XXIX. Návštěva. Oheň pohltila zemi.
Nebyl nikdo, kdo by mě teď nějak podpořil. Byl přeřazen na druhou kolej. Katty nesměla z pokoje celou noc a zbytek dne. Danniel byl s ní a Seth byl s Keiri v nemocnici. Já jsem seděl ve svém pokoji v rohu místnosti. Zatáhl jsem si závěsy hned, jakmile jsem dorazil večer do pokoje. Musel jsem si pořád opakovat, že Keiri přežije, ale moc jsem mu nevěřil. Vlastně jsem nevěděl, co s ní je. V nemocnici jsem ještě nebyl. Plánoval jsem tam cestu, ale nevěděl jsem, kdy. Nikdy jsem totiž neměl dopustit, abychom se nějakého Turnaje účastnili, mohl jsem za to jen já.
Bylo už ráno, ale můj pokoj byl pořád zahalen do tmy. Snad jen do šedé tmy, ale pořád to byla tma. Neustále se mi vraceli vzpomínky na kaluž krve na hřišti, na Damienovi vlasy a obličej potřísněný krví. Těžce jsem to nezvládal. Viděl jsem už vidět tolik mrtvých démonů, ale ti většinou jen lehli prachem. Nikdy jsem neviděl mrtvého člověka nebo tak těžce zraněného jako byla Keiri.
Někdo zaklepal na dveře. Neodpověděl jsem nijak, ale dveře se přesto otevřely. Do pokoje vstoupil Jacob ve svém černém plášti, kápi však měl dole. Neměl jsem sílu vstát a ani nijak zvlášť odporovat. „Co tu chceš?“ zachraptěl jsem tiše. Jacob přešel místnost k oknu. „Je čas“ zasyčel jeho chladný hlas a oči se proměnili do černé barvy.
Probral jsem zpocený ve své posteli. Těžce jsem oddychoval. Byl to jen sen, uklidňoval jsem se. Jenže vše bylo pravda, tedy až na to, že Jacob přišel do mého pokoje. Oblečený jsem byl ještě pořád do trička a kraťas ze včerejška. Otřel jsem si pot z čela a zamířil jsem do koupelny. Svlékl jsem ze sebe propocené věci a dal jsem si dlouho sprchu, kterou jsem završil utřením do ručníku. Pořád jsem ze sebe nemohl smýt pach krve, ač jsem na sobě žádnou krev neměl. Byl to hrozný pocit.
Pokoj jsem nechal v takovém stavu, jakém byl a vyrazil jsem ven. Slunce mne osvítilo ve chvíli, kdy jsem otevřel vchodové dveře ubytovny. Bylo parné odpoledne, lidé se kolem míhali a jejich život pokračoval, ale můj život mohl klidně skončit, pokud zemře někdo, kdo patří do mé rodiny. Nemocnice byla skoro na konci města, takže jsem se chvíli brouzdal a chvíli zase šel rychle.
Samotná budova nemocnice měla prapodivný tvar. Chvílemi byla hranatá a chvílemi kulatá. Procházel jsem chodbami jako ve snech. Všude to páchlo dezinfekcí a bylo zde sterilně bílo. „Promiňte“ zeptal jsem se chraptivě na recepci sestry, která tam zrovna seděla. Pouze zvedla hlavu a na obličeji měla tázavý pohled. „Jdu za Keiri Nachio“ objasnil jsem. Přikývla a podívala se do papíru. „Na konci chodby do leva. Je tam výtah a poté chodbou vpravo. Pokoj číslo 54“ Vydal jsem se tedy cestou, kterou mi pověděla, ani jsem nepoděkoval, nejspíše.
Druhé patro vypadalo mnohem nověji, než to předchozí. Zastavil jsem před pokoje 54 a prohlížel jsem si dveře a samotné číslo na nich. Poté jsem tiše zaklepal. „Dále“ ozval se Sethův unavený hlas. Vstoupil jsem hned do pokoje. První, co jsem spatřil, byla postel, na níž ležela Keiri, která byla napojena na plno přístrojů, které různě pípali. „Můj bože“ vyjekl jsem, když jsem tiše zavřel dveře. Přistoupil jsem k její posteli. Teprve teď jsem si všiml Setha sedícího vedle postele a držejíc ji za ruku se koukal na mě.
„Tohle jsem nechtěl“ v očích jsem měl slzy. Byly to slzy bezmoce. Teď jsem nemohl vůbec nic udělat. „Jak- jak je na tom?“ zeptal jsem tiše Setha, abych ji nevzbudil. Vypadalo to, že i on se teď před chvíli probral. „Doktoři mi zatím nic nepověděli“ řekl Seth unaveně. „Prý je stabilizovaná“ Podíval se na ni. Její obličej vypadal tak klidný a vyrovnaný. „Je v bezvědomí, už od včerejška“ objasnil Seth a sklopil hlavu.
