Dnes ráno jsem se vzbudila a zjistila, že mne patriarchální společnost dusí. Ihned jsem ze sebe strhla hedvábný límec, který mi kdysi daroval otec, sundala jsem si všechny prsteny od přítele, rozervala jsem svůdné kalhotky od profesora společenských věd. Rázem se mi lépe dýchalo. Ne, už nikdy nebudu spát ve všech těch dusivých předmětech, které na mě navěšeli muži. Nikdy si je už ani neobléknu. Mám-li se dusit, chci, aby to byla má vlastní vůle.

Mužský se mi hnusej. Kluci jsou prasátka, chlapi jsou prasata, psali to v jednom časopise a já si myslím, že je to pravda. Brácha taky vždycky po fotbale smrdí. Nejvíc mě ale vždycky vytočí ten jejich mozek. Chlap prostě nedokáže uchopit v mysli celek se všemi souvislostmi. Takhle jsem se rozešla s Romanem:

„Pojď ke mně, čumáčku, uvařil jsem ti rajskou,“ řekl mi, když jsem naplánovala večeři v cukrárně. Samozřejmě mi vadilo, že nevím, zda má na mysli rajskou polévku nebo omáčku, ani o příloze mi nic neřekl. Nejhorší ale bylo to oslovení. Mužský mozek zkrátka nerozumí celku.

„Neredukuj mě na kus těla,“ řekla jsem mu výhružně.

„Já tě přece neredukuju, to je jen synekdocha,“ začal se vymlouvat, mně však bylo vše jasné.

„Já žádného Docha neznám a jeho rodina mě vůbec nezajímá. Je konec, Romane!“ řekla jsem mu, bouchla efektně dveřmi a odešla domů.

A teď, když jsem se zbavila mužské nadvlády a konečně se svobodně nadechla, vykročila jsem do školy.

Všimla jsem si, že na semaforu svítí červený nebo zelený panáček – oba muži. Nechtěla jsem, aby mě zas nějaký chlap omezoval, byť by byl jen nakreslený. Zavřela jsem oči a přešla silnici. Cítila jsem, jak velmi blízko projíždějí auta. Došla jsem až na protější chodník a oči otevřela. Přede mnou stál policista.

„Musíte dávat pozor, květinko, aby vás nějaké auto neutrhlo.“

Nemyslete si, že to byl nějak zvlášť poetický policista. Mám totiž na tričku kopretinu. On mne jen redukoval na obrázek, prostě to byl normální chlap. A jelikož chlap mě nemá co omezovat, šla jsem mlčky dál. Chvíli mě ještě sledoval, ale brzy musel jít zklidnit partu výrostků, kteří se prali o to, kdo z nich pomůže nějaké paní naložit do autobusu kočárek.

Ve vrátnici jsem potkala školníka.

„Nějak jste se nám opozdila, slečinko. Inu, to už se stává, já bych také chodil pozdě do práce, kdybych v ní nebydlel. Tak si v klidu obujte bačkůrky a pozdravujte ode mne paní učitelku.“

Žádný chlap mi nebude říkat, co si mám obouvat. Vůbec jsem se nepřezula a šla rovnou do třídy.

Při hodině matematiky se mi však přihodila prapodivná věc. Zjistila jsem, že i žena dokáže pěkně dusit. Profesorka matematiky mi dala kvůli odmocninám pětku. Navíc i ty hloupé odmocniny jsou ženského rodu, kdyby to byl třeba logaritmus, to je chlap. Jsem z toho trochu zmatená.

Když jsem šla ze školy, drtila jsem v zubech gumové medvídky, lízala zmrzlinu a přemýšlela. Nakonec jsem se rozhodla. Budu učit na střední škole. Zatím nevím co, ale určitě budu dávat pětky klukům a nadržovat holkám. A budoucí učitelky matematiky to se mnou taky nebudou mít lehké.