Bylo velmi pozdě večer a foukal vítr. Noc byla bez hvězd; ostatně jako každá noc v posledních několika letech. Důvod byl prostý, ale nikdo o něm nechtěl hovořit, a když, tak jen v uzavřené společnosti za zavřenými dveřmi a hlavně.. bez Nich. Lidé o tom důvodu věděli, vlády o tom věděly, a věděl o tom i Monsieur Gervertan, výkonný ředitel největší továrny na ozon v zemi. V této chvíli seděl ve své kanceláři v budově Oxenia corporations. Seděl potmě, jen napůl vytažené žaluzie dávaly dovnitř proniknout slabému odlesku pouličních svítilen hluboko pod oknem. Jediným zvukem v místnosti bylo zmatené bzučení mouchy, znovu a znovu zuřivě narážející do průhledné tabule z transpariocele.               
      Monsieur Gervertan klidně seděl v křesle, ruce si složil do klína a čekal. Věděl, že tady skončil, že už mu příliš času nezbývá. Nepomyslel na útěk, koneckonců nebylo kam utíkat. Zdálo se mu to jako sen, jako zlý sen lidstva, celá ta ponurá historie posledního půlstoletí. Jistě, mohli jsme si za to sami, nikdo by neměl pochybovat o svých chybách. Ale platit tolik?                                                  
      Nebylo tomu ani sedmnáct let, co proběhla průmyslová revoluce v oblasti výroby ozonu, a už tehdy měli svůj samostatný stát. Monsieur Gervertan tušil, že pro první z nich odkoupili půdu od Ruska – dvě sta čtverečních kilometrů sibiřské tajgy. Ano, pro Ně to bylo vynikající místo. Překotný průběh chemické reakce, při níž spotřebovávají O3, způsobuje nadměrné přehřívání. Je jen přirozené, že si pro svou vlast vybrali právě takové chladné místo. A všichni Jim to přáli; lidé Jim dokonce nabídli členství v OSN, což bylo do té doby něco nevídaného. Pak, asi čtyři roky před koncem století, začali expandovat.                                                                                    
      Nejdříve pomalu a mírumilovně, odkupovali další území na Sibiři. Pak odkoupili od Spojených států Aljašku, v té době proděravěnou zlatokopeckými tunely skrz naskrz. Nikdo netušil, že si v těch tunelech udělají vojenskou základnu.                                               
      Brzy ovládli veškerý ozonotvorný průmysl a tím se poslední pouto mezi Nimi a lidmi přerušilo. Už nás nepotřebovali. Začali si brát půdu násilím. Během tří let obsadili celou severní Evropu, značnou část Asie a celou Kanadu. Situaci ještě zhoršily sebevražedné útoky teroristů, o které už léta nikdo nejevil zájem, a kteří nebyli bytostného přesvědčení, že Oni jsou na jejich straně.                                             
      Za další rok se ocitla pod Jejich nadvládou celá Evropa, Asie, Austrálie a celá Severní Amerika. Miliardy uprchlíků proudily na jih, do Afriky, do latinské a jižní Ameriky, které se náhle staly poslední lidskou výspou. Jen málokdo, kdo zůstal v podmaněných zemích, přežil. Monsieur Gervertan byl jeden z nich.                                   
      Pohled mu zalétl k matně se odrážejícím paprskům studeného světla dopadajícím na podlahu. V duchu se nevesele zasmál. Věděl, že ta světla udržují už jen kvůli němu. Snad ze soucitu, pokud něco takového vůbec znají. Oni světlo nepotřebovali.                             
      Monsieur Gervartanem proběhlo mírně zamrazení. Znatelně se ochladilo, na celé Zemi. Ještě v začátcích, kdy Jich nebylo tolik a ozonový průmysl byl ještě v plenkách, hodně se o tom hovořilo. Spousta vědců zastávala názor, že nadměrná výroba O3 a jeho vypouštění do ovzduší bude mít neblahé následky. Vrstva ozonu hustější než půl centimetru nepropustí absolutně žádné záření. Rostliny závislé na slunečním záření uhynou a planeta se začne ochlazovat. Další doba ledová, jako v katastrofických filmech jednadvacátého století. Jenže tehdy bylo příčinou globální oteplování.  
      Jedinou věcí, se kterou vědci nepočítali, bylo zatmívání oblohy. Čím dál širší vrstva ozonu začala vychytávat i světelné fotony a přispívala tím k rychlejšímu ochlazování Země. Pomalu začaly zhasínat hvězdy, až nakonec zůstala poslední Polárka. Zmizela před třemi roky.                                                                                           
      Někde nedaleko se ozval zvuk automaticky vypouštěného vzduchu, jak někdo prošel přetlakovou komorou.                       
