Výplach - Cosmic Ethno

                  Případ „Med“

Na zlomek vteřiny mraky zaváhaly nad údělem. Na druhé straně se z bílého pytle vyprostil cyklista v modré přilbě, zavěšený i s kolem v lopatkách starého mlýna,…… v podpaždí stále svírajíc měkký chleba.

Lomoz burácivého hromu zachvátila nezvratnost dějů, které měli teprve nastat.

Když už skončila panika po výbuchu sopky a úzkost vystřídalo mrazení v těle, naskytl se těm kdo přežil zvláštní pohled za oblaka vyvřelého dýmu, jenž z mysli vyhnal strach a nastolil režim nechápavosti a obdivu.
Na místě, kde stála sopka, ta, která v té chvíli mohla za vše co se stalo i nestalo, se rozprostírala pouze pustina s malými výrůstky ze země, podobné termitím mraveništím s mírně zaoblenými spodními, dokonale symetrickými částmi.
Pláč malého dítěte přerušil pětiminutový beze slov strávený pohled na tu nevídanost, která je postihla a vrátil mysl zpět do paniky hořících ohňů všude kolem.
V malé rybářské, z šikma stavěné chatce pozoroval utrpení sousedního ostrova člověk s vrozenou anomálií protáhlé lebky a jeho strach byl překonán, když jim vyrazil na pomoc v neutuchající víře, že snad se naplní jeho sen, se na ostrov konečně podívat. Jeho komůrka v mozku začala přetékat zvědavostí.

Byl parný den pln mlhy od obzoru k obzoru, jenž doslova lákal k projetí po ledabyle azurově zbarveném, planktonem zavánějícím moři na z kmene vydlabané loďce. Vlny byly příkré a dávaly spolu s monzunovým větrem do hromady skvělou náplň letního dne.
I když jel na pomoct hrůzou a děsem vystrašeným lidem, myslel na matnou oblohu teskně vyznívající do průletů pelikánů hojně se zde vyskytujících, na které výbuch nepřenesl ani kousek pozornosti, jakoby věděli.
Krab či pták museli snad v boji proděravět loďku, kvůli které jsem se začal potápět neztrativ přitom opojného pohledu.
Schránka na mozek s vjemovými orgány mi skoro až periodickými posuny klesla pod hladinu, smutně při tom smýšlejíc o vzdálenosti dvaceti metru, které zbývaly do naplnění celoživotního snu. Teď mi ale něco přitahuje pohled na mořské dno, kde nejvíce upoutává něco lesklého u výčnělku z korálu.
Odpor vody klesá a vytváří kolem mě jakoby měkký povlak s foremného škrobu, umožňující vznášení všemi směry a ukazuje mi, kterým mám letět.
Sotva se dotýkám nádoby tak silně přitahující mou pozornost, že skoro ztrácím vědomí, vyráží se znaky pokryté vázy paprsek silného světla, jenž zanechává velké vagóny plné údivu na mém bedru svou plností pokynů obsažených v jeho struktuře, směřující do výčnělku mezi dvěma sevřenými kameny, kde leskne se pod mořskými řasy plné nekonečného počtu živočichů nejvíce pozornosti zabírajíc murény s pohrdavými výrazy predátorů a vytváří nádherné obrazce.
Plavu do hlubin toho písma nebo obrazce, nevím co to přesně je, ale cítím, že k vynoření na hladinu už nemám dost vzduchu k regeneraci plicních sklípků. Obrazec je větší než jsem si myslel a vidím v něm malou škvírku k protažení těla, které mi plave za hlavou jako pominuté.

Náčelník kmene obchází všechny pozůstalé a šamanskými pořekadly se snaží těšit jejich bolest, ale nezabírá nic nad ztrátou dětí a stařešiny.
Po trýzni, kterou museli prožít během dvou uplynulých dnů počítáním neschopných přežití se pomalu přichystávají na velkou výpravu do středu země, aby mohli ukonejšit duchy, jenž stále ještě nevědí, proč brouzdají po náhorní planině.

Vyšplhává se do poloviny kamenného žebříku ze stále tvarovatelné hmoty hned potom, co úzkým otvorem vplaval do jeskyně plné stříbrných sloupů s vroubenými kraji. S vodou tak azurovou, že u sloupů zanechává svůj odraz a již bez něj pokračuje dál do klenutého království fanaticky fantastické říše plné prázdných perlorodek. Tak vykreslených, že dávají místu správný ráz neutuchajícna, dýchajíc přitom všem na své návštěvníky dechem síly prostoru.
I teď, když průlez tunelem ze všech stran pokrytými hroty kopí nastavuje tvář, které měli odstrnadit bojsy a lekav při shonu všem donutit uprchnouti je do prostor luk a se svými druhy zajíci se jen tak potulovat, on nezalekne se a prochází tou úzkou chodbou bez povšimnutí jejich ostrý nástrah, neb byla tma.

Pár krvavých oděrek teď zdobí moje tělo a rána na hlavě ukazuje špatnou orientaci v prostoru, což byla kdysi moje velká ctnost. Právě přicházím na velice hodně osvětlené místo, kde zjišťuji, že malé oděrky jsou propojeny docela rovným řezem čišiv přitom krvička …malým vodotrysčíčkem… na zem plnou škebliček. Krev na perlorodkách vytváří nebývale symetrický ornament namlouvávajíc mi stále, že jsem znovu proklet.
Stěny jsou pokryty nápisy v roubených oknech zazděných a na klenutém stropě tkví se nápis největší, obsahem sahajícím do hloubky duše stoletého stromu na úpatí tisícileté skály.
Čtu si nápis stále dokola. Zdá se mi, že se zastavil čas.

