Vznik Československé republiky a rok 1918 v Toužimi
Toužim v roce 1918 a vznik Československé republiky
Jiří Schierl
Letošního 28. října jsme si připomněli 100 let od vyhlášení samostatného československého státu, vznik Československé republiky. Tímto aktem byla završena tři staletí trvající snaha o obnovení samostatnosti českých zemí, které se, po neúspěšném stavovském povstání v roce 1618 a po prohrané bitvě na Bílé hoře v roce 1620, staly součástí habsburské monarchie. Čeští vlastenci a národní obrození v 19. století dalo našemu národu novou naději, ale ztracenou samostatnost se tehdy získat nepodařilo, na rozdíl od Maďarů, kteří dosáhli v rámci rakousko-uherského vyrovnání v roce 1867 vzniku Rakousko-Uherska.
Do čela stoupenců samostatnosti českých zemí se na přelomu 19. a 20. století postavil Tomáš Garrigue Masaryk, který se svými nejbližšími spolupracovníky, zejména Edvardem Benešem, vytvořil koncept budoucího samostatného státu a začal připravovat půdu pro vznik samostatného státu. Po vyhlášení I. světové války v roce 1914 se situace v Rakousku-Uhersku zostřila, stoupencům samostatnosti českých zemí hrozil trest smrti za vlastizradu, a tak někteří v čele s Masarykem museli odejít do exilu a domácí odboj přešel do ilegality, kdy vznikl tajný spolek Maffie.
Blížící se porážka zemí Ústředních mocností vytvořila vhodnou příležitost pro vyjednání budoucího státu. Výraznou měrou tomu přispěl i Milan Rastislav Štefánik, francouzský generál, který zorganizoval zahraniční československé vojsko – československé legie, které se postavilo na stranu zemí Dohody.
Postupně se představitele vítězných zemí Dohody podařilo přesvědčit o nutnosti rozbití Rakouska-Uherska a vzniku národních států. Tak mohla být 28. října vyhlášena Československá republika.
Vznik republiky nebyl rozhodně jednoduchý, stát neměl k dispozici potřebné prostředky a síly. Stále ještě probíhala válka (Německo kapitulovalo až 11. listopadu 1918), panoval nedostatek všeho, jídla, základních potřeb i paliv, civilní obyvatelstvo decimovala pandemie španělské chřipky, rakousko-uherský stát se zhroutil a nastalo právní a mocenské vakuum, nově vznikající státy neměly ještě plné mezinárodní garance vzešlé z mírových smluv, do toho všeho navíc vstoupily národnostní problémy. To vše vedlo k radikalizaci obyvatelstva, a to jak na české, tak i na německé straně.
Němci žijící na území českých zemí, zejména v pohraničí, měli o své budoucnosti po rozpadu Rakouska-Uherska zcela jiné představy, které vycházely z myšlenky pangermanismu (tj. všeněmectví, koncepce vzniklé v 19. století, založené na sjednocení německých území a vytvoření jednotného německého národního státu, tuto koncepci později přejali a realizovali nacisté; české země byly považovány za součást německého území). Tato myšlenka měla i mezi českými Němci velkou podporu a projevila se v iredentistickém hnutí českých Němců (tj. politickém hnutí, které usilovalo o připojení Němci obývaných území českých zemí k Německu).
21. října 1918 bylo německými poslanci Říšské rady (nejvyššího zákonodárného orgánu Rakouska-Uherska, vzniklého v roce 1861) vyhlášeno Německé Rakousko, a to s konečným cílem spojení s Německem, tomu ovšem definitivně zabránila mírová smlouva ze Saint-Germain (zejména Francie měla zájem na oslabení Německa a bránila sjednocení německých států).
