písničkář Jan Jeřábek

Písničkář v kostičce ledu

Honza Jeřábek je doktor kulturní antropologie, psycholog, který se zabývá tajemstvím gest a všech možných výrazů lidského těla. Napsal několik knih o grafologii, ale také vydal sbírku koanů, výbor básnických textů Odtékám, a nedávno s ním vyšel knižní rozhovor pod názvem Sítě vnitřního umění. Jeho obdivovatelů nejsou tisíce, ale ti, které má, jsou schopni se za ním trmácet stovky kilometrů a neváhají mluvit o tom, že je to jejich „guru“. Kdysi pracoval v antikvariátu s hudebninami a zásoboval hudební kritiky (například Jiřího Černého) nejen neznámými a nesehnatelnými nahrávkami z undergroundu, ale třeba i moderní vážnou hudbou. V roce 1988 jsem v alternativní písničkářské soutěži O ptáka Noha poprvé uslyšel jeho písničky a od té doby ho mám rád. Jeho texty jsou tajemnými příběhy duší uvězněných jednak v tělech vlastních a zároveň v korpusech panelových domů a sídlišť. V písni Je sama třeba vypráví o tom, jak manželka přichází domů a nachází svého muže sedícího v přesně stejné poloze jako včera. Vůbec už spolu nemluví, nekomunikují, ale ona si pořád říká, že je to přece lepší než být sama. V písni Odtékám dívka pozoruje, jak šupiny její kůže a vlastně i ona sama pomalu odtéká z vany, jindy se hlavní hrdina příběhu probouzí v kostičce ledu nebo ho přistihneme, jak se opatrně rozhlíží po světě kukátkem ve dveřích. Honza Jeřábek dokáže přesně vystihnout naše každodenní traumata a tajemství, a když si oblíbíte jeho způsob psaní a zpěvu, jeho úspornou a účelnou hru na španělku, když přijmete jeho zneklidňující klid a vpustíte ho do svého života, už se ho nezbavíte. Jeho písničky se vám pak každou chvíli vracejí v různých životních situacích.
Vydal spoustu desek, většinou vlastním nákladem nebo ve spolupráci s různými drobnými firmičkami. Často natáčel za asistence jiné charismatické osobnosti pražského hudebního podsvětí kytaristy a písničkáře Františka Jančeho. Charakteristickým rysem Jeřábkovy osobnosti je jeho naprostá rezignace na kontakty se světem takzvaného showbyznysu. Nutno ovšem říci, že jde o nezájem oboustranný. Přestože Jeřábkovy písničky patří už dvacet let bezesporu k tomu nejzajímavějšímu, co bylo na naší scéně vytvořeno, jeho desky téměř neseženete. Největší naději byste možná měli, kdybyste oslovili autora samotného. Člověk jako on má zkrátka v životě na práci spoustu zajímavějších věcí než se zabývat se distribucí svých písní. Měly by to dělat vydavatelské firmy, ale pro ně je zase téměř nemožné pochopit takovýto přístup k věci. U nás není prostě zvykem chodit za umělcem domů a nebo na něj čekat, až půjde nakoupit a snažit se ho přemlouvat, aby své dílo propůjčil veřejnosti, i kdyby to byl třeba sám Leonard Cohen. Možná tím spíš - s takovými lidmi je přece těžká práce...

Jan Jeřábek v současné době nikde nevystupuje, ale na večírcích osamělých písničkářů má tak zvanou „divokou kartu“ – může si přijít zahrát, kdy chce...

Jan Burian