Psychologická struktura času
Úvod:
Básník by řekl, že čas je jako řeka proměn tekoucí od počátku do konce. Všechno se rodí a umírá, všechno rozkvétá a uvadá. Nic na světě krom té řeky samotné netrvá věčně. My lidé se tu řeku přesto snažíme zadržet. Snažíme se porazit a zadržet čas. Čas je tím největším nepřítelem jakého máme. On je našim největším utrpením, protože se v něm snažíme něčeho držet, protože se v něm snažíme něco získat, něco stihnout. Nakonec nám nenechá vůbec nic. Ze všeho, na čem lpíme, nám bude postupně svými zubem ukusovat, až nám nakonec vezme úplně všechno. Vezme nám mládí, vezme nám blízké, vezme nám sny, a dokonce i nás samotné nakonec semele do nicoty. Čas nás neustále tlačí svým neúprosným tlakem. Máme různé strachy, že něco nestihneme, že jsme ještě nenašli naplnění, lásku, že jsme ještě nebyli šťastní a přitom už se vytrácíme do nicoty. Čím víc se času bráníme, tím víc trpíme.
Všichni intuitivně víme, co představuje pojem čas, žijeme v čase a jsme výsledkem času, avšak definovat pojem čas exaktním způsobem je téměř nemožné, aniž by člověk definoval v kruhu. Časem se lze zabývat z různých hledisek, z filosofického, z fyzikálního, z náboženského, z psychologického, z historického. Já bych se chtěl soustředit na hledisko psychologické a zamyslet se nad otázkou, jak lidská mysl nakládá s pojmem a představou času. Co pro nás čas psychologicky znamená a jak s ním naše ego pracuje? Jak pracujeme s minulostí a s budoucností? Co je to očekávání? Jak minulost ovlivnuje naše vnímání přítomnosti? Jak způsobuje čas utrpení?
Definice psychologického času: Pod pojmem psychologický čas rozumím způsob, jak s pojmem čas nakládá naše mysl. Nejedná se tedy o fyzikální čas ve smyslu tikání hodin, ale o představu času v naší mysli. Immanuel Kant pokládal pojem času za zcela základní apriorní kategorii uvnitř lidské mysli, bez které lidský rozum není schopen vytvářet poznatky o světě, ani utvářet vědomí sebe sama. Všechny vědomosti, které máme, vyžadují pojem času. Neumíme myslet bez času. Psychologický čas je rámcem, uvnitř jejž operuje celá naše mysl a jehož hranice není schopna překročit. Vnímání času není možné bez existence paměti, která dokáže organizovat události v čase. Mysl vnímá čas jako pohyb změn a rozděluje tento pohyb na to, co už bylo (minulost), to, co je (přítomnost) a to, co bude (budoucnost).. Myslíme v rámci kategorií jako byl jsem---jsem---budu, měl jsem---mám---budu mít, měl jsem---nemám---chci mít, nebyl jsem---nejsem---budu, byl jsem šťastný a opět chci být šťastný atd. Naše mysl je zakořeněna v minulosti v rámci své paměti, a z pozadí této paměti vytváří očekávání budoucnosti, která se střetávají s přítomností. V tomto poli psychologického časoprostoru žije ego, je to jeho ekologickou nikou.. Tvůrcem psychologického času je myšlení, které vždy vychází z minulosti a natahuje se směrem k budoucnosti
Mysl a minulost
Minulost je totožná s paměťí. Jednou z velmi důležitých funkcí nervové soustavy vyšších živočichů je schopnost extrahovat informace z minulých zkušeností, uložit tyto informace do struktury své nervové sítě a následně jich využívat při předpovídání budoucnosti, plánování strategií k dosažení cílů, k efektivní sebeobraně, k efektivnímu rozhodování atd.. Uchovávání informací o minulých zkušenostech se nazývá paměť a představuje jednu z největších a nejvíce fascinujících záhad současné vědy. Dodnes nění přesně znám neurofyziologický mechanismus paměťi, je však jisté, že paměť je nezbytnou podmínkou existence nás samotných jako psychologických entit. Každý z nás je je s nadsázkou řečeno svazeček vzpomínek, znalostí a představ organizovaný do centrální struktury, které říkáme své já. Toto naše já je produktem složité hry neuronů našeho mozku. Nervová síť našeho mozku dává vznik pojmům, jazyku, vzpomínkám, touhám, dokonce i samotné představě času a prostoru a nakonec i představě sebe sama jako samostatné entity. Celá existence lidského vědomí je vázána na existenci engramů uvnitř extrémně složité neuronové sítě. Otázka paměti je extrémně složitá a krom neurofyziologů se jí zabývají i psychologové a tito paměť rozdělují z několika různých hledisek, na implicitní a explicitní, na vědomou a nevědomou, na druhovou (instinkty) a individuální, na sémantickou (významy pojmů a logické vztahy mezi nimi organizované v sémantické síti) a epizodickou. Paměť epizodická (autobiografická) je zejména významná z hlediska psychologie, neboť obsahuje chronologicky uspořádané ego-vztažné vzpomínky, které dávají vznik pocitu vlastní identity. Paměť je půdou, ze které vyrůstá celé naše vědomí, od pocitů vědomí vlastního já, přes faktické znalosti, světonázor, až po nevědomí. Bez paměti není možná existence vědomí ani myšlení.
