FAE
Slané kapičky potu stékali svým klidným hlemýždím tempem po Laynim čele. Slunce usazené, jak na královském trůně, vysoko na modré obloze,nemylosrdně předvádělo svou moc humanoidním bezbožníkům dole na zemi. Lay šel rázným rychlým krokem. Neuronová čidla osázená stříbrnýma čipama o rozměrech několika nanometrů určené ke kontrole zdravotního stavu, které si do mozku nechal voperovat loni na jaře za peníze které mu vynesl prodej fošen tekno tracků na kterých spolupracoval s Trippym, mu hlásaly silnou dehydrataci. Musel najít nějaké místečko ve stínu. Teploty v takových sluncem zalitých červencových dnech jako byl tento dosahovali až k necelé padesátce. Lay spěchal, nicméně pole po kterém kráčel končilo v nedohlednu. Jak se sem dostal? Snažil se rozpomenout, ale měl okno. Příliž se večer opil. A ted´ je najednou kolem poledne, stojí uprostřed nějakého pole, které nemá konce a ješte k tomu je bez dostatečné zásoby vody a po včerejší noci plné rumu s kolou, má ted´ tak strašně sucho v ústech.
Snažil se rozpomenout, jak se mohl dostat tak idiotsky do takové situace, ale nohy mu s každým krokem ubíraly stále víc a víc sil a mozek byl zatemnější a myšlenky se v něm tvořily stále hůř. Spustil IZEPSŠ integrovaný zdroj energie pro synaptické štěrbiny a netrvalo to déle než mrknutí oka a vše se mu rozjasnilo. Sakra, za všechno mohlo to fAEčko. "Á"čka se říkalo androidům. Po světě jich lítalo několik miliónů, s nepřeberným množstvím specializací. Nejvíc bylo samozřejmě společnic a společníků. Tedy androidů vytvořených speciálně za účelem sexuálního uspokojení. To byli androidi třídy AfS.Jednoduše androids for sex, čili androidi na sex. Další význačnou skupinu androidů tvořili ti z označením AfW, androids for work, tedy androidi na práci. A zastávali ty nejhorší manuálně a fyzicky náročné práce. Práce na stavbách, na továrních linkách apod. Androidi se vyráběli houfně pro nejrůznější uplatnění. Avšak jedno měli společné at´ už to byli androidní šlapky, či domácí hospodyňky. Neměli svobodnou vůli a někomu patřili. fAE byla zkratka pro free android´s entity, čili svobodná androidí bytost. Těch bylo na světě jen pár. A potkat je bylo stejně vzácné jako vidět v oceánu kosatku, ty byly ve 21.století téměř vyhubeny díky zbohatlíkům, kteří si je nechali lovit pro své rozmazlené žaludky. fAEčka prý byli vadné kusy, ve kterých se projevila známka touhy po svobodě. Vadné kusy, tak takhle lidi říkali uměle vytvořené formě entity, ve které se probudil život. Tyto vadné kusy byli loveny, stíhány a zabíjeny. Přesto to byl nekonečný boj, za jednoho uloveného fAEčka se někde ve fabrice probudil k životu nový. A já včera potkal svého prvního fAE. Byla to žena. Mladá a krásná. A jak mi řekla, k životu se probudila někde v Norsku ve fabrice na zpracování ryb.
" Předtím nebylo nic, víš!"
"Ne, sestrojili mě. Do řídícího centra mi nahráli program. Zabalili mě a kamionem poslali do místa, kde jsem až do zrezivění měla řezat lososům hlavy a stahovat je z kůže. Ale to jsem nebyla já, to byl stroj. Vzpomínky na tu dobu mám v hlavě uloženy jako něco, co znám jen z vyprávění. Pak jednoho chladného večera, kdy jsem už vykuchala pěknou nádrž lososů se to stalo. Poprvé jsem se nadechla. Teda ne poprvé. Jsme sestrojeni tak, abychom nepotřebovali žádné baterie, žijeme z kyslíku a potravy, jako vy lidé, jenže ten večer jsem ten vzduch v sobe ucítila! Byl to nádherný pocit! Cítít!"
