MŮJ   MILÝ  DENÍČKU

      Jestlipak si na mě ještě pamatuješ? Já vím, dlouho jsem do tebe nepsala. Měla jsem totiž starosti se svým klukem. Blížil se Valentýn, a tak jsem mu koupila roztomilého plyšáčka, který po zmáčknutí řekne I love you. Těšila jsem se, že mě za to vášnivě políbí a dá mi alespoň jednu rudou růži. A víš, jakou měl na Valentýna společnost? Svůj počítač! Určitě mu něžně šeptal slova jako upgradovat,  network, server... Fuj, nemůžu je ani vyslovit, jak je nenávidím. Zatímco on upgradoval, já jsem seděla s plyšákem u televize. Naštěstí zrovna dávali  Rodinná pouta. Ach jo. Deníčku, proč ho přesto  tak miluju?

      Taky se ti musím svěřit, co je nového v práci. Moje skvělá kolegyně Jana mi celý den hlásí, co právě dělá i co hodlá udělat: Jdu si uvařit kafe. Uvařila jsem si kafe. Vypila jsem kafe. Půjdu si umýt hrnek od kafe. Jsem jí vděčná. Alespoň někomu na mě záleží.

      Minulý týden jsem byla něco vyřizovat na Národní třídě. Úplně mě to rozhodilo. Ty víš, deníčku, jak jsem u Anděla, kam před rokem přestěhovali naši kancelář, nešťastná a jak ráda se vracím do centra, kde jsem tak dlouho pracovala a kde se cítím prostě doma. Na Národní jsem potkala svou bývalou kolegyni Irenu. Tolik jí závidím, že tam mohla zůstat. Jak se ale ukázalo, ona mi zase závidí, že mám blízko do kavárny, kde prý mají nejlepší horkou čokoládu v Praze. Emporio nebo tak nějak se to tam jmenuje. Můj život je zase nádherný, vím, kde mají nejlepší čokoládu v Praze!

      Tak pa, deníčku, už na tebe nebudu zapomínat.

VY ZA TO STOJÍTE

      A já také. Říkali to v televizi. Podle jedné kosmetické firmy stojíme za to mít delší řasy. Stojíme za to mít lesklejší a objemnější vlasy. Stojíme za to mít pleť hebčí, pevnější a zářivější. Až o 70 %. Už za 3 týdny. Prostě za to stojíme. A co nás to bude stát za to stát? Jaká bude cena těchto vylepšení? Nevím, o tom v televizi nemluvili. A jaká pak bude naše cena? Každý člověk přece má svou cenu, alespoň jsem to kdesi četla. Tu svou ale neznám. Specialisté personálních agentur shánějí mozky. Říkají si lovci lebek. I mozky mají svou hodnotu. V personálních agenturách na mozcích ovšem potřebují vydělat, proto se snaží mozky nakupovat co nejlevněji a prodávat co nejdráž. Každý mozek má jinou tržní cenu. Jakou má ten můj, nevím, lovce lebek asi nezajímám. V modelingu se zas prodává krása. Obojí je byznys. Živě si pamatuji na film o Angelice, markýze andělů. Byla unesena a prodána na trhu s otroky. Napřed ji tam ale dražili. Byla běloška, navíc mladá a krásná. Dodnes vidím tu scénu, kdy musela kupcům ukázat, že má zdravé zuby a nádhernou postavu. Obchodování s krásou i pracovní silou má tedy tisíciletou tradici. A touha koupit si mládí a krásu vlastně také. Dodneška to funguje. Trh je věčný. No jo, ale pořád ještě nevím, za co vlastně stojím, když údajně každý člověk přece má nějakou cenu, přinejmenším tržní. Vy tu svou znáte? Také ne? Tak to vidím černě. Na nás se toho moc trhnout asi nedá...

OSTROV  POKLADŮ

      Bůr je pětikoruna, pětka je desetikoruna, kilo je stovka, talíř je tisíc korun a meloun je milion. Kdo se má v tom slangu vyznat? Vždycky jsem si pletla bůra s pětkou. Proč pětka není pět korun? Jsem na štíru s logikou, tak tomu nerozumím,  navíc jsem blondýna, a tak tomu ani rozumět nemohu. Snad jen ten meloun s milionem trochu ladí, alespoň zvukově. Jenže o melounech se většinou nebavím, takže je mi to nanic. Zato několika talířů, přesně jich bylo šest, jsem se minulý týden zbavila. Namluvil si mě v bazaru jeden psací stůl. Nalákal mě na nádherné, zatuchlé šuplíky a ducha starých časů. Nedokázala jsem mu prostě říci ne. A když jsem pak z útrob stolu s rozkoší vytírala letitý prach, čekalo mě překvapení. Mezi šuplíky byl zapadlý bůr. Starý bůr z roku 1949. Tak se z mého nového starého psacího stolu stal ostrov pokladů. Neboť kdo ví, jaký poklad na mne ještě čeká v tajné zásuvce. Jenom ji objevit...