, ale s tím nastaly další komplikace. Výměšky z nosní sliznice, dříve pravidelně odkapávající bez problémů, se nyní v zahuštěné formě protahovaly do neuvěřitelných rozměrů (až ke kolenům – pozn,. aut.). Protijedoucí lyžaře jsem tak údajně udivoval kvalitní žvýkačkou zahraniční výroby. Avšak pouze do té doby, kdy se ulomila a odpadla jako rampouch.
Trampota se ukázal jako rozený horský vůdce. Věnoval se nám individuelně a dohlížel, zda jeden každý nemáme bílé skvrny na tvářích. Začalo se stmívat a rozeznávat vůbec nějaké obličeje bylo i nad jeho síly. Na každém rozcestníku nás však neopomněl povzbudit. No vidíte, jak to krásně jde. Vždyť na to máme celý den.
S vypětím všech sil a s nasazením života jsme už za plné tmy dorazili na Šerlich. Trampota však neztrácel svůj příznačný optimismus a jal se korigovat svůj ďábelský plán. Odtud sjedeme do Deštné a pak linkovým autobusem do Náchoda. Čím si budeme svítit cestou a jestli linkový autobus jezdí, už nestačil prozradit, neboť naši už tak složitou situaci náhle zkomplikoval vedoucí Masarykovy chaty, který nám nabídl nocleh.
Cesta druhého dne měla všechny atributy dne minulého, ale počasí k nám bylo o něco přívětivější. Bili jsme se jako lvi, ale poslední kilometry před Náchodem jsme přece jen zdolali autobusem.
Závěrem musím říci, že akce s Trampotou, která místo původních a pohodových 15-20 km představovala dvoudenní asi tak šedesátikilometrový boj o přežití, kde jsem si asi třikrát myslel, že odcházím z tohoto světa a snil alespoň o zápalu plic či jiné lehčí chorobě, kde jsem si připadal jako lovec dobrodružství ve slavném filmu Old Surehand, byla akce, která svým průběhem nic nezůstala dlužna jeho jménu a která byla pro mne jedním z nejkrásnějších zážitků v životě. Proto ji mohu každému doporučit.
Zapsal Honza Lipták