A. Giddens - Náboženství 1.část
NÁBOŽENSTVÍ
A.Giddens
Při denním jasu, a při noci, když je tichá,
Pán tvůj tě neopustil ani tebou nepohrdá. :
A bude pro tebe poslední věru lepší než první
a Pán tvůj tě zajisté obdaří ke tvému uspokojení.
Což nenašel tě jako sirotka - a v útulek tě nepřijal?
Bloudícím tě nalezl - a správnou cestu ti ukázal,
nuzákem tě nalezl - a bohatství ti věru dal!
Co sirotka se týče, toho neutiskuj,
co žebráka se týče, toho neodstrkuj.
Však o dobrodiní pána svého vypravuj!
Tento úryvek z posvátného textu nám poskytuje představu o tom, jakou významnou úlohu v lidském životě sehrává už po tisíciletí náboženská víra. Říká nám, že Bohu záleží na každém z nás; že nám dává lásku a útěchu, obživu i přístřeší. Bu-deme-li chválit Boha a důvěřovat v Jeho dobrotu, dočkáme se odměny v příštím životě.
Jak uvidíme v této kapitole, neslibují všechna náboženství odměnu v posmrtném životě; s tou či onou formou religiozity se však setkáváme v každé lidské společnosti. I u těch nejstarších kultur, které známe z archeologických vykopávek, nacházíme zřetelné pozůstatky náboženských symbolů a rituálů. Od úsvitu lidstva přes celý průběh jeho dějin patřilo náboženství k základním součástem lidského bytí a mělo ohromný vliv na to, jak lidé vnímali okolní svět a jak na něj reagovali.
Právě uvedený citát z posvátného textu nám ukazuje náboženské přesvědčení jako zdroj útěchy a podpory. Víme však dobře, že už mnohokrát se stalo také zdrojem prudkých společenských zápasů a konfliktů. Srovnejme si úvodní citát s následujícím:
Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému.
V horlivosti neochabujte, buďte vroucího srdce, služte Pánu.
Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí.
Sdílejte s bratřími jejich nouzi, ochotně poskytujte pohostinství.
Svolávejte dobro na ty, kteří vás pronásledují, dobro a ne zlo.
Je-li to možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji.
Podobně jako předchozí úryvek jsou i tato slova mocným sdělením všeobjímající lásky a Boží dobroty. Připadá nám zvláštní, že by věřící, kteří se řídí učením prvního z nich, mohli cítit nevraživost k těm druhým. Přesto se tyto dvě skupiny věřících již po staletí ocitají v krvavých konfliktech. První citát je z totiž z Koránu (súra 93, český překlad Ivan Hrbek, Odeon, 1991), druhý z Nového zákona (z 12. listu Římanům, ekumenický překlad). Islám a křesťanství se ve svém původu částečně překrývají a uznávají některé společné proroky; přesto se vzájemně odmítají a zahrnují do kategorie „nevěřících".
Od 11. do 13. století podnikla evropská vojska několik válečných tažení, tzv. křížových výprav, na Blízký východ, aby „osvobodila Svatou zemi" od muslimů. Tyto války patří dodnes k nejkrvavějším v historii, přestože byly na obou stranách vedeny ve jménu jediného pravého Boha; tisíce lidí zahynuly a křesťanští i muslimští bojovníci se v průběhu dvou staletí dopouštěli četných ukrutností. Během první křížové výpravy se Evropané zmocnili rozsáhlých území a významných měst včetně Jeruzaléma, ale na konci deváté výpravy, v roce 1272, se muslimům podařilo dobýt celou Svatou zemi zpět.
Jedním z nejhorlivějších zastánců křížových tažení byl sv. Bernard, opat velkého kláštera v Clairvaux a vůdčí osobnost tehdejšího křesťanského světa. „Požehnáni jsou mučedníci, kteří padnou v boji!" napsal. „Plesej, statečný obránce víry, dá-li ti Pán život a vítězství, ale raduj se a dojdi slávy ještě větší, jestliže zemřeš a setkáš se s Pánem" (Koenigsburger, 1987).
Jak může náboženství zapůsobit na lidi takovou silou, že jsou ochotni se za jeho ideály obětovat? Proč je všudypřítomnou součástí každé lidské společnosti? Za jakých okolností dokáže lidi spojovat, a kdy je naopak rozděluje? Abychom na tyto otázky dokázali odpovědět, musíme si nejprve vysvětlit, co vlastně náboženství je, a podívat se na některé z rozmanitých forem toho, v co lidé věří a co praktikují. Vyložíme si rovněž hlavní sociologické teorie náboženství a pokusíme se analyzovat různé typy náboženských organizací, s nimiž se můžeme setkat. Nakonec se zamyslíme nad osudem náboženství v moderním světě. Mnoha pozorovatelům se totiž zdá, že s nástupem vědy a moderního průmyslu ztrácí náboženství své ústřední postavení ve společenském životě, které dříve zaujímalo.
Studium náboženství je podnětné a náročné, neboť klade velké nároky na sociologickou imaginaci. Chceme-li analyzovat náboženské praktiky, musíme se snažit porozumět mnoha různým přesvědčením a rituálům, s nimiž se v různých kulturách setkáváme. Musíme být citliví k ideálům, jež jsou zdrojem hlubokého prožitku věřících, a přitom nezapomínat, že náboženské skupiny sledují i veskrze světské cíle (například získání nových přívrženců nebo finančních prostředků). Musíme mít trvale na zřeteli rozmanitost náboženských přesvědčení a způsobů jejich vyjadřování, ale nemůžeme se přitom vzdát snahy o poznání povahy náboženství jako obecného jevu.
