Kowai Yume

(Fóxa)

Od chvíle, co znám pravou podstatu Mamonova prokletí se mu snažím vyhýbat. Úplně nevím, proč to dělám, je to instinktivní. Možná kvůli tomu co řekl. Zavinil si to hloupou lží. Neznám sice podrobnosti, ale na tom až tak nezáleží. Nesnáším lži a o to víc ty které záměrně ubližují. Dneska mám na programu očistný rituál, který mě zbaví prokletí a zároveň Lamiiných rakovinných buněk. Bude to dost náročné, ale už od toho budu mít klid a i jí tím úplně uzdravím. Sice je už nemá v těle, ale i jejich pouhá existence jí stále ovlivňuje. Rozhodnu se, provést to v zahradě. Je tam nádherně a jedno místečko k tomu přímo vybízí. Nechám si připravit vydatnou snídani, abych měla dost energie, a také poctivě piju. Mám s tím už dost zkušeností a vím, že když tohle podcením, vymstí se mi to. S blížící se desátou hodinou se převléknu do vhodnějšího oblečení, které se skládá z béžových kraťásků sahajících jen kousíček pod zadečkem a lososového tílka na špagetových ramínkách. Sice není venku až takové teplo, ale prokletí se lépe sejímá na přímém slunci a s co nejvíce odhalenou kůží. Vydám se na vybrané místo a cestou trpím Xavierovy připomínky.

„Vážně je takové oblečení nutné? Co když se nachladíte?“ mele si své a přitom se mračí. Chová se jako otec, který vyprovází dceru na její první rande.

„Ano, je nutné. Potřebuji se co nejvíc vystavit světlu a to by v roláku šlo asi těžko,“ zasyčím podrážděně. Jako kdyby nebylo jedno, co mám na sobě. Rázným krokem si to mířím dlouhou chodbou ke schodišti vedoucímu k východu, když se zpoza rohu vynoří Leiko. Trochu se zarazím, ale odhodlaná jí ignorovat, jdu dál. Nemám v úmyslu jí zdravit a už vůbec věnovat jí jediný pohled.

„Zdá se, že tě tvůj otec samou starostí o svůj milostný život zapomněl naučit slušně zdravit,“ řekne s opovržením mou osobou v hlase a přitom mě znechuceně sjede pohledem. Její slova mě přinutí zastavit a podívat se jí zpříma do očí.

„Nezapomněl, ale já nemám nejmenší chuť zdravit právě Vás a vyprošuji si to tykání. Jsem sice o dost mladší, ale ani to Vám nedává právo mi tykat,“ vrátím jí to a oční kontakt hrdě nepřerušuji. Jistě čekala, že k ní budu mluvit se sklopeným pohledem, ale přesně tuhle radost jí nedopřeju. Je mým postojem zaskočena, ale nedá to na sobě skoro vůbec znát.

„O pardon. Netušila jsem, že jsi taková citlivka, ale o vykání si nech jen zdát. Je pod mou úroveň tykat někomu, jako jsi ty. Vždyť se na sebe podívej. Jsi dobrá akorát tak do postele, o což ti pravděpodobně jde, když se tu producíruješ v tomhle,“ vysměje se mi. Tohle nařčení mě slušně vytočí a na můj vztek okamžitě reaguje prokletí, které se i přes maskovací kouzlo prodere ven. Žíly mi pulzují jako zběsilé a začnou přes kůži propouštět černý kouř. Z toho nejsem moc nadšená, protože kouř způsobuje po delší inhalaci halucinace. Změna mého vzhledu jí překvapí, ale netrvá dlouho, než pochopí, o co jde. Zdá se, že má s prokletím jisté zkušenosti.

„Leiko sama, nevyvolávejte tu zbytečné konflikty prosím. Slečna Fóxa je takto oblečena kvůli…,“ začne se mě Xavier zastávat, ale nenechám ho domluvit.

„Nepotřebuje znát důvod a Vy nemáte co kázat o slušnosti, když jí sama neoplýváte. Jste jako had, vyčkávající na vhodnou příležitost k uštknutí. Vůbec se nedivím, že vás Shiroya tolik nenávidí,“ prsknu a kdybych mohla vraždit pohledem, měla bych už po starostech.

