Vítej

EVŽEN ONĚGIN

Tento román psaný ve verších popisuje Evžena Oněgina, jako představitele petrohradské mládeže, který je již znuděn stylem života svým a svých vrstevníků. Už se mu nelíbí stálé oslavy, krátké milostné vztahy, povrchní život.

Oněgin odjíždí z Petrohradu na venkov, aby převzal dědictví po svém zemřelém strýci. Zde se setkává s básníkem a věčným snílkem Vladimírem Lenským, s kterým se spřátelí. Prostřednictvím Lenského se seznamuje se státkářkou Larinovou, která má dvě dcery, starší Olgu, jež je snoubenka Lenského a Taťánu. Taťána, jež Puškin přisuzuje ty nejkrásnější ženské vlastnosti, ušlechtilost a opravdový cit, se do Evžena Oněgina zamiluje a posílá mu dlouhý veršovaný dopis plný lásky. Evžen ji však odmítá.

Evžen jde společně s Lenským na oslavu k vdově Larinové, kde se znovu setkává s Taťánou. Ta je velice nervozní, čehož si všimne Evžen a nelíbí se mu to. Evžen začne flirtovat s Olgou, které to nevadí. Avšak všimne si toho zamilovaný a žárlivý Lenský, který se rozčílí a vyzve Oněgina na souboj. Oněgin vyhrává a zabije Lenského.

Evžen se rozhodne odjet a začne cestovat po Rusku. V té době se stařičká vdova Larinová rozhodne po tom všem neštěstí odvézt Taťánu do Petrohradu, aby zde nalezla ženicha. Prostý půvab Taťány přivábí ve společnosti pozornost váženého generála, za kterého se nakonec vdá.

Po třech letech se po dlouhých cestách vrací do Petrohradu Evžen Oněgin jenž se rozhodne zúčastnit plesu jenž je pořádán a na který byl pozván. Tam se setkává s Taťánou, hrdou a krásnou kněžnou a zamiluje se do ní. Stejně jako před lety ona mu, posílá ji teď také on dopis. Avšak Taťána, i když Oněgina stále miluje, ho odmítá a zůstává věrná svému manželovi.

Puškinův hrdina Evžen Oněgin ztrácí cestku k plnému a pozitivnímu životu, dokáže jen idealizovat vlastní zbytečnost a slabost. Je plný cynismu a skepse.

Děj se odehrává v Rusku v 18.století.

Hlavní postavy:
Maxim Maxymič – starý vysloužilý voják, otrlý, ale trochu lítostivý, ale vždy duchapřítomný
G.A.Pečorin – smělý, ale znuděný mladý člověk,který nebere nic vážně a nedovede ani opravdově milovat, protože nechce ztratit svou volnost, svobodu. V jeho charakteru nalézáme protichůdné vlastnosti, např. jednou je velmi odvážný, jindy bojácný.
Bela – mladá, milá, lítostivá a nebojácná divka, která má pevnou vůli a pro lásku dovede i zemřít.
Kazbič - krutý bezohledný zbojník, který nemá slitování.
Mary – veselá milá komtesa, vychovaná ve společnosti. Hrdá a pyšná.
Věra – Pečorinova milenka, kterou Pečorin miluje, Příjemná, milá a důvěřivá dívka.

HRDINA NAŠÍ DOBY

Děj:
Bohatí se baví a chudí strádají. Pečorin navštěvuje šlechtické rodiny, ale nějak se nemůže dostat z nudy.
M.Maxymič vypravuje o Pečorinovi, kterého poznal osobně. Pečorin je mladý muž, ale znuděný všedním životem. Zamiluje se do dívky Bely, kterou získává výměnou za koně. I Bela ho miluje, ale i tato láska začíná Pečorina nudit. Do Bely se zamilovává i Kazbič a rozhodne se dívku unést. Podaří se mu to. Pečorin se je snaží chytit, Kazbič ale vyhrožuje, že dívku zabije. Posléze to opravdu udělá. Pečorin se všednost a nudu snaží zahnat lovem. Při druhém setkání Pečorina a M.Maximyče je Maximyč odbyt chladně a na otázku, jak se Pečorinovi vedlo, ukázal mu Pečorin jen svůj deník. V něm popisuje příhodu, která se stala na ostrově, kde byl Pečorin ubytován. Setkal se tu se svou starou láskou Věrou a poznal tu Mary. Miloval obě. Z Mary si zpočátku tropil jen samé žerty. Když Pečorin odjel za Věrou, uvědomil si svou lásku k Mary. Jednou se s Mary pohádal a odjel do hor. Tam náhodou zaslechl rozhovor důstojníků, kteří ho chtěli vyzvat na souboj. Když se naposledy setkal s Mary, řekl jí, že ji už nemiluje a domluvil si schůzku s Věrou. Při cestě do pokoje Mary byl chycen a aby nějak zamaskoval ostudu, vyzval svého přítele Grušnického na souboj. Souboj vyhrál a Grušnický umřel. Dostal dopis od Věry, ve kterém se s ním dívka loučí. V tu dobu už byla dívka mrtva. Teprve nyní si uvědomil, jak Věru miloval. Pečorin je přeřazen na jinou pevnost.
Deník vyšel po Pečorinovi smrti.

