1. Písemnictví ve starověku
8. 11. 2009
Termín starověk označuje v dějepisectví historické období vzniku a rozvoje prvních civilizací na Středním východě, v oblasti Středomoří a v jižní a východní Asii. Časově lze tuto epochu ohraničit koncem pravěku okolo poloviny 4. tisíciletí př. n. l. a počátkem středověku kolem roku 500 n. l. Naproti tomu pojem antika se vztahuje výlučně na řecko-římskou etapu starověku. Rozsáhlejší pojem starověk zahrnuje tedy rovněž toto období dějin lidstva.
Starověké písemnictví vznikalo v letech 3500 př. n. l. až 500 n. l. (za mezník bývá považován roku 476 – rozpad západořímské říše)
Centra kultury – starověká centra kultury:
Mezopotámie, Egypt, Persie, Indie, Čína, hebrejská kultura, starověké Řecko a Řím
Sumer (Mezopotámie)
Mezopotámie se rozprostírala mezi řekami Eufrat a Tigris (dnešní Irák) a byla centrem nejstarších lidských civilizací. V Mezopotámii vznikají první města a obrovské chrámy. Rozvíjí se obchod, začala se zpracovávat měď a je zde vynalezeno kolo. Sumerové sestavili kalendář o dvanácti měsících.
Písmo:
- vynalezli obrázkové písmo, tzv. piktogramy z latinského namalovaný – každý obrázek zastupuje určitou věc – například – lovce, ženu, nádobu.
- z nich se postupně vyvinuly ideogramy – z řeckého idea = myšlenka – zachycují i abstraktní pojmy
- klínové (klínopis) – klínem se tiskly obrázky do hliněných destiček, ty se nechaly na slunci doschnout
Epos o Gilgamešovi – je považován za nejstarší dílo světové literatury
Gilgameš, ze dvou třetin bůh a z jedné člověk. Nutí své poddané k těžké práci na stavbě městských hradeb, ti se v zoufalství obrátí na bohy s prosbou o pomoc. Bohové vyslyší jejich žádost a stvoří polodivokého člověka, aby se s Gilgamešem utkal. Gilgameš však na protivníka nastraží past v podobě krásné ženy, která ho svede. Protivník ztrácí rozum a prochází jakýmsi zkulturněním (učí se jíst..). Nakonec však k zápasu mezi Gilgamešem a jeho protivníkem dojde, ale zápas dopadne nerozhodně a tak oba mezi sebou uzavírají přátelství na život a na smrt. Gilgameš začne mít touhu po slávě a rozhodne se, že chce porazit obra, jež ztělesňuje všechno zlo a také ho porazí. Po vyhrané bitvě se seznamuje s bohyní Ištar, která se do Gilgameše zamiluje, ale Gilgameš její lásku neopětuje a navíc ji vyčte její milence. Ištar se urazí a sešle na ně nebeského býka, který má oba zabít. Ale to se mu nepodaří, býk je poražen a mrtev. Jeho přítel má sen, ve kterém je uveden do podsvětí, ze kterého už není návratu a umírá. Gilgameš cítí smutek a začne cestovat, aby zjistil jak získat nesmrtelnost. Nadějí se pro něho stává rostlina života, tu sice najde, ale poté mu ji sežere had. Gilgamešova pouť končí návratem domů, kde zjišťuje, že člověk se nemůže stát nesmrtelným, ale nesmrtelným ho může udělat dílo, které vykonal – postavené hradby.
Epos = rozsáhlá epická báseň s bohatým dějem, v jehož středu stojí výrazný hrdina a jeho skutky
Chammurapiho zákoník– první právní spisy, které nechal vypracovat a vytesat do kamenné skály král Chammurapi
Egypt
Starověký Egypt se rozkládal v úrodném údolí řeky Nil. Dělil se na Horní Egypt (střední tok Nilu – dostatek meďi, zlata a kamene) a Dolní Egypt (při ústí Nilu do Středozemního moře). Poté se Egypt sjednotil.
V čele stál panovník – faraon – byl uctíván jako bůh.