Nejdříve palmami pak sekvoji poškozenými erupcí prodírá se skupina druhých odvážlivců, neb první se už nevrátila, v čele vede je nejstatečnější po vůdci, který byl v první skupině,
statečná Irisama, jak jí všichni říkali již od mala, co se postavila do čela pirátovi naplněného touhou získat jakoukoliv kořist z tohoto ostrova, protože mu trvalo sedm let než k němu připlul na svém voru. A zrovna její výstup… nabídnutí se jako první, ho dohnal k slzám a on potupen ke svému vlastnímu já musel ostrov opět opustit uvědomujíc si, že se mu to už stalo několikrát a on uvízl v časové smyčce.
Irisama má vrozený dar nesmíření se se zlobou mozků tak hojně se zde vyskytujících a její krása, průzračně modré laguny při svitu již tolikrát omšelého měsíce, pohledem vyhání toto zlo do tmy prehistorického pralesa duchů.
„Stát!!!!“, zavelela.
„Půjdeme tímto směrem, hlas lesů vydává lákání, předurčené mému osudu“, ukazujíc přes slámu přístřešku druhé chatky od její rodné.
Prales vydával tajemství velice pomalu, ale po dramatickém výjevu tygra šavlozubého probíhajíc okolo Irisamy každý den z jiným kusem těla někoho jiného z její družiny, významově se při tom na ní šklebíc, přidávala do kroku až za tři dny spočinula na náhorní planině pokryté sloupy s hruškovitým tvarem s metrovými rozestupy mezi jejich třemi obdelníkovytými průduchy.
Zde spatřuje tu nevídanost již úplně sama.
Mahagonové barvy všemožných odstínů duhy jí lákají jako Alenku z jejího kmene, jenž neodolala zrcadla moře a utopila se v plnosti svých očí.
Natolik, že si za podzimní noci na skále Závisti… střepem z maminčiného zrcadla podřezala žíly na nohách, uklouznout při tom všem shonu po kluzkém listu a spadnout z útesu do hloubek obětní propasti,…. to byl její osud.
Tesknost.

Dobře napůl prosáklý šaty z kůže gorilího mláděte, jenž zemřelo u porodu z pohledu na krev, doprovázející jeho sestru strnitou cestou placenty, u kterého samo asistovalo, byly cítit zvířecími mrtvými blechami, které v kožichu ještě nějaký čas trávily vykusováním spirál do kůže, utopivše se pak na dobro ve slané vodě, ho táhly nyní svou nasáklostí k zemi a znepříjemňovaly pohyb ve spletitých chodbách podzemních, ve kterých jsem se ztratil už včera v pátek.
Dlouhý stín od sochy hromu, dokonale plasticky zvládnutou z modrého tyrkisu, táhnul se po stěně žhavým koncem.
„Hej, potřebujete někdo pomoct!!!“, řvu malým průduchem na stropě a nic jen hučení v hlavě v pravidelných intervalech.

Irisama oblézá každou kopku zvlášť a něco si šeptá pro sebe do palmového listu na hrudi.

Malý kámen nesourodě v zamrzlé stěně přitiskuje ruku na zeď a odsouvá TAJNÝ PROSTOR do úkrytu, já to ale viděl a stihnul jsem do něj skočit dřív než se zakroutil do svého izolovaného ticha, dementujícího na všechny druhy otázek odpovědí: „Dřevěný žebřík“.
Lezu zlehka s rozplývajícím úsměvem na ještěrky vypálených na rukách, které rovněž pokrývaly celou trasu okolo. Pane jo, stále se mi zobrazuje rychlý sen jakoby, jakoby snad …

Irisama byla v ráji nelitovala již ničeho, věděla to.

Světlo se mi zarývá do sítnice a tvoří odlesky, pád z obdelníkovitýho průřezu okna mi při cestě promítá sny uvědomující si realitu.
Okolo jen kuželovité kopky a louka lučního kvítí, jež zářila rozmanitostí,… a krásné oči ženy, sedící uprostřed kruhové výseče, dívajíc se na něj předtuchujícím pohledem.
Přitahovala ho jako včela lákaná na med uzmutý medvědem.
Spočinul před ní a klekl si.
Irisama si pletla věnečky do vlasů a vzhlédla vědícím pohledem do jeho nevěřícnosti a naplnila jí bezrozměrností.

Začal vát studený vítr.

Na malém prasátku schovaném za keři, vše pozorující, dovezeného z Anglie pro hledání lanýžů a několika druhů hub, zatím jen předpovězených, propukly naráz tři kapky potu a stekly mu do úsměvu.

Stali jsme proti sobě jen chvíli, ale připadalo mi to jako věčnost.
Chvilku se díváme do očí, snažíme se ztratit a chvíli na malý kousek podrážky, který jsem přinesl z podzemí, na který jsem škeblí vyryl ten nápis na stropě:

„V každé věci skrývá se prázdnota a neutuchající vědmost časových dějů právě nastalých v myšlenkových sférách ještě nevyřčených“

Nebylo snadné od sebe oddálit pohled… a když se jim to konečně povedlo, usmažily se v jícnu sopky, která se zrovna chystala chrlit lávu v doprovodu velice hustého dýmu.

Cyklista se neustále otáčel na mlýnském kole a chleba byl již skoro celý promáčený. Sbor mladých žabiček začal ze svých chřtánů chrlit horké informace o způsobu jak chleba nejlépe rozdrolit ptákům, který je už dva měsíce nepožírají, v čemž by tak mohli dál pokračovat.
Cyklista se ustrnul ve chvíli kdy míjel hladinu a dav čekajících ptáků ho roztrhal na kusy.