Dobře vím, že nosím dříví do lesa či sovy do Atén. Už jsem to řekl mnohokrát, ale málo platné, opakovat to musím: v povídce Křídla pan Petr Štrunc znovu dokazuje svrchovaný autorský jazyk a styl. Potažmo talent. Jak víte, na to slůvko jsem velmi opatrný, až skoupý. Bylo by však nespravedlivé, kdyby tu nezaznělo.

      Výborným jazykem a stylem nás upoutal už v Daru slova, od prvních entrefiletů a kurzivek, nejčastěji pak v črtách  a fejetonech, ve dvou žánrech, které má nejraději. Zejména cestopisné črty byly vždy zajímavé a obsažné, jiskřivé fejetony zas autorovi dovolují až hravou jazykovou a stylistickou pestrost, barvitost a plastičnost; určitě budou ozdobou našich webových stránek. Jediné, co jsem po celou dobu postrádal, byly povídky. Jako by se k nim autor stále nemohl odhodlat, jako by je stále oddaloval. Ale to už není pravda, pan Petr mi konečně přinesl povídku. Jsem tomu velmi rád a hned spěchám konstatovat, že mě nezklamal.

      Jak se dalo očekávat, povídka Křídla  je nesena přesným, čistým, bohatým jazykem a stylem, kromě uznání není co dodat. Ocenění si zaslouží i téma a fabule – za osobitý nápad a silnou, závažnou myšlenku. U tří ze čtyř stran rukopisu to právem platí i o syžetu a kompozici. Bohužel to však nelze říci o straně čtvrté, poslední, závěrečné. Problém je, že tam sice pokračovala fabule, ale nikoli už  syžet. Jako by se autor náhle spokojil jen fabulí, jen konstrukcí, skeletem příběhu. Jako by za každou cenu chtěl příběh co nejdříve ukončit. Jako by spěchal a trnul, aby se povídce na poslední chvíli ještě něco neblahého nepřihodilo, aby se nakonec nepovedla. A právě to se paradoxně stalo. Chápu, že kompozice povídky někdy vyžaduje stále se zrychlující, přímo hyperbolické tempo. Tady je však i hyperbola málo, čtvrtá strana povídky je skoro jen záznamem událostí, stručnou  fabulí  děje.  Na čtvrté straně  navíc  nelze  povídku  skončit,

poslední věta  nemůže v žádném  případě  být  větou  závěrečnou. Tak

snadno  a  rychle nelze  příběh zkrátit, zavřít,  jako  když  utne.  Čtvrtá

strana – byť jen na úrovni fabule – obsahuje mnoho motivů, a ty nestačí pouze zaznamenat, ty je nutno vytvořit, jak to pan Petr dokázal na předchozích stranách. Uvědomme si, že ony tři strany obsahují jen pár dnů ze života postavy, navíc dnů zatím nepříliš dramatických. Opravdové drama začíná až na čtvrté straně. Velké množství komplikovaných dějů je tu však uloženo – pan Petr odpustí – jako v kartotéce. V této části textu musí pokračovat nejen fabule, nýbrž i syžet, tedy plnokrevný, rozvitý literární obraz. Příběh tu proto musí být daleko podrobnější a podstatně delší.

      Zcela zásadní, přímo kardinální, je sám závěr příběhu, poslední element fabule, poslední děj syžetu, poslední slova truchlivého hrdiny. Na čtvrté straně znějí takto: ...tiše řekl: „Letět. Jen chvíle letět.“  A konec. Toť vše. Nic víc. Z příběhu nám zůstal jenom nepříjemný pocit prázdnoty, něčeho nedosloveného, nedokončeného. O touze létat mluvil hrdina nejednou, to není nic překvapivého, tím se děj příběhu pranic neposouvá, tedy nemůže ani končit. Podstatně jinou váhu by ta věta ovšem měla, kdyby se jednalo o poslední slova nikoli příběhu, nýbrž postavy, a svůj let nakonec uskutečnila. Byl by to příběh sice drastický, ale naprosto realistický, a především logický. Celá povídka by tak byla dokonalým literárním obrazem, tvůrčí anatomií člověka na konci, a také jeho příčin i následků. Netvrdím, že příběh nemůže mít i jiné řešení, nějaké řešení však mít musí, a sotva bude promyšlenější a zdůvodněnější.

       Jsem si jist, že pan Petr dokončí syžet stejně dokonale, jak to v povídce ukázal v  námětu, tématu, fabuli i značné části syžetu, o jazyce a stylu nemluvě. A pokud by snad měl nějaké pochyby, jako skaut budu připraven kdykoli si o nich popovídat!

Mgr. Jiří Polák