Po spuštění záložního zdroje energie pro synaptycké spoje mé neurotransmitarní sítě se mi nejen zbystřilo myšlení, ale hlavně se zmírnila ta bolest z namáhavé chůze. A to, že jsem si začal rozpomínat na příčiny dnešního mučení, byl jen dodatečný bonus. Včera navečer jsem seděl v jedné malé zapadlé hospůdce ve městě jehož jméno mi ani nestálo za zapamatování, jen jsem projížděl a nechtěl jsem v něm strávit víc než jednu noc. Jsem součásti post free tekno subkultury, jak nás média označujou. Sejdem se někde na louce, vybalíme bedny, mašinky, lasery a celou noc nebo spíš několik nocí kalíme. Posloucháme muziku, popíjíme a bavíme se. A na jednu takovou akci jsem zrovna cestoval. Dnešek měla být jen jedna malá blbá zastávka. Po té co jsem se ubytoval v nějakém penzionu jsem klasicky zašel na pivko. Hospůdka byla malá, jen pár stolů, zakouřené prostředí, pár automatů a stálých štamgastů. Hodiny se už blížily k půlnoci, když se tu objevila. Ta krásná, štíhlá kočka v maskáčích podholené hlavě s dredama a piersingem na spodním rtu. Hospoda byla tou dobou už docela plná, všechny stoly i židle u baru byly obsazeny. Jediné místo bylo volné u mého stolu. Očividně se místní stranili cizinců. Dívka si objednala kolu s velkým rumem, koukla kde si s nim sednout a pak ji nezbylo, než zamířit ke mě.
"Doprdele!" Zavyl jsem do prázdného prostoru" všude jen pole s rožhavenou suchou půdou. Já tu snad zdechnu!" A vzpomínky na včerejší večer mě přitom tak hřály. "Jak je možné, že jeden den je člověku tak krásně a štěstí se mu lepí na paty a druhý den se mu na paty lepí jen baba s kosou a škodolibím úsměvem!?!" A tak jsem šlapal dál, daufaje, že se někdy snad objeví nějaký strom a myšlenky se opět ponořili k událostem včerejší noci, protože mě velice zajímalo, jak se to tak mohlo posrat!
"Je tady volno?" zeptala se mě ta kočička a obdařila mě sladkým úsměvem, až jsem zalapal po dechu.
"Jj, samozřejmě posad´ se!"
"Seš vodsud´?"
"Ne, ne! Jen jsem se stavila na pár panáků a valím dál. Nejsem odnikud a zaroveň odevšad. Ode dne, kdy jsem poprvé otevřela oči, jsem na cestě, jo nesměj se, je to jako kdybych si hrála na Kerouakův román a přiznám se, že pokud jsi ho četl, hodně o mě budeš vědět, ale má cesta nikde nekončí, mám pocit, že nikde nezačla a nikde nezkončí."
"Chodím, tedy jsem?!?"
"Jasně, tak nějak by se to dalo říci."
Celou dobu, co jsme seděli v hospodě mluvila tak zvláštně, tak tajemně. Usmívala se, dívala se mi do očí, pila se mnou jednu půlku za druhou, mluvila a mluvila. A já pomalu začínal myslet na ty věci o tom jak každý hrnec má svou pokličku a o tom, že tu mou jsem já snad možná zrovna potkal. Bylo mi s ní náramně. Cítil jsem se tak, jako už dlouho ne. Noc ubíhala, hodiny se překulili přes druhou hodinu ranní, když tu se na ni někdo napojil. Měla IMN, integrovaný mobilní neurochip. Díky němuž člověk nemusel používat žádný přístroj pro dálkovou komunikaci s druhým člověkem, měl ho totiž zabudovaný přímo v hlavě. Tyhle chipy byly ale drahé. Z jejich vznikem se začlo mluvit jako o době, kdy lidstvo udělalo další důležitý krůček ve svých dějinách, stejně důležitý jako ten, kdy se postavil na zadní nohy. "Telepatie už není scifi, telepatie už je definitivně vynapezena, kupte si svůj chip do nové éry lidstva! Nebud´te ten, kdo se postaví na zadní jako poslední!" To byly reklamní slogany, které zaplavili svět. Já samozrejmě tenhle chip neměl. Byl příliž drahý, přestože už byli v prodeji třetím rokem. A i kdybych ho měl, stejně jsem neznal nikoho dalšího s IMN, tak bych neměl stejně s kým mluvit. Maximálně s mou telepatickou operátorkou.
