Klovla ho! (KVK) 8
TV FOOSA uvádí...
Kapitola šestá
Jak se žije na hradě?
V HLAVNÍ ROLI: ALKOHOL
Ráno s úplnou samozřejmostí vstanu levou nohou. Bobí, pravou totiž ani nemáš! Hodnou dobu přemýšlím, jestli mám vůbec z toho okna té ložnice vypadnout, ale nakonec se přemůžu. Moje (spolu)trpící naprosto ignoruji a po pár pokusů o konverzaci to vzdají a jdou na snídani. Já se s mohutnými povzdechy nalíčím zkuste si to taky, je to FOOSA:-) a se staženým ocasem žaludkem sestoupím po schodech dolů do společenské místnosti. Tam je jen pár studentů usilovně dodělávajíc úkoly. Copak ti profesoři dávají domáčáky i přes letní prázdniny? Je to v originále, ale to Adriana asi nečetla. No, je na co se těšit. To tedy...
Podle mých jasných předpokladů si mě všimnou. Kluci otevřou pusy a holky hodí hlavy dohromady. To jsme taky zkoušely a opravdu to není nic příjemného. No jasně, co jsem mohla čekat. Tak teď z tebe mám mindrák! Co nejrychleji vylezu z portrétu ven. FOOSA! To mě ten den hezky začíná. Co teprve ve Velké síni…
„Adriano?“
Otráveně se otočím. Jakej maňas? Že by chtěl autogram? Já už jsem vážně připravená na všechno. Ovšem se mýlím. Zpod jedné chodby se vyklube Hermiona. To se jako taky vyhrabala? A sama, dokonce…
„Nazdar.“ Pozdravím ji nezúčastněně. „No nazdar...“
„Čestík! Tak co, jak ti tu je?“ rozdýchává se Hermy. Spadla jsem ze židle, mám na to svědky... To je fakt, byla to šlupka!
„Chceš slyšet pravdu?“ zavrčím. „Haf!“„Toužebně vzpomínám na naši základku. Tam aspoň na mě nekoukali jako na vyhynulého dinosaura.“ Tam taky učitelé nejsou frigidy.
„Hele, ono tu to není hrozný. A jestli jde o tvou nechtěnou (!!!) popularitu, tak to za chvíli přejde. Zvyknou si, neboj.“ Na tebe, jo? Utěšuje mě po cestě do Velké síně. Milosrdná lež?
„Hm… spíš bych potřebovala být neviditelná… Tak v to doufáme všichni! A ještě neslyšitelná a aby se o ni nezakopávalo... Co je?“ zeptám se nechápavě, když se Hermiona zastaví.
„Víš, že je to možný?!“ popadne mě za ruce a urve mi je.
„Cože? Ale prosím tě, to přece nejde…“ kroutím hlavou.
„Nezapomeň, že jsi v kouzelnickém světě.“ Usměje se, ale mě to spíš připomíná hnusný škleb.
„Jo, začínám si to pomalu uvědomovat. Tak co jsi chtěla říct?“ doluju z ní šutry.
„Víš co, dneska večer se sejdeme ve společenské místnosti. Něco ti ukážu.“ Tikací budík? Přidá do kroku Hermiona a já pomalu musím běžet.
„Tak jo, ale kam ženeš?“
„Za půl hodiny začíná vyučování, chci stihnout pořádnou snídani.“ Vysvětlí s pohledem na hodinky. Já se podívám na svůj mobil. Když pominu, že elektronika v Bradavicích nefunguje, kde tam vzala síť? Na ryby možná... Na displeji se mi vysmívá sedm třicet minut.
„Ty tu máš mobil?“ užasle zírá na můj Sony Ericsson.
„Mám ho na čas, hry, fotografování, natáčení, poslouchání hudby, diktafon atd. atd. Ovšem volání, SMSky, Internet, rádio a jiné věci mi tu nejdou.“ Zastrčím ho pyšně zpátky do hábitu vedle mé hůlky. Blbá jako sekretářka.
„To je jasný, je tu moc kouzel. Ale ty nic neděláš jako normální kouzelník, že? Souhlasím... kdyby řekla kaktus...! Čí byl nápad, takhle si zřídit hábit? Vypadá to sice pěkně, ale pochybuju, že se to profesorům bude líbit.“ Zeptá se pobaveně Hermy.
„Můj, ten původní střih byl vážně šílenej. Normálnímu říkáš šílené? Se divíš? Profesorkám se to asi bude příčit, ale vsaď se, že profesorům to vůbec vadit nebude.“ Zašklebím se.
„Chci vidět Snapea, jak se bude tvářit.“ Uchichtne se.
„Kdo? To je nějakej maňas zastydlej?“ Na vražedného maniaka se ale hodí. konečně dojdeme do Velké sině. Studenti, jakmile mě spatří, rázem přestanou jíst a zírají na mě. Takovou obludu už dlouho neviděli. Jéžišmarjá! V duchu se zasměju. Už mě to tak nedeptá jako včera, je to docela prča.
