Rok 2018 se nesl na vlnách stého výročí vzniku Československé republiky. Vzhledem k tomu, že můj děda Tomáš byl legionářem v Rusku, problematika Velké války a vznik republiky mě velice zajímá. Bohužel až teď, ve zralém věku. V dětství mě dědovo vyprávění o Rusku a o jeho cestě domů přes půlku světa nebavilo. Potom děda zemřel, později zemřel i můj otec, který si dědovo vyprávění dobře pamatoval. Nebylo už koho se zeptat. Proč jsem se, pokud ještě byl čas, nesnažila zjistit, zda v domě mých prarodičů nebyly nalezeny dopisy, které děda z války psal babičce? Dům byl novým majitelem přestavěn a žádné památky tam po mých předcích nezůstaly.

Ale přece něco v rodině zůstalo. Je to cínový pohár, který děda dostal od spolucestujícího ve vlaku, když se vracel ze střední Asie do Indie a dál do, Evropy. Byl to Jezíd, který mu v něm nabídl vodu a protože děda, tedy jinověrec, se z něj napil, nevzal si ho zpět. Tak se to v rodině traduje.

Pohár se v rodině dědí po mužské linii, děda ho daroval svému synovi a ten opět svému synovi a tak to bude jistě pokračovat dál.

Další památkou je pozlacený šálek s podšálkem, který babička koupila, když v pronajatém pokoji v Praze na Moráni čekala, až její muž překoná dlouhou pouť z Ruska do střední Evropy. Ačkoliv už byly dva roky po válce, děda se bál coby vojenský zběh vrátit domů do Vídně. Napsal tedy své ženě, aby na něj čekala v Praze, což se také stalo. Babička mi vyprávěla, že děda měl po návratu tak do černa opálený obličej, že si ho v noci prohlížela s baterkou, aby se přesvědčila, že je to opravdu on. Hrneček je ve vlastnictví mé pětadevadesátileté matky.

Vyskytná

Snad proto mě tak oslovila drobná knížka „Z kroniky času, Vzpomínky na události před 100 lety“ kterou ke stému výročí vzniku samostatného Československa a předchozí 1. světové válce vytvořily vyskytenské knihovnice Věra Jarošová a Alena Vesecká. Sesbíraly informace o  mužích z Vyskytné u Pelhřimova, kteří narukovali do tzv. Velké války. Jak autorky uvádějí, podle místní kroniky jich bylo jen z Vyskytné 114. Domů se jich nevrátilo 45. Knížka „Z kroniky času“ je nezastupitelným dokumentem. Kdy už jindy by měli být shromážděny informace o legionářích ruských, francouzských i italských, o padlých i o přeživších, o pocitech vojáků i jejich blízkých vyplývajících z jejich dopisů i vzpomínek. To vše a mnoho dalšího včetně dobových fotografií sesbíraly, doprovodily historickými údaji a informacemi obě vyskytenské knihovnice. Musela to být mravenčí a namáhavá práce, ale stálo to za to. Vždyť se jedná o informace, které by za nějaký čas upadly v zapomnění. Všichni přece víme, jak ošidná je lidská paměť!

Transsibiřská odysea

Jen jsem dočetla a vstřebala informace vyskytenské, rozhodla jsem se, že musím mít knihu „Transsibiřská odysea, po stopách legionáře Jana Kouby“, kterou vydal v roce 2018 Radioservis. Netušila jsem, že koupit si tuto knihu nebude tak jednoduché, jak jsem si původně představovala. Zřejmě nejsem sama, koho tahle problematika zajímá! Prošla jsem všechna knihkupectví v centru Prahy, všude vyprodáno. Přesunula jsem se do okrajových čtvrtí. „Dostali jsme dva kousky a byly během minuty pryč.“ Takových a podobných informací se mi dostávalo všude. Pokoušela jsem se o zásilkový obchod – rozebráno, počkejte na dotisk. Nakonec, ještě před Vánoci, jsem se dočkala a knihu jsem sehnala.

Ještě týž večer jsem sedla a dala se do čtení o putování Iny Píšové po transsibiřské magistrále z Moskvy do Vladivostoku po stopách pradědečka, legionáře 7. Tatranského pluku. Legionář Jan Kouba projel většinu transsibiřské magistrály dokonce třikrát: poprvé na jaře 1918, kdy se měly z Vladivostoku transportovat legie do Francie, poté v létě 1918 z Vladivostiku zpět na uralskou frontu bojovat proti bolševikům, a potřetí v zimě 1920 během konečného stahování československých legií z Ruska. Po celou dobu svého pobytu v Rusku si Kouba psal deník, který byl příčinou putování jeho mladé příbuzné Sibiří. Výňatky z deníku spolu se zážitky z cesty Iny Píšové a jejího manžela jsou skvěle skloubeny v knize Transsibiřská odysea.