Je jasné, že existence paměti představuje pro ogranismus obrovskou evoluční výhodu. Naše těla včetně našich mozků jsou výsledkem působení evoluce, působení selekčních tlaků, a jsou proto adaptovány na naše životní prostředí. Naše mozky jsou na jedné straně produktem druhové paměti, která je uložena v DNA kódu a která obsahuje buněčné instrukce pro konstrukci našeho mozku, na druhé straně jsou produktem individuální paměti v podobě učení. Lidský mozek i lidská mysl, kterou vytváří, jsou tedy produktem času, výsledkem moha včerejšků.
Paměť představuje základ celé lidské mysli, a proto pochopení paměti představuje klíč k jejímu pochopení. Zkoumání paměti není důležité jen pro kognitivní neurovědce na předních bitevních polích výzkumu mozku, ale má zcela zásadní význam i pro psychoterapii.
Celý obsah našeho vědomí je uložen v psychologické paměti: všechny naše zážitky, všechny ranné zkušenosti, všechny vzpomínky, všechny znalosti, všechny dovednosti, všechny úspěchy a prohry, všechny minulé požitky, všechna psychologická zranění, komplexy méněcennosti, strachy, tajná přání, náš světonázor, náš charakter atd – toto všechno vyvěrá z paměti a paměť je produktem minulosti. Naše motivace vychází z minulosti. Princip je tento: jednou jsme zažili něco pěkného, co nám přineslo radost a požitek, uložili jsme si to ve své paměti jako vzpomínku, jako jakýsi základní vzorec štěstí, a pak se tento požitek snažíme opakovat a znovu vyhledávat. Dá se říct, že se neustále snažíme znovuprožívat požitky minulosti, hledáme minulé štěstí, minulé stimulace. Nebo naopak: Včera nás něco zranilo a ublížilo nám. Toto zranění v nás žije dál a my se snažíme vyhýbat dalším zraněním v budoucnosti. Psychologicky neustále žijeme v minulosti a prožíváme ji neustále znovu a znovu, ať jsme si toho vědomi neb ne. Dalším příkladem existence paměti jsou obranné mechanismy. Obranné mechanismy jsou strategie, které mysl používá ve snaze uniknout psychologické bolesti. Každá psychologická bolest je v podstatě neintegrovanou minulostí a všechny psychologické obranné mechanismy úniky jsou marné. Ať už utíkáme před čímkoliv, neseme si to v sobě, utíkáme vlastně před svou minulostí. Když utíkám před samotou, tak už tu samotu mám v sobě, už jsem ji zažil. Když utíkám před duševním utrpením, tak už trpím, už jsem to utrpení zažil. Když se snažím něco střežit před ztrátou, tak už jsem to uvnitř ztratil. Když hledáme psychologickou jistotu, tak v sobě mám nejistotu. Člověk neutíká před budoucím zraněním, ale utíká před zraněním, které má už v sobě. Podobně je to se štěstím. Hledáme štěstí, které už jsme zažili. To, co nám jednou přineslo stimulaci, vyhledáváme znovu. Minulost v nás žije, střetává se s přítomností a vytváří tak naši budoucnost. Naše já není nic jiného než obsah naší pamětí a produkt minulosti, kterou neustále znovu prožíváme a opakujeme.
Přítomnost:
Žijeme v neustále proměnlivém proudu životních událostí, kterému říkáme přítomnost. Přítomnost nám předkládá neustále čerstvé výzvy, na které reagujeme z pozadí své paměti. Výsledky těchto reakcí jsou opět ukládány do paměti a vznikají tak nové zkušenosti, které se opět střetávají s dalšími výzvami. K naší vlastní škodě je pro nás přítomnost často jen prostředkem, jak se dostat k budoucnosti.
Psychologický čas a budoucnost
Čas je odvozen z pohybu: dostat se odtud sem trvá určitý čas. Čas představuje interval mezi tady a tam, mezi teď a dosažením nějakého cíle, naplněním nějakého účelu. Potřebujeme čas, abychom se dostali do práce, abychom se naučili cizí jazyk, abychom napsali dopis. Tento koncept času odvozený z fyzikálního světa jsme přenesli i do psychologické roviny. Potřebujeme čas, abychom vyřešili nějaký problém, abychom se zbavili nějakého strachu, abychom byli šťastní. Psychologický čas je myšlenkou budu, stanu se, dosáhnu, získám, změním, naplním – zítra, příští měsíc, za rok, v budoucnosti. A tento koncept času existuje i na úrovni celé společnosti, potřebujeme čas, abychom uskutečnili reformy, abychom odstranili rasové předsudky atd. Psychologický čas v sobě obsahuje naději. Nejsem šťastný a doufám, že budu šťastný v budoucnosti atd. Většina našeho jednání je založena na konceptu psychologického času. Naše jednání je určováno různými motivy a směřuje směrem k budoucnosti, potřebujeme čas, abychom dosáhli to, co chceme, abychom naplnili své ideály. Psychologický čas je pohybem stávání se, my se neustále snažíme někým nebo něčím se stát, nalézt pravdu, nalézt lásku, nalézt štěstí, uniknout bolesti
Tento psychologický čas je produktem našeho myšlení. Všechny psychologické zítřky jsou výsledkem našeho myšlení: zítra půjdu do práce, za měsíc pojedu na dovolenou, za 15 let půjdu do důchodu, za 30 let mě čeká smrt. Směrem do budoucnosti promítáme různé ideály a pak se k těm ideálům snažíme dopracovat v čase. Problém je, že snaha o uskutečnění ideálu popírá přítomnost. Přestává pro nás být důležité, co se s námi děje teď, v přítomném okamžiku, a psychologicky významná se pro nás stává budoucnost. Obětujeme svůj život v přítomnosti kvůli vizi ideální budoucnosti – ať už vizi osobního štěstí a naplnění nebo vizi nějaké Utopie vymyšlené nějakým ideologem. Žijeme psychologicky v budoucnosti. Psychologická budoucnost je vysněným světem, do kterého se utíkáme před přítomností. Psychologický čas je výsledkem naděje a naděje je únikem před skutečností. Naděje je pro nás důležitá, protože nám dodává energie, motivuje nás, umožňuje nám uniknout.
