Pro pár kadeří
11. 11. 2009
Pro pár kadeří
1.Vypravěč
MHD neboli městská hromadná doprava byla nedílnou součástí mého dosavadního života. Dnešek nebyl výjimkou. Byl teplý letní den a na slunci se vše pražilo jako popcorn v mikrovlnné troubě. Jel jsem z práce a nejsnadnější způsob jak se dostat z jednoho konce našeho města na druhý bylo právě za pomocí MHD a to i přes to, že má cesta domů byla podmíněna i pěti přestupy.
Pracoval jsem jako servisní technik v CTP na hranicích města. Cesta domů začínala autobusem s číslem 77, většinou na „stojáka“. S nim jsem jezdíval 7 minut 4 zastávky. Pak přestup na trolejbus číslo 31 nebo 33. 2 zastávky, 4 minuty a výstup. Následovala 1. tramvaj, číslo 10. 3 zastávky, 6 minut, výstup. Tramvaj č. 4, 3 zastávky, 6 minut, přestup. A konečně tramvaj č. 3, 11, 12 nebo 13, 1 zastávka 2 minuty a byl jsem doma. A tak každý den do práce a z práce 365 dní v roce. Jedna cesta zabrala včetně přestupů cca 40 minut. Když odečtu víkendy a dovolenou, vyjde mi přibližně 20000 minut ročně zabitých stáním u tyčky v MHD. No není to krása??? Neskutečná nuda!
Problém byl jak těch 20000 neskutečně nudných minut udělat snesitelných. Já, jako správný chlap mám snadný recept. Holky! Dnes jsem opět jel z práce. Vystoupil jsem z trolejbusu a nastoupil do tramvajky č.10. Jakmile vždy nastoupím, rozhlédnu se po osazenstvu a pak se postavím někde poblíž k té největší kočce, která je zrovna přítomna. A pak už je cesta poměrně příjemná. Občas to je sice problém, vlezu do tramvajky a koukám a koukám a všude jsou samé ochechule, tak mi nezbyde než koukat z okénka a nudit se. A občas mám naopak štěstí. To třeba když prší a vedle mě se postaví promáčená prochladlá prsatá kočka, se ztopořenými bradavky. To si pak připadám jako v playboy.
Nebudu nic zakrývat. Je to prasečina. Teda na první pohled. Většina lidí, kteří fungují jak mají jsou stejní. Nezřídka kdy slyším jak se dvě holčiny poblíž mě baví o tom jaký má kdejaký jejich kamarád zadek, že by ho za něj chytli a … Ale nechci si zde hrát na soudce. Holky se malují a chlapy „buší“ v posilovně. Proč asi??? Jen kvůli tomu, aby se dívali do zrcadla a byli ze sebe vzrušení? Pominu-li metropolitány, kteří svým nadupaným tělem chcou vzrušit hlavně sebe, jsme většinou prostě rádi, když se líbíme ostatním a je o nás zájem.
Ale dost keců, dnes jsem jel z práce. Vystoupil z trolejbusu a nastoupil do tramvajky, jak už jsem řekl. A měl jsem očividně šťastnej den. Přímo naproti dveří seděla nádherná buchta v přiléhavém tilku, které zakrývalo neskutečně ohromné poprsí. Postavil jsem se nad ní. Tramvajka se rozjela a můj zrak spočinul v hlubokém výstřihu. Paráda. Jak tramvajka sebou drcala, velké ňadra neznámé kočky se krásně vlnily jako rozbouřené moře. Kočka měla velké plné rty, krásné zelené oči a huňatou hnědou hřívu. Cesta mi ubíhala jako už dlouho ne. Hltal jsem ji pohledem. Když tu jsem si najednou povšiml podivného individua, které sedělo za ní. Byl to ošklivý chlap v černém kabátě. Měl dlouhé černé vlasy v culíku a plnovous. Ruce měl v kapsách kabátu a jakoby si hrál se svým přirozením. Tu ruce vytáhl z kapes. Chytil kočku za vlasy a opatrně, aby si ničeho nevšimla ji ustřihl pramínek vlasů.
„Ty ůchyle?“ pustil jsem se do něho. Co je dost, to je dost! ¨“Co si to dovoluješ! Co tady saháš na tu slečnu!“ A už jsem ho bral pod krkem. Slečna nechápala co se děje a s nechutí se otáčela. Úchyl nic neříkal, jen se snažil mi vymanit ze sevření. Tramvaj zastavila na zastávce a tak jsem se snažil úchyla vyhodit ven. Povedlo se, teda částečně. Vystoupil jsem s nim a tramvaj odjela.
„Cos to tam prováděl ty hajzle!“
„Promiň, já nic sss“ začal ze sebe drkotat úchyl
„ Já jsem viděl jak nic, to si ho chceš doma honit a čuchat ty vlasy?“
„ Ne, ne!“
„Tak co to mělo znamenat, počkej na tebe zavolám cajty!“
„Ne, ne, počkej, všechno ti vysssvětlím…“
A pod pohrůžkou policie ůchyl změkl, začal se omlouvat a sypat ze sebe neuvěřitelnou storku.
