Rozsévač větru
Rozsévač větru - od polské spisovatelky Maji Lidii Kassakowské je bezesporu jedno z nejlepších fantasy co jsem kdy četla. I když někteří můžou mít s knihou problémy vzhledem k tomu, že pro Poláky jsou náboženské reálie a křesťanská věrouka přirozeným prostředím, zatím co Češi mohou mít s orientací v nich trochu problémy a z tohoto důvodu se bát sáhnout po této knize, tak přece jenom, pokud aspoň trochu holdujete žánru fantasy, tak si tuhle knihu rozhodně nenechte ujít.
O autorce:
Maja Lidia Kossakowská narozena 1972 je polská spisovatelka fantasy.
Absolventka fakulty středomořské archeologie Varšavské univerzity. Předtím vystudovala střední uměleckou školu. Jejím znamením jsou Ryby (jak sama tvrdí: akvarijní, klidné, mírné), ale působí jako „volný střelec" - externě spolupracuje s televizí, připravuje dokumentární pořady o etnografii a reportáže z folkových koncertů. Za svou hlavní profesi však považuje literární tvorbu.
Debutovala v roce 1996 povídkou Moucha. Získala Cenu spisovatelů SF v kategorii povídka roku 2000 za Beznohého tanečníka. Za povídky Sůl na nebeských pastvinách, Schizma, Beznohý tanečník a Zrno nebes získala čtyři nominace čtenářů na Cenu Janusze A. Zajdla, kterou uděluje polský fandom. Knižně publikovala sbírku povídek Obrońcy Królestwa (2003; Obránci Království), román Siewca Wiatru (2004; Rozsévač větru), a dvoudílný román Zákon Krańca Świata (2005, 2006; Řád konce světa). Píše také poezii.
Chová dvě kočky. Má ráda cestování do míst blízkých i dalekých, a zejména do krajin fantazie. Její manžel Jarosław Grzędowicz je rovněž spisovatel (Pán ledové zahrady).
Recenze:
Zapomeňte na anděly coby boubelatá děťátka či unylé bytosti s plavými vlasy - v provedení Maji Kossakowské působí spíš jako intrikující a rvoucí se státní správa, jako zkorumpovaná armáda nebo úplatný parlament.
Mimo prostor a čas existují andělé, boží stvoření, která však disponují vášněmi a sklony, vzdálenými ideálu čisté bytosti. Pán opustil své Království, a to se samospádem valí, zmítáno ambicemi archandělů, vzpourami a politikařením. Je však třeba spojit se a bojovat proti absolutnímu zlu, které ohrožuje Království. Antikreataor je nicota, zánik, totální zkáza...
Úryvky z knihy:
úryvek první:
.......V kabinetu v Gabrielově Soukromém paláci na Měsíci vládla pohřební nálada. Rafael v jednom kuse plakal, jeho úpěnlivé štkaní už všechny rozčilovalo. Michael si podpíral bradu pěstí. Archanděl Zvěstování (Gabriel) chodil neklidně po místnosti. Raziel žmoulal v prstech konec copu. Podařilo se jim přemluvit zbývající tři archanděly, kteří měli právo bez pozvání přicházet před Bílý trůn, aby drželi jazyk za zuby. Ostatní okřídlení v Království směli předstoupit před tvář Jasnosti výhradně na osobní pozvání a současně na rozkaz. Pravda byla taková, že drtivá většina andělů Pána v životě neviděla. Jejich úmluva měla proto reálnou šanci na úspěch.
" Tak jsme učinili," konstatoval ochraptěle Gabriel. "Přinejmenším nepřipustíme další občanskou válku, která by tentokrát zničila svět."
Rafael vzlykl:
"Nevím, jestli děláme dobře. Měli bychom povědět pravdu..."
V Gabrielových zelených očích nebezpečně zablýsklo.
"Opovaž se!" zavrčel. "Přísahals, nezapoměň!"
"Poslyš, Rafaeli," opakoval mu snad už po sté Raziel. "Pouze vůle Páně je zárukou naší vlády. Jestli vyjde pravda najevo, vrhnou se na nás nepřátelé a usurpátoři z celého Království a svět půjde k ďasu."
"Kdyby jen k ďasu," zamumlal Michael.
"Pořád mluvíte jen o vládě!" lkal Rafael. "Přitom už nemáme Pána! Uvědomujete si to?! Zanechal nás v nemilosti! Napospas Osudu!"
Gabriel se otočil na patě.
"Okamžitě přestaň," sykl. "Dokud sedíme na svých místech a předstíráme, že se nic nezměnilo, má královstní šanci přetrvat, nerozpadnout se."