„Nenávidí? Tak to se hluboce mýlíš, holčičko! Já jsem jediná osoba, kterou kdy miloval! Tvého otce má jen pro ukojení potřeb a nikdy mu nedá své srdce. To už dávno mám já,“ začne na mě hystericky křičet. Už se začnu připravovat na to, že po mě skočí, když se za mnou objeví Mamon.

„Co se tu sakra děje?“ zařve tak, že mě to donutí trochu se přikrčit. Nesnáším, když takhle někdo zařve mě přímo za zády. Navíc z Mamona jde v takových chvílích dost strach.

„Nic zajímavého, jen ti budu nesmírně vděčná, když zařídíš, abych se s touto ženou už nikdy nesetkala,“ odpovím chladně, hned jak se uklidním. Nečekám na jeho odpověď, prosmýknu se kolem něho a pokračuju v původní cestě. Ztratila jsem tu už dost svého drahocenného času.

„Jste v pořádku, slečno? Proč jste mě nenechala to vysvětlit?“ stará se po cestě a přitom se tváří nešťastně.

„Nic jí do toho nebylo, tak proč se namáhat. Jsem ti vděčná, že ses za mě postavil, i když jsi nemusel,“ usměju se, ale je na mě znám, že radostí právě neoplývám. Aby taky jo. Už mi to tu začíná lézt na mozek. Dřív jsem si to tolik nepřipouštěla, ale teď si všímám pohledů služebnictva a dalších, kteří obývají toto sídlo. Úplně v nich svítí slovo nepřítel, čímž myslí mě. Stala jsem se svědkem i několika konverzací služebnictva. Nemůžou pochopit Mamonovo chování a také to, že nám musí sloužit. Není to nic překvapivého, ani já si nedokážu přestavit, že bych měla hostit například Aoie.

„Nemusel, ale chtěl. Leiko sama je velmi zákeřná a vypočítavá. To tu víme všichni a proto se jí snažíme vyhýbat. Navážela se do vaší rodiny a to nechci poslouchat,“ pronese a je na něm vidět, že její slova ho opravdu zasáhla.

„Proč jsi vlastě na Mamonově straně? Podle všeho si rodiny Kuromi velmi vážíš, ale přesto jsi její nepřítel,“ nedá mi to. Už dlouho mi to vrtá hlavou.

„Jsme mu s Lukasem vděční za naše životy. Jistě víte, že Arden je už po mnoha staletí cílem Zatracených. Díky tomu proběhlo tolik válek, že je ani nespočítáte. Jedné takové jsme se zúčastnili a málem přišli o život. Jen díky Mamonovi jsme vyvázli bez zranění. Musíte pochopit, že není nic, čím bychom se mu mohli dostatečně odvděčit, a proto jsme mu slíbili naší věrnost. Ačkoliv rodinu Kuromi uznáváme a respektujeme, nemůžeme jinak než být na straně nepřítele,“ prozradí mi důvod, proč jsou právě na jeho straně a já jen němě zírám před sebe. Tohle jsem tedy nečekala, ale mnohé to vysvětluje. Jsme tu už dlouho, a přesto se ještě nestalo, aby mu ti dva byť jedinkrát v něčem odporovali. Naprostá věrnost.

„Jo to dokážu pochopit, ale musím se přiznat, že mě to trochu mrzí. Oba jste fajn,“ svěřím se s lehkým úsměvem, který mě ale opustí hned, jak zmerčím Mamona.

„Fóxo, o co s Leiko šlo? Z ní jsem nic kloudného nedostal, tak bych to rád slyšel alespoň od tebe,“ jde rovnou k věci a tváří se jako bůh pomsty. No tak jestli si myslí, že to na mě zapůsobí a já se mu tu budu zpovídat, tak narazil.

