Invaze - Strany 1 až 3
Pozn.: Fantasy příběh promítnutý do současnosti
Invaze
Déšť bušil do rozmáčené země, neschopné nasát více vláhy. Vodní masy si nemilosrdně prorážely cestu všemi směry. Řeka zaplavovala celé město.
„To je konec.“ zašeptal voják Aktivních Záloh, shlížející katastrofu dalekohledem. Za ním byl i přes nápor vody z nebe slyšet křik a nářek. Silnice byly beznadějně zablokovány auty, tak museli co nejvíc lidí dostat co nejvýš. Stará, vysoko položená pevnost tak byla přeplněná zmatenými a vyděšenými obyvateli města.
A to, co se dělo tady pod Špilberkem, nebylo nic proti tomu, co se dělo jinde. Vltavská kaskáda se zhroutila, a hysteričtí meteorologové nedokázali vysvětlit, odkud se berou další a další bouřková mračna. Vytvářely se jakoby z ničeho nad celou střední Evropou.
Praha a Ostravy na tom musely být ještě hůř, když moravskou metropoli nedokázala ochránit ani slušná nadmořská výška. Voda se valila všude, odkud se valit mohla. Nebylo snad metru čtverečního republiky, kde by nárazově nepršelo už několik dní.
Geologové zase neuměli vysvětlit pohyby zemských desek, a nastálých zhruba dvacet tsunami po celém světě. Ničím nechráněná pobřežní města byla během krátké doby smetena mnohametrovými vlnami.
Pouště se na všech kontinentech změnily v písečné inferna, jih Spojených států zaplnily série tornád, netypicky pronikajících hluboko do vnitrozemí.
Většina států měla co dělat sama se sebou.
I kapitán Gebauer pozoroval dílo zkázy, a běžel k rádiovému vozu, zaparkovaném u vjezdu do pevnosti. Dva jeho podřízení mu razili cestu mezi civilisty, dožadujících se evakuace nebo alespoň přístřeší. Dodávky elektřiny a pitná voda byly už dvoudenní minulostí.
Se svou jednotkou se dostal do centra jako první, aby jen zjistil, že jsou odříznutí, protože hromadný exodus
Z armádního vysílání včera slyšel, že do několika elektráren se strefovaly blesky obrovské síly, dokud je nevyřadily, a podobné záhadné věci se neděly jen tam.
Kavčí Hory bez přestání vysílaly jen výzvy ke zmírnění paniky.
„Musíme dostat ty lidi pryč, kde jsou do hajzlu s těmi vrtulníky?!“ dožadoval se odpovědi důstojník krizového velení, umístěném prozatímně ve staré základně v Blansku.
„Že musím vyčkávat? Jsou tady tisíce lidí, a my nemáme ani dost prostředků, abychom jim zajistili alespoň základní životní podmínky! Mohl bych uplatnit konfiskace na sklady a obchody, ale na to potřebuji oficiální rozkaz! Jen od rána už bylo zastřeleno deset lidí co napadlo mé muže, nebo při rabování použili zbraní.“
Odpověď ho jistě nepotěšila, když jim na jejich odpověď bouchldo přenosového vozu, a odplivl si.
Všichni vojáci, profesionální i od záloh, co neměli na práci strážní službu a pacifikaci zachráněných, byli zavolání do pevnosti před svého velícího důstojníka.
Gebauer byl momentálně člověk s nejvyšší hodností. Plukovník Janota se zbytkem jednotky a ve spolupráci s dalšími stavěli uprchlické tábory v bezpečné vzdálenosti od větších řek. Major Sojka se pravděpodobně utopil i s několika dalšími, když proud neočekáváně během okamžiku smetl provizorní hráze.
Déšť už někde naštěstí zeslábl, to však na věci nic neměnilo. Humanitární katastrofa je už v tuto chvíli jistá věc, a nelze očekávat pomoc zvenčí, vzdor blábolům o solidaritě, vycházejících z otlemených vrcholných politiků, jejichž rodiny už byly dávno v bezpečí v luxusních vilách a chatách na svazích.
„Potřebujeme získat zdravotnický materiál, vodu, potraviny, přikrývky a další věci. Poddůstojníci už obdrželi přesné rozkazy, kde požadované zásoby hledat. Zůstali jsme v tom sami, tak se o ty lidi sami postaráme. Rozchod!“
Staré ruské transportéry vyfoukly hustá oblaka kouře, a nejvyšší možnou rychlostí se začaly valit směrem dolů, rozrážeje auta, stojící v cestě. Za nimi jely nedávno převzané Tatry.
