Tomáš Halík: Divadlo pro anděly
„Myslím dnes na anděly, nepozorovatelné svědky, mlčenlivé diváky, sledující odkudsi ze vzdálených lóží nebeského amfiteátru naše pozemské hemžení. Co říkají divadlu našich dějin? Baví se dobře? Smějí se? Pláčou? Tleskají? Jsou napnuti?
A i kdyby snad nebydleli v jiném nebi než v ráji naší zbožné představivosti, může myšlenka na ně, hravá, zdánlivě neužitečná, propůjčit křídla našemu tázání: Jak by asi působil příběh, jehož jsme součástí, viděn z radikálního nadhledu, z docela jiné perspektivy, než je ta, s níž jsme natolik srostli, že ji často s naivní samozřejmostí pokládáme za jedinou možnou a správnou?“
(HALÍK, Tomáš. Divadlo pro anděly. Nakladatelství lidové noviny 2010. S. 9. (Začátek první kapitoly.)
„Víra v anděly mi vždy připadala důležitá tím, že implicite zahrnuje přesvědčení, že lidé jsou lidé,nejsou anděly ani démony.“ (v obou případech zvýraznil T. H.)
(HALÍK, Tomáš. Divadlo pro anděly. Nakladatelství lidové noviny 2010. S. 10.)
„Ano, Luther, onen provokující geniální prokletý básník paradoxů víry, na půl cesty mezi svými příbuznými apoštolem Pavlem a rouhačem Nietzschem, spolu se svými bratry téže horké krve, Eckhartem, Pascalem a Kierkegaardem, - právě ti jsou mi tisíckrát bližší než tiší a opatrní pavouci novoscholastiky, jejichž obdivuhodně symetrické sítě bezrozporných sylogismů se zdají tak impozantní, dokud zůstávají „hrou se skleněnými perlami“, dokud se do nich neopřou vichry života.“
„(...) celý život jsem se vlastně bál jen jedné neřesti, totiž jednostrannosti.“
(obé HALÍK, Tomáš. Divadlo pro anděly. Nakladatelství lidové noviny 2010. S. 27.)
Výjimečná situace: Jsem naprosto uchvácen Halíkovým básnickým jazykem!