Pokud se člověk na celou otázku psychologického času podrobně podívá, tak je zřejmé, že psychologický čas nemá reálnou existenci. Psychologický čas vzniká jako reakce, jako únik před skutečností a je výtvorem mysli. Dejme tomu, že mám nějaký problém, který mne trápí. Má mysl začne pátrat, jak se od toho problému osvobodit a tento únik před tím, co je, představuje psychologický čas. Psychologický čas je tedy pohybem od toho, co je, k tomu, co by mělo být. Na tomto principu funguje celá naše psychologická struktura. Jsme agresivní, vytváříme si ideál nenásilí a pomocí něj utíkáme od toho, co je.
Může tento psychologický čas jako pohyb odtud tam zaniknout? Může zaniknout jen tehdy, pokud zůstane jen skutečnost. Pokud budeme schopni žít v přítomnosti bez stínu budoucnosti, pak pro nás ta přítomnost bude mnohem intenzivnější, jasnější a silnější, protože pak budeme žít s fakty, ne s ideami. Přítomnost je bezčasová. Čas je výtvorem mysli.
Psychologický čas a naplnění
Lidé instinktivně psychologicky věří, že existuje něco takového jako archetyp dokonalého štěstí či psychologického naplnění a vědomě či nevědomě se toto štěstí snaží ve svém životě realizovat. Lidé hledají štěstí a naplnění pomocí různých cest. Pokoušíme se najít štěstí a naplnění skrze svou rodinu, skrze své děti, skrze svou manželku nebo manžela, skrze lásku, skrze majetek, skrze realizaci ideálů a určitých představ. Ctižádostivý člověk hledá naplnění pro svou ctižádost a pokud je nenachází, tak je frustrován a trpí. Umělec se snaží naplnit sebe sama skrze své umění, vědec se pokouší naplnit sebe sama skrze vědu, nábožensky založený člověk skrze svou víru. Málokdy si však klademe otázku, zda něco takového jako naplnění či štěstí existuje, nebo zda se jedná jen o psychologickou chiméru v budoucnosti, kterou pronásledujeme a která nám neustále uniká. Nemohlo by to být dokonce tak, že toto hledání štěstí v budoucnosti nám upírá štěstí v přítomnosti?
Hledání naplnění a štěstí má vždy dvě stránky. Tou druhou stránkou mince je strach a frustrace. Pokud hledám nějaké naplnění v budoucnosti, tak v sobě automaticky musím mít obsažen strach z nenaplnění, z nedosažení, z nenalezení, a taky frustraci, pokud se mi nedaří dosáhnout, naplnit, realizovat. To je psychologicky očividný fakt. Hledání naplnění, strach a frustrace musí kráčet ruku v ruce. Pokud chce člověk do hloubky pochopit svůj strach, své frustrace a psychologické utrpení, a chce nalézt jejich řešení, tak si musí začít uvědomovat celou strukturu svého já, které hledá naplnění v čase, které se touží něčím stát. Nemohlo by celé toto já být jen iluzí, přestože se nám zdá být velmi skutečným v tom smyslu, že se projevuje skrze naše jednání? Toto já je velmi reálnou věcí pro člověka, který je ctižádostivý, soupeřivý, ziskuchtivý, závistivý, pro něj určitě iluzí není. Ale když toto já člověk začne hlouběji zkoumat, tak objeví, že je výsledkem myšlení, které vytváří vědomí vlastní kontinuity – byl jsem, jsem a budu – a tento pohyb myšlení se psychologicky pohybuje v čase od toho, co bylo, k tomu, co bude. Bylo by možné toto já transcendovat a objevit, co je to opravdový mír? Ne chvilkový mír vyvolaný pocitem z uspokojení, když jsme dosáhli něčeho, po čem jsme dlouho toužili, ale opravdový mír, ve kterém není vůbec žádný boj, vůbec žádná snaha něčím být. Takový mír je možné zažít, pokud zanikne já jako psychologický pohyb v čase, pokud člověk sám se stane naprosto ničím. A v takovém stavu se nachází štěstí, které leží za hranicemi času.
My se psychologicky neustále snažíme být něčím jiným, než čím právě jsme, hledáme nějaké psychologické naplnění v budoucnosti, nějaké štěstí. Jenže každé úsilí být něčím jiným, než čím právě jsme, nám jako upír vysává životní energii a vzdaluje nás od přítomnosti. Necháme se hypnotizovat chimérou štěstí v budoucnosti a nevidíme to, co máme přímo před očima. Neustále vycházíme ze sebe sama, abychom našli poklad, a nevidíme, že každý z nás má diamant neobyčejné krásy již v sobě. Zběsile se snažíme doplavat k druhému břehu tam někde na psychologickém horizontu a nevidíme, že od něj ve skutečnosti plaveme pryč. Žijeme v snové budoucnosti a v popelu minulosti, a to z nás vysává veškerý život, který se odehrává v přítomnosti. Jedná se rozdíl mezi videm dokonavým a nedokonavým, mezi slovesy být a stát se. My se neustále něčím stáváme a toto stávání se je psychologickým časem. Sloveso být patří aktivní bezčasové přítomnosti, sloveso stávat se patří budoucnosti.
