Byla by to docela milá a úsměvná povídka. Kdyby ji býval nenapsal někdo jiný než Mirek Paulíček, řekli bychom. Zvláště když se jedná o povídku feministickou.

      Feministické téma Mirek totiž nezpracoval poprvé. Naposledy, pokud vím, počátkem roku 2005, v povídce Sekretářka s podtitulem Věnováno všem ctitelkám gender studies. Téma boje za ženská práva se myslím objevilo i v Mirkově novele Rozpustile rozpuštěná zmrzlina. Všechny prózy (a nejen) na ono téma jsou však charakteristické bizarností, ironií, sarkasmem, zhusta i rozvernou absurdností. Ve srovnání s těmi je Květinka o poznání mírnější a shovívavější. A naopak – předchozí Mirkovy povídky nebyly ani tak milé a úsměvné jako spíše jízlivé a výsměšné. Květinka má také blíže k vlídnému realistickému humoru než k pronikavé surrealistické satiře. Přesto se Květinka tu a tam zablýskne střípkem kuriózní grotesky, takže Mirkovo autorství nakonec přece jen  poznáme (kalhotky od profesora společenských věd; to je jen synekdocha... žádného Docha neznám; partu výrostků, kteří se prali o to, kdo z nich pomůže nějaké paní naložit do autobusu kočárek).

      Abychom si rozuměli: povídka  Květinka rozhodně není nepovedená. Už jen samotnou pointou, tzv. dvojitým zvratem, jímž se v americké literární teorii říká double twist. Tento princip Mirek zvolil nápaditě a nanejvýš funkčně. Pointa  je v obou případech založena na překvapení. To první už předtím víme, že bojovná feministická dívka na každém kroku očekává od mužů jen bezpráví, příkoří a útlak, a vždy je okamžitě připravena nepříteli čelit, odrazit ho a zahnat na útěk. Soudili bychom tedy, že dívka se bude přímo hýčkat představou, jak strašlivě se mužům pomstí, až jednou dospěje, jak jim vše vrátí i s úroky. S překvapením však zjistíme, že budoucí plánovanou pomstu mužům si dívka ale nedokáže představit strašlivěji než se stát středoškolskou učitelkou, „dávat pětky klukům a nadržovat holkám“.

      Druhé překvapení nám dívka přichystala, když v závěru pointy prohlásila, že „budoucí učitelky matematiky to se mnou taky nebudou mít lehké“. Hodlá se tedy mstít i mladým ženám, středoškolským matematičkám, neboť „i žena dokáže pěkně dusit“, o čemž se přesvědčila, když „mi dala kvůli odmocninám pětku“.

      Co z toho vyplývá?

      V obou případech to s feminismem u oné dívky asi nebude tak horké. Ba právě naopak – dívka coby „zuřivá bojovnice“ za ženská práva je až dojemná.

      Jenomže právě v tom je jádro pudla.

      Mladičká feministka je vskutku dojemná, a také její příběh je milý a úsměvný... Cože?! Kdože to měl onu povídku napsat? Mirek Paulíček? Ten břitký, pronikavý, jiskřivý ironik? Není možná!

      Nu ano, je to on, a netvařme se, že ho nepoznáváme. Není to ovšem autor povídek jízlivých, ironických, sarkastických, teď napsal povídku jak jen možno milou a úsměvnou, vlídnou a laskavou. Mimo jiné proto, že těžištěm, ústředním tématem povídky tentokrát není sám feminismus, nýbrž feministicky zapálená pubertální dívka. A co je vůbec nejpodstatnější, a proto i velmi nezvyklé – autor má pro tu dívku porozumění, pochopení, a možná i trochu soucitu. Poněkud jsme šokováni, a daleko nemáme ani k rozhořčení: Psát něco takového Mirek přece nemůže! Něco takového se snad ani nesmí!

      I může! I smí!

      Uvědomte si a posuďte sami:

      Je tu originální, osobitý námět? – Je.

      Je tu spolehlivá a nápaditá kompozice? – Je.

      Je tu obratný styl a přesný jazyk? – Je.

      Je tu humor a vtip? – Je.

      Je tu neočekávaná pointa? – Je.

      Je to tedy dobrá povídka? – Ano, je.

      Není co namítat. Není co řešit. I takové povídky má Mirek plné právo psát. Ostatně takové právo mají i čtenáři, nepochybně se jim budou líbit, a oprávněně. Ruku na srdce: i nám se budou líbit. Jenom musíme odvrhnout nechuť k objektivnosti a k nepředpojatosti vůči novým pokusům a cestám,  na chvíli zapomenout na osvědčené povídky, které máme rádi.

      Proto Mirkovi k povídce upřímně blahopřeji, a dnes dvojnásob. Pouze nemohu nepřiznat, že pokud by Mirek své obvyklé fantasmagorické povídky někdy opustil (čemuž snad nehrozí), velmi bych je postrádal a  velmi jich želel...

                                                                                                                          Mgr. Jiří Polák