2. Utex
Planeta Xedia se nacházela ve stejném galaktickém rameni jako naše Země. Jen trochu dál od galaktického středu a byla taky nepatrně strarší než Země. Byla obydlená inteligentní formou života. Tento živočišný druh byl velice podobný lidem. Chodil po dvou nohou jako lidé, měl hlavu, dvě ruce, tělo a nohy. Na první pohled byli tito tvorové od lidí nerozlišitelní. Ke komunikaci používaly jazyk podobný mixu lidské řeči a hadího sičení. Tito tvorové si říkaly Qexxxové. A svou planetu nazývali Xxxedia.
Qexové na tom byli s technickým pokrokem oproti lidem popředu. Dalo by se říci, že pokud se lidé sami nevyhubí a pokud půjde vývoj takovým tempem jako doposud, mohli by být za necelých 1000 let tam, kde jsou nyní Qexové. Pro Qexy není galaktické cestování cizí. Umí se hibernovat, své potomky geneticky upravůjí. Prodlužují si životy tak, že žijí přes 500 let apod.
Jeden z Qexů se jmenuje Utex. Utex má tak jako všichni Qexané menší nos a ústa, než mají lidé. Je vysoký 178 centimetrů a váží 85 kilo. Utex je genový architekt. Na základě přání svých zákazníků přetváří genové vzorce Oxxiadů. Oxxiadé jsou Qexovianští domácí mazlíčci. Něco jako u nás psi. Každý, kdo si chce Oxxiada pořídit, navštíví Utexa a ten jim nabídne škálu barev a povahových rysů, počtu noh a dalších a dalších možností, které má jeho obchodní firma v nabídce. A pak na základě přání zákazníka vytvoří Utex genetický vzorec, ze kterého se narodí Oxxiad. Každý kus originál.
Utex by se od ostatních Qexů nijak nelišil, nebýt jeho zvláštní drobné vady. Miloval ohromné prsa! Kdyby se narodil na planetě Země, nebylo by to nic nezvyklého. Jenže nebyl člověk a na Zemi se nenarodil. Byl Qex! A Qexovské ženy prsa neměli. Teda ne takové po jakých prahl Utex.
S rozmnožováním to měli Qexové za dávných časů jako lidé. Muž měl penis, žena vagínu. Milovali se, muž ženu oplodnil a pokud jim přálo štěstí, za 14 měsíců z ženského lůna vzešel potomek. Ženě se prsa zaplnily mlékem a své dítě jim mohlo kojit. To bylo za pradávných časů. Ale doba se změnila. Nosit 14 měsíců budoucího potomka, bylo pro Qexské ženy velice nepraktické v rovnoprávné společnosti s muži. Žena, která si nebudovala kariéru jako muž, byla společností vnímána jako zaostalá a nepotřebná. A s velkým Qexovským pupkem se mohli těhotné ženy jen těžko srovnávat s mladými netěhotnými ambiciózními ženami.
Naštěstí šel vědecký pokrok s rovnoprávněním žen v ruku v ruce a tak se jednoho dne naskytl způsob jak ženám od těhotenství ulevit. Qexovská žena se svým přítelem v situaci, kdy se jim zachtělo potomka přišli do Qexovské ordinace. Doktor vzal muži spermie, ženě vajíčko a to bylo vše co musel Qexovský pár pro zrození dítěte udělat. Pak už šlo vše jak po drátku. Doktor vložil spermii a vajíčko do stroje a ten už se o vše postaral. Vajíčko spermií oplodnil a pak bylo vajíčko uschováno v nádobě simulující ženské břicho. Počítač se postaral o všechno. Staral se o správnou teplotu, vitamíny, potravu, prostě vše co dítě potřebovalo, aby dorostlo do zdravého tvora.
Dnes už si žádný Qex ani nedovede představit, že by se kdy rodilo jinak. Zárodek vyrůstá v průhledné nádobě a páry se na něj chodí dívat s Qexovskou obdobou popcornu, vždy když jim to čas umožní. Až do dne, kdy se hotové dítě vypustí z nádoby, což bývá důvod k obrovským oslavám. Důsledkem takového netěhotenství je samozřejmě to, že se ženám v prsou nevytváří mléko a proto se s každou nadcházející generací rodili ženy s čím dál tím víc zakrnělejšímy prsy. A dnes už Qexovskou ženu od muže poznáte jen díky větším bradavkám a prsům ne větším než pingpongový míček.
Najít si mezi Qexovskými ženami družku bylo pro Utexe nadqexovský úkol. První Utexova přítelkyně prsa neměla, hrud měla rovnou jako palubu letadlová loď. Nejčastější sexuální poloha, kterou Utex se svou přítelkyni provozoval, byla ze zadu. Utex se dokázal udělat jen pro svou dobrou představivost, že zatímco svou přítelkyni tvrdě brousí ze zadu, vepředu ji na hrudi skáčou dva ohromné balóny. Po čase už Utexovi pouhá představa nestačila a tak jednoho dne navrhl své přítelkyni, aby si před sexem oblékla tričko a pod něj si dala dva nafukovací balóny. Přítelkyně byla v šoku! Taková nechutnost! Imitovat ty velké ošklivé věci zastaralé jako pravěk. To by po ni mohl Utex příště ještě chtít, aby si na tělo namalovala zvířecí chlupy. Ble! S tou myšlenkou se otřásla a přesto, že ji Utex připadal jako hodný kluk, raději se s nim rozešla než aby s ním provozovala ty zvrácenosti.