Minuli dvě obranná stanoviště, odkud hrstky vojáků a policistů udržovaly jakýs takýs klid a mír. Pár z nich se dokonce začalo předčasně radovat, že je stahují, ale gesta řidičů je hned vyvedla z omylu.
Kolona se rozdělila, a ve několika minutách byly ničeny vrata a zámky skladišť několika obchodních řetězců.
Každý velitel družstva se snažil přesně zapsat množství armádou zabaveného zboží, přesně podle předpisů.
Družstvo o jednom transportéru a třech náklaďácích, co mělo na „starost“ jeden ze supermarketů se cestou zpátky muselo dokonce prostřílet, a po návratu museli hlásit tři raněné, téměř umlácené rozzuřenými davy.
Nemalá část obyvatel zůstala podle rad z masmédií doma, v zatopených částech přirozeně v horních patrech, a jedna část se pochopitelně urvala z řetězu, rabování a násilí tak nebralo konce.
Policie a armáda byla potřeba nejen ve velkých městech, a tak ti zbylí ochránci pořádku nestačili k zajištění bezpečnosti. Mnozí už padali unávou nebo šíleli z proseb a výčitek lidí, že jim nezajistili hladký a pohodlný únik pryč, nemluvě o zábranách u vodních toků, se kterými se dřeli, a které vzaly za své.
Kapitán Václav Gebauer měl na jazyku stovky zuřivých výpadů, jakmile by dostal nějakého generála nebo politika do ruky. Někdo nahoře se bál následků, kdyby vyhlásili vyjímečný stav a evakuaci největších měst oddalovali, a chlácholili občany řečmi o brzkém konci dešťů, takzvanými účinnými opatřeními dokud nebylo příliš pozdě.
Blesk uhodí do vysokého dubu, a pukne jako špejle. Desátník Kovář na hlídce několik metrů od něj uskočí stranou. Rozmrzele pohlédl nahoru. Ocelově šedé mraky se neumoudřují, a v puse má poslední cigaretu. Neměl by, jenže co na tom záleží. On i další z jednotky jsou promoklí až na kost.
Ztratil už pojem o čase. Neví, kdy ho u toho zatraceného mostu vystřídají.
Beze spánku stavěli stany a obsazovali domy v nedaleké vesnici, aby se mohli postarat o ty z méně šťastných obcí. Majitel prvorepublikové vily na konci horské lhotky ještě ráno protestoval, což ho stálo ránu pažbou do zubů. Tři dny v tomhle a snažit se udělat něco, co se udělat nedá, to rychle změní chování jednotlivců i celků.
Zvuky motorů ho donutí zbystřit smysly, a sundat osmapadesátku z ramena.
Ulevilo se mu, jakmile zjistil, že nejde o civilisty, hledajících přístřeší. Musel by jim říct neradostnou zprávu o tom, jak jsou přeplněni, a musí jinam.
To by bylo vskutku na pováženou, aby nemusel použít zbraň.
Nebyl generál, ale jako každý věděl o věci své. Jak by se mohla nepočetná, nedávno zprofesionalizovaná armáda a neefektivní policie zajistit ochranu obyvatelstva, když nejsou ani schopni zprůjezdnit hlavní komunikace, co jsou dílem zatopeny, dílem podemlety, dílem beznadějně zatarasené haváriemi.
O politickém vedení ani nemluvě.
V rádiu slýchají tolik hrůz, až jsou rádi za to, kde jsou. Zásobovací a hasičské kolony se musely do beznadějně zatopené Prahy probíjet s tanky a transportéry v čele.
Stanné právo platilo už dva dny, nebylo se tedy čemu divit.
Z terénního vozidla vyskočila známá osoba. Desátník neváhal, a co mu síly stačily, vzorově zasalutoval a podal hlášení.
„V pořádku.“ řekl plukovník Janota, také notně unaveně „Vypadá to, že to tu docela zvládáte, nepojedu dál. Už jsem hovořil s rotmistrem Syrovým – žádné větší incidenty zde nebyly?“
„Ne, pane. Jen ráno došlo k nedorozumění s jedním z místních. Nic důležitého.“
„To jsem rád. Musím zkontrolovat další utečenecká centra. Držte se.“ dodal povzbudivě, a do minuty jeho inspekci připomínaly jen cákance bláta na desátníkově nepromokavém plášti.
Naštěstí pro něj do půl hodiny poslali. S nepříliš velkým nadšením ho vystřídal vojín Procházka. Svého předchůdce se jen zeptal na cigarety, ten mu však vyhovět nemohl, proto zaujmul jeho místo u mostu stonásobně rozmrzeleji.