„To máš z části recht, Kelišová.“ Ztiší hlas Hermiona. I jí docvakne, že nám každý visí na rtech. „Snape učí lektvary a je ředitelem Zmijozelu, což znamená, že jim pěkně hnusně nadržuje. Taky je pěkně hnusně nadrženej. Kdo není z jeho koleje, vyhýbá se mu jako čert kříži. A Harryho obzvlášť nesnáší.“
„To se nemá.“ Utrousím. „myslíš, že mě taky bude nesnášet, když jsem v Nebelvíru?“
„Na to vem jed.“ Klidně! sedneme obě do lavic Snídaně je taky vyučovací hodina vedle sebe a já si přivlastním misku s čokoládovými lupínky, to je moje žrádlo! Požitkářsky to do sebe rvu, když s plnou pusou zahuhlám na Hermionu, která decentně ukusuje chleba pokrytým máslem. Pokrytím jsme posedlí! Brr!!
„Ani když ho …hm… přesvědčím svými zjevem?“ Ještě si přidej! Já se zato bouchnu...
„To by musel být velký zázrak, ale pochybuji.“ Zasměje hnědovláska, zrovna v okamžiku, kdy se sem doplouží nějaký starší kluk.
„Co je?“ odseknu, jakmile si všimnu, že se mnou chce mluvit. Ale vypadá nějak nervózně. Div mu neupadne papír v jeho třesoucí se ruce.
„Mám – mám pro te-tebe školní rozvrh.“ S-s-s-sem se po...
„Sem s ním.“ Natáhnu ruku. Prefekt (jak mi pak Hermuš vysvětlila) mi jej dá, ale k odchodu se nemá.
„No co je?“ zeptám se netrpělivě.
„Já – já jsem Cedrik Diggory.“ * (Proslov na konci) Zakoktá se a nesmírně zrudne. Já pozdvihnu obočí. Ten hezoun mě chce sbalit nebo co?
„Hm těší mě. Já se snad představovat nemusím.“ NARCISTKO! A s touhle odpovědí se zase otočím zpátky ke stolu.
„No já jenom koukám.“ To jsme dvě. Vydechne Hermiona. „tak to je fakt FOOSA! hustý.“
„Jak to myslíš?“ zamručím, zavrtaná v rozvrhu.
„Cedrik je nejhezčí kluk a libovej frája => šampoňák ze školy a on koktal! Ale jak to, že ti nesl rozvrh? Neměl to udělat někdo z nebelvírských prefektů?“
Zvednu nechápavě hlavu a ona hned vysvětlí.
„Ced je z Mrzimoru.“
„Asi na to naši neměli dost odvahy.Mezerasetakybojí.Ale copak dělaj v tom případě v Nebelvíru?“ Pokrčím rameny. „hele, podívej, co to máme první hodinu?“ Asi to, co ty...
„Přeměňování.“ Odpoví mi okamžitě Hermy. „S naší ředitelkou, ta která nás (my všichni jsme se tomu vyhnuli) včera vyvolávala pod klobouk. Další půjde FOOSA... Přísná, ale spravedlivá.“
„Co je tohle?“ ukážu na maličká písmenka pod Přm.
„To je učebna E55 B458.“ FOOSA 5 žije! Dojí zbytek chleba a otře si ruce.
„Ježíš a kde je ta třída?“ vytřeštím oči.
„No, půjdeš z Velké síně, zabočíš doprava, vydáš se na druhé schodiště zleva do třetího patra, tam doprava, zahneš za roh, tam je další schodiště, po něm se rovně vyšplháš, zahneš naposledy doprava, jdeš pár metrů a po pravé straně ta učebna je.“
Během toho se mi samovolně otevírá pusa. Já čelist odložila už dávno. Je to jistější. No nazdar, vypadá to na pořádné bludiště.
„Jo jasně.“ Hlesnu. „asi bych už měla vyrazit, jestli chci tu hodinu stihnout.“
Popadnu malý bleděmodrý baťoh plný knížek a vydám se tím směrem, kam mi napovídala Hermiona.
„Takže jak to říkala?“ přehrávám si nahlas. „doprava, schodiště druhé zleva, třetí patro… co dál?“ vyděšeně se na v Autorka neví, jestli chce být na tom nebo v tom... Jestli si toho ještě někdo nevšiml, je to FOOSA! tom třetím patře zastavím. Jsem fakt v pytli. A nikde ani noha. Zatraceně, co ještě říkala? Jít po patře, zahnout doleva…“ zastavím se v slepé uličce.