Utex se v bezprsé společnosti cítil ztracen. Mnohokrát uvažoval o léčení. Jednu dobu dokonce navštěvoval skupinovou terapii, kde si s lidmi vykládal o touze po prsech. Většinou, to ale skončilo tím, že se při konverzaci o ňadrech nepřiměřeně sexuálně vzrušil a skončil na záchodcích při autoerotice. Po čase si Utex našel další přítelkyni. Přítelkyni, která měla tak velká ňadra, že si je musela svazovat k tělu, aby si na ni Qexové na ulici neukazovali prstem. Podle lidského číslování by měla košíček o velikosti jedna a půl! Jmenovala se Heikux. Byla ráda, že si našla muže, který se ji za její ohavně nadměrně vyvinuté poprsí nesmál a při sexu nedával nijak najevo své pohoršení, když mu svými jedničkami tlačila na hrudník. Heikux uvažovala o plastickém odstranění prsou, ale Utex byl proti a tvrdil, že se nemá stydět za to jak vypadá, a že má být na svou postavu pyšná! O své úchylce na melouny Heikux nikdy neřekl. Nechtěl, aby se s nim Hei rozešla jako jeho předchozí přítelkyně. Nerozešla! Rozešel se Utex. Po několikaletém vztahu mu i vetší jedničky byli málo! Sex s Hei už nebyl tak vášnivý jako dřív a v den, kdy se už chystal strčit Hei pod tričko nafukovací balóny se raději rozešel. Věděl, že by to dál už nešlo. Utex potřeboval větší kozy!!! Bohužel, na planetě Xedia větší kozy než měla Hei nebyly! Planeta Xedia byl svět bez koz! Po kozách se slehla zem v odpadlišti dějin jako po bájné Atlantidě. Utex byl ztracen!
3. Galaxy geography
Utex sedel ve své kanceláři. Nad stolem před nim se pomalu otáčel holografický obraz Oxxiada. A přes něj lehce prosvítala plochá poodhalená hruď postarší zákaznice.
„Takže pani Kannex, přejete si“
„Slečno Kannex!“ poopravila Utexe postarší slečna
„Jistě madam, omlouvám se, je div že krásně plochá dáma jako Vy může být bez muže!“
„Ale vy lichotníku. To víte, že se kolem mě muži točí, ale já jsem vyrovnaná žena a mít stálého partnera je pod mou úroveň. Takhle si můžu užívat mladé masíčko, kdy se mi zachce aniž bych si musela dělat výčitky.“
Utex věděl, kam postarší slečna Ka míří. V jejích necelých 300 letech by měla mít ještě slušné jedničky, ale zřejmě prodělala plastiku, aby si udržela krok s mladými 100 letými děvčaty. Utex věděl, že by si ho Ka dala jako jednohubku v jejím velkém domě, ale asi by se pohledem na bezprsé tělo už nedokázal vzrušit.
„Ale pokračujme kde jsme skončili. Chcete mít samičku?“
„Jistě!“
„Budete si přát vytvořit cecíky, pro zvýraznění pohlaví, třeba takové?“ Utex udělal nad holovizním obrazem pár pohybů a sedminohému Oxxiadu rázem vyseli na hrudi malé bradavky.
„Fuj! Dejte tu ohavnost pryč! Já vím, že to je zvíře ale já bych pohled na něco tak nepřirozeného koukat nemohla!“
„Ano, tak to by teda bylo všechno, jen vám vytisknu kopii a příští týden si můžete přijít pro hotový výrobek.“ Utex nemohl řeči o nepřirozenosti prsou poslouchat. Kdyby slečna Ka věděla jak Utexa ňadra vzrušují, asi by s nim nepromluvila ani slovo, natož aby ho pod stolem dráždila nohou na přirození a snažila se ho dostat do své postele.
„Moc se vám omlouvám, každou chvíli přijde další zákazník, budu se muset s vámi rozloučit.“
„Ale, ale já myslela…“
„Je mi to moc líto, uvidíme se příští týden, nashledanou.“
„Ale…“
„Mějte se moc pěkně krásná slečno!“
„Ale?!?“
„Pa madam!“
„Tak pa! Xsss!!!“
Utex už žádného zákazníka nečekal. Ale jinak by se ploché slečny Ka nezbavil. „Uf, to byl dneska zase den,“ povzdechl si jen co se za slečnou Ka zabouchli dveře. „ Obraz na kanál galaxy geographic!“ poručil do prázdna svého bytu, jenž přes den používal jako kancelář a v ten moment zmizel virtuální krb, police s ozdobnými soškami, obrazy, vše co stěna obsahovala a nahradil jej obraz televizního kanálu galaxy geographic. Jak už sám název napovídal jednalo se o kanál nabízející divákům pořady zabývající se nejrůznějšími zajímavými kouty naší galaxie. Součásí programového spektra byly unikátní záběry nejrůznějších astronomických úkazů, přenosy ze vzniku supernov, záběry mlhovin, několikatýdenní přímé přenosy ze vzniku nových hvězd, ale i dokumenty zobrazující planety obývající nižší formy života. Utex tento kanál rád sledoval. Rád si jej pouštěl jako kulisu k večernímu odpočinku po celodenní práci.
Nalil si sklenku Kalixa, šťavnatého moku, který Qexům způsoboval lehkou euforii doprovázenou něžnými barevnými halucinacemi a usadil se před holografický obraz Oxxxiada vymodelovaného dle přání slečny Ka. Musel uložit nastavení, nechat vytisknout trorozměrný obraz a vše zdokumentovat. Utexovi to zabralo nějaký čas a stihl při tom vypít tři sklenky Kalixa. Na galaxy geogephic běžely unikátní záběry dvojhvězdy z opačného konce galaxie. „Je to ideální místo pro strávení romantické dovolené,“ doplňoval obraz komentátor.