Němečtí poslanci (rakousko-uherské) Říšské rady z českých zemí reagovali na vyhlášení Československé republiky v historických hranicích českých zemí vyhlášením vlastních nezávislých celků na územích obývaných převážně německým obyvatelstvem a doufali, že stejně, jako uznaly vítězné mocnosti s USA právo na národní sebeurčení Čechům, Slovákům a dalším neněmeckým národům Rakouska-Uherska, uznají je i Němcům.
Již 21. ledna 1918 bylo požadováno německými poslanci z Čech zřízení provincie Deutschböhmen - Německé Čechy, zahrnující severní a západní pohraničí Čech, jako samosprávné provincie. Provincie byla vyhlášena 29. října 1918 a připojila se k Německému Rakousku. V čele zemské vlády (Landesregierung) provincie stál zemský hejtman (Landeshauptman), kterým se 29. října 1918 stal rakouský politik Raphael Pacher, kterého 5. listopadu 1918 vystřídal Rudolf rytíř Lodgman von Auen. 4. listopadu byla ustaven provinční zemský sněm (Landtag), sestavený podle výsledků voleb z roku 1911 a začaly vznikat okresní národní rady (Bezirksnationalräte) a v obcích národní (lidové) rady (Volksräte), které převzaly správu po c. k. úřadech. Provinční vláda začala také organizovat Volkswehr – lidovou či národní milici, který se společně četnictvem a s různými bezpečnostními oddíly (např. Bürgerwehr, či dělnickými milicemi Rote Wehr), podílel na udržování klidu a pořádku a také měl silou zabránit československé vládě převzít moc nad pohraničním územím.
30. října byla v Opavě vyhlášena další provincie Sudetenland – Sudetsko, spravovaná Zemským shromážděním (Landesversammlung) a v čele předsedou zemské vlády Robertem Freisslerem. Ochranu zajistil Volkswehr, který měl asi 6 700 mužů. Po obsazení Opavy československým vojskem 18. prosince 1918 se představitelé Sudetska vzdali a podřídili československé moci.
V rámci vyhlášení Německého Rakouska byla do její nově vzniklé provincie Horní Rakousko zahrnuta tzv. Šumavská župa - Böhmerwaldgau a do provincie Dolní Rakousko tzv. Německá jižní Morava - Deutsch-Südmähren. Jako zvláštní území měla být k Německému Rakousku připojena i města Jihlava, Brno a Olomouc.
12. listopadu se situace ještě více vyostřila, když německo-rakouské Prozatímní shromáždění ve Vídni vzalo obě vzniklé české provincie pod svou ochranu a dvěma zákony z 22. listopadu je učinilo součástí Německého Rakouska.
Na tuto situaci musela československá vláda nějak zareagovat, neboť tak byla cizí mocí ohrožena celistvost a suverenita státu. Národní výbor československý se snažil s německou stranou vyjednávat, ale marně, takže již od počátku listopadu začal připravovat plán vojenského obsazení pohraničí. To ale naráželo na nedostatek použitelného vojska (naši legionáři i čeští vojáci c. k. armády byli ještě mimo území republiky a teprve se pomalu vraceli z bojišť). K dispozici měl jen tři neúplné pluky a také dobrovolnické jednotky složené z členů Sokola.
Stále se zhoršující situace a prohlubující se iredentistická revolta v českém pohraničí, spojená i s útoky na zde žijící Čechy, přinutila českou stranu k razantnějšímu postupu. Nejsilnější odpor byl na Chebsku. Národní výbor v Plzni po neúspěšných pokusech a vyjednáváních se zástupci Němců rozhodl 14. listopadu o vojenském obsazení hlavní železniční tratě z Plzně do Chebu. K dispozici měl náhradní prapor 35. pěšího Plzeňského pluku, který se 6. listopadu 1918 vrátil do Plzně z rakouského Hermagoru na italské frontě, pod velením podplukovníka Viléma Slezáčka.
