Invaze - Strany 4 až 6
Vladislavský sál nikdy nepůsobil tak neutěšeným dojmem, jako teď. Ministr obrany připínal vyznamenání takzvaným hrdinům. Prezident zahynul při zničení New Yorku, přímo uprostřed jednání v sídle OSN. Do helikoptéry s premiérem udeřil blesk třetí den od počátku zničujících bouří.
I další posty zaznamenaly ztráty. Vše bylo v troskách, včetně mizerně fungujícího parlamentu, co měl jen o málo víc, než svou existenci.
Major, který byl včera ještě kapitánem, řešícím postapokalyptické město, měl chuť zvracet nad tím vším falešným pozlátkem. Tohle šaškování lidem nepřidá na naději, tím si byl jist.
Nepodstatné, prázdné gesto, jen pro dobrý pocit pánů v oblecích, aby před světem předvedli, jak jsme to zvládli levou zadní.
Po ozdobení své uniformy Řádem bílého lva si podal ruku s ministrem, jako každý v řadě. Oba se na sebe nuceně usmáli, přestože oba věděli, že jsou na pokraji duševních sil. Co se dá dělat. Nemůžou před lidmi vypadat tak, jak se ve skutečnosti cítí, jenom by všem bylo víc mizerně.
Jeho náměstkovi, nesoucích lakované krabičky s řády, věnoval upřímně vražedný výraz. Když ten usmrkánek vystoupil z vrtulníku, měl ho přečteného v té chvíli, když si prohlížel své nalakované boty, a dával si pozor, aby mu na značkovém obleku neulpěla jediná kapička bahna.
A to i při jeho připravené řeči o jeho velkých zásluhách, že generál Kratochvíl ho tímto nahrazuje ve velení města, je povýšen, dostane nejvyšší státní vyznamenání atd.
Nemálo vypovídala jeho snaha se při letu co nejméně přibližovat ke kapitánově nejen zablácené, ale i zkrvavené uniformě. Konec dešťů nebyl příliš lyrický, jakmile lidé dostali novou chuť se vzbouřit, a to s velkou pompou, podpořenou i vrháním věcí.
Nakonec se i to vyřešilo, nemohl si však vyměnit uniformu, takže zkrvavené rukávy a kalhoty zůstaly až do příletu do Prahy, proměněné v jednu velkou bažinu.
Čtvrtě s paneláky shora připomínaly dlažební kostky v kaluži.
A teď si ten parchantík zase chodí v čisťounkém řučně šitém oděvu, zatímco většina národa živoří a zachraňuje, co se zachránit dá. Má chuť ho popadnout a hodit až na ten vyblýskaný starodávný lustr.
Po celém nutném divadle ho i zbytek „hrdinů“ čekala slavnostní večeře.
Chuť na jídlo se u Gebauera a většiny dalších odmítla dostavit. Raději šel ven, nadýchat se pročištěného pražského vzduchu. Předtím do sebe otočil několik sklenic kořalky, aby ho přešel světabol. Příliš nepomohly.
Celá Praha páchla jako zatuchlou vodou nasáklý hadr. Nedoléhalo k němu to, čemu se říká hukot velkoměsta, jen občasně prerušované ticho. Okrajové čtvrtě připomínaly očistec, kdežto centrum bylo vylidněné, prosvícené jen světly hlídek, a pár světlomety na střechách.
Z každého mostu komicky trčely ubohé zbytky kovu, betonu či kamení po obou stranách, a dopravu mezi břehy zajišťovala teprve ten den sestavená dvojice pontonových.
„Kouříte?“ zeptá se policista s hodností podplukovníka, a nabídne mu obsah stříbrného pouzdra
„Ne. Ale asi zase začnu.“ odpověděl mu major, a jednu si vsunul mezi rty. Cvaknutí zapalovače, a už lačně nasával návykový kouř.
„Jak se vám líbilo představení?“ zeptal se strážce zákona a pořádku. Gebauer si matně vzpomínal na slavnostní řeč, a u tohoto člověka mu ulpělo pár slov. Záchrana dětí ze školky, kdesi v severních Čechách, pomoc při…ale do háje s tím.
„Nijak zvlášť dobré. Promiňte, potřebuju si něco vyřídit.“ zamumlal. Policista chápavě přikývl.
Potřeboval od toho všeho vypadnout. Zmizet. Být sám. Přeje si, aby se zbláznil, stal se šťastným, neuvědomoval si, co viděl.
Prošel tolika skutečnými boji při misích v cizině, a přece ho to nijak nezocelilo na takovou spoušť. Nic vás nepřipraví na den, kdy zabíjíte vlastní vyděšené lidi, křičících vaší mateřštinou, jen abyste ochránili většinu před horšími věcmi, co by se děly při anarchii.