"Jenže vy se chcete domluvit s Luciferem!" vykřikl Rafael.
Podívali se na sebe. Samozřejmě že chtěli. Moc Jasnosti činila legitimní jak nebeskou,tak hlubinskou vládu. Luciferův trůn by se otřásl ještě rychleji než stolec regenta Království, kdyby vyšlo najevo, že Pán opustil tento vesmír. Svěří-li se s tím Luciferovi a jeho nejbližším spolupracovníkům, získají alespoň spojence, kteří se budou stejně usilovně jako oni snažit zachovat tajemství.......
úryvek druhý:
......Gabriel si uvědomil, že už potřetí obchází stůl. Založil si ruce za záda, aby si v jednom kuse nervózně nepohrával s pečetním prstenem - symbolem moci a postavení. Když se přiblížil ke stěně, v Razielově zrcadle letmo zahlédl odraz své zachmuřené tváře. A to ještě stále nedokázal odhadnout rozsah katastrofy.
"Kdybych věděl, jak to bylo provedeno, nějakým způsobem bych tomu předešel!" slyšel Razielův podrážděný hlas. otočil se a pohlédl na hubenou postavu strážce Tajemství, sedícího shrbeně ve vysokém vyřezávaném křesle. nikdy předtím ho neviděl v tak zbědovaném stavu. Kostnatá zápěstí vypadala jako zlomená a jeho ruce ležely na kolenou docela bez života. Jeho pleť byla popelavě šedá a oči, obyčejně se lesknoucí ledovou modří, se nyní zakalily a pod nimi vystoupily temné kruhy. Na hlavě měl archanděl obvaz.
"Chtěl jsem jenom vědět, jak sem někdo dokázal vniknout a dostat se až do skrýše," omlouval se Rafael, pán Uzdravovaním, sedící naproti Razielovi.
"Nevím!" rozkřikl se tázaný. "Nemám ponětí! Ani si nedal tu námahu, aby mě zabil! Prostě jen vešel, zneškodnil mě, sebral Knihu a odešel! jak se ti líbí tohle vysvětlení? Jsi spokojen?"
Gabrielem to otřáslo. Nepamatoval, že by raziel někdy na někoho zvýšil hlas. Katastrofa bude evidentně příliš malé pojmenování pro to, co se přihodilo.
Rafael sklopil bezelstné hnědé oči a zahleděl se na vlastní ruce, ležící na stole. Tvářil se zahanbeně.
"Tak pozor!" ozval se Michael a předklonil se v křesle. "Proč se vztekáš? Má právo vědět, co se stalo, všichni máme. Pán ti svěřil Knihu, která zmizela za nevysvětlitelných okolností, a ty si na nic nevzpomínáš. Chápu to správně?"
Zdálo se to nemožné, ale Raziel zbledl ještě více.
"Co tím chceš naznačit?"
"Jenom to, žes měl v opatrování jednu z nejcenějších věci v Království a nechal sis ji vyfouknout. Napadá mě hned několik výrazů pro někoho jako ty - a korunovaný vůl se mezi nimi vyjímá docela jako kompliment."
"Nech ho na pokoji, Michaeli, přestaň ho urážet," řekl Gabriel unaveným tónem. "Nějak ti ušlo, že tohle je Raziel, strážce tajemství, kníže alchymistů a největší mág v Království. Máš pocit, že z hlediska bezpečnosti knihy opravdu něco zanedbal? Už dávno spolupracujeme, dávno jsme přátelé a všichni společně jsme namočení do malérů, za které by nás každý soud nechal stáhnout z kůže. Vždycky jsme si věřili. Jestli se teď začneme mezi sebou žrát jako psi, je s námi konec. nemohu uvěřit, že tohle vůbec musím připomínat. Zvláště když je situace mnohem horší, než se vám na první pohled zdá. Kniha se ztratila. To je katastrofa, smrtelné nebezpečí pro Království, souhlasím. Ale kdo a jak ji vzal? Snažte se pochopit, s jakým nepřítelem máme co do činění, když bezstarostně vešel do Razielovy pracovny, bez problémů ho omráčil a sebral předmět, na jehož ochranu jsme použili veškerou nám dostupnou moc. Pokud si dobře vzpomínám, Knihu jsme zaklínali všichni, Raziel ji měl pouze hlídat. Obávám se, že se budeme muset utkat s mocí, která předčí nejen každého z nás jednotlivě, ale všechny dohromady. Pokud se takové moci budeme vůbec schopni postavit."
"To není možné!" vykřikl Michael. "Nikdo není silnější než my....."
Zarazil se tak prudce, až na jeho tváři vystoupily zlatavé pihy.
Raziel přivřel víčka.
"Skoro nikdo."
"Nesmysl," zahučel Michael. "Bavme se vážně."
Rafael se neklidně zavrtěl.
"Promiňte, ale nerozumím. Narážíte na koalici Hlubiňanů? Vžyť i kdyby se domluvili mezi sebou, neriskovali by novou válku. Jsou slabí, nemohou se nám rovnat."
"Oni ne," řekl tiše Raziel, "ale existuje někdo, kdo se nám nejen vyrovná, ale nebetyčně nás převyšuje."
Rafael stiskl čelisti.
"Přestaňte s těmi hádankami! Tohle není soutěž o největšího katastrofistu!"
V Gabrielově zelených očích se hněvivě zablesklo.
"Rafe, nedělej ze sebe hlupáka," řekl odměřeně. "Zkus se zamyslet. Není to tak těžké."
Archanděl Uzdravování naprázdno polkl.
"Vám přeskočilo...." zajíkl se. "Pomátli jste se. Máte na mysli.....Pána?"
"Trefa!" přisvědčil Michael. "Vážený pán vahrál."
"Nedělejte ze sebe hlupáky vy! Proč by měl krást Knihu, kterou v jistém slova smyslu sám nadiktoval? Je přece všemohoucí, sakra, nač by Mu byl spis magických zaklínadel?"
Gabriel opět začal otáčet prstenem na prstu.
"Třeba ji neukradl," vysvětlil. "Jen se postaral, aby přestala existovat."
"Ale proč?" nedal se přesvědčit Rafael.
"Aby nás zbavil moci a ochrany. Postupně si bude brát všechny předměty, které jsou s Ním spojeny a z nichž Království čerpá sílu. Mám obavy, pánové, že jsme se dočkaly posledních dnů. Třeba se Pánu zachtělo skoncovat s tímto světem. Musíme se připravit na nejhorší."
"Počkej, Džibríle," oslovil ho Raziel jménem, které archandělovi kdysi dali džinové a kterým se na něj obraceli pouze nejbližší přátelé. "Kdybys měl pravdu, musel by mě Pán zabít, nejenom odnést Knihu. Je pravda, že obsahuje mocná kouzla, i taková, která jsou schopna zničit náš svět, ale největší Tajemství znám pouze já. Zpaměti, pánové, nikdy nebyla napsána.".......
úryvek třetí:
........Uziel, Gabrielův pobočník, vstoupil do kabinetu.
"O co jde?" Žádal jsem, abyste mě nevyrušovali!" zavrčel archanděl Zvěstování.
Uziel potřásl kobaltově modrou hlavou.
"Odpusť, pane, ale přijel Daimon Frey a naléhá, aby byl neprodleně přijat. Vypadá velmi vyčerpaně a hádám, že se nedá snadno odbýt."
"U Jasnosti, co tě to napadlo, abys ho odbýval? Už za ním jdu, ať počká v knihovně. A ať mu nabídnou něco k pití, nejlépe víno."
Uziel za sebou zavřel dveře.
Banda pitomců, hněval se Gabriel. Jako obvykle. Je zázrak, že se Království ještě drží. Vahazovat Daimona, Pane!
Otevřel tajné dveře za závěsem s vetkanými jednorožci a úzkou chodbičkou prošel do knihovny.
"Vítej Daimone! Pronásledují tě harpyje, nebo co?"
Anděl Záhuby skutečně vypadal vyčerpaně: pod očima měl kruhy, na tvářích špinavé šmouhy, černou koženou bundu a kalhoty pokryté prachem. Černé vlasy zpocené a plné smítek.
"Potkal jsem Jehně," oznámil svým charakteristickým ochraptělým hlasem, připomínajícím ozvěnu v katakombách.
"Ohromné! To nám ještě scházelo! Ale je to důvod ochromit provoz na hlavní cestě? Vždyť ses na setkání se mnou hnal, div sis nesrazil vaz. Nemysli si, že si toho nevážím, já tě taky rád vidím."
"To je sice milé, Gejbe, ale proč jsi, zatracené, vypnul svoje oko dne? Nemohl jsem se s tebou spojit."
"Událo se pár věcí, zatímco jsi byl pryč."
"Já jsem zase pár věcí viděl v terénu," odsekl Daimon.
"A chtěl sis o nich popovídat skrze oko?" neodpustil si archanděl drobnou uštěpačnost.
Frey se mu podíval do očí. Dokonce i Gabriel zrozpačitěl při pohledu ohromných, bezedných zornic s tenkým fosforově zeleným lemem.
"Chtěl jsem si s tebou domluvit setkání na nějakém bezpečném místě na trase."
"A co se vlastně stalo?"
"Jehně mi ukázalo trhlinu."
Gabriel přistoupil k andělovi a položil mu ruce na ramena.
"Poslyš. Chápu, že za normálních okolností je to vážná věc, jenže tady došlo ke katastrofě. Razielovi byla uloupena kniha a na něho samotného byl podniknut útok černou magií, ze kterého se ještě pořádně nevzpamatoval. promiň, ale tvoje trhlina mě vůbec nezajímá."
Daimon zakroutil hlavou.
"Rozhoduješ se ukvapeně, Gejbe. To, co jsem viděl a vycítil, nasvědčuje působení Stínu. Jehně přišlo až k samotné hranici, aby prorokovalo události, kterých bych se nechtěl dočkat."
GAbriel zalomil rukama a zvedl zrak ke stropu.
"Blázni! Samí vyšinutí blázni - Jehně, Serafiel! A všichniprorokují. Dej s tím pokoj, Daimone. Nemají to v hlavách v pořádku, ale zbožňují věštby. Ty nejhrúzostrašnější, to se rozumí. Vidí krev, spáleniště, dým, bledé mrtvoly, holé zadnice a prázdné palice! Mám toho po krk, ještě jeden pomatený prorok a podám demisi!"
Daimon jeho výlev trpělivě vyslechl, vzdychl a začal trpělivě od začátku.
"Poslyš! Byl jsem na tom místě. Pravděpodobně se tam pokouší o průnik Stín. Mluvím o invazi do oblasti vlivu Království, na území, které s ním přímo sousedí. Pamatuješ, kdy naposledy jsme měli co do činění se Stínem?"
Gabriel pamatoval. Dávno. Před zrodem člověka, před Lampovou (Lucifer) revoltou. daimon byl tenkrát rytířem Meče a archandělé partou vládychtivých zelenáčů. Tehdy Frey válčil se Stínem, protikladem samotného Pána, jeho projekcí vrženou do věčné temnoty, a aby zachránil Království, znesvětil svým dotekem posvátnou relikvii - Klíč k jiným dimenzím, který měla právo používat výlučně Jasnost. Od té doby měl na dlani velkou obloukovitou jizvu, jako by se jeho pravá ruka smála. Dosáhl vítězství, když otevřel jícen, do něhož se zřítil Stín se svými legiemi. Avšak demiurg Jaldabaot, který v tom čase z vůle Páně vládl v Království, odsoudil Daimona za svatokrádež k trestu smrti. A tehdy ho Pán vzkřísil a učinil ho andělem Záhoby s Klíčem od Propasti. Archandělé pro změnu svrhli Jaldabaota a nastoupili na jeho místo. Od té doby byl Daimon Frey současně živý i mrtvý a podle předpovědi samotného Pána mohl on jediný zadržet Stín před zničením světa.
"Hovořím o konci časů, o dni hněvu, Džibríle. Je mi líto, ale v té souvislosti mi nepřipadá ztráta sešitu čarodějnických průpovídek nijak zvlášť důležitá."
"Nemáš jistotu," namítl Gabriel potichu.
"Ne. Ale dostatečně hodně indicií."
Vrzly dveře a vstoupila anděla s vínem.
"Napij se, Daimone. Musíš být unaven. proč si nesedneš?"
"Posledních několik dní jsem proseděl v sedle," odtušil anděl Záhuby kysele.
"V pořádku. Co chceš, abych podnikl?"
"Přinejmenším se na to pojď podívat."
Gabriel se zarazil.
"Jak? Nemohu si dovolit opustit Království ani na jeden den."
"Užij moci a přenes nás."
"Žádáš příliš mnoho. Mám na krku vážné problémy."
V Daimonových černých očích se mihlo něco zlověstného.
"Obavám se, že tě čekají ještě vážnější, Džibríle."
Gabriel se zachvěl. Odbývám ho jenom proto, že nevím, co jsi počnu, vyjde-li najevo, že se nemýlí, pomyslel si s obavou.
Daimon si nalil vína, prohlédl si skrze křišťál rubínovou tekutinu a upil dlouhý, osvěžující doušek. Gabrielův sklep byl vyhlášený.
"Dobrá," řekl archanděl Zvěstování, "ukaž mi tu trhlinu. Vezmeme s sebou někoho neutrálního. Může být Rafael?"
Daimon upil další hlt.
"Může. Máš sakramentsky dobré víno, Gejbe."
.......úryvek čtvrtý