„Nic jsi z ní nedostal právě proto, že o nic kloudného nešlo. Nanejvýš, jsme spolu prohodili pár nelichotivých slov, ale tím to skončilo. Teď když mě omluvíš, mám práci,“ odbudu ho a rázným krokem dorazím na určené místo. Mamon už mě nepronásleduje a ani nežádá obsáhlejší vysvětlení. Nejspíš jsem ho zaskočila tím chladným přístupem a odměřeností. Jenže mě to teď prostě jinak nejde. Nedokážu se k němu zase chovat tak jako dřív. Hodím to za hlavu a radši se začnu soustředit na svou práci. Plácek pokrytý čerstvou trávou a zalitý slunečním svitem mě přímo láká, abych na něm svůj rituál provedla. Vyzuji se z balerín a v tureckém sedu se uvelebím v měkké trávě. Ruce si volně položím na nohy a tak zaujmu pozici jako pro meditaci. Párkrát se zhluboka nadechnu, a jakmile se dostatečně uvolním, začnu odříkávat formuli očištění. Prokletí na to reaguje prakticky okamžitě a začne se drát na povrch. Cítím, jak Xavier stojící opodál ztuhnul a dost křečovitě mě pozoruje. Nijak ale nezasáhne. Seznámila jsem ho s postupem a i s tím, že mě za žádnou cenu nesmí přerušit. To by pro mě mělo fatální následky. Prokletí mi všechny žíly tlačí na povrch, jak jen to jde, a chvílemi mám pocit, že mi je snad vyrve z těla. Je to nesmírná bolest a v mém výrazu to jde hodně znát, ale nepřestávám a dál pokračuji v citování očistných veršů. Trvá to dobrou půl hodinu, než se mi podaří prokletí vypudit. Asi jsem si ho v těle nechala moc dlouho a taky tomu moc nepřidal fakt, že jsem se párkrát neudržela a zkoušela jeho sílu. Jakmile mě opustí poslední zbytky prokletí, unaveně se svalím do trávy, nechám sluneční paprsky, aby zahřívaly mou tvář. Je to moc příjemný pocit, ale jen do doby než mi začne stínit Xavier. Ten ke mně přiskočí jako zajíc a neúnavně ze mě páčí, zda jsem v pořádku.

„To bude dobrý, ale pokud ti to nebude vadit, na chvíli tě zneužiju jako polštář,“ odpovím na jeho otázky. Využiju toho, že vedle mě klečí a natočím se tak, že si položím hlavu do jeho klína a celá se vystavím slunci.

„Ale slečno, tohle je velmi nevhodné,“ zpanikaří a tváře mu hrají jasně červenou barvou. Je k sežrání, když se červená. Zajímalo by mě, jak asi vypadá Mamon v rozpacích.

„Nech toho, žádám si jen chvilku,“ usadím ho a pak už se zaposlouchám do zvuků přírody a snažím se co nejvíc odpočívat.

(Clarisa)

Jsou to přibližně dva dny, co Fóxa ze svého těla odstranila prokletí. Nevím, jak to přesně probíhá, ale s tím zároveň úplně uzdravila Lamiu. Myslím fyzicky, její psychika je asi nenávratně zničena. To jí ale nebrání opouštět pokoj a společně s námi jíst v jídelně. Je to úžasný pohled, když si vybavím její stav při našem příchodu. Jenže se tu objevil jiný problém. Netuším, o co jde, ale od jisté doby jíme v naprosté tichosti. Hlavní příčinou je Fóxa, která se tváří naprosto lhostejně ke svému okolí a Mamona do jisté míry ignoruje. Ten se na ní občas podívá a vždy to zakončí hlubokým povzdechem.

„Fóxo zlatíčko, je ti dobře? Vůbec nemluvíš a máš takový zvláštní výraz. Je to proto, že tu jsem s vámi?“ prolomí dusno Lamia a sestru to přinutí ke kloudnému výrazu.

„Vůbec ne, Vámi to rozhodně není, jsem asi trochu přetažená. Prosím netrapte se tím,“ chlácholí ji a já se pozastavím nad falešností jejího úsměvu. Zaznamená ho i Mamon, takže Lamia jako jediná nikoliv.

„To jsem ráda. Měla by ses víc šetřit, jsi mladá, krásná žena, které více sluší úsměv než chmury ve tváři. Že mám pravdu synu?“ stará se dál a žádá si souhlas i od svého syna, který právě bojuje se zaskočeným soustem.

