Unavené, ospalé ráno je hloupou předzvěstí dne. Jaké nás čekají novinky, kolik otravných situací mě zaskočí? A vlastně mě už nic nemůže překvapit. Ráno je otravné samo o sobě. I sluníčko se před ním raději samo schovalo.

Tak si vymyslím nové, světle modré slunce. Změní šedou oblohu na světle modrou, průzračnou, čistou. Samo se v ní ztratí. Není vidět, ale je. Navíc má tu vzácnou vlastnost, že mění ošklivé dny na krásné, protivné lidi na usměvavé dobré společníky. Takové nenápadné nevtíravé sluníčko s kouzelnou mocí zkrášlovat život. Nepálí, nevnucuje se, neobtěžuje. Jen klidně v tichu mění šedou v průzračně křišťálovou, smutnou náladu v usměvavou, protivného člověka v milého. Prostě malé, světle modré kouzelné sluníčko nám pomůže přežít den, přežít problémy, přežít nudný život.

Umí se objevit na požádání. Stačí zavřít oči, chvilku se zamyslet, v duchu je zavolat a svět se začne pomalu měnit. Obloha je světlejší, mraky zmizí a pronikne jasně blankytná modř. Na chodbě nenarážím do nabručeného kolegy, ale s úsměvem mě pozdraví jeho milá tvář. S úsměvem mi otevírá dveře výtahu a se slovy „přeju hezký den“ odcházíme každý na své pracoviště. Ostatní kolegové a podřízení jsou náhle mile naladěni, pracovní doba ubíhá bez stresu. Než se naděju, mohu odejít s úsměvem domů.

Stal se zázrak. Malé modré sluníčko úplně změnilo celý svět kolem mne.

Najednou se svět zatřese, nad hlavou slyším: „Ládví, konečná stanice, prosíme vystupte“ ...... a s hroznou myšlenkou „kolik stanic jsem to přejela ????“ si uvědomuju krutou realitu života. Zase přijdu na hlášení pozdě a výmluva, že metro mělo zpoždění, nebo že jsem se pro nával nedostala ke dveřím, už asi nebude fungovat! Tak, co se dá dělat, jdeme žít dál.

Nastoupím na zpáteční vlak, ale raději zůstanu stát. Co kdyby se sluníčko zase vrátilo ....