Některé současné psychologické směry vysvětlují hledání naplnění jako hledání ztraceného ráje. Podvědomě hledáme štěstí minulosti a snažíme se jej opakovat. Snažíme se opakovat bezstarostné štěstí prožité v dětství, snažíme se opakovat štěstí první lásky, snažíme se vrátit do stavu nevinnosti. V podstatě hledáme ztracený ráj. Celý život hledáme nějaký emocionální pravzor štěstí z ranného dětství, kdy jsme byli malí, plně zajištění od rodičů a nemuseli jsme se o nic starat, byli jsme šťastní. Psychoanalýza se na problém dívá podobně. Dle Freudovy teorie prožívá dítě v průběhu ranného vývoje stav tzv. primárního narcismu, v němž jsou všechny jeho potřeby uspokojeny a v němž se nenachází žádné pudové napětí (zažívá tzv. „oceánický stav“). Někteří jiní autoři vysvětlovali hledání ztraceného ráje trochu jinak, i když podstata byla stejná.Tak například Otto Rank vysvětloval touhu po oceánském stavu jako touhu po návratu do matčina lůna. Představa ztraceného ráje se objevuje i v křesťanské mytologii. Člověk byl původně v ráji s Bohem. Díky dědičnému hříchu z něj však byl vyhnán a od té doby jej hledá a touží po něm v podobě opětovného sjednocení s Bohem.
Psychologický čas a utrpení:
Lidé znají mnoho různých druhů a příčin psychologického utrpení – truchlení po smrti blízkého, utrpení samoty, problémy života atd. Tou nejhlubší příčinou našeho utrpení, obsaženou implicitně ve všech jiných formách utrpení, je čas. Čas svým neúprosným rytmem tiká všude kolem nás i v nás. Všechno mu podléhá, ze všeho ukusuje svým zubem až to nakonec semele do nicoty. Čas je psychologicky našim největším nepřítelem, se kterým celý život bojujeme předem prohranou bitvu. Snažíme se zadržet jeho proud, který nás unáší neustále kupředu až k velkému Vodopádu. Snažíme se ho zpomalit, snažíme si v něm něco podržet, snažíme se v něm něco získat, on nám však nenechá vůbec nic. Ze všeho, na čem lpíme, nám bude ukusovat, všechno nám vezme a nakonec si odnese i nás. Snažíme se zadržet ztracené mládí, které se už nikdy nevrátí. Snažíme se nevidět přibývající vrásky. Čas však na nic z toho nehledí a tlačí nás dál svým neúprosným proudem. Máme strach, že život nám ubíhá pod rukama, máme strach, že něco nestihneme, nebo že nám něco uteklo, že nenacházíme naplnění, máme strach, že ve skutečnosti nežijeme.
Jsou dvě hlavní formy utrpení v čase, jedna z nich se týká ztráty, druhá z nich se týká nezískání. My všichni v životě lpíme na určitých věcech, snažíme si pojistit jejich kontinuitu a neomezené trvání. Snažíme si pojistit trvání věcí příjemných, trvání požitků a jistot, trvání určitých vztahů. Podstatou času je však změna, která ničí všechny kontinuity. Čas je pro nás utrpením, protože neustále ohrožuje a nahlodává to, co jsme si přivlastnili, s čím jsme se ztotožnili. Máme strach z postupné ztráty v čase, z rozpadu jistot, z nebytí. Jedním důvodem utrpení v čase je tedy ulpívání na kontinuitě určitých věcí. Druhou formou utrpení v čase je strach z nenaplnění v čase, z nestihnutí, z promeškání. Víme, že máme jen omezený čas, abychom stihli určité věci, abychom nalezli naplnění, abychom dosáhli štěstí, abychom milovali. Máme strach, že jsem ještě nenašli štěstí, lásku a přitom už se vytrácíme do nicoty. Čas je tedy zdrojem frustrace, utrpení a strachu. Celá kostra našeho já je tvořena tím, co jsme si přivlastnili a tím, co si ještě přivlastnit chceme. Proto je pro nás čas takovým utrpením. Je pro nás tím největším nepřítelem, jakého máme, tím největším a nejhlubším strachem. Čas je zcela zásadním faktorem každého strachu. Veškerý strach se týká budoucnosti, ale vychází z minulosti. Buď máme strach ze ztráty - svých blízkých, zdraví, peněz, pověsti – nebo máme strach z nenaplnění – že něco nestihneme, že nám něco utíká pryč a my zůstaneme s tím, co máme a čeho se chceme zbavit. Imlicitní představa času je nutně obsažena v každém psychologickém strachu.