„Do prdele.“ ulevím si nahlas. Vytáhnu mobil a zjistím, že už pět minut je vyučování. Tak to teda pěkně začíná…
„Chcete pomoc, slečno?“ ozve se mi hlas za zády. S úlevou se otočím, ale nikdo tam není! Zamračím se. Co jsou to za blbé vtipy. Zeptej se autorky.
„Tady, slečno.“ Promluví jedna žena na obraze přímo naproti mně. Já nahlas vyjeknu a třeštím na ni oči. Tak tohle opravdu špatný fór! To si říkám už od prologu.
„První ročník?“ usměje se podobizna. Já jen němě zakývám hlavou. „Aha, tak promiň, že jsem tě vylekala. Jakou hledáš třídu?“
„Učebna B458.“ Odpovím tiše. Jsem zvědavá, co tu ještě na hradě najdu. Márnici? FOOSU?
„Tak to není daleko. Otoč se, pak jdi stále rovně, zahni na první křižovatce do leva, vystoupáš po schodech a nalevo tam je. Prozradila jsem ti malou zkratku. Tak si pospěš, ať ten průšvih nemáš tak velký.“
„Děkuji.“ Polknu. Tak já už mám průšvih? Jaj! Naštěstí nakonec nezabloudím a vytoužené místo naleznu. Vpadnu do třídy jako velká voda. Po nás potopa!
Studenti včetně své učitelky vzhlédnou od psaní.
„Ehm… promiňte paní profesorko, já jsem zabloudila a…“
„Sednout.“ Ozve se od katedry a já sklapnu. Pak zabloudím zrakem k lavicích se lavicím. A kam zabloudí příště? Skoro všechny jsou plné, až na jednu, kde sedí jedna z mých spolubydlící na pokoji. Jediné mé štěstí je to, že je to zrovna ta, která mi připadala nejsympatičtěji. Nejsympatičtěji kvokala?
„Ano, paní profesorko.“ Zamumlám a jdu si tam dozadu sednout. Neslyšně si oddychnu. Žádný průser mi na hlavu nespadl. Za to ty jsi na ni spadla!
„Co berete?“ drknu tiše do ní, když zapluji do lavice.
„Úvod do přeměňování.“ Zamumlá. „Strana pět. Celou ji opisujeme.“
„Dík.“ Šeptnu, vytáhnu učebnici, sešit a propisku a dám se do psaní. Moje spolužačka se na mě překvapeně podívá.
„Ty nepoužíváš inkoust a brk?“
„Ne, na co? S tím stejně neumím.“ Mrknu na ni. Ona se pobaveně usměje a pod lavicí si podáme ruce.
„Já jsem Adriana Michalcová.“ Představím se. „Ruská mafiánka inkognito v Británii.“
„Já Elizabeth Malyorová.“ Oplatí mi, puberťácky se zahihňáme a pokračujeme v opisování.
„Uf, to byla hodina!“ odfrknu si, když jdeme s Elis dolů. „necítím ruku. Co máme vlastně za hodinu?“
„Lektvary.“ Vytáhne kus pergamenu, podívá se na něj a zase ho hodí zpět do tašky. „Úplně dole. Brr! Tam bude kosa.“
„Slyšela jsem, že drahému profesoru ten chlad vlezl na mozek. Prý je to hrozná frigida. Teď jsi ho trochu poteplila! Nikdy tu po žádné studentce nevystartoval a to mu je asi třicet let.“ Prozradím ji.
„Je to aspoň kořen?“ zasvítí oči mé nové kamarádce. Ne, je to haluz!
„To nevím, ještě jsem neměla tu čest.“ Zavrtím hlavou, když zrovna procházíme Vstupní síní.
„Hele.“ Drkne mě. „Tohle je kořen a pořádnej! Podívej!“ ukáže na jednoho kluka s blonďatými vlasy. Lhostejně se na něj podívám, jenže v tu chvíli, kdy ho poznám, se mi šmirglem zadrhne dech a srdce vynechá pár úderů. Kéž by vynechalo všechny. Draco Malfoy. Skousnu spodní ret, je s nějakým milým děvčetem a rozhodně to nevypadá, že se neznají.
„Hm, nádhernej.“
„Škoda jen, že je ze Zmijozelu a navíc to vypadá, že je zadanej. Škoda, no.“
„Jo škoda.“ Povzdechnu si ironicky. Kdyby nebylo mé blbosti, tak bych tou holkou mohla být já. Jakmile se dostaneme do jejich těsné blízkosti, Draco si mě konečně všimne. Žaludek se mi protočí, když do mě zabodne smutný pohled. Už mám sto chutí mu něco říct, jo, to já mám taky! třeba pouhé promiň, nebo ahoj, ale nevyjde ze mě ani hlásek. On také neotevře pusu a projde kolem nás směrem ke schodištím.
„Viděls to?“ zatahá mě Elita za rameno. Adriana se taky poteplila! „Ty jeho oči! Ten pohled, já snad umřu.“ No my ti bránit nebudeme.
