K psychologii umělecké kritiky
čili Recenze jako vnitřní cesta
Jan Jeřábek
„Je mnoho lidí, kteří jsou si vědomi sebe pouze omezeně, u nichž velká část života proběhne v nevědomém stavu.“
„Vnímat umění je stejně složitý proces jako umění vytvářet.“
Řadu let se zabývám psychoterapií, ale zajímá mě také umění, zvláště problematika jeho vzniku a kritiky. Když jsem poprvé četl esej Václava Černého Co je kritika, co není a k čemu je na světě, překvapilo mě, jak zřejmé jsou paralely mezi vztahem kritika k uměleckému dílu a vztahem terapeuta ke klientovi, popsaným detailně v psychoterapeutické literatuře. Popisu těchto paralel jsem věnoval část tohoto článku.
Nápad využít recenzní činnost jako osobní cestu individuace (v jungiánském slova smyslu) je založen na mé dlouhodobé zkušenosti grafologa a psychoterapeuta s prožitkovou prací s rukopisy, kterou jsem detailně rozpracoval v knize Grafologie-více než diagnostika osobnosti. Některým čtenářům, kteří nejsou zběhlí v oblasti hlubinné psychologie, se možná tento článek bude zdát odtažitě teoretický a budou postrádat konkrétní živé příklady. Těch bych mohl uvést celou řadu, nicméně má praxe psychoterapeuta mě vede k zachování diskrétnosti. A konečně – k hlubšímu porozumění tomuto přístupu je třeba, podobně jako v psychoterapii, vlastního, systematicky uvědomovaného prožitku. Pouze intelektuální vhled ho nemůže nahradit.
Předpoklady k umělecké kritice
Jistě není pochyb, že kritik, aby byl o uměleckém díle schopen napsat, potřebuje ke své práci několik osobnostních předpokladů. Jedná se především o rozvinuté vnímání v určitém smyslovém kanále (např. vizuálním, sluchovém apod.), které je provázeno živou představivostí. Dále je pro něj podstatná kultivovaná paměť a odborná znalost určité umělecké sféry, resp. žánru, aby byl schopen dílo začlenit do kontextu a určit míru jeho originality. K zachycení svých vjemů, pocitů, představ a myšlenek potřebuje mít dobře zvládnuté také jazykové schopnosti, zvláště umění psát nanejvýš přesně a výstižně, ale také obrazně a nápaditě, aby čtenáře jeho výtvor pokud možno zaujal. Samotné začlenění díla do širších souvislostí a zachycení jeho uměleckých prostředků však ještě neznamená, že recenzent pochopil vnitřní svět uměleckého díla a jeho hodnoty. K tomu je potřeba naplnit několik podmínek, resp. žitých postojů, které jsou přesně popsány ve vztahové psychologii, ale také v teorii umělecké kritiky. Pokusím se je stručně nastínit.
Akceptace. Přijetí uměleckého díla
První a základní podmínkou celé práce je dílo otevřeně přijmout takové, jaké je, tj. nevytvářet si předem nároky a očekávání, jež by dílo mělo splňovat. Bez přijetí totiž není možný hlubší kontakt se světem díla, protože předem daná očekávání a názory nám v kontaktu s dílem de facto brání a vytvářejí nepřekonatelný odstup.
Jak píše Václav Černý, „Kritik, který… přistupuje k uměleckému dílu s rámečkem předem hotových nároků a názorů o cílech, jež má dílo splňovat…, zfalšoval smysl umění a význam kritiky, neboť kritickým úkolem je v díle objevit myšlenky díla, a ne v něm na každém kroku poznávat myšlenky vlastní.“ Humanističtí psychologové (např. Carl R. Rogers) proces akceptace popisují dosti podobně, jako přijetí bez kladení podmínek, přičemž akceptovat v tomto smyslu neznamená ani souhlasit, ale ani být apatický. Akceptace tedy nepředstavuje nic jiného než otevřenost a toleranci k jedinečnosti a odlišnosti. V psychologické praxi se mnohokrát prokázalo, že bez takového přijetí psycholog prostě nemůže klientovi pomoci. C. G. Jung o tom píše: „Nemůžeme změnit nic, co nepřijmeme. Chce-li lékař člověku pomoci, musí ho dokázat přijmout takového, jakým ve skutečnosti je. To však může udělat opravdu jen tehdy, když napřed přijal sám sebe takového, jakým ve skutečnosti je.“ To mimo jiné znamená, že je podstatné, aby si psycholog hranice vlastní akceptace co nejjasněji uvědomoval a byl schopen upřímně přiznat také to, že s určitým typem klientů či problémů není v současné době schopen pracovat. Analogicky – své hranice akceptace by měl být ochoten opakovaně obhlížet i kritik. Tato zkušenost by se pro něj mohla stát zásadní výzvou k hlubší reflexi jeho žitého vztahu ke konkrétnímu uměleckému dílu (např. k pozorování, jak a proč se jeho postoj k dílu během psaní recenze mění).