IVANHOE

Historický román skotského romantika (1819). Děj Ivanhoea se odehrává ve střední Anglii na sklonku 12. století, v době, kdy se král Richard Lví srdce vracel z křížové výpravy a ze zajetí do vlasti, spravované jeho intrikánským bratrem Janem, v níž vzrostla moc jednotlivých normanských šlechticů, kteří terorizovali lid a pošlapávali práva staré saské šlechty. Rozvíjí se ve dvou liniích: základem první je konflikt dvou kultur - normanské, rytířské (jejímiž představiteli jsou templář Bois-Guilbert, baron Front-de-Boeuf a Philip de Malvoisin a dvořané Fitzurse a de Bracy) a saské (již představuje odumírající rodová šlechta Athelstane z Coningsburghu a Cerdic z Rotherwoodu), zápletku druhé vytvářejí dva překrývající se milostné trojúhelníky (Ivanhoe - Cedricova schovanka, bohatá dědička Rowena - židovka Rebeka; Bois-Guilbert - Rebeka - Ivanhoe). První konflikt - nastíněn v rozsáhlé epizodě turnaje v Ashby - vrcholí v dramatickém obléhání hradu Torquilstone, kdy jej řeší přímá účast lidu (symbolizovaného postavami pasáků vepřů Gurtha, šaška Wamby a vůdce lučištníků Locksleyho = Robina Hooda), který jedná v souladu se skutečnými zájmy státu (reprezentovanými králem, převlečeným za rytíře Černého lenocha - Le Noin Faineant) a jehož zásluhou je spiknutí prince Jana zmařeno. Druhý konflikt získává ústřední význam v závěru románu, kdy se posouvá od dílčích konfrontací aktivních a pasivních postav (Rebeka, templář a Ivanhoe, Rowena) na obléhaném Torquilstonu do obecně lidské podoby (odsouzení Rebeky jako čarodějnice v templářském preceptoriu a "boží soud", prokazující její nevinu). Každá ze 44 kapitol je uvozena motem (úryvky zvláště z anglické poezie a dramat od Chaucera výše), někdy i vymyšleným ("Stará tragédie" aj.). Vydání z roku 1819 předchází předmluva ve formě mystifikujícího dedikačního dopisu antikváři, důstojnému panu Dr. Suchopárovi (DryasDust), zdůvodňující především výběr tématu z anglických dějin a způsob jeho zpracování. K vydání z roku 1930 je připojen úvod, týkající se historie zdrojů a morální problematiky Ivanhoea.

