Kowai Yume

 Z bezesného spánku mě probudí vyschlé hrdlo. Podle šera za oknem usoudím, že je večer a pohledem na hodiny si svou domněnku potvrdím. Chvíli musím pátrat v mysli, než si vzpomenu, co se stalo a jak jsem vůbec usnul.

„Už jsi vzhůru? Doufala jsem, že budeš spát až do rána,“ ozve se z křesla Eleona.

„Mám strašnou žízeň,“ vysvětlím jí, co mě vzbudilo. Nabídne se, že mi něco přinese a odejde z pokoje.

„Odpočinul sis trochu?“ optá se mě Dylan.

„Jo docela jo. Jak jsem se sem dostal?“ vyptávám se. Nevzpomínám si, že bych usínal v posteli.

„Usnul jsi v Serienově náruči. Ten tě pak donesl sem, aby ses pořádně prospal,“ odpoví mi. Ano vzpomínám si, že jsem mu usnul v náruči a taky na to co mi předtím řekl. Stále tomu nemůžu uvěřit, možná jsem měl jen halucinace, ale co když ne? Co když se mi opravdu vyznal ze svých citů? Ale co Naramien? Ten mě jak se zdá nenávidí i když ne vlastní vinou. A to jak jsem vyšiloval. Musí si o mně myslet, že jsem se zbláznil. Mé myšlenkové pochody přeruší Eleona, která mi donesla pití. S díky do sebe naliju vše, co mi přinesla a pak spokojeně vydechnu.

„A kde je Serien teď?“ optám se, když si uvědomím, že nevím, kde se nachází.

„Musel se vrátit domů. Byla tu za ním Hanako, prý se v hlavním městě vytvářejí nepokoje,“ odpoví mi Dylan. Nepokoje? To je snad poprvé co o něčem takovém slyším. Většinou je mezi anděly a démony v této zemi klid a mír. Neříkám, že se neobjevují nějaké roztržky nebo hádky, ale aby to bylo takhle ve velkém? Zvláštní. No nic nebudu se do toho míchat, když mě bude potřeba, dají mi vědět.

********

Když mě Hanako obeznámí s nastávajícími problémy, vydáme se zpět domů. Tam si mě hned odchytne Akuma s Naramienem.

„Kde si sakra byl? Hledali jsme tě snad všude. Uvědomuješ si, jaký měl o tebe Nari strach?“ vyjede na mě Akuma. Nechápavě se na něj podívám a snažím se přijít na to, co se stalo.

„Nejsem malý dítě, abych se ti hlásil, kam jdu nebo ne,“ odporuju mu odpovědět.

„Ale já bych to snad mohl vědět ne?“ zapojí se i Naramien. O co tu sakra jde? A odkdy jsou ti dva spolčení?

„Byl jsem za Shiroyou, stačí?“ zavrčím naštvaně a mířím si to do kuchyně pro něco k jídlu.

„Proč jsi za ním šel? Neříkal jsem ti snad, že on už s námi nemá nic společného?“ piští na mě Naramien jako píšťala na papiňáku.

„Omyl on s námi má společného hodně, a jestli se ti to nelíbí, je to jen tvá věc. Já se nehodlám Shiroyi vzdát. Řeknu ti to, co jsem řekl i jemu. Buď vy oba, nebo ani jeden. Vyber si,“ vrátím mu stejným tónem a rozhodnu se ho ignorovat. Vážně nemám náladu na hádky. K mé radosti mu dojde, že se s ním už nemíním bavit a nechá mě na pokoji.

„Měl by sis uvědomit, že tímto stylem si ho neudržíš,“ rýpne si do mě Akuma.