Již 19. listopadu 1918 byl zahájen první, ale neúspěšný postup na Chebsko, hlavní ofenzíva proti vzbouřeneckým územím však byla zahájena až 27. listopadu. Po dvoudeních bojích byl obsazem Most. 8. prosince byly obsazeny M. Lázně a 12. prosince Karlovy Vary. 16. prosince byl obsazen Cheb a Liberec, odkud provinční správa Německých Čech prchla přes Drážďany do Vídně. Lodgman von Auen se ještě v roce 1919 zůčastnil jednání o Saint-Germainské smlouvě a pokoušel se prosadit uznání Německých Čech a právo na sebeurčení i pro české Němce. 18. prosince byla obsazena Opava a představitelé Sudetska se zde vzdali a podřídili československé moci, 27. prosince 1918 bylo obsazeno poslední velké vzbouřené město Litoměřice. Definitivní tečku za separatistickými snahami českých Němců udělala Saint-Germainská smlouva z 10. září 1919, která s platností od 16. července 1920 potvrdila příslušnost těchto oblastí k Československé republice, která tak byla i mezinárodně uznána jako svrchovaný stát.
Rodící se Československá republika však neměla problémy jen v německém pohraničí. Maďarsko si nárokovalo Slovensko a Polsko zase území Tešínska. Svrchovanost nad těmito územímí musela naše armáda vybojovat v roce 1919 v sedmidenní česko-polské a několikaměsíční česko-maďarské válce.
Jaká byla situace u nás na Toužimsku? Toužim v roce 1918 patřila do politického okresu Teplá a do soudního okresu Bečov nad Teplou. Toužimští Němci, tvořící naprostou většinu obyvatelstva města a jeho okolí, přijali vyhlášení ČSR s nelibostí, nerespektovali Zákon ze dne 28. října 1918 o zřízení samostatného státu československého a neuznali svrchovanost Národního výboru československého. Toužim se tak fakticky ocitla na území dvou nově vzniklých států, což ještě více prohlubovalo poválečný chaos po rozpadu Rakouska-Uherska. Toužimsko bylo spíše zemědělskou oblastí, takže zdejší obyvatelstvo netrpělo válečnými restrikcemi tak, jako tomu bylo v průmyslových oblastech nebo ve velkých městech, a nebylo ani tak zradikalizované. Ovšem i zde se našli aktivní stoupenci velkoněmecké myšlenky. Představitelé obce zřídili místní Volksräth – národní radu a složili slib věrnosti provinční vládě Německých Čech v Liberci, podobně převzala v Teplé vládu nad politickým okresem a zdejším okresním hejtmanstvím okresní národní rada - Bezirksnationalräte. Také v Toužimi se začala organizovat jednotka Volkswehru z demobilizovaných vojáků a dobrovolníků. Místní orgány rekvírovaly potraviny, uhlí a další materiál ve prospěch provincie, byly zabavovány vlaky směřující se zásobami do vnitrozemí Čech. Jinak byl ovšem klid a vyčkávalo se dalšího vývoje.
Situace v okrese Teplá byla podle hlášení policejního koncipisty Josefa Straky z 15. listopadu značně nepřehledná. Městské a obecní úřady se řídily pokyny místní okresní národní rady, kterou však ovládli tzv. „všeněmci“, stoupenci velkoněmecké myšlenky. Ty podporoval i tepelský opat dr. Helmer. Vznikla zde ale také místní vojenská rada, kterou však ovládali vrátivší se vojáci v čele s Felixem Nadlerem, ta připojení území Tepelska k Německému Rakousku nepodporovala, stejně jako většina řadových obyvatel okresu.
První pokus o obsazení západního pohraničí byl zahájen 19. listopadu, kdy delegace Národního výboru v Plzni za asistence dvou setnin náhradního praporu 35. pěšího Plzeňského pluku pod velením podplk. Slezáčka zahájila obsazování železniční trati z Plzně do Chebu. Poté, co dospěla až do M. Lázní, musela se pro sílící odpor vrátit zpět, stačila však zajistit a zabavit vlak přivážející místnímu Volkswehru zbraně a minici z Chebu, obsazeno zůstalo jen Stříbro, kde se situace, podobně jako i na jiných již obsazených místech, dále zostřovala. Českoslovenští vojáci i čeští civilisté byli slovně uráženi, napadáni a biti, sílila proněmecká agitace, která živila všeobecný odpor.