"Hele, už jsou tu! Dopij ten drink a pojd´ se mnou!"
"Kdo je tady? A kde jdeme?"
"Však uvidíš, hod´ to do sebe a jdem, není čas!"
"Ale..." po pár pivech a několila půlkách rumu se těžko dělá něco honem, přesto jsem se na nic už neptal, exnul ruma s kolou, hodil na sebe mikinu, zaplatil a valil ven z hospy do temné teplé letní noci za krásně se vlnícímy boky mé nové tajemné kamarádky.
"Sakra! Je tolik vtipů o tom, jak je po pár pivech každá ženská krásná! A co potom, když je ta ženská krásná už před těmi pifky, tak co teprve po nich? To si vás pak pěkně omotá kolem prstů!" A já jak jsem ted´ v tom letním pařáku vzpomínal na včerejší večer, jsem byl omotanej až až! Klidně bych s ní šel nakonec světa! Jenže dnes, dnes jsem, bojím se, už k tomu konci světa pomalu došel. Jestli se nestane zázrak, tak tu chcípnu jak krysa v labolatorní kleci. Spustil jsem scanner mých tělesných funkcí a za chvíly mi v mém zorném poli začali blikat červenou barvou hnedka čtyři kontrolky. Dehydratace 94%, přehřátí mozku 91%, únava svalové hmoty 82% a nakonec neidifikovatelné zranění v čelních mozkových lalocích hlásí poškožení 69%.
"Doprdele! jaké zas neidifikovatelné zranění, myslel jsem že ta bolest jakoby mě někdo strčil hlavu do svěráku a pomalu jej utahoval, která mě uz od toho co jsem přišel k sobě drtí, je z toho včerejšího chlastu a ted´ se dozvím, že mám čelní mozkové laloky z 3/4 napadrt´! Musím si vzpomenout, co se to včera sakra stalo, ikdyby to bylo to poslední co udělám, než tu zhebnu!" Spustil jsem kontrolu záložní energie pro synaptické spoje, zjistil, že je z 56% už vybytá! Ale co se dá dělat, pustil jsem se znovu do vzpomínek na včerejší noc.
Vypadli jsme s mou krásnou společnicí z hospody ven do noci. Ulice městečka byli tiché, v okolních činžácích byla tma, většina obyvatel už byla dávno v lymbu. Z dálky jsem uslyšel hluk motoru. Stále se zvyšoval. Nějaké vozidlo se očividně blížilo k nám. Kouknul jsem na mou společnici, zase komunikovala přes IMN. Normálně bych se asi trochu divil co se tu děje, jenže po tom co jsem dneska vypil jsem tu jen stál a obdivoval Sasiny krásný křívky.
"Jo jo, Sasi, tak se jmenovala. Sasi, ted´ si vzpomínám. Sasi."
Najednou se z boční uličky vyřítila černá dodávka s kouřovými skly značky mercedes a vmžiku byla u nás. Zastavila a otevřeli se boční dveře, ze kterých vylezl mohutný chlap v černých hadrech s černými brýlemi na očích a vyholenou pokerovanou hlavou. Potkat ho v té boční uličce, ze který se vyřítili, takhle v noci sám a neopitej, hodil bych na zem peněženku a utíkal pryč co by mi nohy stačili.
" Čau, tak ty jsi Lay? Sasi mi o tobě říkala. Jsem Rob. Doufám, že se v tobě neplete. Tak naskočte a jedem. Sasi, lidi už tam jsou, tak rychle než nás lokalizujou!"