Psychologický čas a smrt
Čas znamená začátek a konec, zrození a smrt. Všechny jevy jednou vznikají a pak opět končí. Nic na světě netrvá věčně. Neúprosná kola času nakonec všechno bytí semelou opět do nebytí. Všude kolem sebe vidíme, že všechno jednou končí. Svého času krásné květiny uvadají a usychají, ovoce podléhá zkáze, zvířata umírají, všechno krásné jednou končí. Se smrtí jsme se poprvé setkali, když nám začala brát naše blízké, prarodiče, rodiče, sourozence, přátele, a všichni víme, že nakonec si vezme i nás. Smrt nám vzala ty, které jsme milovali, vezme nám ty, které milujeme a nakonec si vezme i nás. Smrt znamená konec a my máme z konce strach. Máme panický strach z toho, že navždy přestane existovat celý obsah našeho vědomí, celý obsah našeho já, všechny naše vzpomínky, zkušenosti, schopnosti, vlohy, prožitky, všechny naše majetky. Protože přesně to znamená smrt, naprosté totální skončení všeho, co známe, všeho, co máme, všeho, po čem toužíme. Smrt znamená nicotu a z nicoty máme strach. Smrt představuje něco, nad čím nemáme vůbec žádnou kontrolu a moc, čemuž musíme podlehnout. Mysl se smrti bojí a pociťuje ji jako ohrožení a snaží se proti ní zajistit, hledat obrany, na druhou stranu podvědomě tuší, že ohledně smrti žádná jistota neexistuje. Lidé se snaží strach ze smrti potlačit a nemyslet na ni, nebo se snaží smrt racionalizovat a přesvědčit sebe sama, že patří k životu, nebo hledají únik v nějaké náboženské představě, která jim zajistí kontinuitu osobnosti i po smrti, ať už v podobě nesmrtelné duše nebo reinkarnace. Před smrtí však není úniku, pokud myšlenky na ni potlačíme, tak budou žít v podvědomí. Když jsme mladí, tak o smrti většinou nepřemýšlíme, myšlenku na ni odsouváme kamsi dozadu do své mysli jako „nevyřešenou“, jako něco, s čím se „teď“ netřeba trápit. Smrt je černá zející propast na konci našeho života a my nevíme, co je v ní, nebo za ní. Ona je něco, s čím se naše myšlení není schopno vypořádat. Smrt znamená Konec
Smrt souvisí s pojmem kontinuity a znamená její ukončení. Kontinuita znamená nepřetržité trvání. Toužíme po tom, aby určité věci trvaly věčně: naše vztahy, naše úspěchy a zásluhy, naše požitky. Tu nejzákladnější kontinuitu pro nás představuje naše vlastní já. Domníváme se, že každý z nás má v sobě své vlastní já, které je trvalé a pevné. Moderní výzkumy mozku však naznačují, že toto trvalé já je zřejmě jen iluze vytvořená myšlením. Lidé se většínou domnívají, že jejich já je zdrojem myšlení, zdrojem jednání, zdrojem svobodné vůle. Ve skutečnosti je to naopak, naše myšlení vytváří představu já jako něčeho trvalého. Bez myšlení není žádné já. Kontinuita nás sámých je představována myšlenkou byl jsem, jsem a budu. Pro spoustu lidí je obtížné tento pohled přijmout, zejména pro lidi nábožensky založené. Přijde jim nepřijatelné, že naše já je jen myšlenka, jen obraz o sobě samém, který je vytvářen myšlením a procesy v mozku. Lidé toto své trvalé já posouvají na různé úrovně. Jedni se domnívají, že v každém z nás je nesmrtelná duše, která existuje nezávisle na smrtelném těle a která po smrti přežije a přeneše kontinuitu naší osobnosti někam dál, ať už do nebe nebo do dalšího života. Hindové věří v átmán, nesmrtelnou božskou jiskru v základu duše každého člověka, která je totožná s Brahma, čili bohem. Ale i to je jen představa formulovaná myšlením v touze zachovat vlastní kontinuitu. Fakt je ten, že bez myšlení není žádné já, žádná duše, žádný átmán, žádné Brahma, žádný Bůh. Všechno toto jsou hmotné pomíjivé představy vytvořené hmotným pomíjivým mozkem. Nic z toho nepřetrvá, čas to všechno semele, smrt si to všechno vezme.
Jediný možný způsob, jak se psychologicky vypořádat se smrtí, je přestat myslet v rámci kontinuity, v rámci trvání. Přestat myslet v rámci kontinuity znamená psychologicky zemřít obsahu svého vědomí, zemřít svým vzpomínkám, svým problémům, zemřít svým touhám, svým myšlenkám a představám, všemu, co jsem ještě nestihl, na čem lpím, co miluju. Skutečná smrt se nás taky nebude ptát, co si smí vzít a co ne, ona si vezme všechno. Je třeba zemřít bez motivu a bez diskuze celému obsahu svého vědomí, který je naším já. Zemřít svému já znamená ukončit psychologický čas a pohyb v něm. Pokud dokážeme zemřít svému starému já, tak se v nás může zdrodit nové já. Pak přestaneme oddělovat smrt od života, protože ony jsou různými stránkami jedné mince. Život je řekou proměn, řekou tvoření a ničení. Smrt znamená zrození, konec znamená nový začátek. Pak člověk přestane hledat úniky v představě nesmrtelné duše či reinkarnace, což jsou všechno jen úniky mysli v psychologickém čase, pak člověk objeví, že všechny jeho inkarnace probíhají v tomto přítomném okamžiku a nikdy to nebylo a nebude jinak, pak objeví, že nesmrtelnost je bezčasová, že se nachází mimo život a smrt, mimo začátek, konec a trvání. Ona se nachází ve věčném TEĎ.
