Kowai Yume

„Ikki?“ začne nervózně Yoru. Stočím na něj pohled a dám mu znamení, aby pokračoval.

„Víš, chtěl bych se tě na něco zeptat,“ řekne s čím dál větší nervozitou.

„Tak se mě zeptej,“ pobídnu ho s úsměvem.

„Vezmeš si mě?“ vyhrkne vyplašeně a já ztuhnu. Vzít si ho? No vlastně, vím o něm prakticky všechno a máme mnoho společného, tak proč ne. Stejně budu navždy žít s ním.

„Ano,“ rozhodnu se a Yoru se rozzáří oči a šťastně se mi přisaje na rty. Ve chvíli, kdy se od sebe odlepíme, se probudím a zjistím, že to byl sen a navíc nevím, o čem byl. Protahuju se a mám pocit, že je něco špatně. A je, jsem v posteli sám. To Yoru není podobné. Vždy se probouzím v jeho náručí a vždy od něj dostanu pusu na dobré ráno. Rozhlédnu se po pokoji, ale nikde ho nevidím. Kde je? Optám se sám sebe, když v tom se otevřou dveře.

„Dobré ráno,“ řekne divným hlasem a falešným úsměvem. Co mu je?

„Dobré ráno. Je ti něco?“ optám se a Yoru ztuhne a na tváři se mu usadí mě neznámí výraz.

„Ne co by mi mělo být? Jak ses vyspal?“ ohradí se a snaží se změnit téma, ale já se tak snadno nedám, chci vědět co je špatně.

„Špatně,“ zavrčím jeho směrem.

„Jak to? Zlý sny?“ optá se. Jo kdyby sny.

„Ne sen jsem měl krásný, ale vše to zkazilo probuzení. Probuzení v prázdné posteli,“ opravím ho naštvaně a Yoru se smutně podívá jinam.

„Co se ti zdálo, pěkného?“ podívá se na mě zase s tím hraným úsměvem.

„Zdálo se mi, že ses mě na něco zeptal. Na něco krásného. Vím, že jsem ti i odpověděl. Ale nevím, co to bylo za otázku ani, co jsem ti odpověděl,“ zamračím se. Tyhle sny nesnáším, i když jsou krásné, protože nikdy nevím, o co v nich šlo. Yoru pod mou odpovědí ztuhne a znovu uhne pohledem.

„To je škoda že nevíš, na co jsem se tě zeptal. Ale teď se obleč, máme dole připravenou snídani,“ změní téma úplně a sedne si do křesla ve znamení, že dolů půjdeme spolu. Naštvaně se vyhrabu z postele a s prásknutím dveří se zavřu v koupelně. Sakra co mu je? Udělal jsem něco špatně? Zeptám se sám sebe a pak si povzdechnu. Přejdu k umyvadlu, vezmu si svůj kartáček a spáchám svou ranní hygienu. Pak se vrátím zpět do pokoje a se stále naštvaným výrazem se začnu oblékat. Když jsem hotov, Yoru se zvedne a mlčky dojdeme do jídelny, kde si sedneme ke stolu. Leila nám hned přinese snídani a oba si nás prohlédne.

„Špatně vyspalí,“ optá se nás mile.

„Ne. Špatné ráno,“ odpovím naštvaně a probodnu Yoru zlým pohledem.

„Stalo se něco? Pohádali jste se?“ vyptává se, když zachytí můj pohled mířený na Yoru.

„Právě že nic a nepohádali jsme se. Prosím, omluvte mě, přešel mě hlad i chuť,“ zvednu se od stolu a zamknu se v pokoji. Se slzami v očích sebou plácnu do peřin a zlostně začnu mlátit do polštáře, který mi zrovna přišel pod ruku.

                                                   ************

„Řekneš mi, co se stalo?“ udeří do mě Leila.

„Proč by se sakra mělo něco stát? Jen prostě nemám náladu,“ štěknu nasupeně.