Písmo:
měli nejprve obrázkové, postupně se obrázky staly symboly a ty se nazývají hieroglyfy (posvátné písmo). Psalo se na papyrusové svitky inkoustem z ořechů. Písmo rozluštil Francouz Champollion za napoleonských válek.
Kniha mrtvých
Obsahuje 200 zaříkadel. Hlavním účel Knihy mrtvých bylo poskytnou mrtvému sbírku zaříkadel, která měla zajistit bezpečný přechod do posmrtného života. V zaklínadlech dominoval kult Usira. Cílem bylo ztotožnění s tímto bohem, protože právě Usir rozhodoval o posmrtnému životu. Texty poskytují cenné rady o tom, kdy a kam mají být umístěny amulety při mumifikaci, vyjadřují představu Egypťanů o posmrtném životě. Nejdůležitější kapitolou Knihy mrtvých je asi kapitola , která popisuje závěrečný soud mrtvého před Usirem.
Vlastní životopis Sinuhetův– autobiografické vypravovaní, které v polovině 20. století zpracoval finský prozaik Mika Walt ari v knize Egypťan Sinuhet
Indie
V Indii patřilo k nejvíce osídleným oblastem povodí řek Indus a Ganga (3000–2000 př. n. l.). Památky byly spjaty s náboženstvím, uctíváním bohů. Forma existence lidské bytosti závisí na tom, jak jednala a jak se chovala v životech předchozích (věří na reinkarnaci = převtělování)
Kamasutra - Umění milovat – příručka sexuálního života bohaté městské společnosti
Čínská literatura
Stará Čína se rozprostírala v povodí řek – Žlutá a Velká řeka. Vývoj kultury probíhal bez kontaktů s jinými centry vzdělanosti (kvůli velké vzdálenosti a izolaci od ostatních civilizací). Jejím symbolem je čínská zeď.
Na počátku našeho letopočtu vznikají vrcholná díla čínské lyriky básníků:
Li-Po- miloval volnost a bohémský život.
Tu-fu- psal o válečném utrpení, smyslu života.
Hebrejská literatura
Hebrejské kmeny byly kočovné a v Palestině se začaly usazovat od 13. stol. př. n. l. Kolem roku 1000 př. n. l. se podařilo vytvořit judsko-izraelský stát. Později se jednotný stát rozdělil na Judsko a Izrael. Obě říše byly zničeny Asyřany a Babyloňany. Roku 70. n. l. byli Židé z Palestiny vyhnáni.
Bible
Nejčtenější a nejrozšířenější kniha na světě, soubor textů, pravidel náboženské víry a morálky. Skládá se ze Starého a Nového zákona. Bible je základní knihou dvou světových náboženství (judaismu, křesťanství).
Starý zákon
Obsáhlý soubor textů vznikajících v 1. tisíciletí př. n. l..
Psaný hebrejsky, později aramejsky.
Základní dílo judaismu i křesťanství.
Pět knih Mojžíšových (Tóra):
V knihách Genesis a Exodus (nejznámější knihy Tóry) je vylíčeno stvoření světa a člověka, život prarodičů, Adama a Evy, prvotní hřích, zavraždění Ábela Kainem, potopa světa, zmatení jazyků při stavbě babylonské věže, vznik národů, vyvolení Abraháma za patriarchu Židů, osudy jeho potomků Izáka a Jákoba, zajetí Židů v Egyptě a jejich vyvedení Mojžíšem, dále tóra obsahuje morální , etická a kultovní ustanovení.