Prosincový večer přešel do noci a já se nemůžu od četby odrhnout. Tato kniha není jen o bojích, které legionáři svedli. Ukazuje život legionářů i z jiné strany. Ve chvílích klidu byla pořádána sokolská cvičení, hrána divadelní představení, legionáři se bratřili s místním obyvatelstvem. Docházelo rovněž k legionářským svatbám. Zákonné manželky mohly být totiž oficiálně ubytovány v československých vlacích a tím uniknout před postupujícím bolševickým vojskem. Legionáři byli ovšem také jen lidé, se všemi lidskými vlastnostmi, a to nejen těmi kladnými. A tak v československých vagónech, nazývaných těplušky, cestovala s některými bratry i řada svobodných ruských žen, takzvaných vagonetek, což se stávalo častými příčinami svárů s ostatními legionáři. Pil se alkohol, navštěvovali se nevěstince, ale také se hrály šachy, karty, pořádaly se koncerty s místními muzikanty. Legie byly vlastně jakýsi stát ve státě. Měly svoje vlastní dílny, pole, tiskárny, vydávaly své vlastní noviny.

Dozvídáme se ale i zarážející okolnosti. Například deníkový zápis z bitvy o stanici Doč: Ranění se neberou, nýbrž na místě dobíjejí. Nebo na jiném místě: Hlídkou zachváceno 5 osob zajatců, kteří na rozkaz odstřeleni. Zdá se, že mezinárodní právo se nedodržovalo ani na jedné straně. Nakonec i T. G. Masaryk radil k represím ve stylu „oko za oko, zub za zub“. Sám T. G. M. vedl válku mimo platné mezinárodní konvence, čímž se ovšem nelišil od protivníků.

Teď ale trochu romantiky. Mladý legionář Kouba měl doma známost s Haničkou, o které se v deníku zmiňuje a vzpomíná na ni na více místech. Podle deníkových záznamů se mi Kouba nejevil jako záletník, nelibě komentoval milostné vztahy ostatních legionářů, hlavně placenou prostituci. Ale že by přece něco? V Tomsku četa strávila skoro celý rok a právě tento rok 1919 v deníku chybí. Buď Jan tyto stránky zničil, nebo si deník nepsal. O Tomsku později v deníku píše jako o mém Tomsku. Jinde je kamarádem uvedeno, že Jan miloval ideálně a s úspěchem. A co Janův zápis z dubna 1920: Večer dlouho jsem rozprávěl s Karlem Čermákem o H. a M. Iniciála H. je jistě Hanička, ale kdo je to M? Rozluštila to autorka knihy Ina, která, jak se zdá, byla stejně zvědavá, jako já. Na obalu tlustého sešitu deníku objevila pečlivě zaškrtané místo, někdo tu hodně tlačil na tužku. Když se ale podívala zblízka, spodní text prosvítá. Marija.

Když k ránu knihu dočítám, už svítá. Mladého Jana Koubu jsem si během této prosincové noci oblíbila, přeji mu i tu Mariju, vždyť přece ve svém Tomsku miloval Ideálně. Tak co! O Haničce jsem se už nic nedozvěděla, jestli na Jana čekala, to nám autorka knihy, Janova pravnučka, neprozradila.

23. května 1920 se Jan rozloučil již z paluby lodi s Vladivostokem a s celým Ruskem. Den před tím si do deníku zapsal: Prožívám moment krásný na jedné a trpký na druhé straně. Mám jeti domů a opustit Rusko, to Rusko, které miluji!

Můj děda se vrátil z Ruska také až v roce 1920. Jeho vzpomínky mě jako dítě moc nezajímaly. Ale že Rusko miloval, to mi v paměti z jeho vyprávění utkvělo. Bylo to přece dlouhých šest let života mladého člověka!

Plukovník Švec

Když už jsem žila legiemi a legionáři, zakoupila jsem vstupenky na Novou scénu Národního divadla na hru Rudolfa Medka Plukovník Švec. Provedení bylo velice moderní a přitom působivé, zdálo se až neuvěřitelné, že se jedná o hru napsanou Rudolfem Medkem, rovněž legionářem tělem i duší, už před devadesáti lety.  Děj dramatu se odehrává v době boje o Kazaň. Je zde zobrazen vrchol úspěchu legií, opřený o jejich demokratičnost, nadšení a akceschopnost. Ale následně také pád, v němž je vojsko infikované ruskou pasivitou, odcizením a nedůvěrou. Ve hře se odráží rozčarování nejen Josefa Švece, ale i samotného Rudolfa Medka z nenaplněné iluze o možnosti účinné pomoci Rusku proti bolševikům v ničivé občanské válce.

