Antiexekuce- Snaha občanů,zastavit praktiky justiční mafie

 Soudem posvěcené vydírání se stalo dobrým kšeftem

Hlavní město podá stížnost ke komoře exekutorů na postup exekutora, který kvůli pohledávce o málo převyšující 200 tisíc korun nechal obstavit majetek Prahy v řádu miliard. Magistrát v pondělí dlužnou částku ve výši 205 942 korun uhradil.

Dluhy se platit musí. Velká část ztrát českých bank v devadesátých letech byla způsobena kromě jiného tím, že na mazané dlužníky byl konkurzní zákon krátký a exekuce nefungovaly. Z kapes daňových poplatníků na ně padlo pár stovek miliard korun a leckdo se smál a dodnes směje. Spousta lidí se pokouší v dělání dluhů a jejich nesplácení pokračovat a používá k tomu různé sofistikované postupy, s nimiž si musí exekutoři i soudci nějak poradit.

Jenže těžko se smířit s tím, že když se kácí les, tak létají třísky. Zvláště když ty třísky mají takový rozměr, že se skutečnost devadesátých let dnes mění ve svůj pravý opak. Zákony a instituce, které měly sloužit ochraně věřitelů, jsou dnes zneužívány lumpy v advokacii i těmi s exekutorským razítkem k olupování lidí, kteří někde zapomněli zaplatit složenku.

Já nic, já exekutor. Dokažte, že tento majetek není váš

Téma, které otevřela exekuce na Karlův most za dlužných sto šedesát tisíc, má už delší historii. Zákon o exekucích již byl upraven, aby exekutoři nemohli prodat člověku střechu nad hlavou kvůli nesplacenému dluhu v řádu několika tisícovek. Vláda k této úpravě přistoupila kvůli praxi, která byla evidentně dosti běžná, a exekutorská komora se přitom tvářila, že je vše v pořádku. Nebylo. Řada těchto případů byly evidentní lumpárny legalizované mizerným zákonem. Tato praxe občas pokračuje. Jen jinými prostředky.

Vymáhání ve skutečnosti dost často žádným vymáháním není. Dlužníka nikdo ani nekontaktuje, neupomíná o zaplacení. Čeká se na exekuční příkaz a pak se zabavuje vše, co se zabavit dá. Dlužník musí dokazovat, že zabavený majetek není jeho či objem zabaveného majetku je nepřiměřený výši dluhu, že dražba jeho domu byla cinknutá jako karlovarská losovačka. Výše exekutorských odměn je opravdu úctyhodná a o tom, že by šlo o pokrytí skutečných nákladů a přiměřený zisk, lze dost úspěšně polemizovat.

Ale budiž. Ta práce není pro panenky a není lehká. Jen by to chtělo, aby byla opravdu poctivá. Aby získání exekutorského razítka bylo opravdu obtížné a vyžadovalo skutečné prokázání nějaké mravní integrity. A hlavně aby bylo snadné o to razítko přijít. Nafurt. Dalšími změnami zákonů a jejich prodlužováním o nové a nové odstavce se totiž moc nedocílí.

Černý pasažér, to je jistota desetinásobku

Určitou cestu ukazují soudci, kteří přestávají s automatickým uznáváním nákladů na vymáhání malých dluhů. Pokuta za jízdu načerno byla a stále ještě je pro mnoho advokátů jistotou desetinásobku. Ve spojení s firmami obchodujícími s pohledávkami nakupují od dopravních podniků i dalších společností, kde tyto bagatelní dluhy vznikají, a vydělávají velmi nemorálně obrovské částky.

Sedm tisíc korun za vymožení osmisetkorunové pokuty advokátovi nepochybně nepatří. Náklady na vyplnění nacionálií dlužníka do standardizovaného formuláře a odnesení na soud, který během hodiny dokáže rozhodnout o desítkách případů, lze počítat maximálně v desetikorunách na práci nízko kvalifikované sekretářky. Není divu, že s balíky těchto drobných pohledávek se velmi čile obchoduje, a dokonce se prodávají za zřetelně vyšší než nominální hodnotu, protože se počítá s "náklady řízení", které žádnými skutečnými náklady nejsou.

I tahle praxe by se ale asi dala skousnout, pokud by byl advokát schopen v každém případě doložit, že dlužník byl o dluh upomenut písemně, a to na adresu jeho skutečného a aktuálního místa trvalého pobytu, což se velmi často neděje. Upomínky odcházejí jen zřídka, a pokud odejdou, je to až podezřele často na adresu, kde dotyčný bydlel třeba před pěti lety.

Adresu známe, ale také se umíme zmýlit

Co si myslet třeba o praxi jedné nejmenované zdravotní pojišťovny, která se svým klientem normálně koresponduje na aktuální a platnou adresu, ale předpis dluhu odešle s doručenkou na adresu, kde se dotyčný na adrese zdržoval v době, kdy ani neměl živnostenský list a nikdy tuto adresu v komunikaci s pojišťovnou nepoužil.

Těžko se pak člověk zbavuje podezření, zda někdo v oddělení vymáhání pohledávek pojišťovny spolu se svými spolupracujícími vymahačskými firmami náhodou nevyrábí pěkný balík neplatičů.

A podobných případů je příliš na to, aby se tohoto pocitu zbavily i kompetentní orgány. Není totiž nic špatného, když je dlužník donucen zaplatit všechny náklady, které svým chováním vyvolá, a dost ho to přitom může bolet. Třeba i více než dosud.

Odřít však úplně stejně člověka, který by, pokud by dostal doporučené psaní, zaplatil okamžitě i s nějakým penále na pokrytí administrace této korespondence, není nic jiného než soudem posvěcené vydírání, z něhož se už stal kšeft.

I dlužník by měl mít totiž právo na spravedlnost. To přece věřitele nijak nepoškodí.

MfD, 25.1.2012

Autor je šéfredaktor týdeníku Euro