Empatie. Naladění se na svět díla
Další podmínkou je naladění se a vcítění, tj. empatie, která vlastně představuje ztotožnění se základy inspirace, z nichž dílo vychází. Empatie těsně souvisí s otevřeným přijetím, bez něho není prakticky možná. V této fázi procesu se tedy recenzent ladí na svět uměleckého díla, které podle F. X. Šaldy uskutečňuje vždy „nový případ života“ a které si „samo nese ve své hrudi míry, jimiž chce a musí býti měřeno“. Proto je recenze jevem „aktivní sympatie“, jak píše V. Černý, při níž recenzent „miluje tu část života, kterou si oblíbil umělec“, a vciťuje se přímo „do vnitřní logiky a zákonitostí umělcovy inspirace“. A Václav Černý dodává: „Jestliže se kritik s inspirací a záměrem umělce sžít nedokáže a nemůže – například pro přílišnou rozdílnost jejich psychicko-mravního typu – je kritika mylná, zbytečná a marná.“ V rámci psychoterapie představuje empatie důležitou korektivní vztahovou zkušenost, při které klient často zažívá pocity pochopení, sdílení a soucitu. A podobně jako se psychoterapeut vciťuje do klientova vnitřního světa a snaží se co nejpřesněji zachytit pociťované významy v rámci klientovy niterné zkušenosti, tak i kritik krouží kolem vnitřních významů a hodnot světa uměleckého díla a pokouší se o jejich výstižné a srozumitelné vyjádření. Ani jeden z nich by neměl tyto významy překrucovat nebo jimi jinak manipulovat, což předpokládá uvědomovat si jejich i nejjemnější odstíny. Tato kritikova schopnost pomáhá dílo přiblížit a objasnit publiku, a rovněž umělci může přinést důležité vhledy a souvislosti.
Subjektivita hodnocení
Poslední etapou celého procesu je pak samotné hodnocení díla, jež se děje podle Václava Černého na základě předchozího „ztotožnění s tvořivým úmyslem autora, při němž recenzent domýšlí, dotváří a doceluje to, co domyslil a docelil sám autor, a hodnotu díla pak měří a soudí obrazem téhož díla ideálně dovršeného“. Tento svůj soud by měl kritik vyjádřit s vědomím vlastní subjektivity, což by v jeho textu mělo být také jasně formulováno. I když většina současných recenzentů připouští, že jiný než subjektivní názor mít prostě nemohou, přesto vlivem kulturního prostředí, v němž převažuje zaměření na objekt a role objektivního odborníka má vysokou prestiž, mívají recenzenti tendenci své soudy objektivizovat (např. „je to čirá krása“, „je to kýč“ – namísto „takto si představuji čirou krásu “, „to je pro mě kýč“). Tato role navíc sehrává komerčně nátlakovou funkci ve spojení s reklamou.
Přijetí vlastní subjektivity je naopak z hlediska psychologie komunikace podstatným momentem, při němž otevřeně nabízíme sami sebe jako konkrétního člověka s konkrétními pocity a názory. To celkově přispívá k větší realističnosti, zprůhlednění a srozumitelnosti celé komunikace.
Role objektivního odborníka je tedy v tomto kontextu manipulativní a její zaujetí často vychází z nedostatečného vědomí vlastních prožitků či jako kompenzace pocitů nejistoty.