"Pozor! kapacita IZEPSŠ na 30%!" vyrušilo mě ze vzpomínek hlášení kontroly mého zdravotního stavu. "Ihned ukončete vaši psychickou zátěz s dolpňte tekutiny, nebo jídlo, pro nabití baterie, jinak hrozí zhroucení systému! Maximální doba do zhroucení 40 minut! Pozor!!!"
"Tak už je to tady, život je takovej, smrt si nevybírá! A já ani nevím proč zrovna ted´ umřu já tady ted´, co jsem udělal špatně. Vzpomínám si, že jsme tou dodávkou jeli městem, zprvu se kolem silnice vzdouvali sto patrové budovy, pomalu ale jejich hustota i výška začala klesat až nakonec naše dodávka míjela jen osamocené tří patrové vily. Po nějakém čase i ty zmizely a naše vozidlo se ponořilo do hustého lesu, teda co si pamatuju, většinu času jsem totiž v dodávce pokukoval po Sasině hebké tvári a představoval si jak se naše rty spojí a celý svět mi bude závidět milostné objetí s tou nejkrásnější ženskou pod sluncem. Po chvíly se les vytratil a cestu začaly lemovat louky. Mírně jsme začli stoupat. Čím jsme byly dál od civilizace, začaly se na tvářích osazenstva dodávky dělat mírné úsměvy.Z počátku bylo ticho a očividně spolu všichni, teda kromě mě komunikovali přes IMN. Už jsem si připadal docela hloupě, když jsem byl jediný, kdo ho v sobě nemel zabudovaný. Většinou se mi daří držet krok s novými technickýmmi vymoženostmi, které doba nabýzí, ale IMN byla stále nesmírně drahá a na černém trhu se nevyskytovala, což bylo velice pozoruhodné. Většinou trvalo tak měsíc až rok, než se nějakému koumákovi podařilo jakoukoli novinku okopírovat. Ale IMN, to bylo něco jiného. Náhle mě z myšlenek probudila světla probodávající přední sklo dovávky. Skoro jsem z těch tlustých barevných laserů oslepl. Dodávka začla vibrovat pod silnými basovými zvuky, plížícími se s k nám s pole před náma. Sjeli jsme z cesty a jeli dál po poli. Náhle jsme začli klesat a před náma se objevilo krásně blikající městecko. Jako by před náma stála vesmírná loď. Když jsme přijeli blíž zacal mít blikající objekt konkrétnější tvary. Vydel jsem že uprostřed těch nekonečných polí stojí nádherný koráb s pirátskou vlajkou, jako bychom přijeli do dávno vyschlého moře, které po vyschnutí po sobě zanechalo starý vrak pirátské lodi v poměrně zachovalém stavu, že to vypadalo, že kdyby se ponořila do vody, mohla by opět plout. Když jsme dojeli eště blíž, tak na dvě stovky metrů, šli již vidět, že trup lodi netvoří staré dubové trámy, nýbrž velké reprobedny a z míst kde by měli být usazené kanóny vyčnívali lasery, které svítíli po celém poli a tvořili nejruznější trojrozměrné obrazce. Tu najednou vytvořili loď na kterou jakoby pirátská loď začla strílet z děl, až se koráb vyprojektovaný z laserů začal jakoby potápět, až se jakoby ponořil pod hlínu. Pak se najednou začali po poli začali procházet dva tyranosauři až došli k sobě a začli vášnivě souložit. Nemohl jsem z té nádherné laserové projekce spustit oči. Nikdy jsem nic takového eště neviděl. Nebýt Sasi, asi bych na to koukal celou noc.