„Jistě matko. Dohlédnu, aby dost odpočívala,“ slíbí jí a dělá, že nevidí Fóxin vražedný pohled. Tady se rozhodně něco stalo! Musím na ní zatlačit, aby mi to vyklopila. Doslova se užírám zvědavostí. Lamia je s výsledkem rozhovoru spokojena, proto se můžeme opět v tichosti vrátit k jídlu. Sestra odsud vystřelí jako první, ale nelením a uháním za ní. Je si mého pronásledování vědoma, a tak mi zamkne před nosem. K mému štěstí jsem rychlejší a vpadnu jí do pokoje spojovacími dveřmi dřív, než je stihne zamknout taky.

„Chci být sama,“ zavrčí nepřátelsky. Je rozčílená ze zmařeného pokusu o samotu a tak mě propaluje pohledem.

„A já povídat si. Jsem starší, proto vyhov mému přání,“ opáčím a vytasím se s naším věkem. Vím, že to na ní zabírá. Má velký cit pro respekt ke svým rodičům a starším sourozencům. Díky tomu nám jen zřídka odporuje.

„Nehraješ férově,“ procedí skrz zuby, když se uraženě posadí na postel.

„To není žádná novinka. Když už si tak krásně povídáme, prozraď mi, co to s tebou je? Jsi duchem nepřítomná a tvé chování k Mamonovi nabralo úplně opačný směr,“ vychrlím to na ní a čekám na reakci. Přesně jak jsem předpokládala. Úplně ztuhla a její výraz naznačuje zděšení. To snad věřila, že si té změny v jejím chování nevšimnu?

„O nic nejde. Jak už jsem řekla Lamie, jsem asi přetažená,“ snaží se to ututlat, jenže to zapomíná, proti komu teď stojí.

„Sestřičko moje milovaná, sotva to bude pouhé přetažení, když si toho všimla i Lamia. Navíc moc dobře vím, jak se chováš, když jsi opravdu přetažená. Takhle rozhodně ne. Udělal ti snad něco, že ho teď ignoruješ?“ zbořím její chabé výmluvy a dožaduji se pravého důvodu.

„Udělal ni něco? Počkej, nech mě přemýšlet. Aha už to mám, tak například nás vzal jako svá rukojmí, copak jsi na to zapomněla? Tahle šaškárna mě přestává bavit. Chci jít domů!“ vykřikne rozzuřeně a v jednu chvíli se bojím, že po mě skočí. Koukám na ní s překvapeným výrazem a snažím se pobrat, všechno, co tu na mě zařvala. Takhle rozžhavenou jsem jí snad ještě nikdy neviděla.

„Nezapomněla, ale zdálo se, že s tím nemáš až takový problém, když ses ochotně dala do léčení Lamii a pak i jeho. Ale stejně mi to přijde divné, celou dobu jsi byla v pohodě a teď taková změna,“ poznamenám a dám jí najevo, že se mi to stejně nezdá.

„Prostě jsem si uvědomila, že mi to problém dělá. Necítím se tu dobře. Máme omezený pohyb a ještě ke všemu démona za zadkem. Lamia už je v pořádku, víc pro ni udělat nemůžu a on je úplně jiná kapitola. Nehledě na to, že jsme pod jednou střechou se všemi našimi nepřáteli, Aoie s Leiko nevyjímaje,“ dál si mele svou a přitom se tématu Mamon snaží všemožně vyhnout. Je mi jasné, že to on je hlavní příčinou, jenže otázkou je, co se mezi nimi stalo. Moment! Slyšela jsem dobře, že se Leiko nachází pod touto střechou? No možné to je, ale jak to může říct s takovou jistotou?

„Proč sem taháš Leiko? Co vím, tak nežije u Mamona,“ nedá mi to se nezeptat. Fóxa se zatváří trochu přistiženě a nejspíš si teď v duchu nadává, že si nedávala pozor na pusu.

„Možná tu nežije, ale je tu často. Měla jsem už tu čest poznat se s ní osobně,“ leze to z ní jako z chlupaté deky a přitom upírá zrak do podlahy.

„A to mi to říkáš jen tak mezi řečí? Tohle musí vědět Mamon. Sám říkal, že je hlavně pro nás nebezpečná. Zkusila na tebe něco?“ nemůžu uvěřit vlastním uším a páčím z ní další informace. Sakra proč mi něco takového neřekla hned, jak se to stalo?