„Je zadaný, jak si řekla.“ Zchladím ji okamžitě. „nic pro nás. A pohni kostrou, nehodlám na druhou hodinu přijít taky pozdě.“
„No jo, zas.“ Zamručí si pod vousy a sestoupíme schodiště dolů do sklepení.
Hned jak vejdeme do učebny lektvarů, mi do nosu uhodí pach hniloby a rozkladu Našly nás! Zdrháme! My ti jako nevoníme? a ještě nějaké neidentifikovatelné pavůně.
„Fůj!“ zacpu si zhnuseně nos. „v takovým prostředí máme vydržet celou dvouhodinovku? To snad ne! Bude mi smrdět veškeré oblečení a hlavně vlasy!“ Kdybys vlezla do hospody, tak by ti to nevadilo!
„Přesně tak.“ Nakrčí nosík Elizabeth. „co to je magora, když tu může vyučovat?“
„Dávejte velkýho bacha na pusu.“ Zamračí se jeden nebelvírský kluk. „vás slyšet Snape, tak obě dvě vás usmaží v jednom kotlíku.“ Kde je megafon?!
„On je kanibal?“ zajímá se Elita. Ne, ale já jsem. Makrely jím jen občas.
„To nevím, ale radši to nechci vědět. Jestli chcete to tu přežít ve zdraví, nechte po celou dobu pusy zavřený a dělejte vše, co po vás chce.“ Poradí nám a sedne si daleko od nás. To mě mírně vytočí.
„Co to bylo za blbce?“ hodím zadek na jednu dřevěnou židli a zbytek těla do kontejneru. druhou si přivlastní Elis. Do stolní čtveřice nám ještě přibudou dvě holky. Zřejmě žádný kluk nenašel odvahu si sem rozložit svůj kotlík. Proč kotlík, když za pár set let budou v rozkladu oni sami, že...
„Asi ho trochu zná.“ Pokrčí rameny spolubydlící.
„Ale to mě nezajímá.“ Mávnu netrpělivě rukou. „vůbec nebyl nervózní!“ Ta věc mě IRITUJE! Foosa!
„Tobě to vadí?“ zasměje se Elizabeth. „měla jsem pocit, že tě právě tyhle kokty rozčilují.“
„Jo, ale zase to nemusí být chladný extrém.“ Frknu a kolem kotlíku rozložím se rozletí sliny. různé lahvičky.
„Za chvíli se sem přižene chladný extrém.“ Opraví mě s úšklebkem. A má pravdu. Za necelou minutu se do třídy vřítí něco velkého a černého. FOOSA! Ne, toto není chyba ve Wordu, to jen Kolegyně dává průchod svým emocím. Vytáhnu pobaveně obočí. Já zastrčím pistoli. Copak tady učí zmutovaní netopýři? Až když se otočí čelem k nám, musím uznat, že ošklivý není. No, ale zase říct, že je hezkej, to taky ne. Spíš takový ten typ chlapa plného sex – appelu. Moc přívětivě se netváří. Jako kdyby ho v obličeji uštknula zmije. Musím se hodně držet, abych nevyprskla smíchy. Nevím, jestli bych to přežila. To jsou pochody…příště jdi na Dřeváček, tam bys vynikla.
„Milí studenti Nebelvíru.“ Odmlčí se s ironickým úsměvem. „Začíná pro vás nová náročná věda lektvarů a protože nechci, aby odtuď někoho vynesli nohama napřed, budete všichni dávat pozor, držet zobáky a neničit místní učebnu.“
„Podle toho, jak to tu smrdí, se ta učebna ničí sama od sebe.“ Pošeptám Elis. „teda pokud ten pach nevydává on.“
Elizabeth má bohužel menší výdrž a vyjekne smíchy. V toto chvíli mi vypadlo cigáro z pusy. Nemůže přestat ani i když se Snape tiše přemístí k naší dvojlavici a začíná ji probodávat opravdu ošklivým pohledem, který nevěstí nic dobrýho. Netuší však, že ta dvojlavice za to nemůže. Efektně a hlavně slyšitelně natáhnu do chřípí parfém, který profesor vydává a pochybovačně se zaxichtím. To už Elis teprve nemůže. Málem slítne ze židle, jak se prohýbá. To už máme za sebou…
„Je tady snad něco k snědku smíchu?“ procedí Snape skrze zaťaté zuby.
„Spíš k pláči.“ Souhlas! Odpovím tiše, aby mě slyšela jenom Elita. Ta už je ze mě úplně hotová a z rozzuřeného černého nosorožce si pranic nedělá. Dvě holky, které se k nám přidaly, se tváří poněkud vyděšeně.