Genesis = zrod, počátek
Exodus = vyjíti, odchod Izraelitů do Egypta
Desatero božích přikázání – židé a křesťané považují Desatero za příkazy (přikázání), které Bůh (Hospodin) dal lidem jako směrnici pro způsob života. Podle Starého zákona předal Bůh dvě desky s přikázáními na hoře Sinaj do rukou Mojžíšových. Přikázání jsou v Bibli vyjmenována dvakrát; poprvé v knize Exodus
Nový zákon
Nový zákon je soubor 27 knih, které tvoří druhou část křesťanské Bible. Jejich obsahem je působení a kázání Ježíše z Nazareta a počátky křesťanství jakožto víry v Ježíše Krista. Jednotlivé spisy Nového zákona vznikly zhruba mezi léty 50 a 150 našeho letopočtu, byly napsány řecky
Obsahuje:
Čtyři evangelia (Matoušovo, Markovo, Lukášovo a Janovo) – vyprávějí o životě, umučení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista
Skutky apoštolů (Kristovi žáci, rozvoj křesťanského náboženství)
Listy – 21 epištol = dopisů (autoři Pavel, Jakub, Petr..)
Zjevení Janovo – Apokalypsa (zvěst o jedinečné síle a slávě Ježíše Krista)
Překlady Bible:
Prvním samostatným překladem, dokonce z původních biblických jazyků, byl překlad Nového zákona Jana Blahoslava Nový zákon (přeložen z latiny s přihlédnutím k řeckému textu) a následná Bible kralická (16. století).
Mezi moderní překlady Bible pocházejí z 20. století. Z nich nejvýznamnější je český ekumenický překlad, který začal vycházet v roce 1968, ale celý vyšel až v roce 1979. Vznikl i nový překlad (tzv. překlad 21. století), Bible vydána v roce 2009.
Antická literatura
ANTIKA= označuje období starověkého Řecka a Říma, tj. od počátku 1. tisíciletí př. n. l. do poloviny 1. tisíciletí n. l. (rok 476)
Řecko
Starověké Řecko se rozkládalo na jihu balkánského poloostrova. Rozvíjí se básnictví, vzniká drama.
Homér: básník, pravděpodobně autor nejstarších dochovaných slovesných památek, tradovalo se o něm, že byl slepý
Ilias – líčí válečné střetnutí Řeků a Trójanů, tzv. trojskou válku; název pochází od Tróje: Illion = Trója; časově předchází eposu Odyssea
Epos je věnován téměř desetileté válce, ale děj je omezen na padesát dnů, což je tzv. básnická zkratka. Základním námětem je hněv Achillea, který se kvůli sporům s Agamemnónem neúčastní bojů. Trójané proniknou do řeckého tábora, proto na sebe Patroklos s Achilleovým svolením oblékne jeho zlatou zbroj a pokusí se zahnat trójské vojáky zpět za hradby. Nechá se však příliš unést bojem, dostane se daleko od vlastní armády a je zabit Hektorem. Patroklova smrt roznítí Achillea, který se vrátí zpět do boje, kde se utká s Hektorem a zabije ho. Poté vláčí jeho mrtvolu kolem hradeb, což pobouří bohy i trójské občany. Zeus nařídí Achilleovi, aby mrtvolu vydal. Při dobytí Tróje je později zabit i Achilleus, neboť ho zasáhne jedovatý šíp Paridův do jediného zranitelného místa tj. Achillovy paty. Paris vystřelil šíp z bezpečí vysoké městské hradby, na přímý rozkaz boha Apollóna, který se potřeboval pomstít Achilleovi za jeho urážku. Bůh usměrnil šíp přímo k nechráněné hrdinově patě. Kniha končí postavením pověstného trójského koně.
Odyssea – líčí cestu Odyssea domů z trojské války (deset let bojoval a deset let se vracel domů)
Odysseus si na cestě domů z trójské války rozhněval boha moří a ten se rozhodne mu znemožnit návrat. Odysseus zažívá na své cestě různá dobrodružství a útrapy - bojuje se zuřivou saní, jen o vlásek se dostane ze spárů vodního víru, přelstí kouzelnici a dokonce se dostane i do podsvětí. Nakonec díky pomoci své patronky bohyně Athény po deseti letech bloudění šťastně dorazí domů, ale svůj dům nachází v obležení nápadníků jeho ženy Penelopy, která mu i přes dlouhé odloučení zůstala věrná. Odysseus se jí dá poznat při zvláštní zkoušce, kterou si královna vymyslí aby odradila dotěrné muže. Pouze on jediný totiž dokáže napnout svůj starý luk. Spolu se svým synem nápadníky pozabíjí a ujme se opět vlády.
