Hvězdná Brána Atlantida : Delenda Est Část 13.
Stargate Atlantis: Delenda Est, part 2.1
"Budoucnost dosud nenarozenou raději nekřtěme, příteli. "
-George Meredith
Primitivně vypadající cela, zdi snad kamenné, dveře pobité tlustými nýty. Ty se s rachotem otevřou a dvojice Geniiských stráží dovnitř dostrkají bezvládné lidské tělo, načež se otočí a přibouchnou kovové dveře s hlasitou ozvěnou. Bezvládná potlučená troska se po loktech bolestivě, a s pomocí několika rovněž zubožených vězňů, dosune směrem k palandě.
„Věří snad, že se jim podvolíme?“ pronese pochybovačně jeden člověk ze šera cely
„Musíme se odsud dostat. Nakonec jeden z nás podlehne, to říkám na rovinu.“ dodá překvapivě člověk nalevo
Všichni se k němu otočí.
„Už jsi poražený, že chceš pochybovat o vůli, kterou nám darovali naši Wraithští spasitelé?“ řekne fanatickým hlasem hlas také z tmavého kouta místnosti.
„Přiznejme si to. Kdoví co nás všechny ještě čeká, Genii nejsou žádní hloupí sedláci, se kterými máme občas problémy, když se dozví, že něco nehraje.“
Navrhovatel svůj plán mírně zamlžil. Ano, jejich povinností je se vrátit za jejich pány, ale až teď je to akutní. Zná své možnosti, dosáhl jejich vrcholu naposledy, když ho Wraith znovu a znovu zabíjel a oživoval, dokud neprosil o smrt. Teprve až teď poznal, že jestli se dostane do stavu, v jakém se sem doplazil Nelias, dosáhne jej podruhé, o tom ani v nejmenším nepochyboval.
Nelidské mučení, to by vydržet dokázal, poznání, že tato žalostná lidská troska, ležící bez hlesu, nebyla nikým jiným, než ještě před několika týdny věrným a vzdorovitým Neliem, bylo už i na něj příliš.
Rozhlédl se ještě po místnosti. Nemělo cenu se ani zkoušet zabít, Genii na takovou možnost byli dobře připraveni, s neustálými pohledy ze špehýrek, a pravidelném nářezu den co den, aby neměli sílu si ani pořádně stoupnout.
„Co se dá dělat. Prostě se na ně vrhneme, až otevřou dveře. Ano (jeden se už nadechoval), pravděpodobně nás všechny postřílejí, sotva vyjdeme ven, pokud vůbec. Druhá varianta – zůstaneme tady a bude následovat…“
Nemusel více říkat. Na tento argument už nedokázal nikdo nic namítnout, ozvalo se jen souhlasné tiché mručení, a postupně se několik lidí pomalu přesouvalo směrem ke dveřím.
Wraithský Křižník. Výbuch a střelba přitahuje Wraithské vojáky, kteří se vydávají k původu problému. Setkávají se ve velké místnosti, ale nenacházejí ničeho, kromě oválného předmětu uprostřed.
„Ne!“ zakřičí jejich velící, ale je příliš pozdě. Předmět exploduje, a kovové kuličky se rozstřelí do všech stran, měníce nekryté postavy na děrnoštítkové postavy.
Ze zákrytů se vyplíží lidé v šedých uniformách. Jeden z nich, s cestovatelskou zbraní v ruce, si kriticky prohlédne mrtvoly a kývne na ostatní.
„Jako malý děti. Nesahám přece na to, co neznám. Člověk by řekl, že by mohli mít víc rozumu, když porazili Antiky.“ neodpustí si jeden z vojáků, , tichou poznámku a odjistí pojistku Geniiského samopalu
Jejich velitel se dívá jinam, a kroutí hlavou.