„Jestli se okamžitě neuklidníte, slečno, vyvodím z toho opravdu nepříjemné důsledky…pošlu na tebe FOOSY!“
„Třeba odmořovat tuhle místnost.“ Neodpustím si. Tyo, ta je vtipná jako kontejner... Kamarádka jenom hýkne smíchy. Já už se taky začínám pomalu hihňat.
„Strhávám Nebelvíru dvacet bodů! A přestaňte se chechtat!“ Snape se hodně drží, aby nevyletěl z kůže. To však Elis nebrání se tlemit dál. Ale vidím ji na tváří, že by už raději přestala, ale nejde ji to.
„Když vám i tohle nevadí, obě si odpykáte školní trest.“ Bouchne zlostí do naší lavice, až se málem převrhnou lahvičky s našimi zakonzervovanými mozky. Elizabeth najednou přejde smích. Já si zase myslím (!!!), že jsem se přeslechla.
„Jak vám?“ Svi-ně v akci! zeptám se podezřívavě. Snape do mě poprvé zabodne ledový pohled, až to ve mě zamrazí.
„Adriana Michalcová, že? Vy si snad myslíte, že jsem hluchý? A slepý? Vidím, že vám školní řád příjde naprosto lhostejný, když se tam jasně píše, že při hodinách musíte mít předepsané kouzelnické hábity. Co to máte slečno na sobě?“ NIC!
„Kouzelnický hábit.“ Odpovím mu pevně.
„Vážně?“ povytáhne obočí profesor. „že jsem si nevšiml.“ Pak, že blbě vidí.
„Tak si pořiďte silné dioptrie.“ Poradím mu beze strachu. Takových učitelů, jaký jsou jako on jsem tam až tam? potkala a taky zkrotli. Stačil bič a trocha blbosti. Nebelvírští na mě s úžasem hledí. Mě je to jedno, ať si myslí, co si myslí. Na rozdíl od tebe, která nemyslíš.
„Co jste to řekla?“ zasyší nebezpečně tiše.
„Máte slabý zrak, pane profesore, doporučuji navštívit očního doktora a jestli by vám brýle neslušely, pořiďte si kontaktní čočky.“ Prohlásím drze.
„No snad nemyslíte vážně!“ řekne stejným tónem a jde z něj strach. „Ne, myslím pouze blbě.. pokud vůbec.“
„Z vás bych si srandu nedělala.“ Zatvářím se nesmírně blbě. vážně.
„To-bych-doporučoval-vám!“ narovná se s potměšilým úsměvem. Zas je na tom svém místě.
„Můžu se vás ještě na něco zeptat?“ nedám se. Ulita Elita do mě drká loktem, abych mlčela, protože ví, co chci říct.
„Risknout to můžete.“ Tak tohle už je i na mrtvoly našeho kalibru moc!
„Pane profesore, se vší úctou, používáte nos?“ neuhnu pohledem. Snape ztuhne.
„Cože?“
„Jestli jen tak náhodou nepoužíváte tu věc mezi vašima očima.“ Zopakuji monotóně. Ty jo, mě to začíná bavit!! Mě to začíná srát. Mě to začíná tikat…Adri, chytej!
„Proč?“ hlesne podezřívavě. Asi si říká, co je to proboha za krávu, která mu narušuje autoritu? A není sám. FOOSA, co jiného?
„Necítíte ten smrad?“ nasaji efektně vzduch kolem mě. Elita si přikryje pusu, aby zase nevyprskla. Přerostlý netopýr se na to zatváří ve smyslu: To si snad ze mě děláš prdel?
„Ještě jedna pro mě neúnosná poznámka a koledujete si o pořádný průšvih!“ a s těmito slovy hrdě odkráčí za katedru.
„Suchar.“ Pošeptám Elis. „neumí se prát.“ Nebo už tě nevydržel dejchat.
Další část hodiny už není tak vzrušující jako předtím, páč se dáme do nějakého bláznivého dryáku. Když se podívám do své učebnice na recept, div se nezasměji nad tou jednoduchostí. Tak tohle zvládnu levou rukou, ba i nohou. Kopnu sem, kopnu tam... bacha, moje prdel! Podle návodu zapálím pod kotlíkem a začnu vařit lektvar. Za pár minut ho mám už hotový. Absolutně nechápu upocené obličeje všude kolem mě, kteří se ho snaží připravit, ale podle ještě intenzivnějšího smradu a barevných kotoučů kouře, asi neúspěšně. Tak tady v tom místě už je ze mě násoska.
„Pane profesore.“ Přihlásím se vzorně, jakmile pochopím, že jsem jediná. Můžu ji zabít? Na co čekáš?
„Máte zase nějaké vtipné kontejnery? poznámky?“ ozve se od tabule. Ono to předtím bylo vtipné? Od kdy je absence mozku vtipná?
„Ne, ten lektvar už mám hotový.“ Vyvedu ho z míry. Mírá zdrhá... Taky za chvíli se u mého kotlíku zastaví.