„Jednou z planet obíhající dvojhvězdy je Ix. Planeta na které byl kdysi inteligentní život. Ten se ale sám vyhubil v době, kdy bytosti oplývající tento krásný svět začali objevovat vlastnosti jaderné fyziky a začali vyrábět atomové zbraně, které otočili proti sobě. Nyní se život na této planetě začíná probouzet. Nejvyšší inteligentní formou jsou zde drobní hlodavci a jistý druh ryb…“ Utex nevěřícně kroutil nad těmito slovy hlavou, jak se můžou inteligentní bytosti sami vyhubit vlastnímy zbraněmi, to nikdy asi nepochopím a nalil si už v poměrně rozverné náladě další skleničku Kalixa. Zadíval se na obraz Oxxxiada. S prací byl hotov a tak pod rouškou své euforie přepnul obraz růžového Oxxxiada s bílými puntíky na obraz jím vymodelované Qexovské ploché dívky. Udělal pár úprav a už se na hrudi dívky pyšnily veliké dudy. Utex se ujistil, že má do kanceláře zamknuté dveře a při pohledu na dva velké melouny se začal ukájet.
Utex nebyl ješte zdaleka na vrcholu svých erotických hrádek se svým nástrojem podobným tomu, kterým se honosí mužští jedinci na planetě Zemi, když vystřídaly dokument na kanále galaxy geography reklamy a ty pak dokument a modré planetě zvané Země obývané inteligentní formou života né zas tak moc vzdálené od Qexovské planetě Xedia. Utex si usrkl z další sklenice Kalixa, zazoomoval holografický obraz dívky blíž na nepřirozeně vyvinuté prsa a pokračoval v leštění své klády úchvatným tempem. Už už se blížil k vrcholu, když tu ho zaujal právě běžící dokument. Obraz plazmatické stěny teď ukazoval bytosti obývající. Komentátor obrázky doprovázel slovy „Tvorové obývající tuto planetu, jsou velice podobní naší rase. Podobnost této živočisné rasy až příliž nahrává teorii intergalaktickému panspermickému vzniku života na mnohých planetách naší galaxie. Tedy teorii, že byl život po mnoha světech rozsyt jedním genetickým materiálem pomocí komet, či dokonce zásahem prastaré inteligentní civilizaci. Jak můžete na záběrech sledovat, tento inteligentní živočišný druh lze na první pohled jen těžko rozeznat od nás samých, ale při bližších záběrech můžeme sledovat až ohavně velké ústa, nos, či u žen dokonce…“ a s těmito slovy zajel záběr kamery na hrudník jedné lidské ženy oblečené pouze v bikinách, záběry byli zřejmě natočeny někde na pláži, usoudil Utex. Dál se ale tou myšlenkou nezaobíral. Při pohledu na tělo ufounky z planety Země mu spadla čelist. Z bikin jí ze všech stran přetékala ohromná prsa. Během okamžiku Utex dosáhl vrcholu. Obdoba lidského spermatu se začla valit po celé místnosti. Prsa lidské ženy zapříčinily, že Utex dosáhl nejsilnějšího orgasmu ve svém 175 let dlouhém životě. Tok spermatu ne a ne zkončit. Pouhých
10 sekund na prsa lidské ženy a Utex padl do mlob.
4. Loď
„Jo, takže ty mi chceš namluvit,“ snažil jsem se urovnat si v hlavě, co mi ten úchyl navykládal, „že jsi jako mimozemšťan, a že jsi přiletěl na planetu Zemi, protože tam u vás na planetě nemaj ženský kozy?!?
„Ano, ano!“ drmolil ze sebe velice lámanou češtinou s nepříjemně syčivým přízvukem úchyl.
„Tos mi ale ještě nevysvětlil, proč jsi té slečně stříhal vlasy!!!“
„Vysssvětlim, všssšechno vysssvětlim! Pokud nevěříššš. Ukážu ti loď! Pojď ssse mnou!“
„No to tak, mě někde zatáhneš a kdo ví co mi provedeš. A musíš pořád tak syčet?!?“
„Sssím, sssse omlouvat. Neumím lépe vyssslovovat vášššš jazyk.“
Musel jsem přiznat, že svou roli měl velice dobře zvládnutou. Mimozemšťan, co lítá kus galaxie, jen proto aby se mohl ženským čučet na kozy! Takova Blbost. Ale to syčení mu šlo dobře. To se muselo uznat. Horší jak nějaká kobra.
„Hele, tak dobře. Kde jsi říkal, že máš zaparkovanou tu loď?“
„Sssím, pár zastávek odsssuď. Tam ssstaré továrny. Nebýt vidět.“
Ten úchyl mě snad přesvědčí, že je opravdu ufo.
„Dobrá tedy. Stejně nemám co na práci, tak se tam spolu pojedem podívat!“ rozhodnul jsem, když už nic alespoň budu mít ho hospy dobrou historku pro pobavení.
V tramvajce jsem přemýšlel co mi úchyl vykládal. „A jak se vlastně jmenuješ?“ ptal jsem se ho.