Vzhledem ke znepokojivým zprávám, že se na Chebsku soustředí a vyzbrojuje Volkswehr udajně až se 16 tisíci muži, bylo rozhodnuto další postup odložit, než bude vojsko posíleno a bude připravena celostátní koordinovaná vojenská operace. Ta byla zahájena 27. listopadu 1918.
Další postup na Chebsko byl zahájen až 5. prosince, tentokráte obsazováním železniční trati do Žatce, s taktickým cílem rozdělit území Německých Čech. Do této operace byl nasazen náhradní prapor 35. pěšího Plzeňského pluku, posílený oddíly z Klatov a Berouna, opět pod velením pplk. Viléma Slezáčka. Ráno ve 3:28 ráno vyrazil první vojenský vlak č. 1163, se dvěma vagóny a parní lokomotivou vedenou strojvůdcem Matějem Děkanem, z Plzně na Žihli. Zde vojsko vystoupilo a zajalo místní německou železniční stráž. Prázdný vlak byl poté vyslán do Blatna u Jesenice, zdejší železniční křižovatka byla obsazena silným, těžkými kulomety vyzbrojeným oddílem Volkswehru, patrně chebským a mariánskolázeňským, pod velením poručíka Scheuberta. Po zabavení vlaku vyrazilo asi 100 Němců proti vojsku v Žihli. Strojvůdce musel strpět nadávky německého velitele a pod pohrůžkou zastřelení nesměl dát píšťalou znamení, že se vlak blíží do stanice. Českoslovensčtí vojáci však mezitím odjeli jiným vlakem do Mladotic. Němci se stáhli zpět do Blatna a během noci přerušili na trati provoz. Hrozili napadením vlaku, vyhozením mostů do povětří a vytrháním kolejí. V Blatně zajali a zbili českého legionáře, který se tudy vracel z Ruska a chtěl se přidat k našemu vojsku. V pátek 6. prosince vyrazil vojenský vlak na Blatno, kam dorazil aniž by narazil na odpor a tak pokračoval až do Podbořan, kde se místní radnice poddala československé moci. Oddíl Volkswehru se stáhl z Blatna do Toužimi. 7. prosince se vojenský vlak vrátil do Blatna a pokračoval v obsazování trati ve směru na Bečov nad Teplou. V noci dojel československý transport do Štědré, kde byli vojáci informováni toužimským staničním dělníkem Václavem Schuhem, který v noci prošel hlídkami Volkswehru a dostal se nepozorovaně z Toužimi do Štědré, o tom, že se oddíl Volkswehru chystá vykolejit a napadnout vlak, že byly na trati vytvořeny zátarasy ze stromů a zpřetrhány telegrafní a telefonní dráty. V neděli 8. prosince ráno československý vojenský vlak pokračoval dále na Toužim. Na avizovaný odpor zde však nenarazil, přestože oddíl Volkswehru dostal během noci posilu z Karlových Varů, rozhodl se před československým vojskem stáhnout přes Bečov až do Karlových Varů. Toužimské nádraží i město bylo obsazeno bez boje. Toužimské úřady se poddaly československé moci a místní Volkswehr se rozešel. Obsazení Bečova nad Teplou a M. Lázní proběhlo také bez bojů a mimořádností a vlak se večer vrátil do Plzně.