„Slečno Michalcová, kdyby jste byla alespoň průměrně inteligentní student, což nejste, věděla by jste, že příprava trvá nejméně půl hodinu a zatím neuplynulo ani pořádně čtvrt hodina a…“ Snape se zasekne s pohledem upřeným do mého kotlíku. Napjatě ho pozoruji, mezi náma, jednu část jsem vynechala, protože mi přišla zbytečná, proto to netrvalo tak dlouhou. Když konečně vyčmuchá obsah, znovu se narovná a já s uspokojením konstatuji, že vidím v jeho tváři nepřekonatelný úžas. Roztomile se usměju, abych ještě přidala efekt naprosté absence mozku. Mezi námi, to už ví každý.
„Jak jste to proboha udělala?“ zašeptá s vytřeštěnýma očima. Téhle reakce si postupně všímají i ostatní. FOOSA...
„Jak… normálně.“ Pokrčím rameny, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.
„Udělala jste něco jinak, než jste měla?“ zabodne do mě černý kukadla, až se začínám děsit. Proč tak civí proboha, jen to je trapný lektvar! Proč tak zvracím, proboha, je to jen trapná Adriana!
„Jo, vynechala jsem tu část, kdy máme sedm minut míchat břečku doprava a jen jsem ji párkrát zamíchala na obě strany a šla na další část. Nic jiného.“ Prozradím mu. Profesor nevěřícně zakroutí hlavou. Já taky a to jsi ještě neviděla tu smečku FOOS za mnou…
„Zajímavé, zajímavé… ale vy jste z mudlovské rodiny, ne?“
„Jo jsem.“ Potvrdím pevně. Proč se mě na to pořád dokola vyptávají. By mě taky zajímalo!
„Vy jste vlastně Adriana Michalcová!“ zatváří se jako by mu rozsvítilo.
„Ne, čínskej bůh srandy.“ Zakroutím si očima. Zvláštní je, že tuhle drzost Snape neokomentuje. Jéžiš! Ať na mě nečumí!!!
„Tak to se za vše omlouvám.“ Zakyselí se, jako by ho to sorry nesmírně dráždilo. To jsem z toho jelen! Já myslela, že kráva.
„Proč?“
„Nicméně za ten lektvar připisuji Nebelvíru dvacet bodů.“ Dělá hluchého a odcestuje zpátky za svůj stůl. Po sklepení to zašumí a mě spadne pusa. Teď mě fakt dostal, jen co je pravda!
„Nepraštil ho někdo po hlavě?“ nahne se k nám jedna z holek u pracovního stolu. To tebe. To víme...
„Kde jsem já, není nikdy nic normálně.“ Všimli jsme si!:D KAmen:D Ušklíbnu se, ale v duchu se mračím. No počkej, Snape, já ti ještě ukážu!
„Chodíš někdy včas?“ zeptá se s humorem Hermiona. Jsme domluvené na té neviditelnosti a já na to přes ten celý den zapomněla.
„Někdy, jen když mi jde o krk. Takže vlastně pořád.“ Pokrčím rameny. Před chvíli jsem se byla převléknout z těch odporných hábitů do ďábelsky ohnivých upnutých kalhot s červenobílým pruhovaným tričkem, kolem pasu jsem si uvázala rudou teplákovou bundu a obula si sportovní tenisky. Vlasy jsem si dala do dvou culíků. Hermionu tohle mudlovské oblečení nerozruší tolik jako ostatní nebelvírské. Totiž, jak jsem tu záhy poznala, nikdo tu normální oblečení nenosí ani mimo vyučovací hodiny a ani holky!!! Dej si vypláchnout mozek, třeba ti to pak dojde!
„Nastydneš tu.“ Podotkne Hermy.
„Mám hroší kůži.“ Mávnu rukou. A je to vlastně pravda. Šíleně se tu v těch svetrech potím a to mám prosím ty nejlepší deodoranty! Na to se používají antiperspiranty, ne deodorany.
„Víš, mluvila jsem dneska s Harrym…“ začne, když jdeme nesmyslným labyrintem někam do západního křídla Bradavic. Ale je vidět, že se tu Hermuš vyzná. Tohle mě IRITUJE!
„A co?“ „A bé...“
„Už ví o tom tvým střetu se Snapem.“ Prozradí.
„V tom vlaku jsem fakt nepřeháněla. Za chvíli drby překročí rychlost světla.“ Prohodím suše.
„Jo, jako na vesnici. A to jsi ještě nebyla ve velkém zlém Jihu! Pozdravuje tě.“
„Kdo? Snape?“ užasnu.
„Ne, Harry. Tak nějak se mu to rozleželo v hlavě. Je mu líto, jak tě v tom vlaku nechal samotnou.“ Nechal samotnou? To měla autorka flashback, ne? Povzdychne si Hermiona. Nejspíš ji na jejím kamarádovi záleží.