Sapfó:starořecká básnířka, žila na ostrově Lesbos.
S jejím životem je spojena řada legend. Sapfó vedla dívčí kroužek, který uctíval hudbou a poezií bohyni lásky Afroditu a devět Múz. Do obecného povědomí se Sapfo zapsala upřímnou a citovou náklonností ke členkám svého kroužku, která vyzařuje z dochovaných písní a básní. Jméno básnířčina rodiště (Lesbos) dodnes přežívá v označení ženské homosexuality - lesbická láska. Sapfó pravděpodobně nebyla vyhraněná lesbička což dosvědčuje i fakt, že byla matkou (otec je neznámý, což není neobvyklé).
Z jejího díla se zachovaly pouze zlomky milostných a svatebních písní (česky vycházejí ve výboru Písně z Lesbu). Psala především elegie a hymny.
Elegie = z řečtiny, česky žalozpěv; žánr lyriky, báseň vyjadřující smutek a stesk, např. nad ztrátou blízkého člověka, nad dávno uplynulými krásnými chvílemi, nad ztrátou rodné země.
Hymnus = z řečtiny, česky chvalozpěv; patetická báseň menšího rozsahu inspirovaná nadosobníhi hodnotami (život, víra, láska, vlast, příroda…)
Ezop: je považován za zakladatele bajky; zřejmě žil v 6. století před n.l. (jeho existence není prokázána)
O Ezopově životě toho není příliš známo, narodil se pravděpodobně jako otrok. Po propuštění z otroctví hodně cestoval. Některé zdroje uvádějí, že byl po celý život velmi nemocen. Jiné zdroje uvádějí, že byl mrzák a fyzicky chorý.
Své bajky přednášel ústně. Šlo o krátké prozaické příběhy se stručným dějem, v nichž vystupovala ustálená skupina postav, zvláště zvířata a rostliny, které přebírají lidské vlastnosti a stávají se typem, nositelem konkrétního charakteru. Každá bajka obsahuje na konci většinou didaktické poučení. Ezopova tvorba se stala postupem času známou po celém světě (např. O silném lvu, O pyšném orlu, O chytré lišce aj.).
Teprve ve 3. století před n.l. byly Ezopovy bajky písemně zaznamenány a později zpracovány v římském prostředí do veršované podoby. Na Ezopovu tvorbu navázali pozdější bajkaři jako třeba Jean de La Fontaine nebo Ivan Andrejevič Krylov.
Bajka = krátký literární žánr, prozaický i veršovaný; základem je alegorie = jinotaj; v bajkách zvířata vystupují jako lidé (personifikace = zosobnění) a z jejich jednání vyplyne poučení či kritika chyby; cílem bajky je kritizovat společenské nešvary, působit na lidi a vychovávat je.
Řecké drama:
Ve starověkém Řecku se zrodil nový žánr – drama. Zpočátku mělo náboženský ráz. Drama se vyvinulo z jarních oslav boha vína a veselí Dionýsa, které byly doprovázeny obětováním bohů (nejprve se jednalo o oběti lidské, později zvířecí). Na úpatích svahů vznikala první divadla – amfiteátry. Později se ze sboru vydělil jeden herec, který zaujal ústřední postavení a vedl dialog se sborem.
Tragédie = název z řečtiny, znamená kozlí zpěv;divadelní hra s vážným obsahem, spojování mluveného slova, zpěvu a tance, konflikt – hlavní hrdina se dostává do konfliktu se silami (nadpřirozené bytosti či chorobné vášně – touha po hmotných statcích, penězích apod.), které s ním vedou nerovný boj, hrdina většinou podlehne. Hlavní hrdinové většinou bývají mytologické postavy. O osudech hrdinů rozhoduje bůh.
Tragédie psali: Aischilos, Sofokles, Euripides
Komedie = název z řečtiny, znamená šaškovský zpěv; divadelní hra veselého původu; děj směřuje ke šťastnému konci. Představitelem je Aristofanes.