CHRÁM MATKY BOŽÍ V PAŘÍŽI

Celý příběh začíná v roce 1482 v Paříži. Na náměstí Gréve se tísnila spouta lidí, jak by taky ne, když byl svátek všech bláznů. Na náměstí předvádí skupina herců novou hru od dramatika Petra Gringoira. Ale lid mu nevěnuje pozornost, mnohem více je zaujme mladičká cikánská tanečnice, která se, jak se později dovídáme, jmenuje Esmeralda. A také je zajímá volba krále bláznů. Tím se nedobrovolně stává Quasimodo, jednooký a hrbatý zvoník od Matky boží. Lid ho přestrojí za krále a na ramenou ho nosí po náměstí. V tom ale přijede arcijáhen Klaudius Frollo, z Quasimoda strhá posměšné odznaky královské moci a nařídí mu, at se vrátí do chrámu. Quasimodo ho poslechne. Dozvídáme se, že to Klaudius Frollo se ujal Quasimoda když byl jako nemluvě odložený v chrámu a nikdo ho nechtěl. Proto také Quasimodo Frolla bezmězně miluje a udělal by pro něj vše, co by si Klaudius přál. Frollo na náměstí spatřil Esmeraldu a na první pohled se do ni zamiloval. I když on byl už v pokročilém věku a Esmeralda dívka sotva sedmnáctiletá. Nařídí tedy Quasimodovi aby ji v noci unesl. Ten se o to pokusí, ale jeho snaha je zmařena. Petr Gringoire se ji snaží osvobodit, ale Quasimodo ho přemůže, za to Phoebus, velitel královských lučištníků je úspěšnější. Esmeraldu osvobodí a Quasimoda zajme. A jak jinak, Esmeralda se do něj zamiluje. Quasimodo je veřejně zbičován a posléze na dvě hodiny vystaven na pranýři. Lidé po něm hází rajčata a vše možné a jediná Esmeralda se smiluje a dá mu napít. Dalo by se říci, že toto je jeden z nejdůležitějších momentů celé knihy. Phoebus má sice snoubenku, ale to mu nebrání sjednat si dostaveníčko s Esmeraldou. Jsou ale sledováni žárlivým Klaudiem Frollem, který v nestřeženém okamžiku vyskočí z úkrytu, Phoeba probodne a ihned zmizí. Z vraždy je obviněna Esmeralda, která po úporném mučení svou vinu přiznává. Když je vezena na popraviště, uvidí Phoeba s jeho snoubenkou, jak popravě přihlíží. Phoebuse totiž šarlatáni zachránili, ale ten nehnul ani prstem aby Esmeraldu zachránil. Když už mám Esmeralda oprátku na krku a zbývají jí poslední okamžiky života, zachrání jí Quasimodo který nezapomněl na její velkorysé gesto tenkrát na pranýři. V chrámu má každý zločinec azyl a tak tam Esmeraldu ukryje. Teď nastává pasáž knihy ve které se Esmeralda postupně sbližuje s Quasimodem. A Klaudius Frollo se v dlouhých monolozích sžírá láskou k mladé cikánce. Petr Gringoire byl jednou večer přepaden zloději, kteří do dovedli ke svému králi.
Bud mohl zemřít anebo kdyby ho nějaká žena chtěla za muže, tak se mohl stát zlodějem. V poslední chvíli ho zachrání Esmeralda a podle zlodějských zákonů se stává na dva roky jeho ženou. Ale to se stalo dlouho před Esmeraldinou „popravou“. To on zorganizuje útok na chrám, aby zachránili Esmeraldu. To ale Quasimodo neví a jejich útok odrazí. Esmeralda je ale léčkou vylákána z chrámu ven Klaudiem Frollem. Buď si ho má vzít, nebo zemře. Esmeralda volí smrt. Než dojde pro popravčího dá Esmeraldu hlídat jedné kajícnici, která cikány nesnáší neboť jí ukradli před mnoha lety její dcerušku. Ano, to Esmeralda je její dcera. Kajícnice ji ukryje ve své kobce, ale když přijede stráž a Esmeralda uslyší Phoebův hlas, vykoukne a její osud je zpečetěn. Esmeraldu i s matkou vytáhnou z kobky ven. Matka svou dceru brání, ale jeden voják ji prudce odstrčí, ona padne hlavou na kámen a zemře. Esmeraldu bez okolků pověsí hned na prvním domě. Její smrtelný zápas sleduje Klaudius i Quasimodo z ochozů Chrámu Matky Boží. Když bylo vidět, že Esmeralda svůj boj prohrála, propukl Klaudius v ďábelský smích. Quasimodo k němu zezadu přikročil a svrhl ho dolů. Zabil svou druhou nejdražší bytost. Poté prý Quasimodo zmizel a už ho nikdo neviděl. „ Jednou, když přišli do sklepení v Montfauconu vyhledat kostru zavražděného Oloviera Daňka, nalezli dvě kostry kostry, které podivným způsobem objímali jedna druhou. Jedna byla kostra ženy, měla na sobě cáry šatů a zlomený vaz. Druhá kostra, která ji držela v těsném objetí byla kostra muže. Měl pokřivenou páteř a jednu nohu kratší. Neměla zlomený vaz a bylo tedy jasné, že se nejedná o kostru oběšence. Muž, jemuž kostra patřila sem tedy přišel umřít. Když ho chtěli odtrhnout od kostry, již objímal, rozpadl se v prach.