„ Mé jméno je Utexxssss.“
„ Utexssss?!?“
„ Ano Utexxssss.“
„Ok Utexsssi a proč tak sičíš? To jsi jako nějakej had nebo co?“
„Ne had, naše rasa velice podobná té vaššší. Jen sss drobnými odchylkami, Mi mít odlišššný jasyk, hltan a celé řečové ússstrojí. Nám ssse váššš jasyk hůře vyslovovat. My používat hodně ssss, šššš, xxx, zzz, žžžž v našššem jazzzyce.“
„No to slyším a můžeš otevřít pusu, abych se podíval jak ten tvůj jazyk vypadá?“
„Ano, já mocccí“
Uchyl na mě vyplázl jazyk a musím přiznat, že ho měl mnohem delší než já, s klidem by si dosáhl mezi oči a byl taky docela úzký. To mě samozřejmě nemohlo nenapadnout nic jiného než to, jak by se holkám s takovým jazykem dělal orál. No jo, chlap. Jak jsem se tak díval na úchylkův, nebo možná bych spíš měl říct Utexův, jazyk, pomalu jsem těm jeho řečem začínal věřit.
„Budeme jít ven, ušš, jsssme na míssstě!“
„Ok!“
Na zastávce, kde jsme vystoupili, jsem to moc neznal. Bylo tady romské gheto a nebylo radno pro bělocha jako jsem byl já se v těchto místech moc zdržovat. Prošli jsme kolem polorozbořených cihlových domů u kterých postávali hloučky teenagerů, pokuřovali cigára a linul se od nich nezaměnitelný zápach toulenu, používaného jako levná a snadně dostupná droga. Naštěstí si nás nevšímali. A tak jsme prošli a směřovali dál od hlavní silnice. Cihlové bloky vystřídali staré už hezkou řádku let nepoužívané fabriky. Vzduchem se nesl nepříjemný zápach zatuchliny. Mnohé z budov neměli střechy. Mnoho železných konstrukcí už rozebrali romové a odtátli je do sběren železa, kde si za ně zinkasovali peníze. Postupovali jsme dál. Tady bych teda vesmírnou loď nečekal, pousmál jsem se.
„Tak jsssme na míssstě“ zdělil mi Utex.
„Si děláš prdel, žádnou vesmírnou loď nevidím!“
„To ani nelze, je tady vevnitř té haly“ a ukázal prstem na vekou budovu, snad 100 metrů širokou a 20 metrů vysokou. Začínal jsem se bát o svou peněženku, ale když už jsem došel až tady, nechtěl jsem se zachovat jako zbabělec a pobídl Utexe, aby mě vedl dál. Do haly se šlo velkými rezavými vraty. Byli zamčené. Kupodivu na nich byl funkční zámek.
„Máš klíč?“ Optal jsem se.
„Klíčššš, nemám.“
Neměl, postavil se ke dveřím, něco zasyčel a dveře se otevřely. Moc jsem tomu nerozuměl, začínalo to být čím dál tajemnější.
Vrata se otevřeli a my vstoupili do ohromné pusté haly. Projel jsem jí pohledem. Ale nikde nic nebylo. Byla pustá. Jen bylo všude spousty prachu.
„Ha, tak to je ta tvoje loď úchyle, jo? Tak volám poldy. Si se mě srandu dělat nebudeš!“ začínal jsem být nervózní až ze mě vyletěly tyto slova.
„Sssím, nevolej. Loď ssskrytá před nechtěnými zraky. Chvilku počkej, sssím.“
„Dobře máš 5 minut!“
„ssstačí i míň!“
Na to začal údajný ufoun něco opět syčet. Byl jsem zvědavý co z toho vyleze a sledoval jsem okolí, jestli někde nevyleze nějaký jeho kumpán, se kterým mě budou chtít obrat o peněženku a mobil. Nikdo se neobjevil. Zato se začal prostor přede mnou vlnit, jako když stojíte za horkého dne na silnici a ze země stoupá horký vzduch. Po chvíly, se začali objevovat viditelné obrysy něčeho velkého, co muselo zabírat celý prostor haly. Začal mi jít mráz po zádech. Co se to děje. On snad fakt nekecal. A nekecal! Během minuty se přede mnou objevila ohromná galaktická loď!
Oněměl jsem. Spodní čelist mi úžasem spadla téměř až pod kolena. Loď, která se přede mnou zjevila jako přízrak byla úžasná. Měla tvar dešťové kapky položené špičatou částí směrem ke mně a Utexovi. Barva, kterou zářila se dala jen těžko popsat. Něco mezi stříbrnou, zelenou a modrou. Vypadalo to jako by se barva pomalu měnila. Povrch lodi byl naprosto hladký. Jako povrch ustálené vodní hladiny. Utex něco zasyčel a bez varování jsme se ocitli vevnitř lodi. Zaskočen tou změnou jsem uskočil.