Psychologický čas a náboženství:
Z psychologického hlediska plní náboženství různé funkce – dodává smysl a řád existenci světa, který se bez Boha jeví jako nesmyslný. Dodává pevný a absolutní morální řád a taky systém odměn a trestů, pokud člověk žije či nežije v souladu s tímto řádem. Poskytuje představu spravedlnosti v jinak nespravedlivém světě. Pomáhá člověka zbavovat strachu ze smrti. Koncept Boha a věčnosti představuje něco pevného a nepomíjivého v pomíjivé hře života. Lidé se od prehistorie ptali, co se stane s vědomím člověka po smrti těla. Zmizí navždy z existence nebo existuje nějaká entita, která uchová osobnost člověka i po jeho smrti? Většina světových náboženství si vytvořila určitou představu nesmrtelnosti a taky určitou představu duše jako nositelky kontinuity lidské osobnosti. Křesťanský svět věří, že po smrti bude duše souzena Bohem a dle toho, nakolik žila v souladu s morálním zákonem, odejde buď do ráje nebo do pekla. Část asijských náboženství věří také v představu duše. Dle jejich představ se duše člověka po smrti narodí v dalším těle a v dalším životě a skrze bezpočet životů sbírá zkušenosti a roste k dokonalosti, až nakonec dosáhne osvícení a splyne s Bohem. V hinduismu existuje koncept átmánu jako lidské duše, který je ve své hlubině totožný s Brahma, čili Bohem. Existují i pantheistická náboženství, pro které není koncept duše tak podstatný, a která spatřují Boha v celém vesmíru včetně všech jeho tvorů. Ve všech těchto představách je implicitně obsažena touha po něčem nepomíjivém, po něčem trvalém, po něčem absolutním. Na náboženství lze v konečném důsledku pohlížet jako na způsob lidských myslí, jak porazit čas a pomíjivost, jak zbavit člověka strachu ze smrti. I kdyby nějaký Bůh existoval, tak by musel být pro lidskou mysl zcela nepochopitelný. Kdybychom Boha definovali jako kořen veškeré existence, jako prazáklad, ze kterého vzniklo všechno ostatní včetně času a prostoru, tak je jasné, že takový Bůh by se musel nad časem a prostorem a naše mysl není schopna uvažovat mimo tyto kategorie.
Psychologický čas a problémy: Lidská mysl se po celý život musí potýkat s různými problémy, které musí řešit. Krom technických problémů existují však i složité problémy psychologické, emocionální, z nichž některé mohou ležet ukryty hluboce ukryty v mysli samotné, v nějakém zastrčeném koutu v podvědomí. K řešení technologických problémů používáme jako nástroje myšlení a často se myšlení snažíme aplikovat i k řešení emocionálních problémů, avšak racionalistické a verbální přístupy bývají většinou málo účinné vůči hlubokým emocím a strachům. Většina hlubokých psychologických problémů má složitou strukturu v čase a jejich základ pochází ještě z dětství. Dnes je známo několik pravděpodobných hypotetických mechanismu tvorby hlubokých emocionálních problémů. Jedna skupina představuje emocionální zraňování dítěte. Malé dítě má hlubokou potřebu vázat se emocionálně na dospělé osoby a používat tyto dospělé vztažné osoby jako pevné a jisté základny pro svůj zdravý emocionální vývoj. Pokud takové osoby nejsou k dispozici nebo dítě zneužívají, tak to může vést k různým patologiím vývoje. Tyto patologie vývoje zůstanou jako emocionální pravzory vztahování se k druhým lidem uloženy v emocionální neverbální paměti dítěte a můžou po celý další život vést k problémům. Dítě se například nenaučí věřit lidem nebo bude po celý život těžce bojovat s opuštěním a bude emocionálně závislé na druhých osobách. Další mechanismus vysvětlující patologie se týká tzv. vývojových konfliktů. V určitých kritických fázích psychologického vyzrávání dochází k působení určitých konfliktů, které musí dítě vyřešit, například konflikt vazby na rodiče a osamostatnění od rodičů. Pokud dítě určitý vývojový konflikt nezvládne, tak ten konflikt bude dál žít v podvědomí a ovlivňovat život jedince, nebo může dojít k jeho reaktualizaci v pozdějších fázích života. Dalším mechanismem vycházející z behavioristických směrů tvrdí, že některé problémy jsou naučené. Jedním takovým problémem může být například hluboce zakořeněný pocit méněcennosti. Například nejisté dítě je vysmíváno ostatními dětmi a vytvoří si komplex méněcennosti, tento komplex méněcennosti není rozřešen, ale přežívá v mysli dítětě i v průběhu pozdějšího vývoje, kdy střídavě vyplouvá na povrch a je opět potlačován, není však vyřešen. Dítě či už dospělý člověk se celý život může snažit o jeho překonání a dokázat sobě samému i druhým svou hodnotu, ale nějaký emocionální archetyp je uložen v jeho mozku a brání mu problém překonat.