DEFINICE NÁBOŽENSTVÍ
Na světě existuje tolik náboženství a jsou tak rozmanitá, že ani odborníci nejsou schopni se shodnout na společné definici. V západní společnosti si většina lidí představuje náboženství podle křesťanského modelu: jako víru ve vyšší bytost, jež nám přikazuje, abychom na tomto světě dodržovali určitá mravní pravidla, a slibu je nám posmrtný život. Bylo by však velkou chybou se domnívat, že něco podobného platí obecně pro všechna náboženství.
Abychom se osvobodili od tohoto eurocentrického pohledu, řekneme si nejprve, které vlastnosti křesťanského světonázoru se zobecnit nedají.
Na prvním místě samozřejmě platí, že nemůžeme ztotožňovat náboženství s vírou v jednoho boha - monoteismem. Většina náboženských systémů uznává více božstev. I v některých formách křesťanství je situace komplikovanější než v čistém monoteismu (židovském nebo islámském), neboť například katolíci uctívají kromě Boha Otce, Syna a Ducha Svatého i Pannu Marii a četné svaté. Jiná náboženství, například buddhismus, naopak žádná božstva nemají.
Za druhé nemůžeme klást rovnítko ani mezi náboženství a mravní přikázání typu Desatera, které dal Bůh ve Starém zákoně Mojžíšovi. Představa, že bohy zajímá naše chování na tomto světě, je mnoha náboženstvím zcela cizí. U starých Řeků například bylo bohům lidské jednání zpravidla lhostejné.
Za třetí neplatí ani rozšířená představa, že každé náboženství vysvětluje, jak vznikl svět a člověk. Židovsko-křesťanský mýtus o Adamovi a Evě má svůj protějšek v mnoha jiných mýtech o původu světa a člověka; opět však existují náboženství, která se touto otázkou nezabývají.
Konečně za čtvrté: pojem náboženství není totožný ani s představou něčeho nadpřirozeného, co už ze své podstaty přesahuje rámec našeho smyslového poznání. Konfuciáni například kladou důraz na přirozenou harmonii světa, a ne na pravdy, jež se skrývají za zjevnou skutečností.
Všem náboženstvím je naopak společné, že používají soustavy symbolů, vyvolávají pocity úcty nebo bázně a jsou spojena s kolektivními rituály nebo ceremoniály. U každého z těchto prvků se musíme na chvíli zastavit.
Bez ohledu na existenci bohů se v každém náboženství vyskytují bytosti nebo předměty, které jsou považovány za posvátné a stávají se předmětem uctívání. Některé kultury věří v „božskou sílu", ne v personifikované bohy. Jinde se setkáváme s jedinci, kterým je prokazována posvátná úcta, přestože nejsou považováni za bohy (Buddha, Konfucius).
Náboženské rituály jsou velice rozmanité. Za rituální činy považujeme modlitby, zpěvy, bohoslužby v nejširším slova smyslu, půsty a mnoho dalších projevů; patří sem i přikázaná a zakázaná jídla. Protože se rituální činy obracejí k náboženským symbolům, jsou obvykle vnímány jako něco zcela odlišného od běžných životních úkonů a postupů. Jestliže zapálíme svíčku, abychom uctili nebo usmířili svého boha, má to zcela jiný význam, než když ji zapálíme z praktických důvodů. I když některé rituály často provádí jedinec o samotě, znají všechna náboženství také kolektivní ceremoniály, k nimž obvykle dochází na zvláštních místech - ve svatyních (chrámech, kostelích) nebo na posvátné půdě.
Existenci kolektivních ceremoniálů považují obvykle sociologové za jeden z hlavních faktorů, jímž se odlišuje náboženství od magie, i když hranice mezi nimi není úplně zřetelná. Podstatou magie je snaha zasáhnout do chodu událostí prostřednictvím kouzel. Přestože rovněž používá rituálních praktik, týká se obvykle jedinců, a ne celé komunity věřících. Lidé často hledají pomoc v magii, jestliže je postihne neštěstí nebo jim hrozí nějaké nebezpečí. Klasická studie Bronislawa Malinowského z Trobriandových ostrovů v Tichomoří například popisuje, jak tito lidé před dlouhými a riskantními plavbami provádějí celou řadu magických rituálů. Když však vyplouvají jen na ryby do klidných vod místní laguny, pak se do žádných rituálů nepouštějí.
V moderní společnosti už sice většina magických praktik zanikla, ale v nebezpečných situacích se dosud běžně setkáváme s projevy pověrčivosti, která nemá k magii daleko. Mnozí lidé, kteří mají nebezpečná povolání nebo jsou do značné míry závislí na náhodě a štěstí - horníci, rybáři nebo sportovci - mají své malé rituály nebo nosí v krizových obdobích různé talismany. Příkladem může být tenista, který si na důležité zápasy bere vždy určitý prstýnek. Také astrologické představy, které jsou pozůstatkem předmoderního magického uvažování, se dodnes těší velké oblibě, přestože většina lidí nejspíš nebere předpovědi horoskopů příliš vážně.
ROZMANITÉ FORMY NÁBOŽENSTVÍ
V tradičních společnostech má náboženství v sociálním životě většinou ústřední postavení. Náboženské symboly a rituály jsou často spojeny s hmotnou kulturou a uměním dané společnosti - hudbou, malířstvím nebo sochařstvím, tancem, vyprávěním a literaturou. Malé kultury nemají samostatnou vrstvu kněží; vždy se však vyskytují jedinci znalí náboženských (ale i kouzelnických) praktik. Jedním typem takového specialisty je šaman (slovo pocházející z jazyka sibiřských Even-ků). Šaman je výjimečný jedinec, jemuž se přisuzuje schopnost vstupovat - prostřednictvím rituálu - do styku s duchy nebo vyššími silami. Mnozí šamani jsou však spíše kouzelníky a léčiteli než náboženskými vůdci v pravém slova smyslu.
Totemismus a animismus
Dvě formy náboženství, s nimiž se často setkáváme v malých kulturách, představují totemismus a animismus. Slovo „totem", které pochází z jazyků severoamerických Indiánů (Odžibvejů), používáme jako obecný termín k označení určitého druhu zvířete nebo rostliny, považované v určitých kulturách za posvátné. Každý klan či příbuzenstvo má obvykle svůj vlastní totem, s nímž jsou spojeny různé rituální aktivity. Totemické představy nám mohou připadat poněkud vzdálené, ale i v moderní společnosti se (v méně významném kontextu) vyskytují symboly podobné totemům, například zvíře či rostlina ve znaku sportovního klubu.
Jako animismus se označuje víra v duchy, kteří obývají tentýž svět jako živí lidé. Někdy přinášejí dobro, jindy šíří zlo; mohou mít značný vliv na chování lidí V některých kulturách se jim například připisuje původ nemocí nebo šílenství. Známým jevem je posedlost duchy, kteří zcela ovládnou chování jedince. S animis-tickým pojetím světa se setkáváme nejen v malých kulturách, ale ve větší či menší míře i u řady „velkých" náboženství. Ve středověké Evropě byli ti, které posedli zlí duchové či sám ďábel, často pronásledováni jako čarodějnice nebo čarodějové.
Některé malé a zdánlivě „jednoduché" kultury mají ve skutečnosti velice komplexní systémy náboženských představ, daleko přesahující načrtnuté schéma to-temismu či animismu, jak jsme je právě načrtli. Nuerové v jižním Súdánu mají například složitý teologický systém, v němž hraje ústřední roli „duch nebes" (Evans-Pritchard, 1956). Takové náznaky monoteismu však u menších tradičních kultur nejsou příliš obvyklé, neboť převažují polyteistické systémy s větším počtem bohů.
MONOTEISTICKÁ NÁBOŽENSTVÍ
Tři největší monoteistická náboženství - židovství, křesťanství a islám - vznikla v oblasti Středního východu a vzájemně se v průběhu staletí ovlivňovala Židovství (judaismus)
Judaismus je z monoteistických náboženství nejstarší - jeho počátky sahají asi do doby 1000 let před Kristem. Židovský národ tehdy tvořili kočovníci, jejichž náboženští vůdci, proroci, se sice inspirovali představami okolních náboženství, ale na rozdíl od nich pevně věřili v jediného, všemohoucího Boha. (Většina sousedních národů byli polyteisté.) Tento všemohoucí Bůh vyžaduje dodržování přísných mravních pravidel.
Židovské komunity přetrvávaly rozptýleny v diaspoře (v Evropě, Asii a severní Africe). Často byly vystaveny pronásledování, které vyvrcholilo vyvražděním milionů Židů nacisty za druhé světové války. Až do vzniku státu Izrael (v poválečném období) nebyl na světě žádný stát, kde by židovství bylo oficiálním náboženstvím.
Křesťanství
Mnohé židovské názory byly převzaty křesťanstvím, které je učinilo součástí své věrouky. Ježíš byl ortodoxní Žid a křesťanství původně vzniklo jako židovská sekta; není ani zcela jisté, zda chtěl Ježíš vlastně založit nové náboženství. Svými učedníky a stoupenci byl považován za Mesiáše (odvozeno od hebrejského slova Mašiach, které znamená „pomazaný"), na jehož příchod Židé čekají; jméno „Kristus" je vlastně řecký výraz pro totéž. Hlavním šiřitelem křesťanství však byl Pavel, římský občan hovořící řecky, jenž kázal na mnoha místech Malé Asie a Řecka a dal křesťanství podobu organizovaného náboženství.
Světová populace podle vyznání, 1993
Náboženství | Počet vyznavačů | Procento světové populace |
Křesťané | 1 869 282 470 | 33,5 |
Katolíci | 1 042 501 000 | 18,7 |
Protestanti | 382 374 000 | 6,9 |
Ortodoxní | 173 560 000 | 3,1 |
Anglikáni | 75 847 000 | 1,4 |
Ostatní | 195 000 470 | 3,5 |
Muslimové | 1 014 372 000 | 18,2 |
Bez vyznání | 912 874 000 | 16,4 |
Hinduisté | 751 360 000 | . 13,5 |
Buddhisté | 334 002 000 | 6,0 |
Ateisté | 242 852 000 | 4,3 |
Čínská náboženství | 140 956 000 | 2,5 |
Nová náboženství | 123 765 000 | 2,2 |
Kmenová náboženství | 99 736 000 | 1,8 |
Sikhové | 99 736 000 | 0,4 |
Židé | 18 153 000 | 0,3 |
Ostatní | 49 280 000 | 1,0 |
Zdroj: Statistical Abstract of the United States (Statistická ročenka USA, 1994, str. 855)
Zpočátku byli křesťané krutě pronásledováni, ale nakonec přestoupil na novou víru i císař Konstantin a učinil ji oficiálním náboženstvím římské říše. Na dva tisíce let se stalo dominantní silou západní kultury.
Křesťanství má dnes více vyznavačů než kterékoli jiné náboženství a je také rozšířeno do všech koutů světa více než kterékoli jiné. Hlásí se k němu téměř dvě miliardy lidí, kteří jsou ovšem po stránce organizační i teologické rozděleni do mnoha různých církví. Hlavní větve představují církev římskokatolická, východní ortodoxní směry (řeckokatolická církev, pravoslaví) a protestantismus.
Islám
Islám, dnes druhé největší náboženství na světě, založil v sedmém století po Kristu prorok Muhammad. V přísně monoteistickém světě islámu vládne jediný Bůh, Alláh, jemuž podléhá veškerý lidský život i příroda. Věřící muslim má pět základních povinností, které jsou označovány za pilíře islámu. První z nich je islámské vyznání víry: „Není boha kromě Alláha a Muhammad je jeho prorok." Druhou je modlit se pětkrát denně - vždy po obřadné očistě a obrácen směrem ke svatému městu, Mekce (v dnešní Saudské Arábii).
Za třetí má muslim povinnost dodržovat ramadán, měsíc půstu, v jehož průběhu smí jíst a pít až po setmění. Za čtvrté mu islámský zákon ukládá, aby dával almužnu chudým; toho často využívá stát, který tím zdůvodňuje vybírání daní. Konečně za páté se od věřícího očekává, že se alespoň jednou za život pokusí vykonat pouť do Mekky Muslimové uznávají zásluhy starších proroků (mezi něž radí i Mojžíše a Ježíše), protože i jejich ústy mluvil Alláh. Teprve Muhammadovo učení je však pro ně dokonalým vyjádřením Jeho vůle, vtělené v Korán.
Islám se postupně rozšířil z arabského světa (Blízkého východu a severní Afriky) do řady oblastí na jih od Sahary, do Malé Asie, středoasijských zemí a přes indický subkontinent (Pákistán, Bangladéš) až na Dálný východ (Malajsie, Indonésie). Počet jeho vyznavačů již překročil jednu miliardu.
K muslimům a jejich názorům se krátce vrátíme ještě v části věnované islámským revolucím.
NÁBOŽENSTVÍ INDIE A DÁLNÉHO VÝCHODU
Hinduismus
Náboženské systémy vzniklé v Indii a na Dálném východě se výrazně liší od monoteistického židovství, křesťanství nebo islámu.
Hinduismus představuje vůbec nejstarší z velkých náboženských tradic, které v dnešním světě hrají významnou úlohu. Toto polyteistické náboženství má mnoho různých forem - jednotlivé směry vyznávají různé bohy, jejichž význam v průběhu tisíciletí narůstal nebo upadal. Mnozí autoři se proto domnívají, že by bylo vhodnější považovat hinduismus spíše za soustavu příbuzných náboženství, místních kultů a náboženských praktik, volně spojených několika společnými myšlenkami.
Většina hinduistů věří v cyklus reinkarnací: všechna živá stvoření jsou součástí věčného procesu zrození, umírání a znovuzrození. Součástí hinduismu je i indický kastovní systém, v jehož hierarchii zaujímá každý jedinec takové sociální a rituální postavení, jaké si zasloužil v předchozím životě. Každé kastě jsou předepsány jiné povinnosti a rituály, na jejichž dodržování do značné míry závisí budoucí osud jedince, jeho příští reinkarnace.
Hinduistický pohled na svět připouští (na rozdíl od pohledu monoteistů) existenci různých náboženských přesvědčení, která se mohou překrývat, aniž by se vzájemně vyvracela. Neexistuje ostrá hranice mezi „věřícími" a „nevěřícími". Hinduismus se rovněž obvykle nepokouší obracet jiné lidi na „pravou víru", jak to činí křesťanství a islám. Zůstává omezen převážně jen na indický subkontinent, kde se k němu hlásí přes tři čtvrtě miliardy stoupenců.
Buddhismus, konfucianismus a taoismus
Buddhismus, konfucianismus a taoismus bývají někdy označovány za etická náboženství Dálného východu. Namísto uctívání bohů kladou důraz na etické ideály, jež umožňují člověku vnímat přirozenou harmonii a jednotu vesmíru. Buddhismus je odvozen z učení Siddhárthy Gautamy, později nazvaného Bud dha (probuzený). Historický Buddha se narodil jako princ Siddhártha v šestém století před Kristem a jeho učení se vyvíjelo v kontextu hinduistické tradice. Odmítl však hinduistické rituály a kastovnictví. Podle Buddhy může člověk uniknout z věčného cyklu reinkarnací, když se zřekne veškeré touhy. K vysvobození vede cesta sebekázně a meditací, jejichž konečným cílem je dosažení nirvány, stavu naprostého duchovního naplnění.
Podobně jako hinduismus toleruje i buddhismus mnoho variant včetně víry v různá místní božstva a netrvá na jediném možném výkladu. Ačkoli do značné míry ztratil vliv v Indii, kde vznikl, udržuje si velký význam v řadě států Dálného východu, kam se postupně rozšířil - v Thajsku, Barmě a na Šrí Laňce, ale i v Číně, Japonsku a Koreji.
Konfucianismus byl základem kultury vládnoucích vrstev ve staré Číně. Konfucius (K'ung Fu-tzu) žil v šestém století před Kristem, a byl tedy současníkem Bud-dhovým. Podobně jako Lao-tse, zakladatel taoismu, je Konfucius považován spíše za učitele než za náboženského proroka, jakými byli zakladatelé velkých náboženství na Blízkém východě. Svými stoupenci není uctíván jako bůh, ale jako „nejmoudřejší z mudrců". Snahou konfuciánů je přizpůsobit lidský život vnitřní harmonii přírody; velký důraz kladou na uctívání předků.
Taoismus vychází z podobných zásad; klade důraz na meditaci a nenásilí jako „cestu" k ušlechtilejšímu životu.
Konfuciánství a taoismus do značné míry ztratily svůj vliv, protože je čínská vláda důsledně potírá. Přežívá však řada praktik, které z nich pocházejí, a v běžném čínském životě se uplatňují mnohé prvky konfuciánského myšlení.
TEORIE NÁBOŽENSTVÍ
Názory sociologů na náboženství jsou dosud významně ovlivněny představami tří „klasiků" sociologické teorie, Marxe, Durkheima a Webera. Ani jeden z nich nebyl věřící; všichni tři se domnívali, že význam náboženství bude v moderní době upadat a považovali je v zásadě za iluzi. Stoupenci té či oné víry sice mohou být plně přesvědčeni o správnosti svých názorů a rituálů, ale - jak soudili Marx, Durkheim a Weber - už sama rozmanitost existujících náboženství a jejich zjevná vazba na různé typy společnosti tyto nároky zpochybňují. Je zřejmé, že pokud někdo přijde na svět v australském kmeni lovců a sběračů, budou mu dána do vínku jiná náboženská přesvědčení než tomu, kdo se narodil v indické kastovní společnosti nebo ve středověké katolické Evropě.
Marx a Feuerbach
Přestože jeho názory na náboženství měly obrovský dopad, Marx sám tuto oblast nikdy soustavně nestudoval a vycházel především z díla některých filosofů a teologů počátku 19. století. Rozhodujícím vlivem na něj zapůsobil zejména filosof Lud-wig Feuerbach svým slavným dílem Podstata náboženství (Das Wesen der Religion, 1841). Podle Feuerbacha sestává náboženství z idejí a hodnot, které si lidé v průběhu svého kulturního vývoje sami vytvořili, ale mylně se domnívají, že jejich zdrojem jsou vyšší síly či bohové. Protože lidé nedokáží plně pochopit své vlastní dějiny, připisují své (sociálně podmíněné) hodnoty a normy bohům. Biblický příběh o Mojžíšovi, jemuž Bůh svěřil desatero přikázání, je tedy mýtem o původu mravních zásad, jimiž se židé a křesťané řídí.
Dokud nepochopíme povahu náboženských symbolů, které jsme sami vytvořili, jsme podle Feuerbacha odsouzeni k tomu být vězni dějinného pohybu, který nás bude ovládat. Vytváření bohů či nadpřirozených sil nezávislých na lidech je podle něj projevem odcizení. Hodnoty a myšlenky vytvořené lidmi ztrácejí svou skutečnou povahu a stávají se (domnělým) výtvorem něčeho cizího, mimolidského, což mělo v minulosti negativní důsledky. Poznáme-li však, že podstatou náboženství je odcizení, může to být podle Feuerbacha velkým přínosem pro budoucnost. Jakmile lidé pochopí, že hodnoty vyjadřované v podobě náboženství jsou ve skutečnosti vlastní jim samým, budou moci své ideály realizovat na tomto světě, místo aby čekali na jejich naplnění v posmrtném životě. Moc připisovanou křesťanskému Bohu mohou lidé vzít do vlastních rukou. Křesťané věří, že Bůh je všemohoucí, zdroj všeobjímající lásky, zatímco lidé sami jsou nedokonalí a chybující. Feuerbach však byl přesvědčen, že se v lidských společenských institucích skrývá mocný zdroj lásky a dobra i schopnost rozhodovat o našich vlastních životech a že tyto zdroje mohou přinést ovoce, pokud pochopíme jejich skutečnou povahu.
Marx přijal Feuerbachovu tezi, že podstatou náboženství je odcizení, „falešné vědomí". Všeobecně se o něm soudí, že měl k náboženství přezíravý vztah, ale není to tak úplně pravda: považoval náboženství za citlivé místo v bezcitném světě, za útočiště před krutou každodenní realitou. Náboženství v tradiční podobě podle Marxe zanikne, ba dokonce musí zaniknout. Ne však proto, že by ideály a hodnoty, které ztělesňuje, byly samy o sobě špatné, ale proto, že lidé tyto pozitivní hodnoty a ideály použijí ke zlepšení lidského údělu v reálném pozemském životě. Neměli bychom se bát bohů, které jsme sami stvořili, a neměli bychom do nich nadále vkládat naděje, které můžeme sami realizovat.
Slavná Marxova fráze „náboženství je opium lidstva" vyjadřuje jeho názor, že náboženství je v jistém smyslu ideologu: nabádá ke smíření s nespravedlností a křivdami v tomto životě a odvádí od nich pozornost příslibem lepšího, příštího světa. Náboženské názory a hodnoty často ospravedlňují majetkovou a mocenskou nerovnost a učí lidi tomu, aby byli pokorní a neodporovali útlaku.
Durkheim a náboženský rituál
Na rozdíl od Marxe strávil Emile Durkheim významnou část své intelektuální dráhy studiem náboženství a navíc obrátil svou pozornost od křesťanství k malým mimoevropským kulturám. Jeho dílo Elementární formy náboženského života (Les formes élementaires de la vie religieuse, 1912) zůstává dodnes základním kamenem sociologie náboženství. Durkheim nespojoval náboženství se sociální nerovností nebo mocí; namísto toho je považoval za ztělesnění společnosti a jejích „institucí" jako celku.
Jeho kniha vychází ze studia totemismu australských domorodců, který považoval za nejprostší či („nejelementárnější") formu náboženství. Jak už bylo řečeno, představoval totem určité zvíře nebo rostlinu, která měla pro danou skupinu zvláštní symbolický význam. Byl posvátný a jako takový se stával předmětem uctívání ve formě různých rituálních aktivit. Durkheim vnesl do definice náboženství rozdělení na posvátné a profánní. Posvátné předměty a symboly jsou odděleny od běžného života, od profánní sféry. Zvíře nebo rostlinu zobrazenou na totemu je zakázáno jíst, s výjimkou rituálních příležitostí; ostře se tak odlišuje od ostatních zvířat, která lze lovit, a plodin, které je dovoleno sbírat.
Proč je však totem posvátný? Podle Durkheima proto, že se stal symbolem skupiny či komunity samotné a reprezentuje její ústřední hodnoty a ideály. Úcta, kterou lidé projevují totemu, ve skutečnosti pramení z úcty k zásadním hodnotám dané společnosti. V každém náboženství tedy společnost zbožšťuje a uctívá sebe samu.
Durkheim kladl velký důraz na to, že podstatou náboženství není nikdy jen víra jako taková. Ke každému náboženství patří pravidelriá ceremoniální a rituální aktivita, při níž se jeho vyznavači setkávají. Tyto kolektivní ceremoniály vyjadřují a upevňují pocit vzájemné solidarity mezi nimi. Vytrhují jedince z běžného profánního života s jeho každodenními starostmi a povznášejí ho do sféry vyšších sil, připisovaných totemům či bohům. Ve skutečnosti jsou však tyto vyšší síly projevem kolektivního působení na jedince.
Ceremonie a rituály jsou v Durkheimově pojetí nezbytné pro soudržnost sociálních skupin. Proto se s nimi setkáváme nejen při bohoslužbách jako takových, ale také v klíčových životních situacích, při nichž dochází k zásadnímu přechodu z jedné kategorie do druhé - například při narození, sňatku a smrti. Takřka ve všech společnostech se při těchto příležitostech provádějí nějaké obřady nebo rituály. Podle Durkheima jsou takové kolektivní ceremoniály potvrzením skupinové solidarity v době, kdy se lidé musejí vyrovnávat se zásadními změnami ve svém životě. Pohřební rituály dávají najevo, že kolektivní hodnoty se smrtí konkrétních jedinců nezanikají, a umožňují tak truchlícím pozůstalým, aby se vyrovnali se svými změněnými podmínkami. Truchlení není pouze spontánním výrazem smutku nad ztrátou dotyčného jedince - nebo nanejvýš jen u těch osob, které jeho smrt hluboce osobně zasáhla - ale především povinností, kterou skupina svým členům ukládá.
V malých tradičních kulturách prostupuje náboženství takřka všechny oblasti lidského života. Náboženské ceremoniály na jedné straně potvrzují existující hod noty, ale současně umožňují také vznik nových představ a myšlenkových katego
rií. V Durkheimově pojetí totiž náboženství není jen souborem pocitů a činností;
předurčuje také způsoby uvažování jedinců v tradičních kulturách. I nejzákladněj
ší kategorie lidského myšlení, včetně času a prostoru, mají podle Durkheima svůj
původ v náboženských pojmech. Například pojem času se odvíjí od počítání inter
valů mezi náboženskými obřady. ■ .
Durkheimova vize proměny náboženství
S rozvojem moderních společností se vliv náboženství zmenšuje, protože náboženská vysvětlení ustupují vědeckým a rituální aktivity hrají v životě jedince podstatně menší roli. Durkheim souhlasil s Marxem, že tradiční náboženství, spočívající v uctívání bohů, pomalu mizí. „Staří bohové jsou mrtvi," napsal. Tvrdil však, že v jistém smyslu bude náboženství, byť ve změněné podobě, dále pokračovat. I moderní společnosti musejí upevňovat svou soudržnost v rituálech, jež potvrzují jejich hodnoty; lze proto očekávat, že se objeví nové ceremoniální aktivity, jež ty dosavadní nahradí. O těch se sice Durkheim nevyjádřil nijak určitě, ale zdá se, že měl na mysli oslavu humanistických a politických hodnot, jakými jsou svoboda, rovnost a spolupráce.
Někdy se setkáváme s tvrzením, že většina moderních států vlastně propaguje jakési občanské náboženství (Bellaň, 1970), jehož symboly představují státní hymna a vlajka, zatímco k rituálům patří například pravidelné parlamentní volby. Je sporné, zda můžeme v tomto kontextu oprávněně hovořit o „náboženství", neboť zmíněné symboly a praktiky mohou docela dobře koexistovat například s tradičními církvemi. Jen těžko však můžeme popřít, že tyto symboly a rituály využívají obdobných sociálních mechanismů, jaké se uplatňují u tradičních forem náboženství.
Weber a světová náboženství
Přestože se Durkheim pokoušel své argumenty zobecnit pro všechna náboženství, opíral se ve skutečnosti o velmi omezený počet příkladů. Naproti tomu Max Weber se pustil do systematického studia náboženství v celosvětovém měřítku. Dosud žádný z jeho předchůdců si nestanovil úkol tak ohromného rozsahu.
Weber soustředil svou pozornost především na ta náboženství, která označil za světová - ta, která získala obrovský počet stoupenců a zásadním způsobem ovliv-. nila historii lidstva. Podrobně se zabýval hinduismem, buddhismem, taoismem a starověkým judaismem; ve své slavné práci Protestantská etika a duch kapitalismu (Die protestatntische Ethik und der Geist des Kapitalismus, původní vydání 1904-5) i jinde provedl důkladnou analýzu vlivu křesťanství na vývoj západní civilizace. V dokončení zamýšlené studie o islámu mu však zabránila předčasná smrt.
Weberův přístup se zásadně liší od Durkheimova, neboť se soustřeďuje na souvislost mezi náboženstvím a sociálními změnami, jimž Durkheim věnoval jen malou pozornost. Kontrastuje také s postojem Marxovým: Weber totiž tvrdí, že náboženství nemusí být jen konzervativní silou, a dokládá na historických příkladech, že může být naopak hnací silou dramatických sociálních transformací. V protestantismu - zvláště pak v jeho puritánské variantě - spatřuje zdroj kapitalistických názorů typických pro moderní západní společnost. První podnikatelé byli převážně kalvinisté a jejich snaha po hmotném úspěchu, která napomohla hospodářskému rozmachu Západu, byla původně motivována záměrem sloužit Bohu. V karvínském pojetí byl totiž úspěch na tomto světě považován za projev Boží přízně.
Weber považoval veškerá svá studia světových náboženství za jeden ucelený projekt. Jeho analýza vlivu protestantismu na rozvoj Západu je součástí tohoto širšího záměru, jehož cílem je porozumět vlivu náboženství na sociální a hospodářský život nejrůznějších kultur. Rozborem východních náboženství dospěl Weber k závěru, že představovala nepřekonatelnou překážku pro rozvoj průmyslového kapitalismu, k jakému došlo na Západě. Příčinou nebyla „zaostalost" těchto východních civilizací, ale skutečnost, že prostě přijaly jiná hodnotová měřítka, než jaká postupně převládla v Evropě.
Jak ukazuje Weber, došlo v Číně a Indii v různých obdobích k významnému rozvoji obchodu i manufakturní výroby a růstu měst, aniž to vedlo k zásadním sociálním změnám, jaké se projevily v počátcích západního průmyslového kapitalismu. Jednou z hlavních příčin, které takovému vývoji bránily, bylo podle Webera náboženství. Za jeden z příkladů považuje hinduismus, který nazývá náboženstvím „jiného světa": jeho nejvyšší hodnotou je totiž uniknout strádání hmotného světa a dosáhnout vyššího stupně duchovní existence. Náboženské cítění a motivace hin-duismu nekladou důraz na kontrolu nebo ovládání tohoto světa. Naopak, hinduismus považuje hmotnou realitu za závoj skrývající skutečné poznání, k němuž by lidé měli směrovat své úsilí.
Ani konfucianismus, byť se soustředil na tento svět, nepodporoval věcnou a racionální aktivitu směřující k jeho ovládání; směřoval spíše k harmonii mezi člověkem a světem. Bohatství pro něj nebylo příznakem ctnosti jako pro puritány, ale jen podmínkou k tomu, aby lidé mohli žít ctnostně a věnovat se sebezdokonalování. Proto konfucianismus podle Webera nepřispíval k ekonomickému rozvoji. Přestože Čína dlouho zůstávala nejmohutnější a kulturně nejrozvinutější civilizací na světě, její dominantní náboženské hodnoty bránily tomu, aby se ekonomický rozvoj mohl stát sám o sobě významným cílem, a ne jen prostředkem.
Křesťanství považoval Weber za nauku o spáse, která hlásá, že lidé mohou být „spaseni", pokud se ztotožní se zásadami tohoto náboženství a budou se řídit jeho morálními ponaučeními. Významnou roli zde sehrává pojem hříchu a Boží milosti, která může jedince od hříchu osvobodit. To vnáší do křesťanství určité napětí, emocionální dynamiku, která je východním náboženstvím víceméně cizí. Nauky o spáse mají „revoluční" charakter. Zatímco východní náboženství vedou věřícího k pasivnímu postoji vůči vnějšímu světu a existujícím společenským podmínkám, v křesťanství je obsažen trvalý zápas proti hříchu, jenž může vést k revoltě proti součas nému řádu. Náboženští vůdcové (po vzoru Ježíšově) přicházejí s novou interpretací přijatých doktrín a stimulují tak změnu dosavadních mocenských struktur.
Hodnocení '
Marx, Durkheim i Weber vystihli určité obecné vlastnosti náboženství a jejich názory se v jistém smyslu doplňují. Marx právem tvrdí, že náboženství má mnohdy ideologickou povahu, neboť legitimizuje zájmy vládnoucích skupin na úkor těch druhých: lze to dokázat na nesčetných historických příkladech. Křesťanství nesporně sehrálo významnou úlohu při snahách evropských kolonizátorů o podmanění jiných kultur. Misionáři, kteří obraceli „pohany" na křesťanskou víru, byli jistě upřímně přesvědčeni, že tak činí pro jejich dobro; svým učením však přispěli k destrukci tradičních kultur a nastolení bělošské nadvlády. Většina křesťanských denominací tolerovala nebo dokonce podporovala otroctví ve Spojených státech a jiných částech světa až do 19. století. Vznikaly doktríny, které ospravedlňovaly otroctví jako Boží záměr a hodnotily neposlušnost otroků jako vzpouru nejen proti pánu, ale i proti Bohu.
Weber má nicméně také pravdu, když upozorňuje na podnětný a někdy i revoluční charakter náboženských ideálů, schopných rozvrátit existující společenský řád. Přestože církve zpočátku podporovaly otroctví v Americe, později právě zástupci různých křesťanských vyznání sehráli významnou úlohu v boji za jeho zrušení. Náboženské přesvědčení stálo u zrodu řady sociálních hnutí usilujících
0 nápravu křivd a nespravedlností, například amerického hnutí za občanská práva
černochů v 60. letech 20. století. Řadu sociálních změn (a četná krveprolití) navo
dilo i tím, že stimulovalo vznik ozbrojených střetnutí a válek.
U Durkheima se s tím, že náboženství může lidi také rozdělovat, téměř nesetkáváme, neboť kladl důraz především na jeho roli při sjednocování společnosti. Přesto lze s pomocí jeho myšlenek bez větších obtíží vyložit nejen vznik solidarity, ale
1 rozpory, konflikty a změny. Odpor proti jiným vyznáním totiž do značné míry
vychází ze zanícení pro hodnoty vyznávané uvnitř společenství.
Jedním z hlavních přínosů Durkheimovy teorie je jeho důraz na rituál a ceremoniál - na pravidelná setkávání věřících a na „přechodové rituály" související s hlavními životními zlomy, tj. narozením, vstupem do dospělosti, sňatkem a smrtí (van Gennep, 1997 [1908]).
Ve zbývající části této kapitoly budeme čerpat z myšlenek všech těchto tří autorů. Nejprve se podíváme na různé typy náboženských organizací a zamyslíme se nad vztahem náboženství k ženám. Potom se budeme zabývat náboženskými hnutími, která vystupují proti zavedenému společenskému řádu - milenaristický-mi hnutími středověké Evropy a některých mimoevropských kultur ve 20. století. Pokusíme se porozumět jednomu z nejvýznamnějších případů náboženského obrození v současném světě, islámskému fundamentalismu, a nakonec se zastavíme u postavení náboženství v dnešních západních společnostech.
TYPY NÁBOŽENSKÝCH ORGANIZACÍ Weber a Troeltsch: církve a sekty
Ve všech náboženstvích existují společenství věřících, ale formy jejich organizace mohou být velmi různé. Max Weber a jeho současník, historik náboženství Ernst Troeltsch, rozlišovali mezi církvemi a sektami. Církev definovali jako velkou ■ a zavedenou náboženskou organizaci (například katolickou nebo anglikánskou); sektu jako menší, obvykle méně organizovanou skupinu zapálených věřících, která vzniká převážně na protest proti vládnoucím církvím, jako tomu bylo u kalvinistů nebo metodistů.
Církve mají obvykle formální, byrokratickou strukturu, s celou hierarchií náboženských úřadů. Za normálních okolností reprezentují konzervativní stránku náboženství, neboť jsou integrální součástí existujícího institucionálního pořádku. Většinu jejich stoupenců tvoří lidé, jejichž rodiče byli rovněž členy dané círve.
Typické sekty chtějí objevit a sledovat „pravou cestu" a mají sklon se distanco
vat od většinové společnosti. Jejich členové se často stýkají jen mezi sebou a zave
dené církve pokládají za zkažené. Většina sekt považuje všechny členy za rovno- .
cenné a má jen minimální hierarchii. Menšina stoupenců se stává členy, protože
už v sektě vyrostli; větší část však tvoří ti, kdo k ní aktivně konvertovali. '
Becker: denominace a kulty
Původní Weberovu a Troeltschovu typologii církví a sekt dále rozvinuli pozdější autoři, především Howard Becker (1950), který definoval další dva typy, denominace a kulty. Jako denominaci označuje sektu, která „vychladla", ztratila svůj původní protestní charakter a změnila se v instituci. Sekty, které přežijí delší dobu, se nevyhnutelně stávají denominacemi. Kalvinisté, metodisté nebo kvakeři byli původně velice radikálními sektami zanícených věřících, ale s postupem času se zařadili do „středního proudu". Ze strany církví jsou dnes denominace považovány za víceméně legitimní; existují bok po boku a nezřídka spolu také harmonicky spolupracují.
Kulty se podobají sektám; bývají však méně ohraničené a mnohdy mají velmi omezenou dobu trvání. Většinou jsou tvořeny jedinci, kteří odmítají to, co považují za hodnoty vnější společnosti. Lidé se nestávají jejich formálními členy, ale řídí se určitými teoriemi nebo dodržují předepsané způsoby chování. Kulty svým členům mnohdy nebrání v tom, aby si udržovali jiné náboženské vazby. Podobně jako sekty se i kulty často soustřeďují kolem inspirujících, charismatických vůdců. Jako současné příklady na Západě můžeme uvést okultisty a spiritisty nejrůznějšího ražení nebo vyznavače transcendentální meditace.
Robert Wuthnow: sociolog jako věřící |
Mnozí sociologové, kteří studují náboženství, jsou členy nějaké církvo. V hloubi srdce jsou