„Promiň, neuvědomil jsssem sssi, že neznášššš náššš transsssportní ssssystém.Jsssme uvnitř lodi a budem vyrážet.“
„Cože? Vyrážet? Jak to myslíš!!!“ Řval jsem na něho hysterickým tónem
„ Omlouvám ssse. Těd znáššš mé tajemssství. Nemůžu tě nechat odejít a být vystaven riziku, že ty to být vyzradit.“
„Cože? Komu bych to měl vyzradit? Stejně by mi nikdo nevěřil! Mysleli by si, že jsem blázen!“
„Pravděpodobná ano, ale nemůžu nic rissskovat. A nejde jen o tvou rassu, ale taky o mou. Kdyby bylo zjiššštěno, že já tě sem vzal, já mít problém.“
„Cože!!!“ Měl jsem chuť tomu zpropadenému mimozemšťanovi utrhnout hlavu, ale stál jsem na místě jako opařený. Ihned mě pusť ven!“
„Omlouvám sssse. Ale již to nebýt možné. My už nenacházet se na tvé planetě.“
„Nenacházet se na tvé planetě??? Jak to myslíš?“ A pak mi to došlo! Zatočila se mi hlava a já omdlel.
Vzbudily mě Utexovi ruce, když se mě jima snažil proplesknout.
„Tohle funguje vššššude.“ Smál se na mě.
Už jsem se uklidnil. „Jsme ještě u Země, můžu ji vidět?“
„Můžešššš. Ale za minutku musssíme vyrazit, nemůžeme risssskovat, že být objeveni.“
Co se mě poskytlo poté za obrázek mě opět uvrhl v úžas. Stěny lodi se vytratili a já hleděl na nádherný kotouč naši modré planety. Celý život jsem si přál vystoupat do vesmíru a podívat se na zem, na to zářící těleso, které dalo život tolika miliardám živočichů. Do dnešního dne, jsem si o tom mohl jen nechat zdát a dnes se můj sen stal skutečností. Už jsem byl se svou situací zcela smířen. Na zemi stejně nebylo nic co by mi mělo chybět. Přítelkyni jsem neměl už přes půl roku, kamarádi se beze mě obejdou a práce stála stejně za houby. Jediné co mi bude chybět byla má rodina. Ale snad se časem najde způsob, jak ji jednou navštívit.
„Ok, tak kam letíme, jaké jsou plány? A budeš mi toho muset ještě hodně co vysvětlit!“
„Ty nebát se. My za okamžik opustit prostor jak jej ty znát. My přejít do jiné dimenze, aby mi dostat se na opačččný konec galaxxxie, ty nemusssíššš se bát, to být během okamžiku a nebýt to vůbec cccítit.“
„Na druhý konec galaxie? Super!“ Velice rychle jsem si na nový galaktický život začínal zvykat a už jsem byl celý natěšený až nadobro opustím svět, ve kterém jsem vyrostl.
5. Zákony intergalaktické společnosti
Qexové nebyli jediná inteligentní forma života v naší galaxii, která oplývala stroji schopnými cestovat galaxií. Zatím co lidé na Zemi měli za sebou první lety na měsíc a pomalu začali objevovat krásy sluneční soustavy, mnoho životních forem naší galaxie dosáhlo technického stupně tak vysokého, že se vesmírné koráby schopné provrtat si transdimenzionální díru z jednoho konce galaxie na druhý, prodávali v bazarech na leasing snadněji, než v našem světě automobily. Bylo by bláhové myslet si, že na všech těch miliardách planet v mléčné dráze, je jen jedna jediná, na které se zrodil život. „Život je ta nejpřirozenější věc, kterou náš vesmír produkuje,“ prohlásil jednou jeden velký filozof na jedné z planet usazené na jednom konci ramene galaxie, jejíž jsme součásti. A nemýlil se. Tak jak se rodí hvězdy, rodí se i život!
Společnost živých bytostí, do které patřili Qexové, se vyznačovala určitým stupněm technické vyspělosti. Tato společnost si určila pravidla. Pravidla, udržující tuto společnost funkční. Bez nich by hrozilo, že by časem nastal, ve stále se rozšiřujícím spektu bytostí, chaos a postupný úpadek galaktické civilizace. Prvním pravidlem se společnost zavazovala množství pravidel minimalizovat na minimum. Bylo to velice moudré a důležité pravidlo, čím víc pravidel je, tím hůře se v nich orientuje a tím více lze pravidla obrátit proti sobě a zneužít. Další pravidla pak hovořili o tom, jak řešit vzájemné spory o majetek, jak přistupovat k nově objeveným světům vhodným pro život, a tak dále a tak dále.
Jedno z pravidel pojednávalo o tom, jak přistupovat ke světům, na kterých už bujil inteligentní život, ale kde ještě nedosáhl úrovně galaktických letů. V počátcích galaktické společnosti, kdy se dalo spočítat na prstech lidské ruky množství světů, oplývající mezihvězdnými koráby, se snažilo méně vyvinutým civilizacím pomoct v technickém pokroku. Bohužel však velmi často docházelo k situaci, kdy technicky zaostalé civilizace setkání s bytostmi z nebes nebyly schopny psychicky unést. Mnohdy tak, mělo setkání opačný účinek končící totálním rozkladem civilizace. Proto se galaktická společnost rozhodla nezasahovat do vývoje takových civilizací do okamžiku, kdy samy nebyli schopni podniknout první mezihvězdný let.
Proto Utexe velice znepokojila možnost, že by jeho přítomnost na planetě Zemi mohla být vyzrazena. Přece jen nebyl člověk a od člověka se nepatrně lišil a ve spárech policie, by mohl být podroben nepříjemnému výslechu a následnému zkoumání po té, co by se jeho odlišnost začala projevovat, ať už nezvyklou řečí, či svými odlišnými proporcemi tváře. Rozhodl se tedy rázně jednat a usoudil, že unesení jedné bytosti se dopustí mnohem menšího zla. Navíc se v galaktických zákonech o vztahu k jedné jediné bytosti z technicky zaostalého světa nic nemluvilo, už jen proto, že by tím muselo vzniknout další pravidlo, což bylo k vzhledem prvnímu pravidlu nemyslitelné . Byl proto z obliga. A navíc si pozemšťan na jeho lodi začal velice rychle zvykat, čímž se Utex ujistil, že jednal správně.
