Hejno mrňavých rybiček se mrská ve vodě jako by jim šlo o život. O život asi ne, ale o potravu určitě. Hotová rvačka. Ty zadní se derou dopředu, aby o něco nepřišly, ty odstrčené se odhodlaně pouštějí do nového boje. Jejich menu má pět chodů – od palce až k malíčku. Pravda, malíček zbyl jen na ty málo průbojné. Zato palec, to je sousto! Roztřepená kůžička, drobný rozmáčený puchýřek, a ten kousek plísně pod nehtem - lahoda! Ovšem největší požitek skýtá mezírka mezi palcem a ukazováčkem. Teď si právě jedna rybka troufla a šup do tmavého tunýlku – dostanu se znovu na světlo nebo nedostanu? A už je venku – to je adrenalin! V tom sebou palec škubnul a rybky se jak kruhy na vodě rozprskly do všech stran.
 

 ***

            Václav ležel a máchal si nohy. V akváriu. Jeho žena Vendula mu poukaz na thajskou masáž nadělila pod stromeček. To akvárium plné malých dravých rybiček, to byl bonus navíc. Taková atrakce. Člověk leží prakticky uprostřed Václaváku ve výloze thajského salonu, nohy ve vodě, a lidi na něj koukaj přes sklo jako na zjevení. A ty rybí potvůrky se mohou ukmitat, aby se k těm nohám dostali co nejblíž a mohly si kousek uďobnout.
            Vendula  má někdy ztřeštěné nápady, ale jinak je to prima ženská. Jsou spolu už 15 let a klape jim to. Žádné hádky, žádná nečekaná dramata či krize středního věku. Žádná překvapení. Všechno tak nějak plyne, bez vzrušení, bez výkyvů, jako na nehybné hladině rybníka. Prostě klídek a pohoda. To mu vyhovuje.
            V zešeřelém salonu, lehce omámen vonnými tyčinkami, si Václav chvíli zdřímnul. Pak sebou náhle škubnul, zdálo se mu, že ho něco kouše do palce u nohy. Probral se, osušil nohy a vláčným krokem přešel do zadní části salonu. Těšil se na příjemné pokračování procedury.
 

 ***

            „Ahoj, rodino! Co je k večeři?“ Vašek se přiřítil domů a hlad mu koukal z očí. „Rajská, ale musíš počkat, teprve dovářím knedlíky… A co bylo ve škole?“
„Normálka, dvojka z dějáku a jináč dobrý.“ Tašku mrsknul do pokoje a uvelebil se u stolu.
„Ale vodpoledne jsme jeli na Václavák, kouknout na trhy a na vánoční výzdobu. Koupil sem si kaštany, no nic moc, vůbec mi nechutnaly, to nevim, co na nich lidi maj.“
„To víš, to je taková tradice.“
„No, mami, ale pak, jó, tos neviděla, to byla síla! Byla tam taková výloha, normální výkladní skříň, jó, hnedka vedle Bati, a tam za sklem – vobrovský akvárko, no tak dva metry. Lidi se před nim tlačili, aby taky ne! Von tam seděl, no spíš ležel, takovej chlápek, byla tam dost tma, takže vidět z něj moc nebylo, jen břicho a strašně chlupatý nohy. Vypadal, že si trochu schrupnul. Jenže von si při tom ty nohy máchal v tom akvárku! No a ty lidi nečuměli na toho chlápka, ty čuměli na takový malinkatý rybičky, co plavaly v tom akvárku a ty nohy mu vokusovaly. No, mami, fakt! Byla jich tak stovka, možná dvě. Mrskaly se strašně rychle, lezly mu mezi prstama, jako žížalky, brrrr fuj. Vždycky se někde srotily, třeba kolem palce a ďobaly a ďobaly. A když on tím palcem pohnul, tak se lekly, kousek se odmrskly, ale  hned se zas v celým hejnu vrátily a dál ho oškubávaly. No prostě šílený!
            Ten oďobanej moula se nakonec zved a odvrávoral někam dozadu – asi zaplatit za tu podivnou péči, ha ha. Přitom platit by tam měli spíš jemu, protože pro nás venku to bylo fakt úža představení, týýýjo…“
            Vendula obracela knedlíky ve vodě a poslouchala synovo barvité líčení. Přemýšlela, jestli je moudré nechávat ho jezdit s klukama do centra Prahy. Bůh ví, na co tam může narazit, k čemu se přichomejtnout. V jedenácti letech, telecí věk, napadne ho nějaká blbina, do něčeho se přimotá a bude zle… Nestačila ale myšlenku dokončit, od stolu se ozvalo:
„A co ty knedlíky? Mám hlad! Jako ryba!“


***

            „Tak co, ty můj lve thajských salonů? Jak bylo u krásných Thajek“, vyzvídala Vendula na Václavovi a něžně se k němu vinula. „Prý jsou malé, ale šikovné?“
„Ani mi nemluv. Oškubaly mě ty potvůrky mrňavý. Ale jinak – bambájo! Nožičky jako miminko, no sáhni si, celej jsem tam omládnul…“
Vendula si sáhla. A pak s potutelným úsměvem začala prozkoumávat, jestli Václav omládnul skutečně celej.
 

 ***

            V obývacím pokoji tiše šustí listy kalendáře. Vendula přepočítává dny. Doktor se zřejmě nemýlí, vychází to přesně. Taky je jí už nějakou dobu po ránu podivně, žaludek permanentně centimetr nad normálem. Není nad thajské salony! Václav tam asi opravdu omládnul a načerpal čerstvou mužnou sílu. On si tam z jejího popudu odskočil… a ona to teď odskáče. Bože, to je nadělení!
            A to právě v době, kdy začínala být opravdu spokojená se svým životem. V manželství jim to klape. Finančně na tom jsou taky slušně, krásný byt, auto, každoroční dovolená u moře. Prostě klid a pohoda. A teď tohle!
            Václav určitě nadšený nebude, zvykl si na zaběhnutý chod věcí a Vendula pochybuje, že by toužil po dramatické změně.
            Co Vašík? Puberta klepe na dveře, ten pro malého sviště nebude stavět slavobránu.
            A ona, Vendula? V práci se jí líbí, teď jí navíc slíbili postup. Tak co má dělat? Dát to pryč kvůli pohodlnému klidu v rodině? Ne, to ne. Myslí na svou mámu. Ta si to tenkrát racionálně zdůvodnila - dvě děti už měli, s tátou si valně nerozuměli a on se proti novému přírůstku rezolutně vzepřel. Nechtěla do špatně fungující rodiny přivést další a ještě k tomu nechtěné dítě. To až po letech začala litovat. Ne sebe, ani to nenarozené dítě. Litovala, že tenkrát nebylo dost informací. Tehdy se nevedly diskuse o tom, zda už je to živá bytost nebo ještě ne. Kdepak, tenkrát se řešilo jestli jít před komisi nebo nejít a jestli dotyčná komise interrupci povolí nebo nepovolí. Hrozná doba…
            Vendula leží na gauči, ruku jemně položenou na podbřišku, cítí, jak se v ní rozlévá příjemný pocit. Začíná se lehce usmívat. V duchu už vidí Vaška, jak předává pomyslnou štafetu jedináčka dalšímu rodinnému mazánkovi…