Desátník, občanským jménem Josef Kovář, se nestačil ani vyzout, a podobný zastřelenému dopadl na svou matraci a v půl vteřině usnul. Ostatní se ho ani nesnažili probudit. Ti, co neměli potřebu odpočinku, vylaďovali rádio. Na krátkých vlnách se ozýval pouze šum, na dlouhých zachytili jen státní vysílání, kromě českého i téměř nesrozumitelné rakouské a slovenské.
„....krizové zasedání OSN z těch zemí, schopných vyslat zástupce, nepřineslo nic nového. Červený kříž a Červený půlměsíc ztratili kontakt s velkou částí svých pracovníků, dvě letadla s humanitární pomocí vyslaná do Indie se ztratila beze stopy. Ruský prezident vyjádřil…počkat – právě dostáváme informace o… …Kanárské ostrovy zmizely v obrovském sopečném výbuchu, vzniklá vlna tsunami se vysokou rychlostí blíží k americkému pobřeží! Je to…strašné. Strašné a nepředstavitelné…“
Dveře se rozletí s hlasitým praskotem. Posluchači rádia sebou trhnou, spící by patrně neprobudily ani dopady raket.
„Vypnětě ty hrůzy, a pojďte se napít.“ vyzve je příchozí, a položí dvě láhve s čirou tekutinou na stůl.
„To ti to ráno nestačilo? Myšpulín z toho zbitého chlápka málem vyletěl z kůže, jak si šel ten kokot na tebe stěžovat.“
„Vy jste tam nebyli. Zeptejte se Pepana,“ řekl, a vrhnul pohled po promáčeném desátníkovi „ten blb začal vyhrožovat, jaké není zvíře a že porušujeme jeho práva. Navíc to bylo v jeho vlastním zájmu – kdyby mu dal přes držku Pepan, tak by nevstal.“
„To myslím jednou někde zaznělo, jenom nevím kde…“ odpověděl mu na jeho obhajobu mladý světlovlasý vojín, lokaje si podezřelé tekutiny „dobrý…kdes to sehnal?“
„Řekněme, že viník a oběť v jedný osobě z rána maličko roztál. Pod tím svým baráčkem má spoustu hezkejch věcí, jak jsem docela náhodou zjistil. Taky chlast a jídlo…a vůbec. V domě má dalších dvacet lidí a ti by ho za takový syslení rozsápali. Dal jsem mu slovo, kdyby něco, není to jeho ale naše.“
„Proto byl tak nervózní…zasloužil by víc, Monty.“ zkonstatoval mladý vojín
„Já vím.“ řekl, přeleváje si trochu z druhé láhve do polní plastové.
„Bacha, povolení drancovat pořád nemáme.“ uchechtl se další voják, vypadá o dost starší než blonďák, přebírajíc od něj láhev.
„Všechno to bude zbytečné. Žijme dokud můžeme.“ zašeptal nahlas na boku ležící rotný
„Tebe to ještě nepřešlo?“ zeptá se ho kysele mazák, než si přihne vodky
„Co mu je?“ nechápe voják, oslovený před chvílí jako Monty
„Začalo mu hrabat. V poledne byl ještě normální, pak začal blekotat cosi o temnotě a že se to blíží. Musíme na něj dát pozor, aby ho to nesebralo víc…“
Velitel města si oklepal nohavice od bláta, a přijal hlášení od hlídky – na všech blízkých perimetrech klid. Čtyři trojcípé hvězdy na blůze už nebyly kryty nepromokavým pláštěm.
Dal by cokoli, aby tu nebyl tím, na koho se lidé obrací se slzami a následnou nenávistí v očích, když jim musí povědět, že pomoc nepřijde, dokud se počasí neuklidní a voda neopadne.
Jakýkoli náznak odporu musel být potlačován zbraněmi, až většina bezmocných vyhnanců upadla do pološílené apatie plné strachu. Věřící se modlili nesčetněkrát za den.
Proti těm neměl Gebauer nic. Zrovna oni se projevili užiteční a dělali nejméně problémů.
Zato posílal do horoucích pekel a i horších míst Janotu, co si někde hraje na matku Terezu, majora Sojku, že se utopil ve chvíli, kdy si ten idiot hrál s pískem na vládce živlů u koryta řeky, přestože bylo jasné, na jakou jedinou věc se teď hodí pytle s pískem…
A kde jsou všichni generálové? Pár tisícová armáda, snad třicet nebo kolik generálů, a největší moravské město dají na starost kapitánovi, říká si, a jistě ne poprvé.
Nevěděl to, ale chaos byl větší, než si i on připouštěl. Z generálů AČR bylo celých osm nezvěstných, velký počet dalších byl v Praze, kde by, jak trvalo politické vedení státu, měli osobně řídit celou situaci, hned jak byl vyhlášen zákaz vycházení, a rabovači začali být stříleni bez milosti.
