Kowai Yume

Celé dopoledne strávím čtením kroniky démonů, kterou jsem našel v knihovně a dozvím se tam pár nových věcí, které mi docela pomohou pochopit proč se mě Tadao nesnaží zničit. Dočtu se, že Tadaův rod jako jediný se snažil s anděly navázat přátelství, ale ostatní démoni byli proti a tak dál prohlubovali nenávist mezi námi.

„Copak to čteš zajímavého?“ ozve se ode dveří Tadao.

„nejspíš kroniku démonů,“ odpovím stále začteně. Tadao ke mně přistoupí blíž a podívá se, kde jsem. Když zjistí, že právě začínám číst jakési proroctví, tak ztuhne.

„Mohl bys mi to říct ve zkratce? Ty celé dvě stránky se mi číst nechtěj,“ optám se ho s něžným úsměvem.

„Kdysi dávno starý čaroděj Mystik řekl, že se jednoho dne zrodí krásný chlapec, který, ale ve své druhé podobě bude vypadat jako zrůda. Bude velmi mocným tvorem a v ostatních bude vzbuzovat strach a respekt, ale ve skutečnosti to bude přátelský, poctivý a milující tvor. V jeho 16 letech se rozdělí rasy a utvoří tak svá království. Řekl, že se spojí s démonem, který bude vládnout démonskému království a společně sjednotí všechny vládce až na dračího, ten prý bude zabit. Předurčil, že lidský vládce sjednotí všechny odpůrce a pokusí se tomu zabránit. Tím rozpoutá velmi krutou válku,“ domluví a přejde k oknu.  Chvíli si to srovnávám v hlavě a pak mi to dojde.

„Chika,“ vydechnu a zavřu knihu.

„Ano. Všechno to sedí. Rasy se rozdělily, když mu bylo 16. Spojil se semnou, vládcem démonů a sjednocuje ostatní vládce. Ryuu byl zabit a Minoru je proti nám,“ shrne to s pohledem zabodnutým někam do dáli. Chvíli ho pozoruju a pak mě zaujme rámus rozléhající se po celém hradě. Okamžitě vyjdeme na chodbu, a když se skloníme přes zábradlí dolů z patra do haly, tak se nám naskytne pohled na uprchlé vězně, kteří se rvou s vojáky.

„Co je to tu za hluk?“ ozve se vedle nás Chika.

„Ti lovci se snaží utéct,“ odpoví mu celkem klidně Tadao. Chika si jen povzdechne a nechá si narůst ocas. Ten se okamžitě začne plazit k okraji patra, a když se ho dotkne, tak se rozštěpí na pět ocasů a dál se plazí po stěně dolů do přízemí. Tam, jakmile se dotkne země, se znovu rozštěpí a poté vyrazí dvacet dva identických ocasů na dvacet dva lovců. Všechny je chytí pod krkem a zvednou do vzduchu. Vojáci se na nás zmateně otočí, a když pochopí, co se stalo, nasadí vězňům okovy a Chika je pustí.

„Hlídejte si je líp,“ zavrčí otráveně Chika a odejde do svého pokoje.

„Je dost nabroušenej,“ řeknu nechápavě.

„Jo ti lovci jsou tu proto, že chytli malé vlče, které se sem dostalo, protože hledalo Chiku. Chika ho má rád, a proto to těm lovcům neodpustí a je naštvanej,“ osvětlí mi jeho špatnou náladu a také odejde. Vrátím se do svého pokoje a pohledem na hodiny zjistím, že je čas oběda. To se mi také hned potvrdí kručením v břiše.

                                                                            ***************

Zajdu do kuchyně, kde si rozbalím tabulku čokolády a začnu se jí ládovat. Po chvíli si mě všimne Sen, který tu lítá jako splašený, aby stihl připravit všechno jídlo.

„Necpi se tou čokoládou. Budeš tlustej a nebudeš jíst oběd,“ vyjede na mě ostře. Já se na něj jen usměju a strčím mu kostičku do pusy.