„Mě je líto více sebe věcí.“ Řeknu tiše. „dneska ráno jsem potkala Draca a ani mě nepozdravil. Jen se na mě podíval a šel pryč s nějakou krávou. Vypadala jako já…počkat, to jsem byla já!“
„S Pansy Parkinsonovou?“
„Cože?“ trhnu hlavou až odletí k protější zdi. „To je kdo?“
„No,…ehm… minulý rok spolu chvíli chodili, tak jestli to byla ona. Jak vypadala?“ zajímá se.
„No… měla zelený hábit…tmavé vlasy a… myslím zelené oči. Vypadala jako hadova nevěsta.“ Zkouším si rozpomenout.
„Aha, tak to nebyla ona. To byla Samantha Lestrangová, 8-O <= upadlá čelist… o rok starší než Malfoy. Je to pěkná mrcha, dokáže si omotat každýho chlapa. Celá po své matičce Bellatrix.“ Odfrkne si Hermiona. Asi o ni nemá valné mínění. Vlastně, taky o kom jiným ze Zmijozelu. „Její rodiče jsou Smrtijedi.“ To máte jak s autorkou: vezmu, rozškubu, zmuchlám, spláchnu…
Smrtijedi, Smrtijedi… to mi něco říká… a ano!! Přívrženci toho vraždícího debílka! …pohřbím…
„Malfoy je taky Smrtijed?“ zamumlám, i když znám dopředu odpověď. Já už se ani nerozčiluju, nemá smysl ničit si nervy kvůli téhle degenérce.
„Jestli myslíš jeho otce Luciuse, tak ten tam taky patří… hele! Jak ty vlastně o nich víš?“ Mě by spíš zajímalo, jak to víš ty! zastaví se Hermiona, jako by do ní uhodilo.
„Potter mi o nich řekl.“ Zatahám ji za ruku netrpělivě. Už to kouzlo chci umět co nejdřív.
„Musíš mu říkat příjmením?“ zazoufá si, když konečně dorazíme do knihovny.
„Tohle mi prosím tě neřeš, nebo radši jo, já totiž nic vyřešit neumím... hlavně sebe. Až se rozhodnu mu říkat jménem, tak mu tak říkat budu, ale teď prostě ne.“ Zamítnu to tvrdě.
„Adriano, já ti něco řeknu.“ Znovu se Hermy zastaví a podívá se mi do očí. „něco, co nesmíš vědět. Nemá smysl se ptát, proč jí to teda říká, že? Harry je hrozně nešťastný. On tě miluje, víš.“
Zarytě mlčím. Nějak mě to nepřekvapí. Vsadila bych se i o můj mobil, že těch kluků v týhle blbý situaci, je tu po škole mnohem víc. Vsaď se taky, že tě zabiju! Tady je krásně vidět, jak moc si cení té lásky. Vlastně měl Potter štěstí, je jeden z mála, který si ke mně mohl něco více dovolit. Ale asi mu to nestačí.
„Nic na to neřekneš?“ podiví se hnědovláska.
„Co bych na to měla říct.“ Trhnu rameny. „hele, mě je to líto, ale já miluju jenom Draca!!“
„Tak ale proč si mu to udělala? Proč si ho sváděla? Proč si mu dávala liché naděje? Proč?“ málem začne křičet. Já ji trochu chápu, tyhle scény jsem už několikrát zažila. Někdo ji u toho nejspíš nahrál na video.
„Vím, že to bylo ode mě nefér, ale přitahoval mě. Před týdnem jsem zažila kouzlo milování a hned na to Draco zmizel jako FOOSA nad hrncem. Prostě jsem to chtěla a nezáleželo mi na tom, jak to dopadne. Jestli zraním Pottera, Draca, sebe… to tě táhne jenom nezkrotný chtíč, který nejde ovládnout. Ani nevíš, jak bych chtěla, aby to bylo všechno jinak. Aby mi Draco nezdrhl a zůstal se mnou. Nemusela bych potkat Pottera, nemusela bych teď být v Nebelvíru… chápeš mě? Chtěla bych to vrátit, ale nemůžu, tak se s tím musím smířit. Jako tvůj kamarád. Akorát nevím, jak mám blonďáčka přitáhnout zpátky k sobě.“ Na co máš magnety? Tý jo, to bylo jako vytažený z nějakýho milostnýho harlekýnu. Hlavní, že to Hermuš přesvědčilo.
„Tak si dej s Malfoyem schůzku naslepo, aby nevěděl, že jsi to ty a pak mu to všechno vysvětli.“ Poradí mi. Hermiona teda hodně klesla, když se její IQ vyrovná napařovací žehličce.
„Ty seš génius.“ Obejmu ji šťastně. „ale, co když tam nepřijde?“ znejistím.
