Dopis na rozloučenou
Nevím, komu se tento dopis dostane do ruky. Je to vlastně jedno, protože už nemám nikoho, komu bych tohle všechno řekl. Všichni mě opustili a otočili se ke mně zády nebo jsem se snad já otočil zády k nim? To už nevím a nejspíše se to nikdy nedozvím.
Můj život byl jedna velká katastrofa za druhou. Narodil jsem se do neúplné rodiny na předměstí v Californii. Vychovávala mne babička a máma. Vše bylo krásné, až do chvíle, než mě unesl můj otec. Držel mě dva roky v nějakém domě, kde mě zneužíval. Pamatuju se, že mi každý večer dal, potom co zapnul kameru, lízátko a řekl mi, ať si jdu lehnout do té velké postele. Byl jsem tehdy ještě dítě.
Když mě po dvou letech našla polici v jeho domě, vrátili mě k mámě a babičce. Mého otce odsoudili za dětskou pornografii a pedofilii, nebyl jsem totiž jediné dítě, které leželo na posteli, ale jen jediný já jsem zůstával v domě i po natáčení. Ty ostatní děti vždy někam odvedl a už se nevrátili.
Máma si našla nového přítele a má babička byla jednoznačně proti tomu. Proto máma často odjížděla za svým novým přítelem do New Jersey. Babička za její nepřítomnosti v sobě dávala dohromady plány, jak je rozdělit. Vnutila mi, že moje máma je kurva a ten její přítel je debil. Přikyvoval jsem, byl jsem tehdy hodně malý. Když však přijela máma, nedokázal jsem jí nic z toho říct. Pamatuji si na ten den, jako kdyby se to stalo včera.
Odemkl jsem bytové dveře a v chodbě jsem si skopl boty. Měl jsem tehdy dobrou náladu, protože jsem ve škole ten den dostal samé dobré známky. Hned jakmile jsem vešel do kuchyně, mě má dobrá nálada přešla. Máma měla mokrý obličej od slz.
„Jen jí řekni, co jsi říkal mě?“ vybízela mne pořád dokola babička. Nemohl jsem ze sebe vysoukat ani slovo. Měl jsem mámu tolik rád a nemohl jsem říct ty ošklivé věci, které mi do hlavy vtloukala babička. Máma se rozbrečela a vzala mě do mého pokoje, kde se mě zeptala, jestli chci jít s ní nebo chci zůstat tady u babičky. Moje odpověď byla jasná, a proto mi máma začala hned balit věci a přijel pro nás její přítel. Bez rozloučení jsem se odtrhl od své rodiny, kterou jsem od té chvíle už nikdy neviděl.
Když mi bylo šestnáct, musel jsem rodičům oznámit, že se mi líbí kluci. Už jsem to v sobě nedokázal tajit. Jejich reakci jsem nečekal. Máma se zavřela do své ložnice a její přítel mě surově zbil. Nikdy jsem nepochopil, proč to udělal, ale od té doby mě bil poměrně pravidelně, a proto jsem v sedmnácti utekl z domu. Bydlel jsem chvíli u své nejlepší přítelkyně v San Franciscu a její máma mě potom adoptovala (mým „rodičům“ to nijak nevadilo).
Vše se zdálo být dokonalé. Našel jsem si v San Franciscu přítele, měl jsem milující rodinu. Jenže takhle to nejspíše nemohlo zůstat. Můj přítel, Dylan, zemřel, když se bránil, aby ho pouliční zloděj neokradl. Byl několikrát pobodán nožem. Vraha pustili pro nedostatek důkazů a mě se pomalu začal bořit svět. Aby toho všeho ještě nebylo málo, má rodina zahynula při autonehodě. Moje nejlepší kamarádka a zároveň sestra, moje nevlastní máma a táta. Všichni zemřeli. Byl jsem v péči u máminy sestry. Moje máma a její přítel už mě nikdy nechtěli vidět a proto se mámina sestra rozhodla dát mě do děcáku. Proto jsem se rozhodl napsat tento dopis. Nemám se s kým rozloučit a nevím, kdo si ho vezme. Nechám ho tady v kavárně na stole, kde jsem ho taky celý napsal.
Věř, že ať jsi, kdo jsi, miluji Tě, i když jsem tě v životě neviděl a vůbec tě neznám. Přesto tě nadevšechno miluji. Možná se jednou shledáme…
Marcus
Komentáře
Přehled komentářů
Tak takhle bych si asi představila OPRAVDU smolný život. Marcusovi se staly všechny nejhroznější věci, jaké si dovedu představit...
www.enevedu.blog.cz
(Kacii, 24. 10. 2010 19:01)ty poslední čtyři řádky jsou naprosto dokonalé, příběh je celý smutný, ale ty čtyři řádky jsou něco dokonalého!
...
(Princess of stupidos, 21. 5. 2011 11:24)