Vanesce se nechce ven, jen usilovně kope až mi z toho tečou slzy po tváři jak to bolí. Na každé prohlídce mi jen sdělí, že ozvy srdíčka jsou v pořádku a můžeme jet domu. Když jsme byli po třetí na kontrole, tak jsme místo dvaceti minut na pásech zůstali více jak hodinu. Vaneska spala a paní doktorka ji ne a ne probudit. Vždycky mi chytla břicho, zamávala s ním, až jsem měla strach aby malá nevypadla sama, natáčela mi budík u břicha, který pak následně začal tak strašně ječet že i moje uši dostávaly zabrat.
Na chvilku se vždycky probrala, dvakrát mě kopla do břicha asi tím stylem jako jestli jsme normální, co jí to děláme a zase usnula. Za 10 minut přišla zase paní doktorka a zase proběhl ten stejný rituál. Po hodině nás ale pustili s tím, že je vše v pořádku, že je to asi tlakem, že hodně miminek dneska spinká. A tak jsem zklamaná jela zase domů.Myslela jsem, že už si mě tam nechají a porod mi vyvolají. Vím, že vyvolávaný porod více bolí, ale prý je rychlejší než ten normální a měla bych to dřív za sebou a v náručí bych měla už toho našeho drobečka.
Poslední týdny těhotenství jsou nejhorší. Mám hrozný strach z porodu, z toho co bude, jestli vše zvládnu a jestli se o Vanesku dokážu postarat tak jak bych chtěla. Podle pana doktora Nováka bude ale malá nejpozději 16. června na světě. Tak těch pár dní ještě prostě musím vydržet a pak už bude po všem. Začne ten velký kolotoč starostí, pláče ale také velkého štěstí, radosti a pýchy že jsme to všichni společně dobře zvládli.