„Neboj. Tvému jídlu nikdy neodolám, i kdybych byl úplně přežranej. A co se týče té váhy, tak je pravda, že tu čokoládu potřebuješ víc ty než já, kůstko,“ poškádlím ho a dám mu další kostičku. Sen mě naštvaně dloubne do žeber a vrátí se ke své rozdělané práci. Rozhodnu se, že si půlku čokolády nechám na jindy, tak ji pečlivě zabalím a pořádně schovám, aby mi ji nikdo nesnědl. Pak pro jistotu zajdu do vězení zkontrolovat ty pitomé lovce. Nemíním Chiku dál dráždit tím, že by opět utekli. Projdu všechny cely, a když uznám, že je vše v pořádku, tak se vrátím do kuchyně a pomůžu Senovi nanosit všechno to připravené jídlo do jídelny. Ve chvíli, kdy máme všechno připravené, dorazí ostatní, kromě Mara a Kirii.

„Kde jsou ti dva?“ optá se naštvaně Sen. Nesnáší, když někdo chodí pozdě. Navíc mu nikdo neodpoví a to ho naštve ještě víc, ale vše vyřeší Chika, který se zvedne ze židle a někam zmizí. Po pár minutách se znovu objeví i s Marem a Kiriou, kteří visí ve vzduchu svázaní Chikovými ocasy.

„Na takovýhle orgie je Kiria trochu malej, nemyslíš, Maro?“ optá se kousavě a já jasně vidím jak Kiria zčervená jako rajče.

„Tys byl jen o pár let starší a líbilo se ti to,“ odpoví mu Maro. Chikovi je v očích mihne stín a já už tužím, že to nedopadne dobře. Oba dva je pustí a potom přejde k Marovi.

„Jo líbilo, ale pak přišlo trpké zklamání. Mě je celkem jedno, co spolu děláte, ale ubliž mu a jdeš zpět do mučírny. Myslím, že tam se ti posledně moc nelíbilo a věř, že tentokrát bys to tam nepřežil,“ zavrčí mu temně do obličeje a sedne si ke stolu. Marovi vyprchá všechna barva z obličeje a když se vzpamatuje tak se Chikovi omluví a tiše se posadí na své místo.

„Mohl bys mu přestat vyhrožovat?“ vyštěkne na Chiku, Kiria.

„Přestanu, až mi k tomu přestane dávat důvody,“ opáčí klidně a s popřáním dobré chuti se pustí do jídla.

                                                                      *******************

„Jak je tomu vlčeti?“ optá se mě Tadao, aby přerušil nastalé ticho.

„Je v pořádku jen se musí pořádně vyspat,“ odpovím mu a dál se věnuju jídlu.

„Už jsem poslal zprávu Yuuce. Odpoledne, by měla dorazit i s Vinim,“ oznámí mi Kano.

„To je Chikův otec?“ optá se Kiria, právě ve chvíli kdy do jídelny ten malý neposeda vlítne. Okamžitě poznám, že je zdezorientovaný, asi únavou zapomněl kde je.

„Chika klid jsi v bezpečí,“ vstanu a uklidním ho. Když mě spatří tak se uklidní a skočí mi do náruče.

„Máš hlad?“ zeptám se a odpovědí mi je nadšené kývání hlavy. Sednu si s ním ke stolu a začnu ho krmit. Chika ode mě všechno přijímá a nakonec mi sní celý oběd. S úsměvem ho pozoruju, jak se mi schoulí na klíně a spokojeně usne.

„Vidím, že tě zbožňuje,“ vydechne užasle Nikko. No jo, je pravda, že vlci nejsou zrovna důvěřiví tvorové.

„Jo asi jo,“ odpovím a to mi už Sen pohotově přinese novou porci a s díky se do toho ihned pustím. Celou dobu cítím na sobě Nikkův pohled a asi vím proč. Myslím, že jsem slyšel Tadaa jak mu vypráví o tom proroctví.

„Kde je vlastně Ichiro?“ optá se náhle Nikko. Já se rozhlédnu po všech přítomných a až teď si všimnu, že tu opravdu není.

„Ráno odešel, že si prý musí něco zařídit. Ale říkal, že se tu zase brzy objeví,“ odpoví pohotově Sen. Po obědě vezmu Chiku a odejdu s ním do pokoje.