„Nic se nestalo, jen měla blbé kecy. Mamon o tom ví, narazil na nás v nejlepším,“ prozradí, ale dvakrát se u toho netváří. No aspoň, že si nic nezkusila. Jenže nic a nikdo mi nezaručí, že podruhé to dopadne stejně.

„Tohle se mi vůbec nelíbí. Zatlačím na Mamona ať nás propustí,“ rozhodnu se ve vteřině a než se stihne říct popel, jsem v tahu. Teď už mi je upřímně jedno co si ti dva udělali. Hlavně se odsud musíme dostat. Z Lukase dostanu, kde se Mamon nachází a vyrazím za ním.

„Máš na mě chvilku?“ nakouknu do pracovny, když dostanu svolení vstoupit.

„Jasně, co potřebuješ?“ souhlasí a jeho oči prozrazují zvědavost.

„Zajímalo by mě, kdy nás hodláš propustit. Tvá matka je vyléčena a upřímně, nelíbí se mi fakt, že tu po domě pobíhá Leiko a ještě uráží mou sestru,“ vybalím to na něj. Díky tomu se zvědavost přemění na čiré překvapení.

„Jdeš rovnou k věci, to oceňuji. I já už nad tím přemýšlel, obzvlášť po tom konfliktu s Leiko. Bohužel ani jedna mi nebyla ochotna prozradit, co se mezi nimi stalo. K tomu se zdá, že od jisté doby mě Fóxa nemůže vystát,“ tentokrát překvapí on mě. Hlavně tedy jeho výraz, když začal mluvit o sestře. Vypadá to, že ho její chování dost vzalo.

„Všimla jsem si, ale neřekla mi důvod. Ty víš, co způsobilo takovou náhlou změnu?“ zkouším to dostat z něj. Sice na tom už tak moc nezáleží, ale stejně mi to vrtá hlavou. Nemám ráda, když nemám přehled. Přesně jako v tomto případě.

„Upřímně si nejsem jistý. Možná jsem něco nemístného plácnul a ona si to vzala osobně. Ještě se vrátím k tomu propuštění. Chci to vyřídit do konce týdne, takže jakmile se s druhou stranou domluvím na termínu, dám vědět,“ začne mlžit a pak raději zavede téma jinam. Ví to! Žádný že si není jistý.

„Dobře, vyřídím to sestře a budeme čekat. Jen doufám, že to včas řekneš Lamie,“ pronesu ještě nakonec a Mamon při tom pomyšlení zesiná. Tohle mu pravděpodobně vůbec nedošlo. Nechám ho, ať se s tím popere a sama se vrátím do pokoje. Hned Fóxe všechno řeknu, ale že by z toho byla úplně odvázaná, taky říct nemůžu. Nejspíš jí vadí, že se to potáhne ještě týden, ale já fakt zázraky neumím.

(Serien)

V závěru týdne se zdá být všechno v naprosté pohodě. K úlevě celé rodiny se Kiriaki s Azraelem usmířili a díky tomu už nemusíme snášet ty jejich kyselé obličeje. Ovšem kvůli jejich bouřlivé usmiřovací noci se bráška musel slušně plácnout přes kapsu. Zapomněl totiž, že když se naší Arami slíbí koupě čehokoli dle jejího výběru, je tu jistota absolutního vyprázdnění peněženky. Podle mého názoru si obnovila komplet celý šatník. Mě to je celkem jedno, za moje to není, ale na druhou stranu mu nezávidím současnou finanční situaci. Jsem rád, že si všichni slavnosti užili, ale i přesto jsem na své milované dcery nezapomněl. Stále musím myslet na to, jak se mají a zda jim Mamon nic nedělá. Jediné co mě drží od toho, abych si pro ně okamžitě nedošel, je Shiroya. Ten mě prosil, abych nic nepodnikal a věřil mu, že je ve zdraví propustí. Navíc je teď hlídá i Tsuchi, která mi jen potvrzuje, že jim nic není. Jen doufám, že je brzy propustí.