„Tudy. Jestli zapomenete na to, že potřebujeme alespoň několik zajatců, někdo si to šeredně odskáče. Zvlášť ten, co neumí zavřít hubu, a už jednou ho takhle málem dostali, Parnele!“
„Promiňte, pane. (k ostatním) Třetí družstvo za mnou, směrem k zádi!“ rozkáže Parnel a několik vojáků s vesměs Wraithskými zbraněmi, se k němu připojí a klusají do vedlejší chodby.
Úplně jako za starých časů. Hodilo by se mi pár lidí navíc. Kdyby tu tak byl ten Sateďan, co jsem ho tehdá zachránil před Wraithem. Hodně by naší věci pomohl…
Ta samá, zatuchlá cela s kamennými zdmi kdesi v Pegasu. Dle stavu dnešních věcí, to může být prakticky kdekoli.
„Jdou. Seberte všechno, co vám ještě zbylo sakra.“ řekne tiše přerývaným hlasem Nelias, který jim stejně nepomůže
Ve chvíli, kdy se otevřely dveře cely se staly dvě věci – několik strážných vkročilo dovnitř s pistolemi s rukou, a jeden z uctívačů schytal kulku do hlavy, sotva se skokem postavil.
Dříve by to možná stačilo k uklidnění vězňů, ale tentokrát se Genii zmýlili. Naopak, ještě více propadli v naprostém záchvatu amoku, a vrhli se na stráže. Než se k němu ostatní dostali, onen ostrostřelec s pistolí zabil další dva.
Jedna zuřivá rána pěstí stačila, aby si hlavu rozmlátil na červenou hmotu.
„Mají dost. Pryč!“ až hystericky zakřičí náš navrhovatel plánu, vědom si jisté smrti na útěku, v tuto chvíli více jak na sto procent, slyšíc dusot těžkých bot. Mnoha bot.
Svou výzvu opakovat nemusel. Nelias mezitím zemřel. Nevěděl to jistě, ale pro jistotu přiskočil a vrazil mu geniiský nůž do prsou. Nemůže ho tu nechat.
Teď ale není čas na uvažování. Vyběhne za ostatními, registruje střelbu a výkřiky. Když se válečník zastaví, aby se zamyslel je mrtvý. V jeho případě došlo k mnohem horšímu.
„Rychle, tudy!“kříčí na něj jeho poslední živý spolubojovník a běží ven, do šera nadcházejícího večera.
„Kolik jste jich dostali?“ stačí se ještě zeptat náš „navrhovatel“, než mu několik kulek hvízdne pár centimetrů od levého ucha, ale co mu bylo do nich. Nikdo a nic je nezastaví v běhu k bráně.
O minutu později je sám. Dávka střel přímo do zad ukončila běh jeho druha, všiml si toho až o pár okamžiků.
Už je u DHD, zadává adresum hlasy i výstřely nepříjemně blízko. Vyběhne vysílený k bráně, přičemž mu jedna kulka vyvrtá díru do lýtka. Upadne, zavrávorá. Druhá kulka mu škrábne o hlavu a částečně jej skalpuje.
Padá však přímo do zářící červé díry.
Ženská ruka v přiléhavé uniformě pevně drží hlaveň zbraně s dlouhou hlavní a optikou, a překvapeně na ni zírá její majitel, až se jeho výraz změní v rozhořčený. Larrin se usměje.
„Zbytek je už jen na vůli náhody. Vedli jste si dobře, přestože mám stále dojem, že vy Geniiové jste trochu zbrklí.“
Můstek Wraithského Křižníku. Na zemi okolo řídící konzole leží mnoho těl, spálených i prostřílených. Lidí v šedých uniformách, i Wraithů. Jeden z lidských bojovníků je opřený o zeď na podlaze a tiskne si hlubokou ránu v lýtku.
Jeden z jejich bělovlasých nepřátel je rovněž zraněný. Mluví k němu velitel, který si s ním s gustem pohrává.
„Leť s tím krámem do námi určených souřadnic, nebo naše dohoda končí.“ řekne bojovník v šedém, který mu vráží hlaveň pistole do spáleného masa. Wraith vřeští bolestí. Evidentně ví dost, aby uměl zacházet se zajatcy tohoto druhu. V dálce, kdesi na zádi, slyší tlumenou explozi.