Hradní stráž mu zasalutovala, když jí míjel. Nebyla to ta nehybná vzorná stráž pro turisty, nýbrž desetičlenná ostraha, chráněná pytli s pískem a dvojicí kulometů. Z Hradu byla jedna velká pevnost. Není divu. Na rozzuřené davy vodou vyhnaných občanů s dobrým slovem nemusíte zapůsobit…
Mlčky nastoupil do jednoho z vládních vozů, a překvapený šofér na jeho výzvu o klíčky samozřejmě nic nenamítal. Sjel až dolů k řece, kde típnul druhou cigaretu z nedalekého obchodu zkonfiskované krabičky. Nehrdinsky si přihodil do kufru pár kartónů do zásoby, a šel se projít až k Vltavě.
Vojáci střežící břeh nenamítli ani ň. Stejně tu není nikdo, kdo si to vyfotí na mobil, a nikdo z nich není takový vůl, aby kvůli pár Startkám obvinil z rabování majora s bílým lvem na prsou.
Karlův most. Rozdrolená chlouba napolo zničené metropole.
Ze středověkého mostu se po bou stranách ježil nezničený zbytek, a jakoby zázrakem přežila jediná socha, prakticky nedotčená vodou. Socha jeho jmenovce, knížete Václava.
„To ty zasluhuješ vyznamenání, ochránče české země…“ pronesl, sundal si Řád, vylezl na úroveň sochy a přehnanou silou mu ho sevřenou pěstí vrazil k nohám. Jenže se stalo neočekávané. Celé umělecké dílo nejevilo známku poškození, a tak ho dost překvapilo puknutí kamene, náklon a pád zbývající sochy.
Svatý Václav se roztříštil.
A jeho ruce zůstaly stále sepjaté v nekonečné modlitbě.
Základna Bagrám byla vždy terčem útoků povstalců, ať už byla po velením jakékoli armády. Bylo tomu týden, co mezinárodní jednotky ztratily většinu možností navázat spojení mimo Afghánistán.
Kolony vozidel jí hustě obklopovaly, a letišní dráha stěží zvládala přílety a odlety. Vrásky na čele jim způsobovaly zmizelé průzkumné bezpilotní i pilotované stroje.
Přes hrůzy, dějící se mimo afghánské hory, si důstojnící NATO lámali hlavu, jak mohou bojovníci Tálibánu likvidovat takové množství letadel. A nejen to.
Od včera se nehlásilo deset pevností na severovýchodě, a teprve jedenácta o sobě dala vědět, zjevně při probíhajícím útoku. Radista stačil ohlásit napadení pozic, pár slov, dále jen šum.
A velící středisko mělo co dělat samo se sebou, aby se přeplněnost nezměnila v chaos.
Do německého Schwarzwaldu narychlo přemístěný štáb Severoatlantické aliance řešil mimo tisíce jiných i tuto potíž. Dostat ničím nenarušený tok informací do postižených oblastí bylo čím dál složitější, ne-li nemožnější.
Satelitní spojení se dařilo obnovovat jen částečně.
Mezitím přišla francouzská rozvědka, na štábu přítomná ve fyzické podobě plukovníka la Mesléeho, se šokujícím zjištěním – komunikační problémy a rychlý pád bezdratových sítí způsobilo několik promyšlených sabotáží, a přišli s důkazy o tom, že pozorovací družice NOIR-7 byla zničena protisatelitní střelou z letounu amerického letectva.
Styčný důstojník USAF to s pohoršením popřel, a opět byly věcné problémy s řešením katastrof zastíněny. Co bylo třeba plukovníkovi přiznat, je to, že Američané se po ztrátě New Yorku nijak nevyjadřovali k žádné možností spolupráce při zvládání živelných pohrom, a jejich apatické chování bylo v každém případě podezřelé.
Evropané tomu prostě nerozuměli. Ve Státech byly tornáda a bouře běžné, a vládě se podařilo udržovat stále dodávky zásob a elektřiny.
Zato vodní stěna, splachující jedno z největších světových měst i s většinou obyvatel, to je probralo ze snad odvěkého, pohodlného pocitu, že se jich to opět osobně nedotýká. Viceprezident musel složit přísahu už hodinu po potvrzené smrti prezidenta, utonulého při té nepopsatelné tragédii, vedle které pád „dvojčat“ před lety byl leda tak pro srandu králíkům.
