Vznik zálužského hasičského sboru
30. 10. 2009
Vznik zálužského hasičského sboru
Ing. Jaroslav Mikeš
„Hasíme již sto let 1900-2000 Sbor dobrovolných hasičů Záluží“
Zářijové slunce v posledním roce devatenáctého století zalévalo svými ještě hřejivými paprsky celý malebný kraj na pravém břehu Vltavy pod Kletí, kde se od pradávna neřeklo jinak než „V Koutech". Bylo to pojmenování přiléhavé. Do Opalic, Krnína, Chlumce, Radostic, Čertyně, Štěkře a Záluží nevedla silnice, jen hluboké vyježděné polní cesty plné kamení a výmolů. Na vlak se chodilo do Kamenného Újezda na železniční zastávku „Na dolech". Autobus tenkrát ještě nejezdil a o elektrické energii se nikomu ani nesnilo. „V Koutech" se sice na přelomu devatenáctého a dvacátého století už nesvítilo loučemi, ale petrolejka o mnoho více světla nedávala.
Už v polovině srpna toho roku léta Páně 1900 zmizely „V Koutech" z polí mandlíky. Ba i ovesné splašky, které se svážely jako poslední, byly ve stodolách. Takový už byl v tomto kraji zvyk, že každý pořádný sedlák měl o zlatokorunské pouti, která se slavila 15. srpna na svátek Nanebevzetí Panny Marie úrodu již pod střechou. Ze stodol se začaly nesměle ozývat první tepy, orala se strniště a pole se připravovala k setí ozimů. Brambory, krmná řepa - burina a zelné hlávky byly středem pozornosti každého sedláka.
Celičký rok žily „Kouty" pracovním ruchem od časného rána do pozdního večera. V neděli však, jako každý sedmý den v týdnu se vesničané vypravili za slovem Božím. Po generace tak dodržovali slova Písma: „Den sváteční světiti budeš". Ponejvíce se na mši svatou chodilo do zlatokorunského kláštera. Pod klenbou starobylé Gotické svatyně poklekali vedle sebe sedláci z celého okolí, aby se pak po pobožnosti setkávali v hospodě U Šestáků nebo U Dundrů a sdělovali si novinky. Z Opalic a Rančic to však měli blíže do Kamenného Újezda, kam celé Kouty farností patřily.
Po návratu z kostela domů, po nedělním obědě a chvilce oddechu začali se mužští nejen ze Záluží, ale i okolních vesnic trousit do hospody „U Mrázů" na partičku karet či kuželky. Mrázova hospoda nebyla veliká. Patřilo k ní malé hospodářství se stodůlkou a maštalí vedle které se táhl kuželník. Ze dvora se vcházelo do „šenkovny", přes ní do malé kuchyňky a dále do sálu - vlastně jen rozměrnější světnice, kde se však odbývaly všechny místní plesy a o dožínkách či posvíceních taneční zábavy. Nedělní odpoledne většinou začínalo kuželkami, navečer byl zasvěcen kartám. Někteří hráli o haléře, jiní o krejcary, podle toho jak byl kdo movitý či nakolik holdoval karbanu.
Také tu poslední srpnovou neděli se odpoledne v zálužské hospodě hrály kuželky a mastily karty. Schylovalo se už k večeru, když z návsi dolehl do šenkovny hlas zvonku ze zvoničky a v zápětí výkřik: „Hoří: lidičky hoří!" Vesničané vybíhali ze stavení, z hospody vyběhli i kuželkáři a karbaníci. Všichni starostlivým zrakem pohlíželi na střechy stavení, aby zjistili, kde se usadil „červený kohout". Brzy nato se ozvalo: ,.V Třísově hoří!" Všichni houfně utíkali za vesnici, na kopeček k malé mohyle pod níž byli pohřbeni vojáci, oběti prusko - rakouské války v roce 1866. Odtud, z Bedlánova pole se dalo obhlédnout široké okolí, od Kamenného Újezda až k vesnicím na úpatí Kleti, na druhém břehu Vltavy. Co však lidé uviděli, z toho nebyli příliš moudří. Nad Třísovem se sice vznášel hustý bílý dým, kterým občas probleskovaly ohnivé jazyky. Ale stavení ve kterém hoří, nedokázal nikdo určit. Všichni jen bezmocně přihlíželi otřesnému divadlu. Do Třísova, i kdyby šli v Koští přes Vltavu by dříve jak za hodinu nedoběhli...