Byl to dost depresivní pohled, ale zasloužil jsem si to. Musel jsem se takhle mrskat, protože jsem za to mohl. Posadil jsem na druhém konci pokoje a držel jsem společně se Sethem ticho. Za tu dlouhou dobu vešla sestra pouze jednou, aby vyměnila Keiri kapačku. Seth prolomil ticho po pár hodinách. „Měl bys jít na stadion“ řekl mi. Já však zakroutil hlavou, neměl bych je tu přece nechat. „Katty bude potřebovat podporu, jen běž.“ Znělo to skoro jako prosba. Zvedl jsem se z křesla a zamířil jsem ke dveřím. „Zvládneš to?“ zeptal jsem se ho. Pokusil se o úsměv. „Jasně“ přikývl.
Na stadion jsem dorazil v čas. Třetí souboj měl začít v osm. Jane (jedna z dvojčat) stála už na svém místě vedle Yamata. Slunce bylo skoro za obzorem, a proto jsem vystoupal nahoru na balkón. U zábradlí stál pouze na jedné straně Alec (dvojče Jane) a na druhé straně Danniel. Jacob a Eve byli zase pryč. Přistoupil jsem k Dannielovi.
Ten mne bez okolků vzal do náručí a pevně mě držel. „Jak jsi na tom?“ zeptal se mě. „Je to v pohodě“ zalhal jsem, když mě pustil. Postavil jsem vedle něj a opřel jsem se o zábradlí. „Kde je Katty?“ zeptal jsem se tiše. „Chtěla být chvíli sama“ odpověděl Danniel narovinu.
Netrvalo dlouho a i Katty dorazila. Postavila se naproti Jane s kamennou tváří, skoro stejnou jako měla ona. Yamato se díval na slunce a když slunce zapadlo na obzor a po nebi se rozprostřely červánky zahájil souboj. Katty na nic nečekala a mrskla po Jane svou schopnosti molekulární urychlování (rozcupuje to osoby, zvířata a věci) a běžela k těm pár stromům, které na hřišti byly, kde se ukryla.
Jane se ladně vyhnula Kattyně schopnosti a pomalým krokem zamířila ke stromům. Katty však odtamtud vyběhla a hodila po Jane ohnivou koulí. Vůbec jsem netušil, že je taky má, ale bude to nejspíše schopnosti Alexandra. Jane koule zasáhla a odhodila skoro až na druhou stranu hřiště, kde dopadla na prašnou zem přesně na místo, kde vyschla Keirina krev. Vypadalo to, že jí koule nijak neublížila, měla totiž tělo tvrdé jako skála, byla upírka. Jak se vlastně dá zničit upírka?
„Tak dost“ zaburácela Jane a Katty se s úlekem zastavila. Každá stála na opačném konci hřišti, když Jane jednou rukou zaťatou v pěst vrazila do holé země. Vzedmula se vlna zeminy a mířila na Katty. Hlína měla teď stejné vlastnosti jako voda, až na to, že byla mnohem těžší. Byl jsem ohromen.
„Vládne kouzly, kterým ovládá zemí, ale nevlastní přímo ten živel“ vysvětlil Danniel. „S tím si Katty poradí“ Pozoroval jsem, jak se vlna ohromující rychlostí blížila ke Katty. Ta však stála a ani se nehnula. Dala obě ruce před sebe a před ní se objevil štít z černé hmoty. Hlína do hmoty narazila a hmota ji do sebe pojala. Danniel vytřeštil oči. „Ona má v sobě éter“ uvědomil si najednou. „To je teď nejmocnější v celém Turnaji. Tím se však všechno mění“ drmolil si pro sebe. Já jen s otevřenou pusou pozoroval jak černý štít zmizel.
„Tak ty si nechceš hrát?“ ozval se Kattyin hlas, zněl jako kdyby nebyl její. Byl temný a chladný, připomínal spíše Jacoba. Oči se jí zbarvily do černa, jako Jacobovi, když otevře éter. Poprvé jsem na Janenině tváři viděl emoci. Byl to strach, který měla teď v sobě. Uvědomila si, že má proti sobě silnou bojovnici.
Obě zvedli ruce do vzduchu a poté je dali před sebe. Od Jane letěla další půda a zemina a od Katty sálal oheň. Teplo onoho ohně jsem cítil i já, když jsem byl daleko od nich. Půda se pod žárem spalovala a na zem dopadali pouze kusy popela. Oheň se dostal až k Jane, obepnul ji ze všech stran a nejspíše i upírku jako je ona pálil. Neměla šanci cokoli udělat. Neměla kam uhnout. Začala pronikavě ječet. „Dost!“ zařval Yamato, ale Katty nepřestávala s ohnivým peklem. „Stačí“ zakřičel znovu Yamato, ale Katty jej vůbec neposlouchala. Yamato přeběhl k ní a dotkl se jejího ramene. „Katty“
Oheň byl ten tam a oči měla zase Katty normální jako předtím. Jane spadla spálená na zem a Alec byl hned u ní. Yamato se díval směrem na Jane. „Nic jí není. Ráno bude v pořádku“ prohlásil Alec a Yamato se otočil na Tribunál. „Třetí souboj je u konce. Vítězem je Katty Mooreová“ nahlásil a my s Dannielem jsme jí zatleskali.
„Čtvrtý a poslední souboj základní sestavy proběhne zítra v deset hodin. Mezi Alecem Grassem a Jacobem Blackam“ informoval Yamato. Alec vzal Jane a zamířil s ní do ubytovny. „Tak na to se vážně těším“ ušklíbl jsem se, když jsme s Dannielem scházeli dolů.