Ve štábu Aliance se přece jen podařilo zachytit útržky mnoha depeší. Byly zoufalejší, než ty předtím, a nemluvilo se v nich jen o…další přicházely. Zkoprnělý spojař je projížděl očima co nejrychleji, nahrubo je pospojoval v textovém editoru, vytiskl, a celý udýchaný výsledný produkt vrazil do ruky prvního generála, oxidujícího kolem. Co chvíli se nějaký šel projít, zakouřit si, nebo se jen uklidnit. Hádát se v kuse s tolika národy není zrovna
„Pane…ty zprávy…přicházíme o…oni útočí…někdo…“ zapletl se zmatený nadporučík od spojařů. To, co tam četl, ho muselo úplně rozhodit z koncentrace, kterou už tři dny udržoval bez potíží.
„Člověče, mluvte jasně a souvisle – kdo a kde že útočí?“
„Dostáváme zprávy o jakýchsi náhlých úderech proti základnám nejméně deseti států v Asii, jenže s většinou oblastí nemáme komunikaci, co by stála za řeč. Jejich velvyslanci by s tím měli být právě seznámeni, stejně jako vy. Dálkový průzkum a satelity co nevypověděly službu…no…nemají žádný kontakt. Chaotická volání o pomoc, nikde žádná zmínka, kdo to je, žádný náznak soustředění vojsk, flotil nebo leteckých uskupení…“
„Nevykládejte mi takové pohádky! Chci přesné a nikoli kusé, částečné nebo sporné!“ zbytek papíru mu vytrhl z ruky, a podal ho polskému majorovi, co měl tu smůlu, že ovládal čtyři evropské jazyky a v ten okamžik byl nejblíž. „Do hodiny budu mít v ruce kompletní zprávu!“ zařval na něj vztekle.
Nepřikázal, prostě zařval.
Bagrám planul tisícovkami ohňů.
Z osmi stran na základnu letěly masy modré energie, a vmžiku zůstaly spálené krátery v místech, kde byla soustředěna těžká technika. Žádné zbytky roztaveného kovu, nezbylo po nich nic.
Zbylí obránci propadali panice. Jedni stříleli do všech stran, další se snažili ujet ve zbylých dopravních prostředcích. Hrstka německých vojáků se už ocitla na okraji cesty z Bagrámu, když jejich náklaďák a desítka dalších v blízkosti vzplanul a shořel na popel.
To malá skupinka českých vojáků, co pohotově ukořistila dva Land Rovery, měla větší štěstí. Dostali se pryč z místa odsouzeného ke zkáze.
„Nezastavujte! Dokud máme benzín, neopovažujte se zastavit!“ hulákal poručík Březina přímo do ucha řidiče, ten ho stejně neposlouchal a ani nemusel. Ani Matka Tereza uprostřed silnice by ho teď nedonutila zpomalit.
Za sebou viděli jen oheň.
Minuli opuštěné postavení, kde uviděli jen cákance krve a stopy po boji, žádná těla.
Řidič prvního auta prudce zabrzdí. Zorničky se mu stahují nevěříčným pohledem do dálky.
Nic, co za tyto chvíle spatřili, se nemohlo rovnat mlze, blížící se k vám ze všech stran, z každého vyprahlého skaliska, neztráceje na své hutnosti ani při překonání vršků kopců.
Do minuty je zcela zahalila hustá mrazivá šeď.
Pár jich po zastavení výhlíželo ven okénky, co se děje, a do nosů je v okamžení udeřil hnilobný zápach smrti, jdoucí zřejmě v ruku v ruce s hustou…mlhou?
Nešlo jim do hlavy, kde by se tu vzala. Jsou to pravda velké hory, ale žádná vodní plocha nebo les. Jak by přece jinak vznikla tahle šeď?
Ale byla tu. A lihový teploměr spadl těsně nad bod mrazu.
Země se začala lehce otřásat. Znělo to jako přesun velkých stád dobytka.
„Co to do hajzlu…“ začal rotmistr Dohnal, ale nedokončil. Cosi zasvištělo a z mlhy před nimi vylétlo několik desítek zářivých kotoučů. Jedna z těch věcí rotmistrovi čistě odsekla hlavu, což jí zřejmě nezpomalilo, proletěla skrz a poručíku Březinovi z druhého Land Roveru seřízla kus helmy i s vlasy.
Výkřik bolesti se smísil s odporným venkovním pachem a pachem spálené kůže a vlasů.
Pohotoví řidiči ve stejný okamžik zarazili ruční brzdy, a otočili své terénní vozidla o devadesát stupňů.
Zpět nemůžou, dopředu mezi neviditelné cokoli také ne, tak zbývala odbočka v vpravo. Poručík si matně vzpomínal, co je to za místo, než si vzpomněl, jak tam před rokem zařval celý průzkumný oddíl bundeswehráků.