„Dobře, dělej, jak myslíš, ale pokračuj v tomhle chování dál a ztratíš i to málo lásky, které je ti schopen dát. Nezapomínej, že tu prakticky nežije dobrovolně. On je tvůj vězeň,“ štěkne nazpátek a naštvaně bouchne dveřmi od kuchyně. Sakra co to se mnou je? Vždyť není jeho vina, že usnul, tak proč mě to tak štve? Ještě naštvanější se zvednu od stolu a rozhodnu se jít si provětrat hlavu do lesa. Proměním se a proháním se lesem jak jen nejrychleji můžu. Občas proženu nějakou tu srnku nebo zajíce ale nikdy se ne nepokusím zabít. Jsem sice z části šelma, ale jsem i člověk. Když se začne stmívat a i já už jsem unavený tak se vrátím na panství rozhodnut se Ikkimu omluvit, nechápu, jak jsem na něj mohl být tak hnusný. To mi není podobný.

„Leilo, prosím promiň, zato jak jsem se choval, nevím, co to do mě vjelo,“ omluvím se hned, jak dorazím do kuchyně.

„Já už ti prominula, ale nevím co nato Ikki, protože je už od snídaně zamčený v pokoji a nekomunikuje. Držím palce,“ podpoří mě a věnuje mi krásný úsměv, který mě vždy povzbudil. Vždy když jsem jako malý brečel, stačilo, aby se na mě takhle usmála a bylo po breku. Když se vzpamatuju ze vzpomínek, vydám se ke svému pokoji, abych si usmířil mé malé koťátko. Vezmu za kliku a potvrdí se mi to, co říkala Leila, je zamčeno. Ještě že jsem si pro tyto případy nechal udělat tajný dveře, které jsou vlastně moje knihovna. Potichu se vkradu do pokoje a přejdu k posteli, kde leží schoulený můj maličký. Opatrně mu odhrnu vlasy z tváře a podle zaschlých cestiček na tvářích poznám, že brečel. Smutně si povzdechnu, nechtěl jsem, aby kvůli mě byl nešťastný a už vůbec jsem nechtěl, aby brečel, ale to vše se stalo. Co nejtišeji si vlezu do postele a opřu se o její čelo. Opatrně si miláčka přitáhnu k sobě a opřu si ho zády o hrudník. Ikki se mi hned v náručí uvelebí a spí dál. Jemně ho hladím po vlasech a přemýšlím nad tím, co mu řeknu, až se vzbudí.

„Yoru,“ zamumlá ze spaní a já mu věnuji lehounký polibek. Ikki se trochu zavrtí a otevře oči.

„Dobrý večer,“ usměji se a vzápětí mi přiletí facka. Nemůžu říct, že bych jí nečekal, ale takovou ránu jsem si vážně nepředstavoval.

„Promiň,“ špitnu v poloze, ve které jsem skončil po té facce. Vlasy mám teď všechny v obličeji, takže mi nejde vidět do čí.

„Proč jsi byl ráno tak hnusný?“ vyštěkne a z jeho hlasu poznám, že opět brečí.

„Sám nevím, jsem idiot,“ syknu a podívám se mu do očí. Trhá mi to srdce, když ho vidím, jak brečí kvůli mně.

„Odpustíš mi to?“ optám se tiše.

„Jen v případě že mi splníš sen, co se mi v noci zdál,“ řekne a já ztuhnu. Vždyť on si ten sen nepamatuje.

„Ale ty si ho přece nepamatuješ,“ řeknu zděšeně. Ikki se jen usměje a přitulí se ke mně.

„Vzpomněl jsem si,“ řekne po chvíli ticha a mě spadne obrovskej balvan ze srdce.

„Tobě splním i nesplnitelné, jen si řekni,“ pobídnu ho, aby se mi s tím snem svěřil. Ikki se opět usměje a natáhne se k mému uchu.

„Vezmeš si mě? Byla tvá otázka v mém snu,“ zašeptá a já mám mžitky před očima, jemu se zdálo o tom, jak ho žádám o ruku.

„Vezmeš si mě?“zopakuju tu nádhernou otázku.

„Ano, vezmu,“ odpoví mi a já se mu šťastně přisaju na rty.