V následujících dnech pokračovalo obsazování Chebska a Karlovarska. Vojenský vlak se 150 muži dorazil do Bečova přes M. Lázně 11. prosince. Následující den po příjezdu posil z Plzně pod vedením pplk. Slezáčka pokračoval vojenský oddíl s asi 350 muži dále a kolem 18:30 dorazil do K. Varů. Na druhý den oznámil pplk. Slezáček místní národní radě obsazení města, vyhláškou rozpustil německé národní rady a výbory, Volkswehr a další ozbrojené organizace, zakázal nezákonné rekvizice a další aktivity proti československému státu. K vojenskému obsazení Chebu (zde se také nacházelo vojenské letiště s letadly) a Falknova (Sokolova) došlo 16. prosince, díky vyjednávání a pod pohrůžkou použití dělostřelectva opět bez boje. Vojenské obsazení a likvidace Německých Čech v západním pohraničí byla dokončena 22. a 23. prosince 1918, kdy byly obsazeny zbývající železniční stanice na trati Cheb-Chomutov, města Aš, Klášterec nad Ohří a Kraslice.
Přestože docházelo ke střetům mezi Volkswehrem a československým vojskem, nebyl organizovaný odpor Němců nijak výrazný. Příslušníci Volkswehru, převážně řadoví demobilizovaní frontoví vojáci, nebyli, na rozdíl od československých vojáků, příliš motivováni k nějakému aktivnímu boji, ke kterému je vybízeli velkoněmečtí aktivisté a předáci. Byli rádi, že přežili jatka na frontě a dožili se míru. Proto se většinou pod hrozbou střetu s vojskem rozešli.
Tím ovšem ještě vše neskončilo, neboť Němci stále doufali ve zvrat, protože definitivní mírová jednání o poválečném uspořádání ve střední Evropě nebyla dokončena. Další vlna revolty nastala v roce 1919, v souvislosti s únorovými volbami do německo-rakouského Národního shromáždění, které však na území Československa byly znemožněny. Na protest měly proběhnout 4. března 1919, v den prvního zasedání nově zvoleného Národního shromáždění, demonstrace a stávky. K radikalizaci obyvatelstva navíc přispívaly i obtíže poválečného života, zejména hlad a nezaměstnanost. V čele stáli němečtí sociální demokraté, kteří byli nejorganizovanější politickou stranou. 3. března došlo v Karlových Varech k demonstraci asi 20 až 25 tisíc lidí. Radikálně naladění demonstranti napadli československé vojáky i kasárna v Lázeňském vojenském ústavu a poté hotel Trautwein, kde byla ubytována část vojska a kde došlo ke střelbě i 4. března. Celkem bylo zastřeleno šest Němců. Největší krveprolití se odehrálo 4. března v Kadani, kde zahynulo 25 lidí. V Teplé se shromáždilo asi 800 osob a také v Toužimi proběhlo klidné protestní shromáždění.
Situace se postupně uklidňovala, zejména po ukončení mírových jednání v roce 1920. Ovšem ne na dlouho. Nastupující nacismus v Německu opět rozdmýchal německé vášně a protičeské nálady, které vyvrcholily tentokráte již úspěšnou iredentou českých Němců v roce 1938.
Informace k článku byly čerpány mimo jiné z publikace Němci proti Československu na západě Čech (1918-1920) kterou vydal v Plzni v roce 2008 historik Karel Řeháček a kterou můžeme doporučit zájemcům o podrobnější seznámení se s daným obdobím u nás v regionu.
Toužimský Ringplatz, nyní náměstí Jiřího z Poděbrad, se zájezdním hostincem U Města Vídně, ještě za dob císaře pána.
Odjezd toužimských mužů na frontu z toužimského nádraží při mobilizaci 26.6.1914. Rovná 100 se jich z války nevrátila.
Rekvírování kostelních zvonů 4.1.1917 v Toužimi.
Mapka plánovaného Německého Rakouska v roce 1919 s českými provinciemi Deutschböhmen a Sudetenland, enklávami Jihlava, Brno a Olomouc (symbolika některých vyznačených území je fikce, převzato z internetu)
Raphael Pacher.
Rudolf rytíř Logman von Auen.