Bezhlavé tělo vyhodili v zatáčce. Ani o tom nepřemýšleli, prostě jen chtěli zvýšit vlastní šance.
Snažili se pronásledovatele skryté v mlze takříkajíc setřást, nijak se jim to však nevedlo.
Míra strachu byla zvýšena tím, že i přes všepohlcující šeď neslyšeli a nepotkali nikoho. Museli míjet opevněné pozice a zcela určitě museli minout velkou vesnici, ve které Březina domlouval pár ne právě politicky korektních obchodů s místním pánem a vládcem.
Jmenovaný právě častoval nadávkami podřízeného s balíčkem první pomoci. Roztřesenýma rukama nedokázal vytáhnout náplastě a obvaz dost rychle. Ten byl oproti němu rozzuřený do nepříčetnosti, a stoupl si ke kulometu.
Zřejmě se je rozhodli pronásledovat, protože
U druhého tereňáku se další hvězdice zarazila o boční přídavný pancíř, přípomínala obrovský shuriken rozžhavený doběla.
Jedna její špice trčela dovnitř, a desátník Konečný jí vší silou skopl ven, ovšem za cenu zpola roztavené boty, což mohl mluvit o štěstí. I tak mu v levé ruce pulsovalo bolestí. Běžet betonou plochou, a být výbuchem odhozen jako hadrový panák není ten druh zážitku, co by stál za opakování
Trasírky z německého kulometu směřovaly do příkrovu šedi, zakrývající podstatu nepřítele. Březina nikdy nepatřil k taktickým expertům, byl rád, že zvládal svěřené úkoly, jenže co teď, uvažoval – co se dělo jinde, to se dalo vysvětlit přes eko-bláboly. Jenže něco, co cíleně útočí, to se vysvětlit dá jen jedním způsobem.
Proto se neznámé takto rozhodl řešit ve zlomku vteřiny, ve chvíli, kdy si sahal na ránu, jak moc velký kus lebky mu to utnulo.
To už na něj bylo moc. Toužil se pomstít tomu za nimi,ať je to cokoliv.
„Podejte mi všechny granáty, co máte u sebe!“ nařídil pod sebe, a další dva bílé objekty prolétly přesně tím místem, kde měl před půl vteřinou hlavu.
Medik, kterého ani neznal jménem, se už také vzpamatoval, a začal střílet z malého samopalu, pravděpodobně odněkud sebraného až při přepadu Bagrámu.
Druhé vozidlo jelo více nalevo, a záhy se ukázalo proč. Začali potíže řešit v poručíkově stylu, s útočnými puškami v rukou.
Březina odhazoval granáty s jistotou profesionála – po odjištění si přesně spočítal, kde až po odhození vybuchne. Podle mlaskavého dusotu věděl, že se „to“ za nimi přibližuje.
Vjeli na cestu, kopírující úbočí hory, a Konečný dostal šílený nápad. Vytrhnul vojínovi z ruky osmapadesátku s granátometem kterou zrovna přebíjel, chloubou, jakou se mohlo pyšnit jen pár chlapů, a naládoval jej příslušnou municí.
„Copak jste se pomátl?! Mám jich jen pár můžeme jí…“
„Potřebujem jí hned, nebo tu zařvem!“ vysvětlil desátník, úplně zapomínaje na svou mírně vyšší hodnost, stejně jako onen vojín, že má v rámci subordinace držet hubu.
Za krkolomné jízdy měl pochopitelně potíže se zaměřováním, prostě jen mírným obloukem střelil granát těsně za své spolubojovníky. Zejména Březina by ho přetrhnul napůl a pak ještě jednou, kdyby věděl, kvůli komu zažil kamenný déšť do těla a do obličeje, protože i on odhodil poslední granát, takže se síly explozí podpořily v jednom místě.
Zafungovalo to. Narušili strukturu svahu, a kvílení věcí za nimi, spolu s pronásledováním, přestaly jako když utne.
V rychlé jízdě nepřestávali, dokud nenarazili v podobě hořící vesnice plné mrtvých těl.
Kromě lidských tam byly na hromadě spalovány i těla něčeho, co člověkem být nemůže ani omylem.
Vzali co mohli, a prošli vesnicí až do jejího středu.
Nebyl to dobrý nápad, jak zjistili, sotva byli obklíčeni trojnásobnou přesilou bojovníků, oblečených v různých kombinacích místních oděvů, maskáčů a výzbroje. Většina ovšem měla staré dobré Kalašniky.
Bodejť by ne. Šlo přeci o oblast, kde vládne pouze a jedině Tálibán.