„No, musíš to napsat tak, aby ho to donutilo. A pojď, nebo to nestihneme do večerky.“
„Jak to, že mi to nejde?!“ vztekám se, když nejméně po sté vyslovím zneviditelňovací zaklínadlo. „místo toho mám poct, že se za chvíli pořádně pozvracím!“ To je nás na sto. Kdyby jen to...
„Já nevím.“ Krčí bezradně rameny Hermiona. „mělo by to jít, děláš to naprosto správně a stejně to nejde. Víš, že jseš hrozná?!“ My to víme, smůla je,m že ona to nikdy nepochopí.
„Proč?“ užasnu. Aby bagr jezevec...
„Protože normálně si se vším vím rady, ale když se jedná o tebe, tak je to záhada i pro mě.:D Hele, kdy máte kouzelné formule?“ třískne s knížkou o stůl, jak je rozrušená.
„Pozítří, proč?“
„Tak se na to Kratiknota zeptej, ten by to měl vědět.“ Dá mi důležití info. „To není normální, Adri.“ NE, to není…
„Asi bych si na to slovo nenormální spojení s mou maličkostí měla zvyknout.“ Už bys MĚLA. Zavrčím sarkasticky. Vůbec se mi nelíbí, že nemůžu kouzlit.
Nakonec to vzdáme a odebereme se nahoru. Stále nechápu Hermioninu orientaci. Prohodím s ní pár slov na rozloučenou a zaženu se do ložnice. Vydám za celé stádo krav. Tam okázale ignoruji své tři spolubydlící a kecám na posteli s Elizabeth. Až když jsou všechny čtyři holky ve svých snech, vykloním se z okna a zahvízdnu na Charlott, moji novou soví kamarádku. Za deset minut sem neslyšně doplachtí. Telepatie, že? Aneb kráva ke krávě sedá. Mezitím stihnu sesmolit Dracovi drobný vzkaz:
Hřešit je lidské, odpouštět božské (uvědom si, že není tak blbej, jako ty!)
20:00 Knihovna Sobota.
Mohutně si povzdychnu. Snad ho to trochu trkne. Možná mu dojde, že jsem to já. Sice ten Hermionin nápad, napsat naprostý anonym, by byl hezký, ale zároveň by to bylo velké riziko, že by tam nepřišel. I když… no nebudu nad tím příliš přemýšlet, ještě bych to nakonec neodeslala. Rychle, seč neohrabaně, přivážu Charlottě lístek s Dracovým jménem.
„Hele, Charlott, je to dost uhozený, ale jestli mi rozumíš, tak poslouchej. Pošli to teď hned Dracovi Malfoyovi do jeho ložnice. Bude-li potřeba, klidně ho vzbuď, hlavně musí ten vzkaz dostat on, nikdo jiný, jasný?“
Sova tlumeně zahouká, vznese se a odletí pryč.
„Uf.“ Oddychnu si a zahrabu se do postele. To byl teda den, možná to tu není tak špatný. Pravda, každodenní pobyty v kavárnách, Internet a diskotéky mi chybí, ale už jsem na Bradavicích našla určité kouzlo. Kouzlo velkých keců...
Adrianka nás opět potěšila nádherný slohem, zápletkou, gramatikou a hromadou enterů...
HRÁLI: Gambrinus, bílé víno se Spritem, Gumoví medvídci (jedenkrát dokonce slízávaní ze stolu), hromada ledu, dvě krabičky cigaret a další...
REŽIE: Mrtvola 1 a Mrtvola 2
STŘIH(K): Pan vrchní s kalkulačkou
MASKY: mobil Nokia 6310
KOSTÝMY: Domácí výroba
PRODUCENT: Kavárna a Galerie Evropa
HUDBA: Hlasy ze Záhrobí (album FOOSA)
SCÉNÁŘ: Adrianka a jistí dva géniové po smrti
KAMERA: FOOSY
VÝROBA: 30. 9. za vlády 6. dynastie FOOS, © Vinar a.s.
VĚNOVÁNO: nám, vám, FOOSÁM a pohřebnímu ústavu za rychlou dodávku dalších a dalších rakví
Pro TV FOOSA s.r.o. (za následky neručíme) zemřelo spoustu mrtvol, 2006
Milujeme tě, FOOSO!
I’m lovin‘ it!
* Proslov na závěr: Když jsem tohle glosovala, upřímně, byla jsem v hodně…ehm, zajímavém stavu…takže jsem byla schopna okamžitého odjezdu do Hradce a utlučení autorky (nebudu říkat k smrti, ta už to odnáší dostatečně). Chci jen říct, že to, že z postav v originále dělá pitomce, nadržence, v některých případech frigidy, atd. neznamená, že to bude dělat i z těch mrtvých. Ačkoliv se tu smrti vysmíváme každým dalším slovem, odmítám dál respektovat podobné poznámky, jako byla tato.