Hned druhý den navečer se tam však vypravila zálužská omladina, aby se dozvěděli od očitých svědků co se v neděli stalo. A dozvěděli se: u Štabrňáků shořel stoh nevymlácené slámy a od něho chytila i stodola. Lidé sice obětavě nosili v putýnkách a vědrech vodu od studní i z obecního rybníčka k požářišti, ale jejich snažení se nesetkalo s úspěchem. Naopak se potvrdilo, že oheň je dobrý sluha, ale zlý pán. Požár si počínal jako divý. Lačně přeskakovaly plameny po celém stohu a žhavé oharky létaly jako košťata o svatojakubské noci. Začala hořet i stodola plná ještě nevymláceného obilí. Také ona lehla popelem. Ještě že se podařilo zachránit obytné stavení, maštale a kolnu.
Neveselé posezení bylo večer u zálužské zvoničky. Mezi místní přišli i lidé z Čertyně, Chlumce a Štěkře. Všichni neustále vzpomínali na včerejší strašné divadlo. Uvažovali, co by dělali, kdyby je postihlo takové neštěstí jako Štabniákovi. Ohně se lidi na venkově vždycky bili víc než čert kříže. Věděli, že jakmile ztratí střechu nad hlavou, nezbývalo chudším často než se sebrat a jít světem jako tuláci bez domova.
,.Raději na to nemyslet“, obrátil se zálužský Mojžíš (Zalabec) k Moučkovi (Houška) z Čertyně. „Dneska oni, zítra my“, dodal rozšafně štěkerský Draxler (Dítko). Všichni si totiž byli vědomi. že putýnkami s vodou požár neuhasí. Najednou se ozval radostický Klíma (Hlásek). Rozvážně vyndal z úst fajfku a povídá: .,Nechtěl bych to zakřiknout, ale čím déle o tom přemýšlím, tím více se mi zdá, že bychom si měli založit hasičský spolek". Přidal se i zálužský Šmejkal (Korčák): .,Naši předkové i mnozí současníci přišli o mnoho", dodal s lítostí v hlase. “Ve Zlaté Koruně ten spolek mají již tři roky. Ve Velešíně dokonce odroku 1877 – tedy 23 let. Ostatně městské hasiče mají v Krumlově už od roku 1866“ uvedl nakonec. „To není zcestná myšlenka", přidal se Mojžíš (Mertl) z Chlumce. Jan Kalkuš ze Štěkře slíbil, že se v Krumlově zeptá, jak se takový spolek zakládá.
Léto stále ještě ukazovalo svou milou sluneční tvář. Břízy, spolu s jilmy a kaštany zlatily své listy a svítily jimi do dáli. Kouzelnými barvami se představovaly široko daleko keře, a modravé lesy se koupaly v zářivé lázni. Kouty prožívaly jedno z nejkrásnějších období roku.
Zálužského hospodského Františka Mráze. který při živnosti ještě sedlačil, si v obci považovali. Byl také obecním písařem, tedy osobností na veřejnosti váženou. Když se dozvěděl o večerním sezení u zvoničky, sedl a sepsal oběžník, který zval všechny mužské z okolních vesnic na neděli odpoledne do zálužské hospody, kde bude jednáno o založení hasičského spolku, který by sloužil ochraně a prospěchu všem lidem v okolí.
V neděli odpoledne to v zálužské hospodě hlučelo jako v Lípě. Každá židle v sále i lavice v šenkovně byla obsazena. Na které se nedostalo, postávali kolem zdí. Takovou událost zálužský hostinec ještě nezažil. Jak také, když hasiči budou ve vsi a celých Koutech prvním spolkem. O třetí hodině odpolední se zvedl ze židle čertyňský Pavel Dršťka (Staněk) a požádal sousedy o ztišení. „Sousedé. moje řeč nebude dlohá", začal. ,.Jak jsme tu, měli bychom se shodnout na založení hasičského spolku", dodal. A selské hlavy kývaly na znamení souhlasu. ,.Bylo by však málo kdybychom se k tak ludumilné činnosti jen přihlásili. My se jí musíme se vším důrazem chopit a přivést ji ke zdárnému cíli“, končil. Shromáždění zatleskalo. Taková slova slyšeli lidé rádi, vyjadřovala jejich mínění. .,1 kdyby se nám stavěly do cesty překážky“, vykřikl Bartoloměj Klíma (Hlásek) z Radostic.