V době mých studií jsem se nesetkala se jménem plukovníka Švece, ale dokonce ani se jménem významného prvorepublikového spisovatele Rudolfa Medka. Není divu, protože celé Medkovo dílo prozrazuje radikálně negativní vztah k bolševické revoluci, kterou chápe jako poslední ránu do vazu Ruska. Hra samotná včetně doprovodného programu mi pomohla zorientovat se podrobněji v legionářské historii a přiměla mě studovat další prameny o životě Josefa Jiřího Švece.

Jméno Josefa Ševce jsem se prvně zaznamenala, když na budovu bývalého pelhřimovského gymnázia byla po roce 1989 znovu umístěna pamětní deska s jeho jménem. Josef Švec totiž na pelhřimovském gymnáziu v letech 1894 až 1902 studoval a na jeho počest bylo v roce 1934 pojmenováno na „Státní československé reálné gymnázium plukovníka Josefa Jiřího Ševce v Pelhřimově“. Toto jméno neslo pelhřimovské gymnázium až do roku 1948, poté již nebylo samozřejmě přijatelné a bylo zrušeno.

Proč Josefa Jiřího, kde přišel ke jménu Jiří? Josef Švec byl příznivcem velikého slovanského národa a byl tak nadšený všeslovanskou ideou, že přestoupil na pravoslavnou víru a začal používat další jméno Jiří. Švec byl učitelem a vyznavačem sokolské myšlenky a zároveň zapáleným příznivcem Ruska. Proto už roku 1911 odjel do severokavkazského města Jekatěrinodaru, kde působil na obchodní akademii jako profesor tělocviku.

Po vypuknutí 1. světové války se zapsal jako dobrovolník do České družiny, která se formovala pod carskou armádou, a v roce 1917 vstoupil do nově vytvořených samostatných československých legií. V červnu 1917 úspěšně bojoval se svou rotou v bitvě u Zborova, za což byl povýšen. Následovaly další úspěchy. V polovině října 1918 se už jako plukovník stal velitelem celé 1. divize. V říjnu 1918 část vojáků 1. divize pod vlivem vyčerpání a štvaní bolševických agitátorů odmítla svému veliteli poslušnost pokračovat v boji. Plukovník Švec ztratil důvěru v další bojové hrdinství svých vojáků a tři dny před vyhlášením samostatnosti Československa se zastřelil. Šok z jeho smrti obnovil ještě jednou svornost a sounáležitost unavených vojáků, zapůsobil proti poraženectví a vybudil legionáře k pokračování v boji.

T. G. Masaryk při svých cestách po legiích povzbuzoval legionáře v duchu svých náboženských představ o nesmrtelnosti prohlášením, že „umřít není tak strašné“. Ovšem Švecovu oběť nepřijal, naopak jeho sebevraždu dosti tvrdě odsoudil.

V listopadu 2018 jsme navštívili hřbitov v Třešti a rozsvítili jsme svíčku na hrobě rodiny Ševců, kde jsou pozůstatky Josefa Jiřího Švece uloženy. Původně byl 28. října 1918 za velkých bojových poct pohřben v Čeljabinsku, v roce 1933 povolila sovětská vláda převézt jeho ostatky do tehdejšího Československa a uloženy byly do Památníku národního odboje v Praze na Žižkově. Ani zde nezůstal dlouho. V roce 1940 byly jeho pozůstatky na příkaz gestapa pohřbeny v rodinné hrobce v Třešti. Vrátil se tedy na rodnou Vysočinu, odkud v roce 1911 odešel ve svém všeslovanském nadšení do Ruska.

Po sto letech od své tragické smrti se do Ruska vrátil prostřednictvím originálu svého legionářského deníku, který Československá obec legionářská darovala vojenskému muzeu v Jekatěrinburgu. Deník původně vyšel na podzim 1918 ve stotisícovém nákladu právě v Jekatěrinburgu.

Za sebe mohu říct, že Josefu Jiřímu přeji symbolický návrat, určitě by z toho měl radost. Rusko bylo jeho

velká láska, i když jeho naděje na záchranu „svaté Rusi“ se nevyplnily