Všechny psychologické problémy jaké existují pochází z minulosti a představují určitým způsobem neintegrovanou nebo nevyřešenou minulost, která interferuje se zdravým fungováním mysli v přítomnosti. Většina hlubokých emocionálních problémů má složitou vývojovou strukturu v čase. Začnou někdy v dětství, vytvoří se určitá porucha v nervovém systému a tato porucha pak už dále udržuje sebe sama pomocí pozitivní zpětné vazby. Mysl se v problému zacyklí, nabalí na sebe složitý spletenec vědomých a nevědomých emocí a vědomých i nevědomých myšlenek a takovým konglomerát pak v mysli představuje neintegrovanou záležitost, která ruší fungování celé mysli. Mysli neví, jak problém vyřešit, a tak se v naději utíká k budoucnosti, nebo používá různé obranné mechanismy a snaží se problém potlačit, nebo racionalizovat atd. C. G. Jung razil pro podobné emocemi nabité ohniska problémů v lidské duši termín komplexy. Tyto komplexy existují v duši každého z nás a výrazným způsobem ovlivňují náš vědomý i nevědomý život. Z hlediska kognitivní neurovědy musí tyto hluboké psychologické problémy představovat poruchy ve zpracovávání informací v neuronálních sítích mozku a musí tu nervovou síť velmi zatěžovat, takže nemůže fungovat efektivně a racionálně. Dle mého názoru jediný způsob, jak může mysl tyto problémy vyřešit, je dokázat je rozplést a integrovat a k tomu, aby je mohla rozplést a integrovat, je nejprve musí pochopit. Aby je mohla pochopit, tak je musí začít studovat, musí se o nich začít učit a nakonec se od nich začít učit sama o sobě, protože mysl je vždy součástí těch problémů, ona je jejich tvůrcem. Psychologické problémy, ačkoliv pocházejí z minulosti, a ačkoliv mysl hledá jejich řešení v psychologické budoucnosti, mohou být vyřešeny jen v přítomnosti. Odpověď na problém se nenachází nikde vně v psychologické budoucnosti, ale v problému samotném, v mysli samotné, protože mysl sama je tímto problémem
Psychologický čas jako hledání jistot, zajištění:
Hledání jistot a zajištění: Jistotu nebo zajištění lze definovat jak stav prostý rizik, ohrožení, nebezpečí, selhání atd. Je empirický fakt, že jednou z instinktivních potřeb lidí je snaha po zajištění, jistotě. Ze zkušenosti víme, že život je potenciálně nebezpečný a že se v něm mohou vyskytnou různé hrozby. Lidská mysl se těmto hrozbám snaží instinktivně předcházet tak, že hledá nejrůznější jistoty. Snažíme se zajistit proti hrozbám fyzickým, finančním, společenským, politickým, vojenským, citovým a jiným. Na hmotné úrovni hledáme fyzické jistoty v hromadění majetku, v bankovním kontě, ve zaměstnání, v postavení, ve své pověsti, ve svém zdraví. V citové oblasti hledáme jistoty ve svých vztazích – jistotu lásky, jistotu opory, abychom si tuto jistotu pojistili, tak jsme ji institucionalizovali do podoby manželského sňatku. V duchovní rovině hledáme vnitřní jistoty v podobě znalostí, jistotu pravdy, jistotu názorů, jistoty v různých filosofiích, v různých náboženských vírách, v představách Boha a reinkarnace. Hledáním jistot si snažíme pojistit trvání určitých věcí, snažíme se nalézt bezpečné místo, ve kterém bychom se mohli schovat, a odkud by nás už život nemohl vyrušovat. Hledání fyzických i psychologických jistot je celoživotní proces ochrany před hrozbami. Stejně jako si pták staví hnízdo z různých spletených větviček, tak si mi v životě budejeme bezpečné hnízdo z různých jistot. Neustále kolem sebe budujeme hradby, které nás mají chránit. V hloubi duše však víme, že žádná dokonalá jistota neexistuje a že všechny naše jistoty jsou jen hradby z písku, které oceán života svým příbojem neustále nahlodává. Nejistota je samotná podstata života a přesto neustále hledáme iluzi jistot. Z práce nás mohou vyhodit, žena nám může odejít s jiným, můžeme onemocnět vážnou nemocí a existencí Boha si stejně nikdy nemůžeme být jistí.
Strach: Strach je psychologická reakce na vnímaný pocit ohrožení a velmi úzce souvisí s instinktivní snahou hledání jistot. Jedna z možných definic strachu zní, že strach je nejistotou při hledání jistot. Každá nejistota znamená možnost hrozby, ohrožení a strach je reakce na ohrožení. Hledání psychologických jistot a strach jsou dvě strany jedné nedělitelné mince. Naše nahromaděné životní jistoty představují mantinely proti strachu a hledání jistoty je obranný mechanismus před strachem. My lidé máme spousty psychologických strachů, tj. strachů které jsou vázány k našemu egu. Strachy nás doprovází už od dětství. Možná si ještě vzpomeneme na své dětské strachy, strach ze tmy, ze strašidel a z příšer, strach ze smrti a z bolesti a strach o rodiče. A strachů jsme se nezbavili ani jako dospělí a máme jich celé plejády – od povrchních strachů o tom, co si o mně pomyslí soused až po strach ze samoty, ze stáří, z nemoci, z bolesti, ze smrti. Možná máme strach ze nenaplnění, že se nestanu úspěšným, slavným, strach že nenajdu lásku, strach ze své vlastní prázdnoty a samoty. Existují dva druhy strachu – strach z něčeho negativního, co jsme zažili v minulosti, a máme strach to opakovat, a strach ze ztráty něčeho pozitivního, co zažíváme nebo co jsme zažili. Ve skutečnosti ty dva strachy nejsou vzájemně odděleny, jejich společným jmenovatelem je psychologický čas
Psychologický čas, jistoty a strach: Jak souvisí instinktivní hledání jistoty s psychologickým časem? Člověk se nemůže bát něčeho, co nezná, a vše, co člověk zná pochází z minulosti. Podstatu problému lze vyjádřit slovy: „Včera jsem cítil bolest; vzpomínka na tuto bolest je uložena v mé paměti a nechci to opakovat zítra“. Přemýšlení o včerejší bolesti, přemýšlení, které v sobě zahrnuje vzpomínku na včerejší bolest, promítá strach, že zítra tu bolest bude opakovat. Takže strach je způsobován myšlením a nepochází z budoucnosti, ale z minulosti. Člověk se vždy bojí něčeho, co už zažil, a před tím, co už zažil, se snaží chránit. V minulosti jsme zazižili ztrátu, která nám způsobila bolest, a tak se snažíme se před ní zajistit.