Krnínský Fráňa dal hlasovat. Všichni přítomní souhlasili s tím, aby v obci Opalice, jejímiž osadami byly Radostice, Krním, Chlumec, Štěkře, Čertyně a Záluží byl založen hasičský sbor, který bude mít sídlo v Záluží. Stalo se tak památného dne 7. září 1900 na den svatého Melichara v zálužské hospodě U Mrázů.
Prvním starostou nově založeného hasičského sboru v Záleží byl jednohlasně zvolen Bartoloměj KLÍMA (Hlásek) z Radostic, velitelem Pavel DRŠKA (Staněk) z Čertyně a jednatelem zálužský hospodský František MRÁZ.
Zvoleni byli i další funkcionáři:
Podvelitel: MOJŽÍŠ František, po chalupě Mertl, z Chlumce
Pokladník: DRŠKA Jan, po chalupě Těžín, z Čertyně
Dozorce nářadí: BÜGER Jan, po chalupě Drška, z Čertyně
Náhradník výboru: MOUČKA František, po chalupě Bartoš, z Čertyně
Revizor účtů: PEČENKA Tomáš, po chalupě Korba, z Čertyně
Člen: ŘÍČÁŘ Jan, po chalupě Sedlák, z Pozděrazi
Člen: PEČENKA Matěj, po chalupě Kouba, z Čertyně
Člen: MOUČKA Jan, po chalupě Houška, z Červené
Člen: ŠMEJKAL Matěj, po chalupě Syrový, ze Záluží
Člen: KIBUS Matěj z Čertyně
Člen: HALÁČEK Bartoloměj z Čertyně
Ne všichni a ze všech osad v Koutech se hned přihlásili do nově založeného hasičského spolku. Někteří váhali, jiní se tvářili nedůvěřivě, další čekali na přímé oslovení... Proto prvenství patří čtrnácti .,Kouťákům", kteří již onoho památného 7. září 1900 na schůzce v Mrázově hospodě ustavili Dobrovolný hasičsky sbor v Záluží.
Když se za rok - 1901 - o vánocích sešli na svátek svatého Štěpána hasiči v zálužské hospodě na své první „valné hromadě", bilancovali pracovní i organizační úspěchy svého sboru. Mohli se již pochlubit i úspěšným hasebním zásahem u Podhradských v Třísově, kde pomohli zdolávat požár kůlny a stodoly po zásahu bleskem.
Během toho roku se také přihlásili další členové, kteří pochopili prospěšnost Dobrovolného hasičského sboru v boji proti ohni, který byl vždy nejnebezpečnějším nepřítelem, kterého tehdejší obyvatelé znali. Stavení byla pokryta došky, mnohé budovy byly dřevěné. Svítilo se loučemi, v nejlepším případě svíčkami či petrolejem.
Dalších sedm přihlášených bylo dnem 1. ledna 1901 přijato za řádné členy a tak počet zálužských hasičů vzrostl na 21. Posměváčkové potom říkali, že je jich jako v kartách, když se hraje „oko bere".
Byli to: MRÁZ Tomáš, po chalupě Mráz, ze Záluží
IŠKA Martin, po chalupě Bedlán, ze Záluží
MAŠEK František, po chalupě Mašek, z Chlumce
CÁBA Tomáš, po chalupě Šenkýř, ze Záluží
KALKUŠ František, po chalupě Kramář, ze Záluží
ŘIČÁŘ František, z Kosova
ŠMEJKAL Jan, po chalupě Korčák, ze Záluží
Válečná linie ochromila na plné čtyři roky jakýkoli rozmach společenského a tedy i spolkového života. I hasičského hnutí. Místo aby se členská základna rozšiřovala, členů ubývalo, neboť byli povoláváni do rakousko uherské armády.
Muži - tedy i hasiči odcházeli na frontu, odkud se mnozí již nevrátili. Jen ze samotného Záluží padlo na bojištích 10 občanů. Jména vojáků padlých na frontách ve jménu „světové spravedlnosti", jsou dodnes zvěčněna na pomníku v Kamenném Újezdě. Své padlé tam má zaznamenány i Čertyně, Štěkře, Záluží, Chlumec, Krnín, Kosov, Radostice, Opalice, Rančice i Radostice.