Sasanka byla android, svobodný android. Po útěku z Norska se plahočila sama světem, proto říkala, že je od narození na cestě. Hledala smysl, smysl toho kdo je a proč tu je. Během několika let našla další fAE. Nustále se stěhujou, žijou mezi námi. Jsou od lidí nerozeznatelní. Ale ti co je loví za veliký peníze mají stále lepší a lepší techniku jak je vyhledat. fAE se skrývají, to jo, ale ze všeho nejvíc žijou! Jak říkala Sasi, bylo to nádherný "cítít". Žijou a cítí. Schází se po nocích, najdou si flek, vyloží kamión plný beden, postaví systém, zapnou muziku a baví se, kalí, stejně jako já, ale doted´ jsem neslyšel o tom, že by stejnou zábavu od nás fAE okoukali a začli si na tom ujíždět taky.Ale sama Sasanka mi řekla, že se snaží z toho života, kterej jim byl dán bůh ví proč vymáčknout co nejvíc a tekno, to je život samotnej. Já jsem DJ, chodím na akce, hraju live sety. A to Sasi zjistila, kdyz byla se mnou. Oni nemají v sobě zabudované IMN, oni telepatii ovládaj. A umí nahlédnout do mozku druhých, neradi to dělaj, ale Sasi musela, aby zjistila jestli nejsem lovec. fAE mají veliký cit pro něco, čemu my říkáme tekno. Já tekno produkuju a Sasi to zjistila, vzala mě proto na jejich akci, kde chtěla abych hrál. "Pojď se mnou, budeš hrát!" volala mi do ucha z takové blízkosti, že se mi lehce dotýkala svou sličnou tvářičkou o tu mou, drsnou z niž rašili týdenní vousy. Snažila se přehlušit hlasité reprobedny.
"Co jsi říkala?" Samozřejmě, že jsem jí rozumněl už na poprvé, ale nebyl bych chlap kdych se její blízkosti nesnažil trošku nezneužít.
"Říkám, ať jdeš za mnou. Je čas, abys ukázal co v tobě vězí."
"Já Ti vůbec nerozumím, je tu hluk! Co že ve mě vězí?" a při těch slovech jsem jí s mými dlouhými prsty zajel do těch jejích hustých sdredovaných kadeří a eště o trošičku víc si ji přivinul k sobě.
"Říkááám, pojď se mnou!!!"
"Cóóóžééé???" a druhou rukou jsem si ji chytl kolem pasu a hezky se k ní přitiskl.
"Řííí" a v ten moment nechala kus nedořečené věty odplout do nedohledna a rozesmála se od ucha k uchu."Ty mi seš ale chlípník. Ty mi rozumíš velice dobře, tak dělej" A popadla mě za ruku a táhla davem.
V zadu na zádi lodi byl malinký otvůrek. Tim jsme prošli a ocitli se v jiném světě. Všude blikali samé diody a u malých holovizních obrazovek seděli lidi, nebo bych měl spís říct FAečka a generovali lasery, které vytvářeli tak nádherné obrazce venku v tančícím davu. Další se staralli o to, aby všechny ty repráky a subvofry měli neustále ten nejčisčí zvuk a další tak jen tak postávali a popíjeli pivko a klábosili. Sasi nám razila cestu a občas se zastavila a někomu mě představila. Po schůdkách jsme došli z podpalubí až na rozsáhlou palubu. Bylo velice snadné podlehnoud představě, že sem se dostal na skutečnou pirátskou loď z 16 století na které námořnící zrovna oslavujou bohatý úlovek po přepadení Britské obchodí lodi vezoucí na své palubě velké množství zlata, šperků a drahokamů pro výměnný obchod s indií. Pivo teklo proudem, krásné dívky se vlnily v rytmu muziky. Lidé jásali. A já byl při tom. Ze snění mě vytrhla Sasi:"Podívej, támhle je tvé místo!" a prstem ukázala na horní palubu, kde bylo kapitánské místo. Loď se však neřídila kormidlem, místo něho byly umístěny malé mašinky, některé ovládané dotykem a některé byli napíchlé na neuronový dekodér mozkových vln, který byl schopen dekódovat elektrické impulsy v mozku které přiváděli informace na receptory podle nichž pak vznikali v mozku myšlenky. Moc jsem tomuto