6.Kapitola
Cornelia nemohla uvěřit svým uším. Stála na chodbě jejich patrového bytu, vyšňořená na večírek, a její matka jí právě oznámila, že nikam nepůjde. "Na to zapomeň, mladá dámo," pravila stroze a přísně si Cornelii měřila zpoza svých příliš velkých brýlí. "Dneska večer zůstaneš doma. Přinejmenším dokud si neuklidíš pokoj!" Obě dvě nakoukly do Corneliiny ložnice. No dobrá, i Cornelia musela uznat, že to tam vypadá jako v chlívku. Na podlaze se válelo několik svetrů - tak, jak je tu pohodila, když se ráno nemohla rozhodnout, co si vezme na sebe. Pod neustlanou postelí ležela plyšová zvířata a pod oknem vedle několika převrhnutých bruslařských trofejí byly pohozené brusle. No jo, povzdychla si v duchu Cornelia. Jenže mně to takhle vyhovuje. Jsem prostě brdelář, s tím nic nenadělám. Ne že by takové vysvětlení mělo šanci u její přísné matky. A tak Cornelia začala raději vyjednávat. "No tak, mami!" žadonila. "Udělám to zítra." "A proč to nemůžeš udělat teď hned?" namítla matka, našpulila pusu a tázavě pohlédla na svou dceru. Přestože se to v Cornelii doslova vařilo, matně si uvědomovala, jak moc si jsou s matkou podobné. Obě nasupeně krabatily čelo na srdcovitém obličeji, obě stejně tvrdohlavě špulily rty, obě měli dlouhé kostnaté paže neústupně skřížené na prsou. To Cornelii rozzuřilo ještě víc. "já se nenechám vydírat!" zavrčela. "Jak myslíš, Cornelie," odvětila její matka chladně. Otočila se k ní zády a zamířila po schodech dolů do rozlehlého obývacího pokoje s vysokým stropem. "Ať se ti to líbí nebo ne, ty jsi ta, kdo má co ztratit." Jenom jediná věc na světě by mě mohla ještě naštvat, pomyslela si Cornelia. "Bezva!" ozval se jí za zády pištivý hlásek. Ona, dodala v duchu a otočila se na svou sestru Lilian. Bylo jí šest let a poslední dobou lezla Cornelii hrozně na nervy. "Vypadá to, že dneska večer zůstaneme všichni spolu doma, viď, ségro?" poznamenala Lilian a škodolibě se na Cornelii ušklíbla.
"Buď zticha, ty malá drzá ropucho!" odsekla Cornelia a naštvaně zamířila ke svému pokoji. Schválně dupala, co to šlo, ale na kvalitním orientálním koberci stejně nebylo nic slyšet. "Proč se nemůžou pokoje uklízet sami?" zasténala. Prásk! Cornelia vyděšeně ucukla. Dveře ložnice se jí samy zabouchly přímo před nosem. Prudce se otočila, a spatřila Lilian, jak hopká dolů ze schodů a při tom si hraje na žabku. "Kuáák, kuáák, kuáák," zakvákala při každém skoku. Cornelia se zamračila. Pokud je Lilian na schodech, znamená to, že neproklouzla do pokoje své starší sestry a nezamkla se tam. Ale kdo tedy? Přistoupila ke dveřím a vzala za mosaznou kliku. Zalomcovala s ní nahoru a dolů, ale dveře nepovolily. Fuííííí, fuííííí, fuííííí! Cornelia přitiskla ucho na dveře. Něco se tam dělo, to bylo bez debat. Znělo to, jako by tam vítr proháněl podzimní listí. Cornelia začala propadat panice. Znovu zalomcovala klikou, ale zase nic. Opřela se do dvěří ramenem. "Urrfff." zamručela. "Pitomé dveře. To by mě zajímalo, proč... ááá!" Z ničeho nic se dveře otevřely a Cornelia se málem svalila na zem. Do svého... uklizeného pokoje. Chytila se dveří a vyjeveně se rozhlížela po místnosti. Její svetry byly složené na úhledně ustlané posteli a plyšová zvířata se na ni smála z nadýchaného polštáře. Knížky na stole byly srovnané do komínků, vyleštěné trofeje se třpytily na poličkách a všechny boty stály na rohožce jako vojáci na stráži. Dokonce i třásně na ozdobném koberečku byly pečlivě učesané! "Páni!" vydechla rozzářeně Cornelia. Na nic víc se nezmohla. Zhluboka se nadechla a po špičkách vešla do nablýskaného pokoje. A v tu chvíli se jí na tváři začal vkrádat potutelný úsměv. Nemůžu tomu uvěřit, říkala si v duchu a prstem přejela po naleštěném stole, který ještě před chvilkou tížila vrstva prachu. Stačilo si to jen pomyslet, a ono se to vyplnilo! To, co Irma provádí při zkoušení, je úplná hračka ve srovnání s tím, co poslední dobou dokážu já. Stačí, že si něco přeju, a hned se to stane. Jako v transu přešla ke svému čerstvě uklizenému toaletnímu stolku. Bezmyšlenkovitě zdvihla lesk na rty a kápla si trochu na spodí ret. A teď tohle, přemítala a přitom si zamyšleně mnula rty o sebe. Pak se ale vzpamatovala a sedla si na postel, čímž trochu pomačkala dokonale nažehlenou přikrývku. Co se to se mnou děje? honilo se jí hlavou. Co to všechno znamená? zahlédla svůj odraz v toaletním zrcátku. Tváře měla stejně růžové, jako své nadýchané šaty a oči jí jen zářily. Při pohledu na ty krásné šaty si vzpoměla, čím všechno tohle záhadné uklízení začalo. Její puntičkářská matka si teď určitě myslí, že Cornelia stráví celý večer uklízením svinčíku ve svém pokoji.
Ha! pomyslela si Cornelia a vyskočila z postele. Vím přesně, co to znamená - můžu jít na Halloweenský večírek! Otevřela svůj šatník a vytáhla z něj křiklavě růžovou šálu, která byla - jak jinak - úhledně složená na svém místě. Přehodila si ji přes ramena a vítězoslavně vykráčela z pokoje. Seběhla dolů do obýváku a zamířila si to rovnou ke vchodovým dveřím. "Cornelie!" zahromovala její matka. Jejda! Cornelia si nevšimla, že si její máma hoví v lenošce na druhém konci místnosti. Seděla tam s malou Lilian na klíně a četla si časopis. "kam si myslíš, že jdeš?" "Na večírek," odvětila rozjásaně Cornelia. "Mám uklizeno." S těmi slovy vzala za kliku, zatímco její matka vystřelila z pohovky. "Cornelie?" zavolala výhružně. "Je v tvém vlastním zájmu, aby to byla pravda! Cornelie!" Ale Cornelia se ani neohlédla. Proč taky? Byla to přece pravda. Její pokoj byl skutečně až nezvykle uklizený. Jakmile vyběhla ze dveří, hned na prahu se málem srazila se svým otcem, který se právě vracel z práce. měl na sobě promočený kabát a vypadal trochu unaveně, ale měl očividně dobrou náladu. "Ahoj, tati!" vyjekla Cornelia a hned mu zase zamávala na rozloučenou. Ani se nezastavila, aby jí neujel výtah. "Hej!" zvolal vesele její tatínek. "Přišel jsem o něco?" To už se ale za Cornelií zavírali automatické dveře výtahu. Zmáčkla tlačítko do přízemí a s úlevou se opřela o zrcadlovou stěnu. "Ale, tati," povzdychla si a zavrtěla nevěřícně hlavou. "Jak bys mohl!"