      Monsieur Gervartan bezděky vzhlédl, i když věděl, že Je ještě pár minut neuvidí. Všiml si, že bzučení mouchy se už notnou chvíli neozývá. Rozhlédl se, pak vstal a zamířil k oknu. Na ocelově šedém parapetu ležela moucha bříškem nahoru, nožičkama zoufale hrabala ve vzduchu. Monsieur Gervartan věděl, co jí zabíjí.                                 
      »Jak jsi mohla takhle dlouho přežít, maličká?« zašeptal spíše pro sebe. Zvuk zněl v jinak prázdné kanceláři podivně kovově a Monsierův dech vytvářel na skle mlhavé skvrny. Ani si nevšiml, že je tu zima.                                                                                                
      Přenesl mouchu na svůj stůl a položil ji doprostřed popelníku z pravého křišťálu. Když se znovu usadil, pokusil se složit ruce do té samé polohy co předtím, ale nešlo mu to. Radši si je tedy položil na kolena. Ozvěnou se k němu donesly kroky.                                         
      Už tu budou co nevidět, říkal si Monsieur Gervartan. Už to brzy skončí.                                                                                                    
       Je to vlastně legrační, napadlo ho. Oni jsou v jistém smyslu také lidé. Nebo alespoň částečně. Dlouho, až do začátku války se nevědělo o tom, co mají v hlavě. Někteří říkali, že nový druh superinteligent-ních mozků. Vědci to popřeli. Žádný stroj by se nechoval tak, jako Oni. Vystupovali jako lidé, s jasnými názory a ochotou argumentovat, ale bez jakýchkoli emocí. Dokonce se jim v žertu říkalo Kyborgové.         
      Škoda, že nikoho tehdy nenapadlo, jak je to důležité. Dalo by se to zvrátit.                                                                                                      
      Kroky krátce zesílily, jak se příchozí vynořil zpoza rohu, a pak se elegantní ocelové dveře kanceláře Monsieura Gervartana otevřely. Vstoupili a dveře se za nimi s podivnou graciézností opět zavřely.      
      Byli dva, oba však byli úplně stejní. Vysocí nejméně metr, víceméně humanoidní postava, velmi podobná té, jak se dříve popisovala ve vědecko-fantastických románech. Úzké kovové paže, chromovaná motorická centra, dvě velké, široce rozevřené zornice z transpariocele. Tihle dva byli evidentně starší série – novější jednotky si chromování nemohly dovolit.                                              
      Jeden z robotů předvedl něco, co by se snad dalo nazvat zakašláním (Monsieur Gervartan věděl, že Oni něčeho takového nemají zapotřebí. Tím, že takto ctili zvyky staré Země, mu projevovali úctu, a on si toho nesmírně vážil). Elektronickým hlasem promluvil.  
      »Monsieur Gervartan, narozen třináctého-října-dva-tisíce- sto-      -šedesát-dva. V tuto chvíli jste posledním žijícím příslušníkem rodu homo-sapiens-sapiens. Poslední lidská města byla eliminována před dvěmi-hodinami-čtyřiceti-osmi-minutami.«                                           
      Robotický hlas zněl nepřítomně, asi jako záznamník. A nejspíš to skutečně záznam byl. Monsieur Gervartan pohlédl na stůl. Moucha se v popelníku nehýbala. Umrzla. Robot po krátké pauze pokračoval.         
      »V rámci programu DUO budete modifikován.«                                
      Modifikován. Věděl, co to znamená. Přetáhnou jeho lidskou mysl do robotického těla, ve kterém se pomalu vytratí ta jeho část, kde jsou uložené emoce. Vzpomínky. To, co z něj dělalo člověka. Jim šlo jen o lidské vědomí, o obsáhlost myšlenek, o schopnosti, které nemají s lidstvím nic společného, a o kterých by si robotická mysl mohla nechat jenom zdát. O <i>sny</i>... to byla jediná věc, která z modifikované mysli nevymizela. Nevědělo se, jestli je to tím, že ji Oni nedovedou vymazat, nebo jestli sami touží po snech. Monsieur Gervartan by si býval vsadil na to druhé.                                                 
      Ale předtím ho zabijí.                                                                         
      Robot, který do téhle chvíle mlčel, se pohnul a postavil se za křeslo. Přidřepl.                                                                                      
      »Nebude to bolet, věřte mi, monsieur,« řekl, bez obvyklého elektronického zabarvení.                                                                    
      Monsieur Gervartan se na něj překvapeně podíval, vzápětí však ucítil na temeni chladný dotyk ocele. Robot bodl. Tělo Monsieura Gervartana se bezduše svezlo do křesla.                                                     
      Za okny začal padat sníh.