„Myslím, že tohle je jen má starost a navíc odkdy jste vy dva takový kamarádi? Ještě nedávno jste si šli po krku,“ zavrčím stylem „nestarej se a dej mi pokoj„. Akuma trochu zbledne, když upozorním na nesrovnalosti v jejich chování, ale pak si odfrkne a uraženě odejde. Bojím se, že tohle jejich chování urývá nějakou špinavost. Přestanu nad tím přemýšlet a udělám si sendviče se šunkou, sýrem a zeleninou. K tomu si uvařím kafe a sednu si do obýváku, kde je teď klid. Na stolku vedle křesla zahlédnu dnešní noviny. Natáhnu se pro ně a přečtu si novinky v naší zemi. Doufal jsem, že se tam dočtu něco víc o těch nepokojích, ale jak to tak vypadá, situace je zatím v zárodku tudíž není moc informací. Jen doufám, že se z toho nevyklube něco většího.

„Vidím, že už jsi zpět. Mluvil jsi se Shiroyou?“ ozve se otázka ode dveří a vzápětí mi zmizí jeden sendvič.

„Jo mluvil. A příště si udělej svoje,“ odpovím a skryju si talíř před Azraelovými zlodějskými prackami. Azrael se hraně urazí a s chutí se zakousne do svého úlovku.

„Dozvěděl ses od něj co se mezi ním a Narim stalo?“ optá se, když spolkne poslední sousto.

„No jak se to vezme. Řekl mi, že se Nari prostě rozhodl, vymazat ho ze svého života, ale podle mě je to není všechno. Něco se muselo stát, něco velkého co přinutilo Nariho k tomuto kroku,“ zauvažuju.

„Taky si myslím. Znám Nariho dobře, přeci jenom je to můj bratr a tak vím, že tohle jeho chování má svou příčinu. Navíc to jak se teď kamarádíčkuje s Akumou mi je víc než podezřelé. Sice si byli už dávno blízcí, ale co se tu objevil Shiroya to mezi nimi skřípalo, takže mi to nesedí,“ souhlasí Azrael. Chvíli o tom ještě diskutujeme, ale vzhledem k tomu, že absolutně na nic nepřijdeme, toho necháme a rozejdeme se. Já se rozhodnu trochu si zatrénovat a vydám se na dvůr. Tam narazím na Kiru s Arami.

„Copak tu provádíte?“ optám se.

„Jé tati. Snažím se vytvořit tornádo, už mi to docela jde,“ vypískne a na mě jdou mdloby. Jak je možné, že všechny mé děti se tolik vyžívají v nebezpečných věcech?

„A co ty, Kira?“ optám se i jeho.

„Shiroya mě naučil vytvářet štít, tak ho teď trénuju,“ pronese nezaujatě a dál se věnuje tréninku. Mě napadne taky si osvěžit pár kouzel. Má moc má tmavě fialovou barvu, tu barvu jsem vždycky miloval a hlavně obdivoval. Chvíli se musím soustředit a pak se kolem mě vytvoří obal mé moci. Pode mnou se vytvoří kráter a klesnu o několik centimetrů. Zemina v blízkosti deseti metrů se začne pod mým nátlakem zvedat do vzduchu a jednotlivé kusy se vytvarují do šipek, ty pak už jen čekají na můj povel. Za svůj cíl si vyberu strom naproti mně a na povel se tam zemina v plné rychlosti zabodne.

„Páni, to bylo úžasný,“ vydechne užasle Kira. Musím se pousmát, vzhledem k tomu, že jsem to už nějakou dobu nedělal, se mi to povedlo. Díky hluku, který jsem vyvolal, přilákám ven i Clarisu. Tu požádám, aby to dala do původního stavu.

„Už je to dávno co si dělal takový bordel,“ pronese klidně a uklidí to po mně. Uchychtnu se a sleduju Kiru s Arami jak se zdokonalují ve svých schopnostech. Když se blíží čas večeře, zaženu je do domu a sám se zaběhnu trochu opláchnout.