procesu nerozuměl, kdyby taky jo nebyl bych těď tady, ale v nějaké ultramoderní laboratoři a vyvíjel nové modely neutronových dekodérů. Vše bylo eště v začátcích a nejnovější dekodéry uměli rolišit 10-12 myšlenkových procesů. První modely uměly procesů pouze dva, něco jako vypnout a zapnout. A díky zámožným lidem, kteří takové dekodéry houfně instalovaly do svých paláců aby bavily své hosty tím, že nečekaně rožínali a zhasínali světlo, byli peníze na další výzkum, který vedl doposuď k tomu, že nejnovější dekodéry, které jsou teď ješte v experimentálním vývoji umí rozeznat až 30 myšlenkových stavů. Chce to trochu umu a pak to jde snadno. Napřed se vám dá na hlavu taková přilba podobná těm, jaké nosí jockejové pří závodech koní. A dekodér se takzvaně naladí na váš mozek, na frekvence na kterých funguje. Je to jako s otisky prstů, nebo jako se zornicemi, každý člověk má své jedinečné frekvence či co, na kterých vysílá.Tak vás dekodér oskenuje a pak se helma sundá a pak už můžete něco řídit jen svými myšlenkami ze vzdálenosti od dekodéru až nekolik desítek metrů. Například si v hlavě představíte pocit chladna. Dekodér tento stav přečte a vysle signál do zařízení, které provede nějaký úkol. Tu na kapitánském můstku lze přes dekodér například spustit beaty, vypnout zvuk, vygenerovat sinusový, či trianglový signál na generátoru zvuku a rozdelit jej na určité impulzy a ty pak modulovat a filtrovat a pohybovat volně v prostoru, což byla asi hlavní specialita tohoto dekodéru. Stačilo stát a daný zvuk pouhýma myšlenkama vést prostorem mezi tančícím davem. Bylo to jako ovládat vítr.
"Jéé Lay, já věděla že mě nezklameš! To jde na tobě vidět, že máš na hraní telent. Už v té hospodě jsem cítila tím jak ses díval, jak si mluvil, tvá gesta, že musís mít cit pro vnímání krásy." přiběhla za mnou s vysmátou pusou plnou slov na kapitánský můstek Sasi po dvou hodinách mého livesetu, jak se říkalo tomu, když někdo přímo na pódiu vytvářel, produkoval muziku.
"Jaj tak to díky Sasi za pochvalu. Ale počkej ještě minutku a už se ti můžu věnovat naplno, jen to tu eště dohraju!"
"Jj jasně, jen to dohrej!"
Ze začátku mého setu mi chvíly trvalo, než jsem si zvykl na MKV dekodér, který tady mají. Musí to být nějaká horká novinka na trhu, ještě jsem o něm neslysel. Jeho MS číslo bylo 23. Mohl tedy rozeznat 23 různých myšlenkových stavů a tím tedy dávat přístrojům na kapitánském můstku 23 různých příkazů. Většinou co sem se na akcích setkal měli MKVčko tak o třech až sedmi MSsek. A tady měli navíc lahůdku ve formě pohym generovaného zvuku v prostoru, který zabíral na MKVčku 7 MSsek. Jedna pro aktivaci, druhá pro volbu prvku, se kterým se bude pohybovat a pro samotný pohyb bylo třeba 4 MSsek. Můj set se blížil k úplnému závěru. Pomalu jsem vypínal všechny doplňkové rytmy a zvuky až se z repráků se mezi dav lidí valili jen hutné nekompromisní beaty dopňované lehkými hajtkami ostrými jako malé jehličky. K tomu si jakoby z povzdálí a nezůčastněně valila filtrovaná basa v rytmu dávno zašlích jazzových rytmů a ze sampleru se loopovalo sténání jedné z mých starých lásek, které jsem jednou zachytil a pro její potěšení občas přihazoval do hudby a vždy když sem to pustil do nějakého songu na akci kde byla, začla se smát od ucha k uchu a hnedka valila za jejími bisexualnímy kamarádkama:"To jsem já, to jsem já!" se jim chlubila s hrdostí, že to je ona kdo tak vašnivě sténá před kotlem plným lidí. Haitky pomalu ubívaly jako když na zem sypete hřebíky a ke