„Nemrač se, budeš tam mít vrásku,“ vyruší mě z přemýšlení Nari a prstem mi zatlačí na místo, kde se mi krabatí čelo. Vteřinku na něj koukám jako na ducha, než mi dojde, co říkal.

„Promiň, zamyslel jsem se,“ řeknu, když se vzpamatuju a nasadím úsměv.

„Půjdeme? Ostatní už netrpělivě čekají dole,“ ozve se Shiroya ode dveří, kde se opírá o zeď a na mě se teď dívá tím jeho častým nic neříkajícím pohledem. Neřeším to, protože v poslední době ho mívá dost často, ale nikdy jsem nepřišel na jeho příčinu. Možná to dělá nevědomky.

„Já jsem hotov,“ oznámím a Nari se přidá. Shiroya přikývne a společně se vydáme do vstupní haly, kde už je shromážděná celá rodina. Dneska slavnosti končí a my nesmíme na závěrečně oslavě chybět. Jdeme hlavní ulicí přímo k náměstí, když v jedné boční uličce zahlédnu něčí postavu. Trochu ztuhnu, když si uvědomím, o koho jde. Postava si mé reakce všimne a rychle zmizí.

„Jděte napřed, já vás pak doženu,“ křiknu na rodinu a vydám se do temné uličky. To přeci není možné. Už na téhle zemi nemá co dělat.

„Ty už vážně nevíš jak si zajistit moc na Ardenu, co? Jakoby nestačilo, že si tvůj fotr omotá Akumu kolem prstu. Přisadíš si a svedeš elitního vojáka Kamiho armády a Shiroya? Vážně to přeháníš!“ vyštěkne za mnou, když jsem dost daleko od hlavní ulice.

„Sám moc dobře víš, že své postavení jsem si vybudoval sám. Pokud mě paměť neklame, byl jsi z Ardenu vyhoštěn, tak co tu pohledáváš?“ otočím se za postavou ve stínu. Moje slova ho očividně pobaví a s jízlivým smíchem vyjde na světlo. Kusaka Ryusei, muž který ještě před osmi lety sedával po mém boku v radě. Člen rady, který byl obviněn a později usvědčen ze zrady a z donášení interních informací Zatraceným.

„Přisel jsem si pro pomstu. Kvůli tobě jsem o všechno přišel. Postavení, bohatství, rodinu i přátele. Všechno jsi mi sprostě vzal a já teď to samé udělám tobě,“ spustí a já se na něj dívám se zdviženým obočím. To si dělá srandu, ne?

„Jsem vážně zvědav, jak to uděláš. Za svou situaci si můžeš jedině sám. Kdyby ses choval čestně, mohl jsi v blahobytu žít doteď,“ opáčím. Je hrozně jednoduché házet chybu na druhé, místo aby obviňoval jen sám sebe.

„To ty jsi mě nahlásil radě a teď mi tu klidně tvrdíš, že za nic nemůžeš? Zničím tě Seriene! Ukážu celé tvé rodině, co jsi zač a nejen to. Můžu se velmi snadno postarat o to, že se tvé dvě nejstarší dcery už nikdy nevrátí domů!“ rozkřičí se a jeho poslední slova mě úplně ochromí. Jak může vědět, že nejsou doma? Je snad spolčený s Mamonem? Má k nim přístup?

„Okamžitě mi vyklop, co ty máš společného s mými dcerami!“ zavrčím s jasnou výhružkou v hlase.

„Řekněme, že jsem si s nimi užij pár příjemných chvil a co teprve Mamon,“ protáhne posměšně. To už se neudržím, uvězním ho ve šlahounech a přirazím ke zdi starého domu.

„Lžeš!“ štěknu už skoro nepříčetně. Nic z toho nemůže být pravda. Shiroya ani Tsuchi by něco takového nikdy nedopustili.

„Vážně? Jak bych potom mohl vědět, že Fóxa má na pravém stehně, těsně pod zadkem dvě malá mateřská znamínka?“ zeptá se slizce. V tu chvíli se mi zatmí před očima a celé mé tělo se začne třást krvežíznivostí. Úplně se přestanu ovládat a i když v pozadí své mysli slyším Tsuchi, která se mě snaží zklidnit, volnou ruku proměním v Trýznivku a se slovy opovržení se mu zahryznu přímo do toho jeho samolibého xichtu.

