Opuštěná lavička
Přišla zima. Jak dlouho už jí vyhledávala. Čekala na první mrazíky... Na první sníh a na vánoce, na další vánoce. Jak jen milovala vánoce,ale né jen pro ty dárky,ale taky proto,že u nich doma vždy o vánocích vládla tak skvělá atmosféta. Když zasedly ke stolu povečečeli..připily si z krásných pohárů. Když si rozbalily všechny dárky většinou se u televize jedlo cukroví... Jinde třeba poslouchají koledy nebo si jen rovnou zpívají. Její rodina,ale ne. Nevadilo jí to...přesto byla tomu všemu ráda i tomu,že jako rodina seděli u televize a dívali se na nějaký krásný film nebo pohádku...podle toho co zrovna dávali.....A pak už spát...nechodily na půlnoční..byly jen jednou...dvakrát. Jinak ne. další den ještě nějaké to radování z dárků a pak zase vracení se do normálního světa. Po vánocích přijde nový rok. Za tímhle rokem tečka...konec papíru. S dalším rokem nový papír a nové věty. Copak si asi dá za předsevzetí do nového roku? Vůbec neví...chtěla by být lepší ale dokáže to splnit? Neví..radši ani nemyslet. Čtrnáctý únor. Valentýn. Svátek všech zamilovaných lidí...Ten den si šťastné páry dávají dárky....šťastně se na sebe usmívají a padne plno polibků...Ona je však mimo,jí se to netýká...je sama Někdy jí to až trhá srdce,ale pořád věří,že se to jednou změní,že jednou bude taky tak šťastná. Že taky bude se svým milovaným slavit valentýna. Až doteťka šla. Chodila po parku....všude sníh a ticho...nikdo tu nebyl...nikdo ji neviděl. A ona viděla jen stromy. Plno stromů,kopců a pár laviček...všechno pokryté sněhem. Ještě více obličej zabořila do teplé šály. Ruce jí zábly i když je měla schované v kapsách bundy. Palce u nohou měla také pěkně zmrzlé,ale snažila se to nevnímat.Jak dlouho už šla? ani neví...nohy jí nesly křížem krážem až sem. K jedné skoro opuštěné lavičce. Byla pokryta jen malou vrstvou sněhu...kolem ní bylo plno stromů, které ji skoro celou zakrývaly. A přece tam byla... i když trochu schátralá, byla tam pořád. Rukávem z ní smetla sníh a sedla si. Jak ráda by tu seděla s někým, kdo by jí opravdu rozuměl...s někým s kým by si mohla pořádně popovídat. Kdo by se jí nesmál...kdo by jí měl rád. Ne nebyl tu nikdo takový. Často si přesstavuej jak tu sní někdo je....jak s ní mluví...poslouchá ji. Představy jí však nijak nepomůžou...Vstala. Rozhlédla se kolem sebe a zahlédla nedaleký kostelík...Bylo už celkem pozdě. měla by jít domů dřív než se setmí. Nechtělo se jí. Tady byl takový klid...bylo tu tak krásně. Vzdychla..ještě jednou se podívala na tu lavičku a otočila se k odchodu. Šla klidně..pomalu...v hlavě jí vířily různé myšlenky. Když vyšla z parku pořádně se nadechla a skoro hrdě prošla kolem starého pána co šel proti ní. Neměla by se pořád trápit...musí brát život takový jaký je. Ať je to jak chce musí to tak brát. Přidala trochu do kroku. Domů došla už skoro za tmy. Vyzula si boty od sněhu. Svlékla si bundu ...ještě šálu. Tichý pozdrav rodičů a už byla v dětském pokoji. Trochu se rozhlédla a zamířila zase do kuchyně. Postavila vodu na čaj, vybrala si lesní směs. Pak už jen zalila horkou vodou a šla do pokoje. sáhla po rozečtené knížce, lehla si na postel a začala číst. Cítila se fajn. Né jako před tím než šla ven...cítila se volnější...neměla už tak moc zaplněnou hlavu. Všechno jí připadalo snažší. Vánoce, Nový rok, Valentýn...to vše bylo ještě před ní... Těšila se na to všechno a zároveň se toho bála. Ale už míň než před tím. Tohle potřebovala, nabrala novou víru že to vše bude fajn. Nabrala novou sílu to vše překonat. Ještě naposled si vzpoměla na opuštěnou lavičku, která jí taky hodně pomohla a konečně se pořádně začetla do děje knihy. Její opuštěná lavička...její jediná útěcha. To co jí pomůže překonat vše zlé co ji čeká a nemine. Ale teď už má aspoň to. Teď už není tak úplně sama.