Patřím k mužům, a předpokládám, že je nás většina, kteří mají problémy s výběrem dárků pro manželku. Už jenom to, že se dotyčná narodila a dostala jméno, vyžaduje každý rok dva dárečky. A to ještě nemluvím o Vánocích, výročích svatby nebo o takzvaných zvláštních příležitostech, což jsou životní chvíle, kdy naše drahá polovička v něčem výrazně uspěje, například když napotřetí udělá řidičák. Obzvláště záludným důvodem pro dárek je pak to, že prý už dlouho nic nedostala. Zkušená žena dokáže ono slůvko dlouho používat vskutku mistrně, a vůbec ji nezajímá, že mužské dlouho může být jinak dlouhé než to její. Přitom zcela stranou zůstává otázka, jestli si vůbec zaslouží dárek někdo, kdo tahá manžela od kamarádů z hospody, nutí ho nadměrně se  mýt, nemlaskat při jídle, a považte, dokonce čůrat vsedě. Nu ale dobrá, když už se slabšímu pohlaví dávají dárky po celá tisíciletí, proč to měnit? Ostatně, tolik síly ani odvahy ve mně není. Dárek tedy ano, ale jak vybrat ten pravý? Nedávno jsem měl příležitost opět si vyzkoušet řešení této otázky v praxi. Má žena se po týdnu vracela domů z nějaké vzdělávací akce, kterou úspěšně zvládla, a já si až v den jejího příjezdu vzpomněl, že bych ji měl uvítat asi i něčím jiným než jen košem špinavého prádla. Co ale vymyslet tak nahonem? Jeden můj oblíbený básník, zřejmě nejsa právě při penězích, své manželce věnoval místo náhrdelníku sonet. Inspirativní nápad, příklad hodný následování, avšak mé básnické střevo se stavělo slepým. Žehličku jako dárek jsem pro nedostatek romantiky zavrhl a usilovně jsem přemýšlel dál. Posléze se můj výběr jako obvykle zúžil na květiny a flašku. Flaškou míním láhev jakéhokoli alkoholického nápoje, s výjimkou výčepní desítky, neboť desetistupňové pivo je na tom s romantikou podobně jako ta žehlička. Obecně je to takový dar nedar, protože obdarovaný je většinou nucen flašku hned otevřít, ale zase s ní lze po vyprázdnění hrát jednu stejnojmennou společenskou hru nevhodnou pro děti, mezi většími dětmi však velmi oblíbenou. Nakonec jsem problém dárku vyřešil v květinářství. Květiny se sice  nedají pít, zato ale vydrží mnohem déle, alespoň u nás tomu tak je. Kytku jsem dopravil domů a pečlivě ji ukryl, abych ji mohl v pravou chvíli nečekaně vytáhnout a strčit manželce pod nos. Nadešel den D, hodina H,  minuta M a vteřina V. Kytka dokonale splnila svůj účel,  manželka ji s potěšením přijala, usmála se na mne a dala mi pusu. A pak vytáhla svůj dárek pro mne – láhev povědomého skotského tvaru. To bylo u nás radosti! Nutno podotknout, že kytku ani láhev neopovažuji za dárky univerzální, vhodné pro každou situaci a pro každého obdarovávaného. Občas to nepochybně   chce změnu.  Budu se o ni poctivě snažit, ale něco mi říká, že kytka i láhev mi ještě mnohokrát pomohou. Hlavně aby manželka nedostala nějakou ošklivou alergii na květiny nebo nepropadla abstinentní osvětě.