Ode dne, kdy Utex uslyšel na kanále galaxy geography o krásných vnadách pozemšťanek uplynulo víc než 100 let. Utex od toho dne šel jen za jedním cílem. Teď už mu pomalu táhlo na 300. Svůj plán, jež tehdy zosnoval mu doposud vycházel skvěle. Držel se všech galaktických zákonů, tak aby se nedopustil ničeho protizákonného. A já, ubohý zaostalý pozašťan, jsem se měl s výsledky Utexova 100 letého činění co nevidět setkat na vlastní kůži.
6. Daleko od domova
Od chvíle, kdy se Utexova loď zavrtala do spetité sítě dimenzí, neutekla na Zemi ani sekunda a už mi Utex oznámil, že mě vítá na druhém konci galaxie. Ve skutečnosti jsem si ani nestihl povšimnout, že jsme opustili sluneční soustavu. Podle Utexa, jsem s jistou nadsázkou právě umřel. A se mnou i Utex a celá loď. Zároveň však jsem se na druhém konci galaxie opět narodil, i Utex a naše loď. Podle Utexových řečí se vesmír skládá ne ze 4 dimenzí jak mě učili ve škole, ale z 10. A díky tomu je cestování vesmírem možné. Proto je možné přesunout se v prostoru rychleji než světlo a to bez toho, aby byla porušena Einsteinova věta E=mc2, podle níž by se nemělo rychleji než světlo pohybovat nic. Fígl je podle Utexe totiž v tom, že jsme se nepohybovali, ale rovnou bez jakéhokoliv pohybu přemístili. Abych řekl pravdu, nechápu!
Kdyby se tak, tak rychle pohybovaly tramvajky, to bych ušetřil kus života, pomyslel jsem si. Podle Útesových slov jsem měli před sebou ještě půl hodiny letu. Prý skoky v prostoročasu nelze provádět v blízkosti hmotných objektů. Stálo by to pak mnohem více energie. Proto teď bude chvíli trvat než doletíme k našemu cíli. K jakému mi nechtěl prozradit, prý to pro mě bude překvapení. Zabavil jsem se proto vyhlídkou z lodi. A nestihl jsem užasnout. V dáli se pyšnili dva žhavé kotouče. Jeden velký, rudý obr a druhý mnohem menší, bílý trpaslík. O dvojhvězdách jsem toho věděl jen velice málo z televizních astronomických dokumentů, kterých se v televizi vysílalo poskromnu. A teď jsem tu krásu viděl na vlastní oči, oněmněl jsem. Jako za dnešní den už několikrát.
„Blíšššíme ssse k cíli našššší cessssty!“ upozornil mě Utex „Podívej!“
Podíval jsem se do míst, kde Utex ukazoval. Jedna z nepřeberného množství hvězdiček zářila víc, než všechny ostatní. Během okamžiku už šel rozeznat disk. Nepatrně se zvětšoval a zvětšoval. S napětím jsem sledoval jak roste až už bylo možné rozeznat první detaily. Disk vířil barvami, modrou, želenou žlutou a šedou.
„To ccco před náma je vidět, je planeta. Bude to tvůj nový domov! Jmenuje ssse Ixxxsss! A já jsssem její výhradní vlassstník.“
„Cože? Ty vlastníš celou planetu!?! Já na zemi nevlastnil ani svůj byt, platil jsem drahý nájem a ty vlastníš celou planetu???“ Opakoval jsem, Nešlo mi to do hlavy.
„Ano, ikdyž vlastník není to sssprávné ssslovo. Lepšššší by bylo zsssprávce.“
Po předlouhém Utexovém syčení jsem pochopil, že odkoupil práva od společnosti, která tuto planetu objevila se slibem, že se zaručí za její obnovu. Něco jako když si koupíte historickou budovu, kterou zrenovujete. Jen s tím rozdílem, že se nejednalo o budovu, ale o celou planetu. Kdysi planeta oplývala inteligentním životem, který se ale sám vyhubil jadernou válkou. Přežil jen drobný zlomek živočichů. Oblohu zahalily černé mračna radioaktivního splašku. Utex už je vlastníkem Ix už přes 60 let, stála ho celé jeho životní úspory a za tu dobu stihl vyčistit ovzduší, zalesnit mnohé plochy, vyčistit moře. Spoustu práce ho a těď i mě nás ještě čekalo. Pod množstvím voně nabitých informací mi v hlavě začal vrtat červík.
„Když teda spravuješ celou planetu a děláš tak šlechetnou věc, že obnovuješ její přírodní klima, co potom prosím tě mělo znamenat to tvoje prapodivné jednání u nás na Zemi, v tramvajce, kde jsem tě potkal, můžeš mi to vysvětlit?“
„To, že jsem se pussstil do tak náročné práce s Ixxxx má sssvé osssobní důvody. Uvidíššš až přistaneme.“
A nemusel jsem čekat dlouho, během našeho hovoru jsme se s lodí přiblížili k planetě Ix natolik, že zabírala polovinu oblohy. V ten moment obraz planety zmizel a já mohl sledovat jen interiér lodi. Prý by se mi při přistání mohla zamotat hlava. Pak už jen Utex pronesl „ My být doma!“ A tak jak jsme se bez varování u nás na Zemi znenadání nalodili, tak i teď jsme během mžiku loď opustili a mě opět došla slova a svou spodní čelist jsem si mohl zvedat rukama ze země, jak mi úžasem spadla až pod kolena.
