Dvůr Borčice
Léto 2002 - koňský tábor Dvůr Borčice aneb ve znamení začátků :o)!
A zase je tu ta otázka: jak vlastně začít? Když to vezmu kolem a kolem: Bylo mi asi 14 a přestože jezdím už od 11, co se dovedností týkalo, byla jsem úplná začátečnice. Na druhou stranu, ať už to ze začátku častokrát vypadalo jakkoli, dostat se koni na hřbet se mi nakonec podařilo vždycky :oP Zvládala jsem jízdu krokem rovně i zatáčet (a nespadnout při tom!), ovšem opravdu klusat, to jsem začínala právě tady. A tak už žádné "kolem a kolem", ale pěkně od začátku!
Vyhlášené místo jedné mojí spolužačky. Do Horek jsem znovu jet nechtěla, protože jsem věděla, že můj nejmilejší kůň tam byl zapůjčený jen na sezónu, pak se vrátil své majitelce a pro nadcházející léto už se s ním nepočítalo. Spousta veselých příhod a krásné fotky, neměla jsem proč se netěšit do Borčic!
A zklamaná jsem nebyla. Pamatuji si, že jenomco jsem hodila tašku do pokoje s vyhlídkou na valník hnoje (no jo, tehdy tam zrovna byl, stojí tam ještě??), letěla jsem se spolužačkou do výběhu seznámit se s koňmi. Docela foukal vítr (ne větší než ve Vrchovanech xD!) a nebe bylo střídavě zatažené i plné sluníčka. Výběh rozlehlý a koně krásní, zvědaví a zrovnatak i já. Tak jsem konečně viděla tu Dekádu a Deštnou, proslulého Buráška i Queenu! A taky Granyta a Grétu - a do těch jsem se tak trošku zamilovala :)
Mou nejčastější jezdeckou partnerkou se však stala Konstanc. Nade vše vysoká, ale taky nade vše klidná a pohodlná hnědka bez odznaků. To na ní jsem si poprvé vyzkoušela, co je to "Nohy ze třmenů, pracovní klus!" a tak podobně. Na vyjížďky jsem většinou mívala Fantazku, docela podobnou kobylku, na které jsem poprvé cválala s pocitem, že to nic není. A třeba byl ceďák, že jsem radši zavřela oči, protože stejně nebylo nic vidět!
Nejkrásnější byly ale rozbřesky a večery. Jestli nic jiného, tak snad do konce života si budu pamatovat okamžik, kdy jsem jako obvykle proběhla zarostlou pěšinou, vymotala se z křoviska a před očima se mi rozprostřela podvečerní pastva zalitá nazlátlými paprsky a v klidu se popásající stádo.
Jak teď asi vypadají hříbata, která jsem tam poznala jako ani ne půl roční? Granytovi byly tak tři-čtyři a Gréta jen tak-tak připomínala cosi, co měla být dospělá kobylka. Califa, Mínu, Grena a Grandinu si pořád představuju jako malá hříbátka :o)
No, snad se tam ještě někdy podívám...