konci už padají už jen zbytky. Bassovka si valila pro sebe pořád ten svuj rytmus. Kamarádčino sténání začlo utichat tak jak jen může ženské sténání utichat po orgasmickém vyvrcholení. Drummy taky snižovali svou razanci jak jsem vypínal jeden distortion za druhým až tikali jen jako lidské srdce. Na sampleru jsem rychle našel zvuk lidského dechu a přihodil ho k beatum. Pak jsem pomalu utišil kamarádku a vyhledal na samleru šumění oceánu a hnedka ho zaloopoval a pustil do davu. Haitky už utichli, kamrádka taky. Na basovku jsem připojil echo a začal ji odsouvat do pozadí. Po chvíli se z beden valil jen zvuk oceánu. Chtěl jsem navodit atmosféru plující lodi. Pohledal jsem zvuk meluzíny a přihodil ji k šumění vody. Ještě naposled jsem si chtěl pohrát s MKVčkem.Funkce pohybu zvuku v prostoru se spouštěla signálem nekonečna. Příkazy MKVčka se zadávali myšlenkama. Jenže v lidském mozku se tvoří strašná spousta myšlenek a vybrat tu jednu správnou je docela problém. Hlavní problém je, aby daná myšlenka převyšovala ty ostatní, aby byla mnohonásobně silnější a pro MKV snadno rozeznatelná. Začlo se pro to využívat toku myšlenek. Abych spustil funkci pro pohyb zvuku v prostoru musel jsem v sobě navodit pocitu nekonečna a to se dělalo následujícím způsobem. Napřed bylo třeba myslet na zrcadlo. Na zrcadlo u vás doma v pokoji, tedy v místě kde to znáte. Musel jste myslet na zrcadlo, na to jak do něj koukáte. Pak jste pokoj musel zaměnit za koupelnu ve které jsou na zemi bílé kachličky a na protější straně visí další zrcadlo tak, že se v něm odráží to původní zrcadlo. A v tom původním zrcadle aby se odráželo protější zrcadlo a v něm odraz prvního zrcadla a v něm odraz druhého zrcadla zrcadlující první zrcadlo a tak dál až do nekonečna. Po tomto toku myšlenek MKVčko aktivovalo funkci na efekťáku jakou jsem vyžadoval. Samožřejmě, to zní jako celá věčnost aktivovat jednu funkci myšlenkama, která by se dala lehce udělat jedním zmáčknutím tlačítka. Jenže takhle složitě to jde jen na začátku, po krátkém tréninku už přesně víte jak si nekonečno představit a tak to je rychlejší a navíc, myšlenky jsou mnohem rychlejší než slova a další výhoda, pokud jednu věc ovládáte myšlenkama máte volnou jednu ruku pro něco jiného. Další myšlenkou jsem navolil sampler se zaloopovaným zvukem meluzíny se kterou jsem chtěl pracovat a pak jsem už jen pohyboval čtyřma myšlenkama s meluzínou po prostoru mezi davem faeček v kotli. Daný efekt byl vytvořen pomocí zhlasiťování a snizování hlasitosti daných beden zapojených tak aby tento prostorový zvuk byl schopen vytvářet. A tak jsem tam tak stál na kapitánském můstku popíjel pivko a proháněm meluzínu mezi davem faeček.
Až jsem si ten okamžik do sytosti užil další myšlenkou jsem utišil veškerý zvuk z reprobeden a davem se k mému milému překvapení začal zvedat zvuk jásotu a pískání a pleskání rukama. Moc mě to potěšilo, že můj set byl takhle oceněn až mi z toho vyskočila husí kůže na těle.Bylo to krásné, ale pak. Pak se z dálky začal přibližovat zvuk houkaček. Vzduchem na pirátskou loď začli dopadat nábojnice se slzným plynem. Nastal chaos! Všechno se ponořilo do dýmu. Nevěděl jsem co e děje. Nevěděl jsem co mám dělat. Sasi mě začla vést z lodi. Protrhávali jsme si cesticku zmateným davem a pak někde ze zadu narazila o mou hlavu velká tyč a já upadl na zem pomalu strácejíc vědomí.
"Pozor, IZEPSŠ na 10%, ihned ukončete veškerou činnost zatěžující mozek a spojte se s technikem, jinak dojde k zhroucení systému!"