„Nedovolím, aby mi někdo vzal mou rodinu, a zbavím se každého, kdo se o to pokusí. Ty už stejně na Ardenu neexistuješ, takže tě nikdo nebude postrádat. Chcípneš tu jako naprostá nula,“ zavrčím jen vteřinu před tím, než se jeho tělo přestane pod návalem bolesti svíjet a ochabne v mém pevném sevření.

„Zdá se, že jsem přišel pozdě,“ zaslechnu Shiroyi hlas a když se za ním ohlédnu, zjistím, že s ním je i Izaya. Proč jsou ti dva sakra spolu? To se takhle ve dvou procházejí často? Za mými zády?

„Říkal jsem, že vás doženu, tak co tu děláte?“ zeptám se ještě pořád pod vlivem vzteku a přitom nechávám Trýznivku, aby likvidovala tělo. Svou kyselinou ho rozleptává a zároveň vysává magickou energii, která je ještě krátkou dobu přítomna i po smrti.

„Té krvelačné energie, kterou jsi ze sebe vypouštěl, jsem si nemohl nevšimnout. Nebyl jsem sám, proto jsem se rozhodl vzít s sebou Izayu a vrátili se za tebou. Trochu jsem doufal, že ti stačíme zabránit v tom, co jsi právě udělal. A přestaň laskavě s těmi žárlivými bludy. Izaya, jako jeden z mnoha pro mě pouze získává informace o pohybu Zatracených na Ardenu. Je to čistě pracovní vztah a navíc teď je spíš v kontaktu s Ravenem. Tvoje podezírání je naprosto iracionální,“ vysvětlí mi jejich přítomnost, ale pak tón hlasu značně změní. Je vidět, že jsem ho svým podezíráním slušně naštval. Až teď když se mu dívám do nasupené tváře, si začnu uvědomovat, jak absurdní mé chování je.

„Omlouvám se, nevím, co to do mě vjelo,“ omluvím se. Musím se vzpamatovat sakra.

„Hlavní je, že sis to ujasnil. O co šlo s tím zbytkem démona, kterého velmi elegantně odstraňuješ?“ položí mi otázku a já v první chvíli netuším, co má na mysli. Až když se podívám na z poloviny rozleptaného Ryuseie, dojde mi, co jsem provedl. Bože, už zase jsem jednal nepřiměřeně. Stačila by trocha sebeovládání a mohl jsem z něj dostat nějaké pořádné informace. No teď už je to jedno. S povzdechem jim vylíčím obsah našeho rozhovoru a přitom sám sebe přesvědčuji, že nic z toho není pravda.

„Tím se vysvětluje tvá agresivita. Pravdou je, že klidně Mamonovi mohl sloužit a tak se setkat s holkami, ale jsem si jistý, že to co on ti tu naznačoval se dělo jedině v jeho snech,“ prohlásí.

„Jak ale vysvětlíš, že věděl o jejích znaméncích?“ nenechám se tak snadno odradit a chci vysvětlení, proč si stojí za tím, že se nic nestalo. Mou nedůvěru vycítí a lehce si povzdechne.

„Fóxa před pár dny prováděla očistný rituál. Při něm se často využívá slunečního svitu dopadajícího na odhalenou kůži. Od Tsuchi vím, že si na to brala velmi krátké kraťasy, které jí znaménka odhalovaly. Jen se mu poštěstilo, jí takhle spatřit a všiml si jich. Taky mám pro tebe velmi dobrou zprávu,“ předloží mi své vysvětlení.

„Jakou?“ zeptám se nedůvěřivě.

„Kontaktoval mě Mamon. Chce dohodnout místo a čas jejich propuštění,“ oznámí mi a já se v tu chvíli cítím jako ve snu. Překvapením vyvalím oči a jakmile mi dojde význam jeho slov, začnou mi po tvářích téct slzy jako hrachy. To už Shiroya na nic nečeká a pevně mě vezme do náruče. Jsem za to rád, protože cítím, jak se mi štěstím podlamují kolena. Konečně budou zase doma.