Červenec
Byl červenec- prázdniny. Byla jsem se vykoupat v lomu u pískovny, slunce svítilo a čekalo mě tam překvapení. Seděl tam kluk, kterého jsem v životě neviděla. Nevšímal si mě až když jsem skočila do vody, zvedl svoje smutné oči a sledoval každý můj pohyb. Když jsem vylezla z vody, přišel ke mně a povídá:"Ty plaveš závodně?" "Ne.", odpovídám a začínám si ho prohlížet. Moc pěknou postavu měl - asi 185 cm, široká ramena naznačovala,že závodně plave on. Bílé tričko bez rukávů odkrývalo bezvadné svalnaté ruce. Modré oči na mě hleděli z pod černých kudrnatých vlasů. "Já jsem Robert." představil se a natáhl ruku. "Já jsem martina", pokračovala jsem v oblékání. Když se chystám domů slyším za sebou: "Přijdeš ještě někdy?" A skáče do vody. Skočil šipku a mě bylo jasné,že to nedopadne dobře, protože tam kam skočil je nejmělčí místo v celém lomu,ale to on nevěděl. Dlouho nevyplaval tak jsem v oblečení skočila za ním a vytáhla ho. Byl na nej hrozný pohled. Z tváře se mu ztratila všechna červeň s jakou semnou mluvil, ruce měl nějaké divné. Zkusila jsem plna odhodlání první pomoc. Když otevřel oči, vydechl jenom: "To jsi Ty martino?" Když jsem přřisvědčila začal naříkat,že ho bolí hlava a obě ruce. Doběhla jsem do hájovny a za půl hodiny tam byla sanitka. Odvezla ho. Mě doktor řekl,že jsem se zachovala statečně,ale co bude s Robertem mi neřekl. Celý červenec jsem nedostala zprávu. Až jednou jsem to nevydržela a běžela jsem na autobus, který směroval do města. V nemocnici mě k němu pustili. jeho modré oči se na mě ani nepodívaly a řekl: "Doktore už jste poslal Martině vzkaz?" Já jsem se zeptala: "A jaký vzkaz, můžeš mi ho předat ústně?" Otočil hlavu a na tváři se mu rohostil krásný úsměv."Čekal jsem Tě. Mám zlomené obě ruce, po nárazu asi bude po plavání." "To nevadí, to se spraví,ale u nás se pěstují koně, mohl bysto zkusit." Mluvili jsme spolu a při odhochu se mě zeptal: "Ty jsi mi dala umělé dýchání?" "Nó, proč né?" "Tak teď si představ,že jsem utonulý a dej mi ho znovu", zaškemral hlasem 5-letého kluka. zasmála jsem se. "To si musím představovat,že jsi utonulý?" A už ode mě dostal takovou pusu, že se nezmohl ani na slovo. Když ho pustily, začali jsme spolu chodit a trénovat na koních. Jednou jsem řekla ať zkusí jet sám. A on jel, jenže kůň se splašil a vletěli do lesa. Zabili se oba. Teď stojím u toho stromu se svým snubním prstýnkem a pláču, protože není od něho, že jsem vina jeho smrtí. Můj manžel je sice chápavý a hodný,ale nikdy spolu nezažijeme tolik krásy jako s Robertem. Přes slzy nevidím. Je to už pět let co se to stalo. Kytička lesních jahod mu už nevrátí červeň do tváří a mě bude trahat svědomí. Byl zrovna měsíc prázdnin - červenec.