„Zabijete mě i tak, proč bych vám měl pomáhat?“ řekne Wraith bezvýrazně, z úst mu vytéká krev
„Jistě že tě zabijeme, v tom s tebou jednám na rovinu. Ty sám si rozhodni, zda-li ti stojí za to umírat v co největších bolestech, nebo to bude rychlé, a poletíš s námi do pusté soustavy asteroidů, daleko od nejbližší brány. Vyber si.“
Chvíli se dívá veliteli do očí, pak váhavě vstane, a třesoucí ruce přiloží k pultu. Křižník skočí do hyperprostoru.
Halling popíjí v typickém pegasuském „podniku“, na planetě dosud zcela netknuté válkou, což je malý zázrak.
Poručí si korbel piva, ale na první pohled nemá v úmyslu pít. Na to je až příliš rozčilený.
„Kde sakra je?“ sykne koutkem úst Kanaan, sedící vedle něj, ale díky velkému kabátu je těžko rozeznatelný.
„Říkal jsem ti, že Legie má své způsoby komunikace. Jestli zjistí cokoliv, co by jim přišlo podezřelé, nejen že nepřijdou vůbec, ale než se dostaneme ven z vesnice, skončíme s kudlou v zádech.“
„Nijak složitá volba, příteli. Život dnes nemá valnou cenu, ale snad plukovníka Shepparda nezklameme.“
„To nikdo z našich lidí by nechtěl.“ řekne mu na jeho řeč Halling a pořádně si lokne z korbele
Aniž by je zaregistrovali, snad odnikud si přisedne nějaký muž s hlubokou jizvou na ruce
„Chtěli jste s námi mluvit. (pauza, oba Athosiané stuhnou) Ty zbraně nejsou nikterak nutné. Pokud bych byl uctívač, jste už oba zajati. Samozřejmě považuji za férové vás upozornit, že jestli jste jimi vy, nevyjdete živí z místnosti.“
„S tím jsme sem šli. A víme, kdo jste.“ řekne Halling klidně, bez náznaku strachu. Muž se nevesele pousměje
„Taktéž. Athosiané, Atlantis, Antikové...to se snadno pamatuje. Abychom se dostali k jádru věci – co chcete?“
„Myslíte, že je vhodné…“ začne Kanaan, ale muž mu skočí do řeči
„Vhodnější, než hlučné zajištěné místo plné lidí ani být nemůže. Tak mluvte. Času máte, kolik potřebujete, vaše tváře už i tak napovídají, že to bude na dlouho.“ řekne muž zatvrzele
Cela, ale tentokrát určitě wraithské konstrukce. I podle zvuků se nachází na lodi.
„Nejsou nám k ničemu. Zabít.“ rozkáže lidský hlas, jeho strážci šli bezezbytku vykonat rozkaz.
Tři muži v jednoduchých šedých uniformách věnují zajatým Wraithům, každému několik kulek do týlu
Muž, stojící vedle postavy, která rozkaz vydala, se hlasitě rozesměje smíchem, který přechází až v řev.
Nikdo si toho buď nevšímá, nebo ho ignorují, až na velitele.
„Je to snad až tak směšné?“ zeptá se ledově
„Jakpak by ne.“ odpoví tázaný „Už pomyšlení, za jak neporazitelné a démonické zlo je mí krajané měli…“
nedokončí, a stále s posměšným úšklebkem a s chutí nakopne mrtvé tělo Wraitha
„Vy jste přišel o celou svou rodinu, že?“ zeptá se jej velitel
Obličej muže se na několik vteřin stáhne do děsivé grimasy, a sotva se uvolní nahradí jej výraz jak znechucení, tak průzračné nenávisti.
„Ano. Všechny vesnice v mém světě.“ odpoví, a odvrátí tvář od velitele
„Proto vám věřím. (velitel se ohlédne, a poznáme jej) Vám všem.“ dopoví Aiden Ford