Recenze jako cesta individuace
Z pohledu hlubinné psychologie je tvorba recenze proces, na němž se podílí celá osobnost – jak její vědomá, tak i nevědomá složka. Začne-li recenzent povahu tohoto procesu systematicky zkoumat, vydává se tím zároveň na vnitřní cestu individuace, tj. vědomé existence, která významně proměňuje smysl i průběh celé jeho práce. Nastoupení této cesty má ale ve svém důsledku také významný vliv na způsob hodnocení uměleckého díla a přístup k němu.
Základním východiskem je zkušenost, že jakýkoliv objekt, v tomto případě umělecké dílo, je vždy vnímán a prožíván jedinečným způsobem, který těsně souvisí s osobností, jež se na něj zaměřuje. Vnímání a prožívání artefaktu je přitom spontánně modifikováno promítanými subjektivními obsahy, tzv. projekcemi. (Projekce je proces mimovolního přenášení subjektivních obsahů na objekt, probíhá tedy nevědomě.) Hlubinná psychologie hovoří o tom, že naše komplexy, tj. minulé zkušenosti zkoncentrované kolem určitého významového jádra, ovlivňují nejen vyhodnocování vnímaných obsahů a informací, ale podílí se už na jejich zachycování, filtrují jejich výběr a způsob vnímání, a určují také, jakým způsobem s nimi bude nakládáno. Jinými slovy, každé umělecké dílo vždy v kritikovi vyvolává konkrétní pocity, emoce, myšlenky a fantazie, které souvisejí s jeho osobnostní historií. Cílem hlubinně pojaté kritické praxe je tedy celý proces postupně zvědomit, protože jedině tak je možné přímo zkoumat, jaký vliv má toto subjektivní pozadí na samotný proces vytváření recenze. Pro hodnocení uměleckého díla je v tomto smyslu podstatné, že je ovlivněno vztahem recenzentova vědomí k bezděčně promítaným obsahům. Například má-li osobnost z nejrůznějších důvodů potlačené pocity smutku a melancholie a dílo v něm tyto pocity probudí, bude se s nimi vyrovnávat v rámci jeho hodnocení. Žádná osobnost přitom nezůstává ve vztahu k dílu neutrální. Kritik, který se vydal na cestu individuace, proto detailně zkoumá vlastní spontánní reakce na umělecké dílo, a také svůj vztah k těmto obsahům, a tak se přibližuje jedinečnému pociťovanému významu, který pro něj umělecké dílo má. Dílo tak recenzent může chápat jako symbol, který má osobní i kolektivní rovinu, a na obsah těchto rovin se pak postupně zaměřuje. Klíčovou otázkou tedy je, co dílo či umělec symbolizuje z recenzentova vnitřního světa a jak vědomě recenzent tuto oblast žije.
Nejvíce ovlivňují hodnocení díla silně nabité komplexy, které se v praxi projevují intenzivními pocity přitažlivosti či odpudivosti, což v sociálních vztazích v podstatě odpovídá stavům zamilovanosti a idolatrie či averze a nepřátelství. Není příliš obtížné si představit, jak tyto pocity ovlivní samotnou recenzi. Jak jsme však naznačili, recenzent nemusí své pocity nutně objektivizovat (což je běžnější), ale může je hlouběji zkoumat a postupně porozumět jejich vztahu k vlastní minulosti či běžné každodenní zkušenosti, čímž se oslabuje jejich nutkavost. Každé umělecké dílo se tak pro něj může stát dalším krokem směřujícím k větší celistvosti jeho osobnosti a práce s ním je zároveň pozvolnou integrací (pozvolným prosvětlováním slepých míst kritikovy duše) a sebeproměnou.
Závěr
Pohled humanistické a hlubinné psychologie na proces tvorby recenze osvětluje některé přehlížené aspekty tohoto procesu a zároveň upozorňuje na možnost zkoumání nevědomých kořenů recenzentova estetického cítění a jeho vkusu. Hlavní hodnotou je při něm především rozvoj uvědomění. Tato hodnota, jejíž význam podle mého názoru daleko přesahuje hranice samotného umění, je také v souladu s celkovým směrem vývoje přírody a člověka.