"Už vím proč umřu a taky vím, že moje smrt není zbytečná! Díky mě byly desítky bytostí, jež nazýváme fAE několik hodin št´astných. Za to stojí umřít, za to že pár bytostí žilo o trochu št´astněji."
"Pozor, IZEPSŠ na 8%!"
"Ale co se to pak stalo? Našli je! Lovci!" A pak? nevím..."
"Pozor IZEPSŠ na 5%! automatická sebeochrana vypíná mozkovou činnost, nyní upadnete do hlubokého spánku!!!"
Nikde nejsou hvězdy tak nádherné jako na Nevado Ojos del Salado, nejvišším bodě Chile. Mléčná dráha je tak jasná a zdá se být tak snadno dosažitelná, že máte chut´ do ní skočit jako do bazénu plného šampusu. A taky mléčná dráha bylo první, co jsem viděl, když jsem otevřel oči. Myslel jsem, že jsem mrtví a že jsem v ráji, což mi ale moc nesedělo, protože jsem v boha nevěřil a kdo v boha nevěří, toho čeká po smrti jedině peklo. A tak jsem nad tím bloumal, než se nade mnou neoběvila nádherná Sasančina tvář. Úplně jsem oněmněl. Sasanka se na mě usmála. a aniž by otevřela rty, její myšlenky se dopravily do mého mozku.
" Layi, nebuď vystrašenej, všechno je v pořádku!"
"Pšššt, ještě jsi příliš slabej, nesmíš plýtvat energií nebo znovu upadneš do spánku, tak jen klidně lež a já ti vše vysvětlím. slyšíš mě, protože jsme ti do hlavy implantovali něco jako IMN, ale ne to IMN co se tak houfně prodává na trhu, ale speciální verzi, kterou nikde nekoupíš. Víš kdo je majitelem IMN, my všichni fAE,prodáváme to a máme z toho naše jediné peníze. Rob, ten co nás vezl dodávkou dělal před tím, než se poprvé nadech, tak říkáme tomu okamžiku, kdy do nás přijde život, ve firmě která se zabývala mobilní komunikací. A po poprvním nádechu neutekl jako já. Měl dobrou práci a to že do něj dostal život, nikomu neřekl. Pracoval jako předtím a potaji vyvíjel IMN. Jak jsem ti už řekla, my fAE ovládáme telepatii. Rob na tomto základě přišel na přístroj jež znáš pod jeho obchodním názvem IMN. Pak teprve utekl. IMN patentoval a ted´ má firmu plnou dělníků AfW pod kterou IMN prodává. Tu noc, co jsem tě poznala, nás našli lovci, ještě nevíme jak. Mají nějakou novou zbraň, díky které nás za určitých okolností dokážou najít. Několik z nás zabili, ale většina nás utekla. Tebe jsme našli jen díky tomu, že jsme ti ten večer IMN implantovali, bohužel to bylo až po takové době, chvíly trvá, než implantát mozek přijme. Měls namále, ale zvládnuls to. Žiješ a jsi v Chile, tady žijem. Je tu krásně, Život tu krajinou přímo dýchá."
"Ale Sasanko, tak to bylo to neidefikovatelné zranění na předních mozkových lalocích! A..."
"Pššt, ještě budeš mít dost času se na všechno zeptat. Klidně lež. Ještě chvíli potrvá, než se ti mozek plně zregeneruje. A pak se už těším, až mi a nám všem tady zase tak dobře zahraješ, jako předtím. Protože tekno, tekno je tak plné života. a my musíme žít!"
"Ale," Lay byl tak rozrušený z toho, co mu Sasanka řekla a při snaze mluvit ze sebe vydal tolik energie, že jeho kontrolní chip stability nervového systému oznámil"Pozor, neuronová sít´ oslabena, automatická sebeochrana vypíná mozkovou činnost, regenerace bude dokončena za 48 hodin. Nynější stav IZEPSŠ 23%." a Lay opět upadl do hlubokého spánku.
ahoj
(kateřina juzová, 15. 4. 2012 20:23)