Aischylos
Aischylos, představitel antické řecké literatury, je prvním světovým dramatikem, který ve svém díle řeší mezilidské otázky. Podle mytických představ určují bohové každému člověku jeho osud, před nímž není úniku. Aischylos řeší nejen konflikty lidí i bohů, ale i rozpory rodové a městské společnosti. Aischylos byl autorem asi 90 tragédií, pouze sedm se jich dochovalo v plném znění.
Orestea :
Oresteův otec se vrací domů z trojské války a na prahu domu je zavražděn svojí ženou a jejím milencem. Jeho syn Orestes dostane za úkol od boha Apolona pomstít otcovu smrt. Tehdy totiž platilo rčení "oko za oko a zub za zub". Orestes zavraždí svoji matku a jejího milence. Bohyně msty ale chce po Orestovi jeho smrt, ten se však utíká schovat k Apolónovi. Konflikt má rozsoudit bohyně Athéna, ta se rozhodne nechat Orestea naživu.
Sofokles
Byl to řecký dramatický básník a kněz. Uvedl na scénu třetího herce.
Antigona : Snad nejznámější řecká tragédie. Zachycuje konflikt mezi ,,proměnlivými´´ zákony vládců a věčnými pravidly morálky
Král Oidipus : Théby trpí za zločiny nevědomky spáchané Oidipem ( vražda otce a incest s matkou). Oidipus se oslepí, aby neviděl následky hrůz, jejichž se dopustil.
Euripides
Zaměřil se na konflikt člověka s člověkem. Byl prvním dramatikem , který na scénu uvedl aktuální problémy athénské společnosti a který dokonale dokázal vykreslit charakter ženských postav.
Médea : nejlepší Euripidésova tragédie, která vypráví pověsti o mytologických plavcích Argonautech usilujících o získání zlatého rouna. Ten, kdo vlastnil zlaté rouno, se stal dědicem krále Kréthea.
Královská dcera Médeia zachrání vůdce Argonautů Iasóna, pomůže mu zmocnit se zlatého rouna a odpluje s ním do Korinu. Zde si však Iáson oblíbí dceru Kreónta Glauku, s níž se má oženit. Médeia připravila krutou pomstu: poslala Gauce svatební rouno a ozdobu do vlasů. Svatební šaty se na nevěstě vznítily, Vlajka uhořela a sní zahynul i její otec. Potom Médeia zavraždila i obě své děti, které měla s Iásonem.
Královská dcera Médeia zachrání vůdce Argonautů Iasóna, pomůže mu zmocnit se zlatého rouna a odpluje s ním do Korinu. Zde si však Iáson oblíbí dceru Kreónta Glauku, s níž se má oženit. Médeia připravila krutou pomstu: poslala Gauce svatební rouno a ozdobu do vlasů. Svatební šaty se na nevěstě vznítily, Vlajka uhořela a sní zahynul i její otec. Potom Médeia zavraždila i obě své děti, které měla s Iásonem.
Aristofanes
Aristofanes, představitel antické řecké literatury, pozvedl řeckou komedii na vysokou úroveň. Komedie Aristofanese připomínají někdy spíše frašky. Ve svém výsměchu se nezastavují před ničím a před nikým. Aristofanes byl zkušeným pozorovatelem lidí své doby.
Římská literatura
Řecko se stává inspirací římské kultury.
Římští básníci:
Ovidius
Nejnadanější autor antické literatury, který trávil poslední léta svého života ve vyhnanství u Černého moře. Jeho poezie je svěží a plná fantazie. Analyzuje milostný cit ve všech jeho podobách, zejména v hravé a rozkošné.
Umění milovat : Básnická sbírka radící ženám,ale i mužům, jak získat lásku a jak ji uchovat.
Rady mužům- Na zubech neměj kaz, ať ti v střevíci nepluje noha, nehty ať nepřečnívají, ať není za nimi špína.
Rady ženám- Otvírej mírně ústa a na obou tvářích měj důlky, nesměj se stále a stále.
Vergilius
Byl to básník. Ve svých dílech propagoval snahy o obrodu římského impéria.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář