A. Giddens - Náboženství 2. část
Mnozí sociologové, kteří studují náboženství, jsou členy nějaké církvo. V hloubi srdce jsou možná přesvědčeni o tom, že některé náboženství má blíže k Boží pravdě než jiná. Může však sociolog sladit osobní víru s profesionální objektivitou?
Odpověď na tuto otázku nám poskytuje Robert Wuthnow, jehož kniha Křesťanství ve 21. století: co nás čeká (Christianity in the Twenty-first Century: Reflections on the Challenges Ahead, 1993) se zabývá budoucností křesťanství. Wuthnow se netají tím, že své téma pojednává jako sociolog i jako křesťan. Jako křesťanovi mu leží na srdci udržení vitality církví v příštím století. Jako sociolog se pokouší objasnit, jak na církve a jejich členy působí společenské změny.
Na základě svých rozhovorů se členy církví dospěl Wuthnow k závěru, že se vytváří nová ekumenická identita, protože hranice jednotlivých denominací přestávají být důležité. „V minulosti lidem záleželo na tom, že jsou baptisté nebo presbyteriáni, právě tak jako na tom, že jsou křesťané," říká. „Dnes si však křesťané uvědomují svou blízkost k jiným křesťuiium na celém světě." Jaká bude
úloha denominací v globalizovaném světě?
Wuthnow je přesvědčen, že členové církví chtějí „myslet globálně a jednat lokálně". To znamená, že hledají společnou identitu s ostatními věřícími ve světě, ale sdružují se s podobně smýšlejícími lidmi ve svém okolí. Jestliže se Lily a Sam považují za presbyteriány, není to výrazem věrnosti této denominaci; spíše „se cítí dobře se členy místní kongregace a jejím pastorem, budova kostela odpovídá jejich vkusu a není příliš daleko". Wuthnow tvrdí, že církve mohou zůstat životaschopné jen tehdy, pokud „vytvoří pro lidi pocit komunity založené na vzájemné podpoře a péči o obec".
Přestože je křesťan, klade si Wuthnow sociologické otázky a jeho styl analýzy je objektivní. Jeho respondenti v něm viděli spíše univerzitního profesora než jednoho ze svých řad. Zdá se, že Wuthnowova křesťanská orientace nezkreslila jeho výběr dat.
Je pro vás těžké se ubránit vlivu vlastních názorů na náboženství, když přemýšlíte o sociologických problémech, jakými jsou sekularizace nebo fundumentulismus?
Hodnocení
Čtyři uvedené kategorie mohou být pro analýzu některých aspektů náboženských organizací užitečné, ale při jejich používání je třeba značné opatrnosti - už proto, že odrážejí specificky křesťanské tradice. U mimoevropských náboženství, například islámu, mnohdy nelze hovořit o církvi jako samostatné instituci, zřetelně vymezené od ostatních. Jiná zavedená náboženství zase postrádají rozvinutou oficiální hierarchii. Například hinduismus je vnitřně natolik heterogenní, že se v něm prakticky nesetkáváme s projevy byrokratické organizace. Nemělo by rovněž velký smysl označovat jednotlivé směry hinduismu jako „denominace".
Pojmy „sekta" či „kult" se snad dají používat ve větším rozsahu, ale opět s určitou opatrností. Ve velkých světových náboženstvích mnohdy existují skupiny podobné sektám, které se rozcházejí s jeho ortodoxní podobou a vyznačují se pevností ve víře a orientací dovnitř, tedy vlastnostmi charakteristickými pro západní sektá-ře. Mnohé z nich, například na půdě hinduismu, se však ve skutečnosti blíží spíše tradičním etnickým komunitám než křesťanským sektám (B. Wilson, 1982). Často postrádají horoucí zanícení, typické pro křesťanské zastánce „pravé víry", protože východní „etická náboženství" tolerují větší názorovou rozmanitost. Skupina se může dát svou cestou, aniž by proto vzbuzovala nevoli etablovaných organizací.
Termín „kult" se hojně používá například pro některé typy milenaristických hnutí. Ty však často odpovídají spíše Weberově a Troeltschově definici sekty než Bec-kerově pojetí kultu.
Přestože jsou poněkud eurocentrické, pomáhají nám pojmy jako „církev", „sekta" či „denominace" vyjádřit poměr mezi dvěma protichůdnými tendencemi, které spolu v každém náboženství zápolí, totiž sklonem k institucionalizaci a snahou po obrodě. Všechny náboženské organizace se po čase stávají byrokratickými a nepružnými. Náboženské symboly však působí na věřící značnou emotivní silou a vzpírají se tomu, aby byly redukovány na pouhou rutinu. Trvale proto vznikají nové sekty a kulty. Na tomto místě můžeme využít Durkheimovu dichotomii mezi posvátným a profánním: jestliže se náboženské aktivity stávají pouhým mechanickým opakováním, pak se posvátná dimenze pozvolna vytrácí a rituály i víra splývají s běžným, profánním životem. Na druhé straně však mohou rituály oživit jedinečnost náboženského prožitku a stát se zdrojem inspirace, jež povede k odklonu od dosavadní ortodoxie. Takové skupiny se pak odtrhnou, vytvoří protestní nebo separatistické hnutí, anebo se jinak odliší od zavedené podoby rituálu a vyznání.
NÁBOŽENSTVÍ A ŽENY
Jak už bylo řečeno, jsou církve a denominace náboženská seskupení se stanove
nými systémy podřízenosti. V těchto hierarchiích - podobně jako v jiných oblas
tech společenského života - obvykle není místo pro ženy. V případě křesťanství je
tento rys zjevný, ale ani ostatní velká náboženství se v tomto směru od křesťanů
příliš neliší. ^ . . '
Jak si lidé představují bohy
Křesťanství je (podobně jako židovství a islám) jednoznačně mužskou záležitostí nejen co do obsazení hierarchií, ale i ve sféře symbolické. Přestože zejména katolíci někdy uctívají Pannu Marii jako božskou bytost, Bůh Otec i Syn mají mužskou povahu - a Eva byla stvořena z Adamova žebra. V Bibli se setkáváme s mnoha ženskými postavami, které jsou hodný následování, ale hlavní role patří přece jen mužům. Všichni proroci Starého zákona i Ježíšovi apoštolově v Novém zákoně jsou muži. Ženské hnutí tuto skutečnost pochopitelně nenechalo bez povšimnutí. V roce1895 vydala feministka Elizabeth C. Stantonová sérii komentářů k Písmu pod názvem Ženská bible, v níž hlásala, že muži a ženy byli stvořeni jako rovnocenní a Bible by to měla odrážet. Mužská orientace Bible podle ní nesvědčí o Božím záměru, ale o tom, že ji sepsali muži. Když anglikánská církev v roce 1870 jmenovala komisi, která měla (jako už mnohokrát v historii) provést revizi a modernizaci biblických textů, nebyla v ní ani jediná žena. Stantonová proto vytvořila komisi složenou ze 23 žen, které jí měly radit při práci na Ženské bibli. Prohlásila, že není důvodu považovat Boha za bytost mužského rodu, neboť všichni lidé byli stvořeni k obrazu Božímu, a jedna z jejich kolegyň dokonce zahájila konferenci o právech žen modlitbou k „naší Matce na nebesích", což vyvolalo prudce odmítavou reakci církevních autorit.
V jiných náboženstvích se dosti běžně setkáváme s bohyněmi, které si lidé někdy představují jako „žensky" jemné a milující, jindy však jako kruté a ničivé. Poměrně často se vyskytují například bohyně války, přestože ve skutečném životě je žena-válečnice naprostou výjimkou. Dosud neexistuje žádná rozsáhlejší studie o symbolické a reálné účasti žen na jednotlivých náboženstvích; zdá se však, že taková, v nichž by dominovaly bohyně nebo kněžky, se objevují zcela ojediněle (Bynumetal, 1986).
Učení některých buddhistických řádů přiznává ženským postavám významnou úlohu (platí to zejména o mahájánové větvi buddhismu). Jak však poznamenává jedna z předních znalkyň, zůstává i buddhismus jako celek - podobně jako křesťanství - „převážně mužskou institucí, v níž převládá patriarchální mocenská struktura" a ženský prvek „je spojován převážně s tím, co je světské, bezmocné, profánní a nedokonalé" (Paulová, 1985, str. xix). V buddhistických textech se objevují protichůdné obrazy žen, které nepochybně odrážejí ambivalentní postoje mužů k ženám v reálném světě. Na jedné straně jsou ženy zpodobněny jako moudré, mateřské a laskavé, na druhé straně jako záhadné a hrozivé bytosti, přinášející hrozbu poskvrny a zla.
Přijmeme-li Feuerbachův názor, že náboženství vyjadřuje hlubinné hodnoty společnosti, může nás převaha mužského prvku v náboženské obraznosti jen stěží překvapit.
Účast žen v náboženských organizacích
V buddhismu mohou ženy vstupovat do řádů - a to byla odedávna hlavní možnost přímého vyjádření ženské religiozity také v křesťanském světě. Řádová aktivita je odvozena od praktik prvotních křesťanů, kteří žili v extrémní chudobě a věnovali se modlitbám. Někdy byli nejen jednotlivci (kteří často žili jako poustevníci), ale i skupiny mnichů či jeptišek téměř nezávislí na oficiální církvi; té se však počátkem středověku podařilo dostat většinu řádů pod svou kontrolu. Začaly vznikat kláštery jako pevné, hierarchicky řízené instituce, jejichž příslušníci byli podřízeni autoritě katolické církve. Významným obdobím zakládání nových mužských řádů bylo 12. až 13. století (cisterciáci, augustiniáni). Ženské řády sice už také existovaly, ale ve větší míře začaly vznikat až asi o dvě století později.
Počet řeholnic se výrazně zvýšil počátkem 19. století, kdy začaly mnohé ženy vstupovat do řádů proto, že jim poskytovaly šanci na vzdělání a profesionální dráhu. Příslušnost k řádu jim umožňovala vykonávat povolání učitelky nebo zdravotní sestry. Když se tyto profese od církve posléze oddělily, počet uchazeček o vstup poklesl.
Přestože se rituály a řehole jednotlivých řádů liší, všechny jeptišky jsou považovány za „nevěsty Kristovy". Až do 50. či 60. let tohoto století se v některých řádech provozovaly složité „zásnubní" ceremoniály: novicka byla ostříhána, dostala řádové jméno a „svatební" prsten. Novicka má ještě právo odejít a také řád ji může odmítnout; po několika letech však skládá slib a stává se definitivně jeptiškou.
Ženské řády se dnes vyznačují poměrně značnou názorovou rozmanitostí a jejich způsob života je nebývalé různorodý. Některé jsou velmi konzervativní: jeptišky žijí ve starých klášterních budovách, oblékají se zcela tradičním způsobem a dodržují starodávná řeholní pravidla. Jiné se přizpůsobily nejen moderním budovám, ale i civilnímu oblečení. Katolická církev jeptiškám v 60. letech umožnila zmírnit někdejší přísné řehole, takže už nemají zakázáno v jistou denní dobu hovořit s ostatními a nemusejí chodit s rukama založenýma pod hábitem. Mniši a jeptišky sice podléhají církevní hierarchii, ale sami na ni obvykle nemají větší vliv. Existence ženských řádů nikdy ženám neposkytla větší pravomoci v církvi jako takové. I když se dnes projevuje stále větší tlak ženských organizací, stále ještě v katolické církvi - právě tak jako v anglikánské - dominují téměř výlučně muži. V roce 1977 vyhlásila Svatá kongregace pro doktrínu víry v Římě, že se ženy nemohou stát katolickými kněžími. Jako důvod uvedla, že Ježíš nepovolal mezi své apoštoly ani jedinou ženu. Rok 1987 prohlásila katolická církev za „rok Madony", aby ženám připomněla jejich tradiční úlohu manželek a matek.
Ve svém pastýřském listu publikovaném v květnu 1994 potvrdil papež Jan Pavel II., že katolická církev nepřipustí, aby mohla být žena vysvěcena na kněze. „Aby byla odstraněna jakákoli pochybnost v této věci zásadního významu," uvedl, „prohlašuji, že církev nemá právo svěřit úlohu kněží ženám a že toto rozhodnutí má definitivní platnost pro všechny věrné členy církve."
V anglikánské církvi mohla žena až do roku 1992 zastávat funkci diákona, ale ne kněze. Diákonka mohla na pokyn kněze udělovat určité svátosti a křtít, ale jiné základní náboženské rituály, například požehnání nebo sňatky, jí byly odepřeny. Oficiálně zůstávala součástí laické obce. V roce 1986 vydala komise Generální synody anglikánské církve (jejího nejvyššího orgánu) zprávu o legislativních otázkách, které by bylo nutno vyřešit v případě svěcení žen na kněze. Spíše než tím, co si přejí ženy samotné, se přitom zabývala tím, jak předejít očekávané kritice těch anglikánů, kteří se s něčím podobným nebudou ochotni smířit.
Zatímco mnohé protestantské sekty a denominace ženy již dávno zrovnoprávni-ly, takže mohou vykonávat povolání kazatelek či farářek, katolická a anglikánská církev patří v tomto ohledu k nejkonzervativnějším organizacím v moderní společ nosti. V srpnu 1987 dostal Graham Leonard, anglikánský biskup města Londýna, v rozhlasovém pořadu otázku, zda by se změnilo křesťanské pojetí Boha, kdyby se před oltářem pravidelně objevovala žena. Odpověděl následujícími slovy: „Myslím, že ano. Kdybych ji tam spatřil, asi bych dostal chuť ji obejmout..." Prohlásil, že právě nebezpečí sexuální přitažlivosti mezi ženou-kněžkou a mužem jako členem kongregace je důvodem, proč svěcení žen nepřichází v úvahu. V náboženství, právě tak jako v jiných sférách, „vychází iniciativa od muže a žena ji přijímá" (Jen-kins, 1987).
V roce 1992 se anglikánská církev rozhodla, že svěcení žen na kněze přece jen povolí. Biskup Leonard nato oznámil, že spolu s dalšími souvěrci přestupuje k římským katolíkům. Proti reformě se však postavili nejen muži; vznikla i ženská protestní organizace, která považuje plné svěcení žen za svatokrádežný čin, jímž se anglikánská církev odchýlila od zjevené biblické pravdy.
CHILIASTICKÁ (MILENARISTICKÁ) HNUTÍ
Existence a počet chiliastických (milenaristických) hnutí jednoznačně dokláda
jí, že náboženství je často hnacím motorem aktivního úsilí o společenské změny.
(Termín milenarismus je odvozen od milénia, tisícileté vlády Kristovy, předpově-
zené v Bibli; chiliasmus znamená totéž, ale vychází z řečtiny). Chiliastická hnutí
se vyskytují v celé historii křesťanství. Jejich příslušníci očekávají okamžité kolek
tivní spasení věřících v důsledku brzké apokalypsy nebo návratu ztraceného zlaté
ho věku. Ve středověku vznikala taková hnutí převážně mezi chudými vrstvami
křesťanského Západu; později se objevila také mezi kolonizovanými národy v ji
ných částech světa.
Joachimité
Jako příklad chiliastických hnutí, která zmítala středověkou Evropou, můžeme uvést joachimity 13. století (Cohn, 1970). V tomto období rostla všeobecná prosperita a katolická církev začínala bohatnout. Mnozí opati změnili své kláštery ve velkolepé hrady. Biskupové si stavěli paláce, v nichž žili obklopeni stejným bohatstvím jako světští feudálové, a papež si vydržoval nákladný a oslnivý dvůr. Joachi-mismus vznikl jako reakce na tyto tendence v oficiální církvi.
V polovině 13. století začali někteří františkáni, jejichž řád kladl důraz na odříkání bohatství a hmotných požitků, protestovat proti rozmařilému životu církevní hierarchie. Vzniklo hnutí, které se opíralo o proroctví opata Joachima z Fiore, jenž byl v té době už asi padesát let mrtev. Joachim předpovídal, že brzy přijde třetí a poslední věk křesťanství, věk Ducha svatého. Radikální františkáni, kteří si říkali spirituálové, byli přesvědčeni, že nový věk nastane už v roce 1260: všichni lidé, bez ohledu na své předchozí náboženské přesvědčení, se sjednotí v křesťanské vroucnosti a dobrovolné chudobě, dosavadní církev zanikne a kněží budou pobiti německým císařem.
Když rok 1260 minul, aniž došlo k očekávanému kataklyzmatu, bylo „milénium" odloženo na pozdější datum - a pak znovu a znovu. Nadšení joachimitů však neklesalo. Oficiální církev je odsoudila, ale oni v ní viděli nevěstku babylonskou a v papeži Antikrista, bestii z Apokalypsy. Očekávali, že se nový spasitel vynoří z jejich vlastních řad jako „andělský papež", vyvolený Bohem k tomu, aby obrátil celý svět k životu v dobrovolné chudobě. Jednu ze skupin joachimitů vedl jistý Fra Dol-cino, který v čele více než tisíce ozbrojenců bojoval proti papežovým vojskům v severní Itálii. Nakonec byli poraženi a zmasakrováni. Dolcino byl upálen na hranici jako kacíř, ale dlouho po něm vznikaly další skupiny, které se jeho příkladem inspirovaly.
Tanec duchů
Velice odlišným případem chiliastického hnutí byl tzv. tanec duchů - kult, který vznikl mezi americkými prérijními Indiány na konci 19. století. Jejich prorok Wowoka předpovídal apokalyptické události: bouře, vichřice, zemětřesení a záplavy, které smetou bílé vetřelce, zatímco Indiáni přežijí a prérie se opět zaplní bizony a jinou lovnou zvěří. Po katastrofě měly všechny rozdíly mezi lidmi zmizet a ti běloši, kteří by do země přišli, by žili s Indiány v míru. Rituál tance duchů se šířil prérií od jedné komunity k druhé, podobně jako pozdější kulty v Nové Guineji. V průběhu tance a zpěvu se účastníci dostávali do stavu podobného transu. Celý obřad vycházel dílem z tradičního slunečního tance, provozovaného Indiány dávno před příchodem bělochů, a dílem z myšlenek načerpaných v kontaktu s křesťanstvím. Existenci hnutí ukončil masakr u Wounded Knee, kde bílí američtí vojáci povraždili 370 indiánských mužů, žen i dětí
Povaha chiliastických hnutí
Proč vznikají chiliastická hnutí? Existuje několik společných prvků, které jsou vlastní většině, ne-li všem z nich. Prakticky u všech se setkáváme s „osvícenými" vůdci či učiteli, proroky, kteří se odvolávají na staré náboženské ideály a volají po jejich skutečném naplnění. Získávají si stoupence, protože jsou schopni pojmenovat to, co druzí pouze neurčitě cítí, a dokáží využít emocí, které je vyburcují k činu. Proroci hráli v náboženstvích usilujících o spásu, zejména v křesťanství, už odedávna významnou úlohu. Vůdcové chiliastických hnutí namířených proti koloniálnímu útlaku byli většinou s křesťanskými názory a praktikami dobře obeznámeni. Mnozí byli dokonce misijními učiteli, kteří svou přejatou víru obrátili proti těm, kdo je v ní vyškolili.
Chiliastická hnutí často vznikají tam, kde došlo buď k zásadní kulturní změně, anebo mnoho lidí náhle zchudlo (Worsley, 1970). Obvykle přitahují ty vrstvy, které v důsledku takových změn trpí pocitem hluboké deprivace, takže už nejsou ochotny snášet dosud přijímaný status quo. Ve středověké Evropě byla chiliastická hnutí často posledním zoufalým útočištěm těch, kdo náhle přišli o všechno. Například rolníci v dobách hladomoru často následovali proroky, kteří jim nabízeli vizi „světa obráceného vzhůru nohama", v němž vláda konečně připadne chudým. U národů podrobených koloniálnímu útlaku vznikají podobná hnutí jako zoufalá reakce proti zániku jejich vlastní kultury, která mizí pod náporem západních dobyvatelů.
Někteří autoři označují chiliasmus prostě za vzpouru chudých proti privilegovaným (Lantenari, 1963) nebo utlačovaných proti mocným. V mnoha případech se tento faktor nesporně uplatňuje, ale k vysvětlení to nestačí. Některá chiliastická hnutí, jako například zmínění spirituálové, se rodí z vlivů a pocitů, které zpočátku příliš nesouvisejí s hmotným nedostatkem či útlakem.
SOUČASNÝ VÝVOJ NA POLI NÁBOŽENSTVÍ: ISLÁMSKÁ REVOLUCE
V jedné věci se Marx, Durkheim i Weber shodovali: všichni tři byli přesvědčeni o tom, že náboženství bude v moderním světě hrát stále okrajovější úlohu, tedy o nevyhnutelnosti sekularizace. Ze všech tří by snad jedině Weber býval ochoten připustit, že by tradiční náboženský systém jako islám mohl zažít skutečné obrození a stát se základem významného politického dění na konci dvacátého století. Přesně k tomu ovšem v 80. letech v Íránu došlo. Odtud se pak islámský fundamen-talismus (hnutí usilující o doslovný výklad svatých textů) v posledním desetiletí významně rozšířil i do dalších zemí, například do Egypta, Sýrie, Libanonu a Alžírská. Čím si lze tuto rozsáhlou islamizaci vysvětlit?
Vývoj islámu
Abychom tomuto jevu porozuměli, musíme si něco říci o islámu jako tradičním náboženství a o charakteru sekularizace v moderních státech s muslimským obyvatelstvem. Podobně jako křesťanství je i islám náboženstvím, které neustále vyzývá své zastánce k činnosti: v Koránu najdeme mnoho výzev k boji „za pravdu Boží", ať už proti nevěřícím, či proti těm, kdo vnášejí do muslimské komunity zkaženost. V průběhu staletí zažil islám mnoho reformátorů a (opět podobně jako křesťanství) dal vzniknout řadě odnoží. Dvě z nich, charídžité a šíité, se oddělily již na samém počátku jeho historie. Sekta charídžitů hlásala přísné rovnostářství, odmítala veškerá majetková privilegia a učila, že kdo se dopustí těžkého hříchu, ten přestává
být muslimem. Jako sekta se sice dlouho neudrželi, ale stali se v jistém smyslu předchůdci všech následujících fundamentalistických hnutí, tj. hnutí usilujících o návrat k „podstatě" islámu.
Druhá velká odnož, šíité, si udržela svůj vliv až do dneška. Šíitský islám byl od 16. století oficiálním náboženstvím Persie (Íránu) a stal se posléze hlavním myšlenkovým zdrojem íránské revoluce. Šíité se hlásí k odkazu Muhammadova zetě imáma Alího, o kterém soudí, že svou zbožností a dalšími ctnostmi převyšoval všechny vladaře své doby. Alího následovníci byli považováni za pravé vůdce islámu, protože na rozdíl od skutečně vládnoucích dynastií pocházeli přímo z Prorokova rodu. Šíité byli proto přesvědčeni, že vláda bude nakonec vrácena do rukou Muhammadova oprávněného dědice, jenž odstraní nadvládu dosavadních režimů a křivdy jimi spáchané. Muhammadův dědic bude přímým zástupcem Božím a bude vládnout podle zásad Koránu.
Velké šíitské komunity existují i v jiných zemích Blízkého východu (Iráku, Turecku, Saudské Arábii aj.), ale i v Indii a Pákistánu. Ve všech těchto státech však dominantní větev islámu představují sunnité, kterých je většina. Sunnité dodržují řadu tradic odvozených od Koránu, které jsou ve srovnání s nesmlouvavými šíity tolerantnější vůči odlišným názorům. Navíc prošly i doktríny sunnitů samotných značným vývojem (zejména v posledních dvou až třech stoletích pod vlivem expanze západní civilizace).
Islám a Západ
Od středověku až do 18. století trval s menšími či většími přestávkami zápas mezi křesťanskou Evropou a islámskými říšemi. Mauři až do 15. století ovládali velkou část dnešního Španělska; takřka současně s jejich ústupem se na Východě objevili Turci, kteří rozšířili svou moc na celý Balkán (dnešní Řecko, Bulharsko, Rumunsko, Albánie a státy bývalé Jugoslávie) a Maďarsko. V průběhu 19. století však Evropané většinu z těchto území dobyli zpět a ovládli i tradičně arabská území v severní Africe, která se dostala do koloniálního područí. Tento zvrat měl katastrofální důsledky pro islám a jeho civilizaci, kterou muslimové považovali za nejvyspělejší myslitelnou formu, převyšující všechny ostatní. Skutečnost, že muslimský svět nebyl schopen účinně čelit šíření západní kultury, vedla ke vzniku reformních hnutí, usilujících o obrodu islámu v jeho původní čistotě a síle. Všechna tato hnutí spojovala jedna vůdčí idea: že na výzvu Západu musí islám odpovědět potvrzením a upevněním své vlastní identity.
Ve 20. století se tato idea rozvinula do mnoha různých podob a sehrála významnou úlohu v tzv. islámské revoluci, k níž došlo v Íránu v letech 1978-79. íránská revoluce byla původně motivována odporem vůči šáhovi Mohamedu Rézovi, který se pokoušel prosazovat modernizaci podle západního modelu, například pozemkovou reformu, volební právo žen a sekularizaci vzdělání. Hnutí, které šáha svrhlo, sdružovalo zástupce rozmanitých proudů, nejen islámské fundamentalisty.
Jeho dominantní postavou se však stal ajatolláh Chomejní, náboženský vůdce, který přišel s novým radikálním pojetím šíitských ideálů.
Po svém vítězství vytvořil Chomejní vládu založenou na tradičním islámském právu, která se nazývala „zástupcem Alího". Islámská revoluce prohlásila Korán za základ veškerého politického a ekonomického života. Obnovené islámské právo (šarfa) znovu zavedlo přísné oddělení obou pohlaví; ženy nesmějí vycházet na veřejnost nezahaleny, homosexuální praktiky se trestají zastřelením a cizoložství ukamenováním. Tato přísná islamizace je provázena výrazným nacionalismem, zaměřeným především proti západním vlivům.
Ideologie islámské revoluce si klade za cíl spojit celý islámský svět proti Západu. Vlády těch států, v nichž šíité představují menšinu, se s novými íránskými vládci nespojily; ve většině těchto států však islámský fundamentalismus získal značnou popularitu a stimuloval i nejrůznější formy obrody islámu v jiných zemích.
Cílem íránské revoluce byla naprostá islamizace státu; učení islámu se mělo stát základem přenesení veškeré činnosti vlády a společnosti na náboženský základ. Tento proces zdaleka nebyl dovršen a existují síly, jež vystupují proti němu. Zápasí spolu tři skupiny: radikálové usilující o prohloubení a „vývoz" islámské revoluce, konzervativci (převážně islámští duchovní), kteří získali dominantní pozici a jsou s daným stavem spokojeni, a pragmatici směřující k tržním reformám, kteří chtějí ekonomiku otevřít zahraničními obchodu a investicím. Tato skupina rovněž vystupuje proti přísné islamizaci právního systému a jeho dopadu na situaci žen a rodiny. Z předchozího období šáhova „prozápadního" režimu zůstalo po islámské revoluci zachováno více, než se obvykle předpokládá - mj. velká část zákonných ustanovení týkajících se rodiny - a ženy mají v Iránu mnohem aktivnější roli na veřejnosti než v mnoha jiných islámských zemích, například v Saudské Arábii.
Šíření islámského fundamentalismu
Hnutí usilující o obnovu islámu zjevně nelze chápat jen jako náboženský fenomén. Zčásti jde o reakci na mohutný vliv Západu, o hledání vlastních národních a kulturních kořenů. Je sporné, zda můžeme tato hnutí, byť i v jejich nejfundamentalističtější podobě, považovat za pouhou obnovu tradičních myšlenek. Podstata je zřejmě složitější. Obnovují se sice některé tradiční praktiky a způsoby života, ale dochází k tomu v kombinaci s novými prvky, specifickými pro moderní dobu.
V posledních patnácti letch si fundamentalistická hnutí získala značný vliv v mnoha zemích severní Afriky, Blízkého východu a jižní Asie. Objevují se obavy, že islámský svět směřuje ke konfrontaci s těmi částmi světa, které jeho víru nesdílejí. Islámské země zjevně odolávají vlně demokratizace, která se šíří po velké části světa. Ze 39 států, v nichž je islám dominantní formou náboženství, lze pouze hrstku považovat za liberální demokracie. Jedním z takových příkladů je Turecko, přestože v
V některých jiných zemích, které byly po jistou dobu poměrně demokratické, došlo ke zvratu. Příkladem může být Alžírsko, kde vláda v roce 1991 povolila svobodné volby. Když se však ukázalo, že k vítězství směřuje strana ovlivněná islámským fundamentalismem, bylo druhé kolo zrušeno a moci se ujala armáda. Od té doby se země nachází prakticky ve stavu občanské války mezi vládou a islámskými povstalci.
Kdyby se radikální islamisté dostali k moci v Alžírsku, mohly by je sousední země brzy následovat. Egypt, kde žije 55 milionů obyvatel, má své vlastní fundamentalisty, kteří tam chtějí nastolit náboženský stát - podobně jako mnozí muslimové v Maroku nebo Libyi.
Politolog Samuel Huntington (1993) varuje, že se zápas mezi západními a islámskými názory může stát součástí celosvětového „střetu civilizací", který bude důsledkem skončení studené války a postupující globalizace. V mezinárodních vztazích přestávají dominovat jednotlivé národní státy; soupeření a konflikty se budou týkat rozsáhlejších kultur a civilizací. Právě takový konflikt nastal na území bývalé Jugoslávie, v Bosně, kde se střetli křesťanští Srbové s bosenskými Muslimy.
Islám a křesťanství jsou náboženství, která si činí nárok na jistotu, na zvláštní přístup k Božímu slovu. Křesťanství se naučilo soužití s kapitalismem a demokracií, a má-li Max Weber pravdu, přispělo i k jejich vzniku. Pro mnoho muslimů je zřejmě takové přizpůsobení daleko obtížnější, neboť si kapitalistické podnikání a liberální demokracii ztotožňují s tlakem západní kultury. Navíc islám odmítá vést dělicí čáru mezi veřejnou a soukromou sférou svých věřících.
Přesto však mají tyto dvě „civilizace", křesťanství a islám, více společných rysů než toho, co je odlišuje, o čemž ostatně svědčí i dva citáty v úvodu této kapitoly. Obě tato náboženství ve své tisícileté historii inspirovala stovky krvavých válek; obě však také mají velmi silnou tradici tolerance a umírněnosti. Musíme doufat, že tyto dvě kultury najdou cestu, jak žít v míru vedle sebe.
Nyní se podíváme na novější vývoj náboženství v západních zemích.
SOUČASNÝ VÝVOJ NÁBOŽENSTVÍ NA ZÁPADĚ
V západní Evropě se v poslední době vynořila celá řada nových náboženských hnutí. Vycházejí z nejrůznějších náboženských tradic, které byly na Západě donedávna téměř neznámé. Většina z nich přichází ze Spojených států nebo z Orientu. Jejich členstvo tvoří častěji konvertité než ti, kdo byli v daném náboženství vychováni. Převažují mezi nimi vzdělaní lidé ze středostavovských rodin.
Většina nových náboženských hnutí vyžaduje po svých členech daleko více času a závazků, než si nárokují zavedené církve. O některých je známo, že používají techniku tzv. bombardování láskou, aby si získaly naprostou oddanost jedince. Potenciální konvertita je zaplavován projevy pozornosti a bezvýhradné, okamžité lásky tak dlouho, dokud ho tato citová ofenzíva nevtáhne do skupiny. Některá taková
Američtí misionáři zaplavují bývalý Sovětský svaz
Komentáře
Přehled komentářů
Tato zpráva je zde zveřejněna pomocí programu XRumer + XEvil 4.0
XEvil 4.0 je revoluční aplikace, která může obejít téměř veškerou ochranu proti botnetu.
Captcha Rozpoznávání Google (ReCaptcha-1, ReCaptcha-2), Facebook, Yandex, VKontakte, Captcha Com a více než 8,4 milionu dalších typů!
Četl jste to - to znamená, že to funguje! ;)
Podrobnosti na oficiálních stránkách XEvil.Net, je bezplatná demo verze.
Free XEvil Demo can break 99% types of captcha
(MashaEmorb, 12. 12. 2017 19:17)
Tato zpráva je zde zveřejněna pomocí programu XRumer + XEvil 4.0
XEvil 4.0 je revoluční aplikace, která může obejít téměř veškerou ochranu proti botnetu.
Captcha Rozpoznávání Google (ReCaptcha-1, ReCaptcha-2), Facebook, Yandex, VKontakte, Captcha Com a více než 8,4 milionu dalších typů!
Četl jste to - to znamená, že to funguje! ;)
Podrobnosti na oficiálních stránkách XEvil.Net, je bezplatná demo verze.
XEvil break CAPTCHA of Google, Facebook, Yandex, VKontakte, and 8400 others!
(Latonyadom, 26. 3. 2018 17:07)