Čas z fyzikálního hlediska: Čas je pro moderní fyziku zcela fundamentální pojem. Všechny zákony fyziky jsou formulovány jako změny určitých veličin v čase. Přes to všechno je s otázkou času spojeno mnoho otázek, které nejsou dodnes uspokojivě zodpovězeny. Jednou z těch otázek je otázka směru času. Většina fyzikálních zákonů je formulována symetricky vzhledem k času, avšak ze zkušenosti víme, že čas je jen jednosměrný, plyne vždy od minulosti směrem k budoucnosti, nikdy ne naopak. Standartní vysvětlení šipky času nalezli fyzikové v druhém zákoně termodynamiky, který říká, že entropie izolovaného systému nemůže klesat v čase. Entropie je veličina, která určuje míru neuspořádanosti a dá se odvodit z teorie pravděpodobnosti. Ze zkušenosti víme, že je to pravda a nárust entropie lze pozorovat všude kolem: vajíčka se vždy jen robíjí, ale nikdy se neslepí k sobě. Kniha šoupnutá po stole ztratí svou energii třením a zastaví se, ale nikdy ji nezíská a nedá se do pohybu. Teplo teče vždy jen od teplejšího tělesa k chladnějšímu a nikdy ne naopak. Část fyziků se domnívá, že druhý zákon termodynamický je celé vysvětlení. Problém je však v tom, že druhý zákon termodynamický se týká až velkých počtů částic, pro které lze použít zákony statistické mechaniky, nemá smysl o něm hovořit pro jednotlivé částice. Znamená to, že na fundámentální úrovni jednotlivých částit je čas symetrický? Nebo že tam čas je definovaný jinak?
Další pohled na čas představuje teorie relativity. Dle této teorie je čas zcela fundamentálně propleten s prostorem, takže ztrácí smysl hovořit o čase a prostoru jako o izolovaných věcech a začíná se hovořit o 4-rozměrném časoprostoru. Pokud se pozorovatelé pohybují velkými rychlostmi srovnatelnými s rychlostí světla, tak tento 4- rozměný časoprostor vidí „zkoseně“ a tím pro ně dochází k dilataci času a relativistickému zkracování délek. Jediné skutečně existující objekty dle teorie relativity jsou tzv. světočáry (worldlines). Hotovou záhadu pro současou fyziku představují tzv. černé díry, v jejichž středu (singularitě) dochází k nekonečného zakřivení časoprostoru a de facto se v nich hroutí veškeré zákony fyziky.
Ještě jiný pohled na čas představuje kvantová mechanika. Dle kvantové mechaniky je svět kvantován, tj. určité veličiny mohou nabývat jen diskrétních, ne spojitých hodnot. Fundamentální roli v tomto kvantování hraje Planckova konstata h. Dnes existují 3 zcela fundamentální konstanty přírody, které nelze odvodit z ničeho jiného: gravitační kontatna G, rychlost světla c, a Planckova kontanta h. Tyto tři konstanty lze zkombinovat právě jen jedním možným způsobem tak, aby z nich vyšla jednotka času, jednotka prostoru a jednotka hmotnosti, tzv. Planckův čas, Planckova vzdálenst a Plankova hmotnost. Planckův čas je nejmenší možný interval času, o kterém je možné smysluplně hovořit. Pod tímto intervalem se pojem času ztrácí díky kvantové neurčitosti.
Kvantová mechanika byla dnes propojena se speciální teorií relativity, a dala vznik kvantové teorii pole, naší současné nejlepší teorie o světě kolem. V současnosti probíhají již několik desetiletí zatím bezúspěšné snahy o vytvoření ještě fundamentálnější teorie, která by sloučila kvantovou mechaniku i s obecnou teorií relativity a tak zahrnula i gravitaci. Nejnadějnějším kandidátem na vytvoření takové teorie je strunová teorie, která je velmi elegantní a přitažlivá. Fundamentální objekty světa jsou dle této teorie malinkaté struny o velikosti Planckových délek. Tyto struny mohou různými způsoby kmitat, což odpovídá různým částicím jako jsou elektrony, fotony, kvarky a hypotetické gravitony atd. Problém je v tom, že aby byla tato teorie matematicky konzistentní, tak musí být formulovaná v 11 rozměrech a navíc tato teorie v současnosti není testovatelná.
Spousta fyziků dnes se domnívá, že je čas emergentní veličina, tj. že je to veličina odvozená z nějaké ještě hlubší a fundamentálnější reality, kterou bude možno popsat pomocí vysoce abstraktní matematiky. Avšak ať je to jak chce, čas je pro nás pro všechny na jedné straně zcela samozřejmý a fundamentální pojem, na straně druhé pokud o něm začneme přemýšlet, tak zjistíme, že na něj nestačíme. A to se zdá zatím platí i pro fyziku.