Kowai Yume

 Tupě zírám do stropu a díky bolesti v konečníku si pomalu ale jistě začínám uvědomovat, co se včera stalo. Poslední, na co si vzpomínám, bylo, jak jsem do sebe házel jednu skleničku za druhou a ani Rei nebyl pozadu. Pak mám okno, totální. Bože ten alkohol mi musel vzít veškeré zábrany, které mě držely od Reie v dostatečné vzdálenosti. Jak se mi to mohlo stát? Taková pitomost. Jen doufám, že si Rei taky nic nepamatuje a pokud jo tak ho nechám při tom, že se nic nestalo. Ale jak mu vysvětlím, že jsme oba nazí v jeho posteli? Už to mám, řeknu mu, že taky nevím, to bude taky pravda, i když jen částečná. Opatrně si sednu a snažím se potlačit tu bolest, aby to pak na mě nebylo znát. No ale popravdě to ani tak hrozný není, určitě jsem si to představoval horší. Myslím, že bych to mohl přirovnat spíš ke ztuhlosti než bolesti. Po chvilce rozdýchávání se, se zvednu a kupodivu se udržím na nohou. Došourám se do koupelny a zalezu do sprchy, abych se omyl a zároveň si ulevil od toho nepříjemného pocitu. Nechám vodu volně ztékat po zádech a její účinky se po nějaké době objeví. Když se do mě začne dávat zima, vodu vypnu a osuším se. Nakouknu do pokoje, jestli Rei stále spí a pak se podívám po nějaké masti proti bolesti. Jsem si skoro jistý, že jí bude mít. Pomalu vítězně vykřiknu, když ji najdu. Opatrně si mast nanesu na dírku a trochu zajedu i dovnitř. Je to sice bolestivé, ale vyplatí se mi to. Už skoro nic necítím, proto rychle mast uklidím a vrátím se do pokoje pro své věci. V rychlosti se obléknu a vypadnu z pokoje, abych se vzápětí zavřel ve svém.

*****

Probudí mě zavření dveří a mě je hned jasné, kdo to byl. Podívám se na místo vedle sebe a tím se jen ujistím. Bylo mi hned jasné, že zmizí ještě dřív, než se vzbudím. Teď je jen otázka, zda si to pamatuje nebo to odtušil. Líně se protáhnu a rozhodnu se dát si koupel. V koupelně poznám, že se sprchoval a ještě něco hledal. Otevřu skříňku, kde mám lékárničku a hned vím, co hledal. Mast proti bolesti. Tak přece ho to bolelo a podle mého úsudku se to snažil zamaskovat. Když se zamyslím nad tím, jak se ztřískal, sázím na to, že má totální okno a doufá, že já taky. No bohužel pro něj, já jsem na alkohol zvyklý, takže si vše pamatuju do sebemenšího detailu, ale říkat mu to nebudu. Vzhledem k tomu, že city chovající k mé osobě celou dobu tajil, nebyl by zrovna nadšený, kdybych to na něj hned vybalil. A pak, co kdyby se to dozvěděl Ikki? Byl by mě schopen zabít i v jeho současném stavu a to opravdu nechci. Nechám to uležet, třeba se Momo jednoho dne o tom rozpovídá. S těmito myšlenkami si napustím vanu, do které se vzápětí naložím. Není nad pořádnou koupel. Relaxuju tak dlouho, dokud mi nevychladne voda a pak se osuším a obléknu. Pohledem zavadím o hodiny a vydám se na snídani. Vejdu do jídelny a zjistím, že se čeká už jen na mě. Ikkiho ani nevyhledávám, protože mi je jasné, že stále není schopen přesunu. Momo se zarytě dívá do stolu a na můj pozdrav odpoví šeptnutím. Yoru nás sjede podezřívavým pohledem, ale nic nekomentuje.

„Jak je Ikkimu?“ optám se, když nám Leila přinese snídani.

„No jde to. Většinou stále spí, ale párkrát byl vzhůru. Až bude mít více síly tak si to s ním konečně vyřídím,“ odpoví. Popřejeme si dobrou chuť a v tichosti posnídáme. Jakmile Yoru dojí, vezme si od Kary další porci a odnese to Ikkimu.

„Momo? Můžu s tebou mluvit?“ odchytím ho ještě dřív, než mi pláchne.

„J. Jo. Půjdeme do obýváku,“ vysouká ze sebe a je na něm vidět jak je celý nesvůj. Mlčky dojdeme do obýváku a já za sebou pro jistotu zamknu. Nerad bych byl někým vyrušen.

„Vím, že to asi bude znít trapně, ale nevíš, co se včera stalo?“ optám se opatrně a Momo sebou znatelně trhne. Pohled stáčí všude možně jen, aby se mi nepodíval do očí, a nemá se k odpovědi. Párkrát se nadechne ve znamení vyslovení své verze, ale vždy to zdá. Je mi jasné, že vymýšlí, co nejlepší pohádku, kterou by mě nakrmil, ale nemám mu to za zlé. Popravdě ani já bych asi nebyl schopen říct pravdu.