7. Vítej v ráji
Nezáživný interiér lodi během zlomku vteřiny vystřídal otevřený prostor Ixovské krajiny. Před mýma očima se rozléhala panensky čistá krajina. Nebe bylo krásně ebenově modré a jen pár drobných bílých mráčků se po něm neslo svým líným tempem. Stál jsem na pláži nohy zabořené do bílého písku tak drobného, že jsem měl pocit že se vznáším. Za zády mi šuměl oceán a přede mnou otvíral svou přívětivou náruč hustý les. Ani jeden ze stromů, tyčících se vysoko k nebesům, mi nebyl známý. Jejich listy zářily všemi barvami, od žluté přes růžovou, oranžovou, modrou až po zelenou. Mezi větvemi se jim lámaly oranžové a modré paprsky dvou sluncí. Utexova tvář se křivila v úšklebku, který měl podle mě znamenat výsostnou radost. Pak jej začal doplňovat zvukem pro mě jen vzdáleně připomínajícím smích. Poprvé v životě jsem viděl Utexe šťastného. Pak Jakoby rozložil ruce směrem k lesu a hlasitě něco zasyčel. Nejprve jsem nic neviděl a nechápal o co se Utex snaží, pak jsem ale zahlédl, že k nám někdo z lesa přichází.
A nebyla to jen jedna osoba, bylo jich víc a víc. Byli ještě daleko na to abych je mohl rozeznat. Velice rychle jsem spočítal, že se jednalo o desítky, ne-li stovky osob. Rychle se k nám blížili. Utex bahnil blažeností. Pomalu jsem začal rozeznávat postavy a má tvář udiveně začínala připomínat Útesovou rozjařenou tvář. Musel jsem si otřít rukama oči. Nemohl jsem uvěřit tomu co vidím. Ke mně a k Utexovi se blížily stovky nádherných nahých dívek! Všechny se na nás krásně culily. A jak se k nám blížily bylo stále obtížnější odtrhnout zrak od jejich pohupujících se náramně vyvinutých prsou. Jedny větší prsa než druhé! Jak na to teď vzpomínám, musel být na mě náramný pohled. Pusa otevřená dokořán, na kalhotách pořádná boule, slyny ukapávající od pusy na jemné zrnka písku. Postupně se kolem nás seběhli všechny děvčata a začali nás vehementně vítat. V jednu chvíli se o mě mohlo třít až desítky ohromně vyvinutých prsou zároveň. Na mých kalhotách se mi postupně začali objevovat mokré fleky. A pak, mám pocit, že jsem opět omdlel.
Utex se mi svěřil, že na jeho rodné planetě byl genetický architekt, a že modeloval zvířátka pro zbohatlé Qexské ženy. Svěřil se mi taky, že měl slabost pro vyvinuté ženské prsa, což byl na jeho planetě bez prs problém. Pak uviděl dokument o Zemi a při pohledu na lidské prsaté samičky se mu v hlavě zrodil plán. Odkoupil veškeré práva na planetu Ix a začal ji obnovovat. Součásti obnovy bylo taky zahrnuta obnova živočišných druhů. Mnohé na Ix jadernou válku přežily, ale spoustu dalších živočišných druhů muselo být na Ix uměle dovezeno z nejrůznějších koutů naší galaxie, samozřejmě po zdlouhavém výběru tak, aby byly zachovány veškeré přírodní zákony aby se některý druh nepřemnožil, tak jak to bylo běžné u nás na zemi. A když už Utex dostal požehnání úřadů s dovozem zvířat na Ix, využil toho, že se na Xedii dívali na ženy s velkými prsy jako na prehistorické tvory a začal lidské samyčky klonovat.
Pravidelně navštěvoval planetu Zemi a vyhledával ty největší kočky s bujarým poprsím. Pak vždy ustřihl pár kadeří a na Ix z nich pak vytvářel klony. Pro mě jako pro pozemšťana by to mohlo být něco nemorálního, ale v galaktické společnosti se na klonování pohlíželo vlídně. Vždyť se Utex celý život živil klonováním zvířat, tak jak by mu mohlo klonování lidí připadat nemorální? A krom genetického základu, nemají klony s bytostmi, se kterých byli naklonováni nic společného. Osobnost každé bytosti je tvořena třemi složkami se hruba stejně procentním zastoupením. To ví i společnost na Zemi. Z jedné třetiny rozhodují o výsledné osobnosti člověka geny, další třetina je zastoupena výchovou a třetí třetinu tvoří okolí, se kterým se člověk během života setkává.
Myslete si o příběhu, který jsem vám vyprávěl co chcete. Jestli je skutečný či nikoliv se asi nedozvíte. Ale pokud se vám stane, že uvidíte člověka jak lítá po městě s nůžkami, buďte k němu vstřícní, prosím! S největší pravděpodobností to totiž budu já hledající nové tváře pro zvýšení populace planety Ix, která je od planety Země vzdálená tisíce světelných let.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář