Hvězdná Brána Atlantida : Delenda Est Část 3.
Stargate Atlantis: Delenda Est, part 1.3
"Na své nepřátelé musíme dávat pozor, neboť nikdo nezpozoruje naše chyby dříve než oni. "
- Antisthenes
Vesmír. Zdánlivě nesmyslná kombinace tmy a světelných bodů. Takové věci se proháněly hlavou Johnovi, když se Caesar a Tacitus připravovaly k odletu. Zrovna dokuřuje další svůj oblíbený doutníček a uvědomuje si, že už z té nespavosti a těch litrů kafe začíná blbnout.
„Trochu relax, plukovníku!“ Zasměje se Zelenka.
„Díky za radu, ale tady ho moc nezbývá.“ Odvětí trochu ponuře.
„Neměl jste urazit ty domorodce na té vaší oblíbené štaci. Víte kterou myslím, tu co jste tam tak rád jezdil, jak vás tenkrát unesli.“
„Té holce bylo asi třináct, nejsem přece pedofil!“ Odsekne.
„No vzhledem k tomu, že to byla dcera náčelníka, a vy jste ji odmítl…oplodnit, urazil jste celý kmen, takže...“
„To už mi vysvětlil i Rodney a pár dalších lidí, nemyslete si, že jsem kvůli tomu jásal.“ Típne zbytek doutníku o kovovou bednu a odplivne si.
„Zákony Země tam neplatily, takže…“ Zelenka se zjevně baví, ale Johnovi už naskočí čirý vražedný výraz.
Sheppard odchází. Ještě si dám dva panáky, měl bych se fakt víc hodit do klidu…
Hyperprostorové okno, Tacitus. Stejná verze, jakou je Caesar.
„Rodney, jak se můžes v tom bordelu vyznat?“ Diví se Zelenka pohledem na Rodneyho jak přemýšlivě hrabe v bedně, kde je zjevný chaos součástek a věcí.
„Vím, kde co mám. Mám na to systém.“
„Aha. Systematický systém, chceš říct.“ Chce ještě něco říct ale otevřou se dveře a vejde plukovník Sheppard.
„Zdravím. Tak jak, už jsi z toho vytáhl všechno?“ zeptá se Rodneyho.
„Jo…ale moc toho nebude. Vlastně jen poloha, adresa brány a chaotické data čehosi.“
„Čehosi? Tušíš alespoň něco?“ Zbystří John. Když se Rodney vyjadřuje neurčitě, bývají pak problémy. Velké.
„Na první pohled? Že na Aspolis došlo k bitvě, kterou rozhodně moc Antiků nepřežilo. Jenže je tam příliš zmatečných informací…asi osobní poznámky, ale jsou různě zpřeházené. Podařilo se mi z toho vytáhnout jen tohle.“
Na Rodneyho laptopu se zobrazí nápis „Omnia mors aquetat.“
„V klasické latině i antičtině to znamená zcela totéž. Smrt vše vyřeší.“ Johnovi to jako varování zjevně stačí…
„Ronone, cože si zase začal jíst rukama?“ diví se Cadmanová.
„Zjistil jsem, že si to tak líp vychutnám.“ Libuje si Dex.
„Já ti to toho mluvit jako nebudu, ale…nechceš si na to vzít aspoň vidličku?“ zdá se že už ji to dost vadí
„Lauro, má cenu tohle řešit? Kašli na to.“ Odpoví jí Lorne, který do sebe ragú láduje jako tank.
Cadmanová si nejspíše pomyslí totéž, přisune se k Lornovi. Chce se na něco zeptat.
„Znáš velitele Tacita? Zdá se mi…trochu afektovaný.“
Lorne do sebe hodí poslední sousto, a jedním lokem vyprázdní karafu s vodou.
„Typický zmetek, co se sem dostal přes své dobré kontakty. Víc se snad dodat nedá.“
„A je aspoň trochu dobrý velitel?“
„To zase ano, až na to jeho trvání na přísném salutování, to je neskutečný, ten by snad i chtěl, abychom si leštili boty zespodu.“ Podotkne evidentně zhnusený Lorne.
Plukovník Sheppard pozoruje hyperprostor z můstku. Modravé linky, až člověk nevnímá nic jiného. Brzy nás čeká další skok a výskok od normálního do hyperprostoru…moc to tomu navigátorovi nezávidím, v kuse tu čumět na ty modravé linky a tlačítka.
A zvláště když musí poslouchat tady toho debila. Už jsem zažil pár šílených velitelů, co si rádi hráli na vojáčky, ale tohle – tohle je neskutečný! No ovšem, právě sem vchází, a jeden seržant mu salutuje. On sám ale ne. Nikdy. Jen nadřízeným. Už rozumím, proč generál O´Neill měl problémy si zvyknout na vyšší funkci. Sedět s touhle sebrankou, taky bych uvažoval, někam se zašít, nebo s tím vším seknout, bejt starý.