Vláda by nikdy nepřiznala, že nemají pod kontrolou nic. Celé oblasti a velká města měli na starost policejní a armádní důstojníci, jednající více méně na vlastní pěst, zatímco krizové velení udržovalo iluzi o zvládání situace.
Větší přesuny byly pořád nemožné, a těch pár funkčních člunů a helikoptér se příliš nevzdalovalo od svých stálých stanovišť, což je k opakujícím se bouřím pochopitelné.
Co se dělo v zahraničí, na mezinárodních misích, to netušil ani nikdo ze štábu. Internet byl vyřízen téměř ihned, bezdrátové sítě ve většině světa jakbysmet. A naprosto bezdůvodně začaly vypovídat službu satelitní sítě, komunikační držice i GPS.
Výstřel a vzdálený výkřik. Přes nejlepší snahu o klid je tohle slyšet spletí ulic poměrně často.
Počasí se zjevně rozhodlo jim maličko ulevit, a intervaly, kdy nepršelo, se začaly prodlužovat. A každá minuta suchého nebe měla cenu zlata. Cosi se blízko něj plácalo v kaluži. Holub. Rozmrzele do něj kopl.
„Zasraný lítající krysy…“ zasyčel. Sere to lidem na hlavu, a před spouští venku si to zaleze do bezpečí střech a vikýřů. Pernatý hnus.
Gebauerovy oči skrze čočky dalekohledu zaostří na zřetelné body, pohybující se v blízkosti stávající hladiny vody. Ty manipulovaly se sebou podobnými, leč nehybnými objekty, někde i pod nánosy naplavenin.
Nechtělo se mu dívat na plnění jeho rozkazů. Nicméně, chce na to alespoň pasivně dohlížet.
Hladina vody se snížila, a v ulicích byla vyplavená těla desítek obětí. A to napočítal jen v dosahu dalekohledu.
Většina těl byla už v plastikových pytlech a hozená na korbu Tatry.
Ještě nevyřešili, kam je odvezou. Někam, kde provizorní hroby nesmete další nedobrovolná nebeská sprcha a kde se na to nemusí lidi dívat.
Na čepici mu dopadly těžké kapky vody. Je to zase tady.
„Ajéjej.“ Zkonstatoval rezignovaně, a vykročil do středu pevnosti, k velitelskému stanovišti. Měl by se podívat na soupisy zásob.
Své muže neustále hlídá. Není divu. Každá lidská populace mezi sebou chová určitý počet mrchožroutů, co se v katastrofách, a ve způsobech zisků z nich, vyžívají. Naneštěstí.
Ať tak, nebo tak, byl rozhodnut měřit stejným metrem. Kdokoli bude přistižen při loupežích a jinému terorizování obyvatel v nouzi, je automaticky odsouzen k trestu smrti.
Poslední přívalové srážky trvaly pouhých pět minut. Doslova na vlastní kůži to poznala hlídka u vchodu.
„Přestalo pršet.“ vydechl rotmistr Zahálka překvapeně. „Přestalo pršet!“ zařval za sebe, odkud se sbíhal dav lidí, vojáci, hasiči, policisté, civilisté, všichni bez rozdílu.
Nikdo se nemohl nabažit pohledu na rychle se protrhávající mraky
Ocelově šedá oblaka se rozpadla, a slunce je hřálo do tváří. Celý evropský kontinent pocítil úlevu, a s ním i americký. Další schůze národů byla naplánována co nejdříve, a to v Ženevě. Sídlo OSN bylo i s celým New Yorkem zlikvidováno nedávnou tsunami, mnohé pobřežní oblasti na celém světě pohltilo moře. První odhady o počtech obětí překračovaly miliardu, a to byly ty optimističtější.
Modlitby věřících ke svému Bohu nebo bohům však byly předčasné.
Na třech místech v Asii, na Sibiři, v Himalájích a v Indočíně zazářilo pronikavé světlo.
Poměrně nedaleko od Brna, se s výkřikem probudil rotný Karas. Desátník Kovář dostal výslovný rozkaz na něj dohlížet. Pro jistotu ho spoutali. Jednu chvílí byl úplně normální, a pak říkal podivnosti.
Vytřeštil oči, a zavolal –
„Pepane…pomoz mi…“
Podřimující desátník se probere a nakloní se k němu. Aniž by to čekal, rotný ho chytí za límec tak velkou silou, až na obou stranách protrhne látku polní blůzy. Řemeny bezvládně visely. Kousek, co by zvládl jen Houdini.
Karas je bez sebe a má oči podlité krví. Stačí mu sípavě zašeptat do ucha –
„Musíme – se – tomu – postavit…“
Načež rotný upadne do bezvědomí.