„Pane, večeře je hotová. Čeká se už jen na Vás,“ přijde pro mě Ram. Poděkuju mu za upozornění a v rychlosti se dostavím do jídelny. Tam mě už čekají všichni obyvatelé domu a společně se pustíme do jídla. Večeře proběhne bez jediného slova a Naramien s Akumou na mě hází podivné pohledy. Proto se co nejrychleji spakuju a odejdu do pokoje.

„Jsi na mě pořád naštvaný?“ optá se sklesle Nari, když vejde do pokoje a já se na něj ani nepodívám. Jsem na něj stále naštvaný za ty řeči a proto mu ani neodpovím. To je myslím dostačující odpověď. Nari vzápětí pochopí a znovu se nafoukne a s třísknutím se zamkne v koupelně. Já si dál v klidu čtu a absolutně neřeším jeho náladu. Když asi po půl hodině vyleze, beze slova se zachumlá do peřiny a usne. Pozoruji jeho spící tvář a snažím se pochopit, co se stalo. Je to, jako kdyby to byl on a zase nebyl. S touto myšlenkou, která mi přišla šílená, ale přesto možná se propadnu do říše snů. Proto už nevím, že mě navštívil Akuma a implantoval mi svou značku manipulace na šíji.

********

„Shiroya, máme problém,“ vydechne Azrael, který spolu s Hanako druhý den ráno vlítnou do kuchyně. Bohužel mě i Nikolaje svým vpádem vyděsí a Nikolaj si pomalu uřízne prst

„Bože já Vás buď zabiju, nebo se zblázním. Máte jediné štěstí, že já už mrtvý sem,“ zařve naštvaně a já jsem schopen slyšet jeho zrychlené srdce. Další má zvláštní vlastnost. Jsem schopen cítit veškeré pocity všech obyvatel temnoty, pochopitelně těch mrtvých ne návštěvníků, kteří sem nepatří.

„Promiň, nechtěli jsme Vás vyděsit, ale máme špatné zprávy. V hlavním městě vypukly obrovské nepokoje a domáhají se přímé konverzace s tebou,“ vydechne Hanako a podívá se na mě.

„Cože? Tohle snad nemyslíš vážně?“ vyštěknu naprosto vykolejený. To se mi jenom zdá.

„Ano myslím to vážně,“ odpoví Hanako relativně klidně. Naštvaně se zvednu ze židle, v rychlosti se zajdu převléct a vydám se spolu s Azraelem a Hanako do jejich domu. Tam se přivítám s ostatními ale Naramiena ani Seriena nespatřím. Ani Akuma se tohoto setkání nezúčastní, Gabriel se se mnou relativně přátelsky přivítá. Pak se ve čtyřčlenné skupině sejdeme na dvoře, kde roztáhneme svá křídla a vydáme se do hlavního města. Už když nás spatří, vzbudí to rozruch. No já se ani nedivím vzhledem k tomu, jaká jsme to sestava. Má křídla jsou jasně rudá, Hanako vzhledem k tomu, že je mnou vzkříšena má křídla sice bílá, ale jejich okraje jsou taktéž zbarveny do ruda. Naproti tomu Azrael má svá bílá křídla načernalá ve znamení padlého anděla a nakonec Gabriel, který je má černá jako uhel.

„Sakra, měl bych létat častěji, nějak mi to ztuhlo,“ pronesu otráveně a opovržlivě se podívám po obyvatelích města.

„Prý jste se mnou chtěli mluvit, tak dělejte, nemám na vás celý den,“ vydechnu znuděně.

„Požadujeme, abys podstoupil rituál zapečetění moci, kterou ti dříve Akuma odebral, a pak se vrátil zpět do temnoty a už nikdy nevkročil na tuto půdu,“ vyřkne svůj požadavek nejspíš jejich vůdce a já vybuchnu v nekontrolovatelný smích. Můj doprovod je na tom podobně a ti zmetci se na nás dívají jako na blázny. Tak tohle bude ještě zajímavé.