Jistě, ignoruje i mé salutování, ale neváhal by mě okamžitě sprdnout jako psa, kdybych dělal že ho nevidím.
Raději půjdu. Ještě si dát kafe.
Helemese, on je tu jen Harris. Nevadí, v porovnaní s tím nóbl parchantem na můstku voní růžema.
„Napjatý, předpokládám?“ Řekne Harris, aniž by se ohlédl směrem po Johnovi.
„Jak víš, že jsem to já?“
„Může to být kdokoli. Bylo by normální nebýt trochu…udivený z toho, že letíme objevit tajemné nové město Antiků, a odkrýt další mystérium?“ Přitom si lokne nečeho z placatky. Čaj to asi nebude.
„Překvapuješ mě, že i ty začínáš chlastat?“
„Mám začít předpisově, až nějak po přesně třech zraněních a desetí úniků ze spáru smrti?“
Podotknul zase kousavě ironický Harris.
Najednou si John uvědomí, že to k smíchu je. Velí jim to namyšlené generálské hovado, vědci se zavřeli v kajutách s výmluvou práce, Harris se pro jistotu snaží nadrátovat. Ještě že vím, že má velké limity. Měl bych mu to mít za zlý, ale nemám.
„Víš co, nechám tě tu o samotě, jdu sdílet utrpení podřízených na můstku.“
Tacitus vystupuje z hyperprostoru. Poslední skok před Aspolis. Zůstavá na místě.
„Nefunguje.“ říká navigátor na můstku
„Jak to myslíte, nefunguje?! Okamžité hlášení!“ řve všemi oblíbený generál
„Ehm…omlouvám se…Pane. Nefunguje to tak, že to nefunguje. Nejde spustit hyperpohon.“
„Všichni technici do strojovny, a vyřešte ten problem!“
„Velmi moudré rozhodnutí pane.“ Řekl John generálu Curranovi.
„Neslyšel jsem náznak ironie, plukovníku?“
No jasně, všemu chcete rozumět, všechno si vyložit a nade vším se urazíte. Že by předčasná senilita?
„Zcela určitě se mýlíte.“ Jakože by jste se vůbec někdy mýlil.
„Dejte si pozor plukovníku, můžete být brzy také jen major.“
Odkud tohle vytáhli. Nebo že by se přesně tomu říkalo krize velení?
„Závada?“ Ptá se při příchodu Johna Rodney
„Nejspíš to nic nebude. A co ty, nějaký pokrok?“
„Víc tam toho už nebylo, ale je samozřejmě možné, že u té věty jde o jakýsi kód.“
„V Aspolis?“
„Nebo kdekoliv v Pegasu.“
„Povzbuzující.“
„Přesněji ti to neřeknu, i kdybych se rozkrájel.“
„Aspoň to shrň – krom pozice a adresy brány tam tedy bylo co.“
„Už jsem ti jednou řekl, že opravdu nic moc. Že Aspolis byla obrovská metropole Antiků, kde pod jejich ochranou žily milióny lidských imigrantů a uprchlíků, a došlo tam k jakési vražedné bitvě, mezi Wraithskou a Antickou armádou, na orbitě i na povrchu a Antikové, jak se zdá, prohráli. Ale vůbec nic určitého, ani detaily tam už nebyly.“
„Jak to já vidím, beztak zase najdeme jen kupu sutin a šrotu. Wraithové po sobě rozhodně nezametají stopy.“
„Možná…víš co, půjdu zkontrolovat vybavení.“ Náhle se rozhodl Rodney
„Fajn. Stejně už by to mělo být spraveno, za chvíli tam budem.“
Orbita planety, Tacitus se blíží k atmosféře, posádka pouhým okem vidí jádro města, a rozlehlé sutiny a krátery kolem, byť je celý světadíl zasněžený a hornatý.
„Důkladný sken celého povrchu planety!“ rozkáže svým neuvěřitelně arogantním hlasem Curran
„Jistě, pane.“ Odpoví strojeně jeden z techniků na můstku.
„To je snad poprvé, co děkuji za to, že jsem mezi vámi civilista.“ Ušklíbl se Zelenka, a kývl směrem k můstku
„Nemějte strach, pane Čech, náš milovaný velící mise se těší už tak nezměrně velké oblibě posádky…“
„A není to už trochu moc ironie na jeden komentář, pane plukovníku?“ řekl Harris, který se bůhvíodkud vynořil
„Skončilo barové galapředstavení?“ odvětil mu John
„Spíše, že se uzavřelo. Na co vůbec čekáme?“
„Sken povrchu, předpisová hlášení, důsledné briefingy…“
„Aha, velmi důležité…jdu si zatím vyleštit knoflíky na batohu, ať pak nedostanu na zadek…“