AUTORSKÝ RUKOPIS

Vladimír dočetl knihu a shledal, že je zamilován do hlavní hrdinky. Chvíli přemýšlel o tom, zda je cit vzájemný, poté usoudil, že na tom nezáleží, a spěchal jí koupit nějaké květiny. Přinesl tři tulipány rozličných barev a vida, že dívka se před ním skrývá v pevné vazbě, vložil květiny mezi stránky. Voda z vlhkých stonků začala prosakovat do listů románu.

            “Neplač, prosím tě. Chápu tvé dojetí, ale spíše jsem doufal, že tě alespoň maličko rozveselím,” pravil Vladimír. Ve snaze ji utěšit začal jí zpívat romantické písně a hladil stránku po provlhlých větách. Tiskařská barva se na mnoha místech rozmazala.

“Ale to si nesmíš malovat oči, když chceš plakat. Máš je teď celé rozmazané, ty jedna parádnice,” poradil dívce Vladimír. Pak si ovšem vzpomněl na všechny útrapy, které hrdinka knihy prožila. Soucit naplnil jeho mysl, do jeho hlasu vloudila se něha.

“Pojď, budeme plakat spolu.”

Zlehka vzal knihu za jeden list a přisunul si ji blíže k sobě. Pomalu a tiše začaly dopadat Vladimírovy slzy mezi stránky. Ještě odložil stranou tulipány, neboť květinám jen zřídka svědčí sůl. Kniha byla brzy na některých místech úplně promáčená. Vladimír vytáhl kapesník a jal se sušit své i dívčiny slzy.

“Dovol, abych osušil tvá půvabná očka,” říkal, zatímco otíral stránky. Potom se vysmrkal a povzdechl si. Zavřel oči. Sklonil hlavu a pomalu, tak aby dívka neucukla, políbil stranu sedmdesát tři.

“Jsi nějaká chladná, má milovaná, nemáš-li mne ráda, netaj to přede mnou, prosím,” zašeptal Vladimír. Kniha mlčela.

“Asi je ti zima, viď. Najdu ti něco teplého na sebe.”

Vladimír přinesl dlouhou šálu a otevřenou knihu pečlivě ovinul. Pohladil ji, chvíli se na ni zamilovaně díval. Znal již nazpaměť všechny, i ty nejskrytější záhyby jejího těla. Věděl, že na zadní straně obálky má maličkou skvrnku od kávy. Tento detail u něj vzbuzoval slastný pocit společně sdíleného tajemství.

Máloco pěkného však věčně trvá. Jednoho dne totiž Vladimír musel vypůjčenou knihu vrátit do knihovny. Dlouhá řada čtenářů se chystala také zažít chvíle niterného naplnění, intenzivně prožít nějaký čas s čarokrásnou dívkou. Vladimírovi bylo při této představě dosti nevalně, byl sklíčený, připadal si bezvýznamný, ba přímo nicotný. Chtěl být jen s ní – navěky. On a již nikdy nikdo jiný. Díval se z okna, jak vítr sbírá poslední lístky, které ještě zbývaly na stromech.

“Je podzim, padají listy, padají listy z knižních vazeb…” pronesl Vladimír zamyšleně. Zasnil se a usmál. Přistoupil ke knize a několikrát ji obrátil, prohlížel si její pevné tělo, nasával její vzrušující vůni, dotýkal se její hebké pleti. Naposled ji políbil a otevřel.

“Odpust mi to, prosím,” pravil Vladimír a vytrhl svůj oblíbený list. Pak nalistoval jinou stránku a opět ji vytrhl. Ještě několikrát tento zrůdný čin zopakoval. Zavřel knihu a sesul se k zemi. Tmu před jeho očima prořezávaly gejzíry krve, v uších mu zněl strašný křik, všude jen utrpení, bolest, beznaděj, smrt…

Když se probral, opatrně vzal zmrzačenou knihu a šel ji vrátit do knihovny. Byl strachy bez sebe, že bude odhalen. Nikdo si ale naštěstí ničeho nevšiml.

Celý se třesa navrátil se domů. Rozložil vytrhané listy kolem sebe a konečně se zas cítil šťastný.

“Teď už budeme pořád spolu, Dolores,” řekl něžně a spěchal dívce uvařit cosi chutného k večeři.