„No víš, dost jsme se zlili a já si prakticky nic nepamatuju, ale myslím, že mezi námi se nic závažného nestalo. Pokud se ptáš na tohle,“ odpoví a podle jeho výrazu vyčtu, že si opravdu nic nepamatuje, to jsem předpokládal, ale to co vím jistě je to, že jsme se spolu vyspali a on to ví.

„Aha, tak to jsem si oddechl. Bál jsem se, že jsem ti něco provedl, když jsem se vzbudil nahý a ty nikde,“ vydechnu hranou úlevou a Momo si znatelně oddychne. Ano zbaštil mi, že mám okno. Na rozdíl od něj já jsem dobrý lhář. Poté co si to jakoby vyříkáme se mi už i podívá do očí a za to mu věnuji jeden ze svých úsměvů, který mu na tváři vytvoří nádhernou červeň. Už jsem vám říkal, že je k sežrání? No je vlastně jedno, protože je to pravda.

*******

Už asi po sté se snažím uniknout jeho dotekům, ale řetěz a jeho síla mi nedovolují se odtáhnout. Cítím ho snad všude na těle a z toho mi je na zvracení. Nevím, proč ho celým svým srdcem nenávidím, ale prostě je to tak. Možná to máme napsané v osudu. Možná nám je souzeno žít takovéto odporné životy. Nevím, ale nadšením z toho rozhodně neskáču. Opět mi jeho mučení připadá dlouhé jako věčnost. Není to už tak hrozné jako poprvé, ale stále jsem si nezvykl a ani nechci. Když se Nagini rozhodne k další fázi mučení a to vniknutí do mého nitra se syknutím se ode mě odtáhne a chytne se jednou rukou za hlavu a druhou přitiskne k srdci. Nechápavě na něj hledím a snažím se pochopit, co se mu stalo.

„Jsi v pořádku?“ optám se s takovým strachem v hlase, až mě to samotného vyděsí. Nagini mi neodpoví a tak k němu natáhnu ruku, abych na sebe upoutal jeho pozornost.

„Nesahej na mě,“ vyštěkne, když na sobě ucítí můj dotek a rukou, kterou se doteď držel za hlavu, mi ruku odrazí.

„Tak promiň, že se zajímám,“ vyštěknu nazpět, ale stále mi vrtá hlavou co mu je a to se mi nelíbí.

„Nedělej, že o mě máš strach, to ti nespolknu. Pro tentokrát tě nechám,“ zavrčí nenávistně a opustí pokoj. Ještě zaslechnu cvaknutí klíče v zámku a podivím se nad tím, proč zamyká, když jsem na řetězu. Až pak mi dojde, že řetěz leží vedle mě spolu s obojkem. Musel mi ho sundat ale kdy? Vůbec nic takového jsem nepostřehl. Využiju tedy skoro volného pohybu a zapadnu do koupelny, kde si napustím vanu. Musím ze sebe smýt jeho doteky a to hned, protože se mi do hlavy vtírají pocity blaha, které jsem v jistých okamžicích prožíval. Rychle zatřepu hlavou. Ne tohle není možné. Nenávidím ho to je to, co k němu cítím. Nenávist a nic víc. Vlezu si do horké vody a rozhodnu se trochu si zarelaxovat.  Po týdenním pobytu v zamčeném pokoji mám už o Naginiho značnou starost. Nechápu proč, ale občas se má fantazie rozjede naplno a vytváří všemožné scénáře o tom, co se s ním stalo. Třeba onemocněl nebo se rozhodl dát mi chvíli pokoj, anebo už mě má plné zuby a nemůže mě ani vidět. Možností je tolik, že nevím, které chci věřit. Nejvíc mě ale znepokojuje mé vlastní chování. Z mého přemýšlení mě vytrhne cvaknutí klíče. V očekávání hodím pohled ke dveřím a doufám, že v nich spatřím Naginiho.

„Přinesla jsem ti oběd,“ osvětlí svou přítomnost Anee, Naginiho nejvěrnější služebná a má kamarádka. Tiše si povzdechnu a přikývnu. Chtěl jsem ho vidět, ujistit se že je v pořádku. Bože co to plácám. Už mi začíná hrabat.

„Anee, co je s Naginim?“ optám se opatrně. Anee se na mě nechápavě podívá a nejspíš jí nejde do hlavy, proč se o něj zajímám. Zrovna já.

„No nic. Proč se ptáš?“ odpoví vyplašeně a mě dojde, že nic to nebude.

„Nelži, něco se stalo. Už týden se tu neukázal a to mu není podobné,“ zamračím se na ní.

„Zkolaboval,“ šeptne a mně se rozšíří zorničky hrůzou.

„Cože? Proč proboha?“ vydechnu a v hlavě se mi opět začnou promítat všemožné scénáře.

„Nervově se zhroutil. Siko, ty si to možná neuvědomuješ, ale to co ti dělá mu je odporné. Miluje tě celým srdcem i duší a už jen pomyšlení na to jak ti ubližuje ho ničí. Rozhodně si to neužívá, jak sis nejspíš myslel,“ vrátí mi to a pak se smutným výrazem ve tváři odejde. Tupě zůstanu zírat na zavřené dveře a promítám si slova, kterými mě dostala Anee. Teď už chápu význam těch nenávistných výrazů ve tváři, který se mu tam objevoval čím dál častěji.