Případy komisaře Maigreta postupem času (během třiceti let) vytvořily jeden z nejzajímavějších a nejoblíbenějších cyklů Československého i Českého rozhlasu. U jeho zrodu stojí tato jména: Jaroslava Strejčková, Jiří Horčička a Rudolf Hrušínský.
Po roce 1968, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy a dala slovu „dočasný“ nový rozměr, se rozhlas vzepjal k posledním výkřikům protestu (Klímův Ženich pro Marcelu z roku 1969 nebo hra Dobrou noc a modrý z nebe z roku 1968), po roce 1969 je však už všechno jinak.
Dochází k obrovským čistkám (možnosti pracovat v oboru je zbaven např. Josef Henke, Antonín Přidal, Karol Sidon, Ludvík Aškenazy a další) a během sedmdesátých let bude vymazáno mnoho nenahraditelných inscenací (syndromu „mazací hlava v Československém rozhlase“ budeme později věnovat zvláštní kapitolu).
V této situaci stojí „přeživší“ tvůrci před dilematem. Tvořit agitky na objednávku nebo se snažit natáčet inscenace politicky indiferentní? Horčička se Strejčkovou se snažili vydržet u druhé možnosti a až na několik inscenací i vydrželi. Jedním z příkladů je i maigretovský cyklus.
Obsazení hlavní role bylo celkem jasné. Rudolf Hrušínský hrál Maigreta už v televizním zpracování v šedesátých letech a svou „hlasovou fyziognomií“ přesně odpovídal románovému Maigretovi (či spíše již zafixované „gabinovské“ představě).
Režisér Jiří Horčička:
Jakmile jsem přečetl sérii her o komisaři Maigretovi, bylo jasné, že mám Maigreta, což je hlavní a klíčová figura. Věděl jsem, že to bude ... že to musí být Rudolf Hrušínský, který měl pro tuhle figuru fantastické dispozice v tom svém neokázalém herectví, v tom svém báječném umění zcivilňovat a řekl bych lehce, ironicky a s nadhledem pojmout figuru.
(z knihy Jana a Honzy Vedralových Jiří Horčička-rozhlasový režisér).
První hry vznikly v roce 1970 (sem patří Maigret a lovec zvuků, Maigret a tulák, Maigret a stará dáma, Maigret a tělo bez hlavy). Posluchačský úspěch byl značný; Horčička zde opět využil své zkušenosti se zvukem a střihem, inscenace jsou dynamické, napínavé i příjemně komické, je-li třeba. Dynamiku a rychlý střih zajišťují především hudební koláže mezi jednotlivými scénami, podobně jako v Horčičkově Válce s Mloky (1958). Ani hereckou složku Horčička nepodcenil: Hrušínskému, kralujícímu se svými zámlkami, pousmáními i spravedlivě rozhořčenými výkřiky, zdařile sekundují Růžena Lysenková jako paní Maigretová, Jiří Adamíra a další.
O rok později navázali tvůrci na úspěšný cyklus dalšími tituly: Maigret a případ Nahour, Maigretův zloděj a Maigret a přístav v mlze.
„Maigretovky“ však ohrozila „aféra Hrušínský“; při natáčení koprodukčního filmu v roce 1972 nebyla schopná sovětská produkce dodávat na natáčení základní potraviny a tekutiny (natáčelo se na poušti); když jednou místo vody přivezli zkažené šampaňské, dopustil se Rudolf Hrušínský tehdy žalovatelného výroku vůči sovětským bratřím – a byl odstaven od práce v TV a rozhlase.
Toto embargo bylo proraženo až v roce 1980 – tehdy ovšem pouze vyšla starší dramatizace Maigreta a staré dámy z roku 1970 na gramofonové desce. Nový titul byl natočen až v roce 1986 – Maigret a zbytečné starosti (známé i jako Zbytečné starosti komisaře Maigreta).
V osmdesátých a devadesátých letech už si žije Maigret vlastním životem. Není nám známo, proč se v roce 1980 chopil natáčení Maigretových Vánoc jiný režisér (Josef Červinka) s jiným představitelem Maigreta (Ota Sklenčka), snad tu opět zapůsobila politika, snad se režisérovi nezdál Hrušínský vhodný z jiných důvodů..
Dvojice Hrušínský–Horčička se k Maigretovi vrátila naposledy v roce 1990 (Maigret a Dlouhé bidlo, Maigret v lázních) a 1991 (při natáčení případů Maigret chystá léčku, Maigret zuří, Maigret a mrtvá dívka). Opět se tu setkáváme s hereckou i režijní bravurou, která nezestárla ani po dvaceti letech (je ostatně příznačné, že se Hrušínský rozloučil s rozhlasem rolí dalšího kriminalisty – Berlacha ve vynikající inscenaci novely Friedricha Dürrenmatta Soudce a jeho kat).
Maigret devadesátých let však už není spojen se jmény Horčička-Hrušínský; nejprve se s Maigretem „popral“ Josef Vinklář (Maigret a případ Saint-Fiacre) a v roce 1999 byla tato role přidělena Josefu Somrovi (Maigret a případ Cecilie, Maigret a přízrak). Režii měl Ivan Chrz. Přestože obě Chrzovy inscenace realizačně před posluchačem obstojí a přestože je Somr v roli Maigreta vynikající, pro českého posluchače bude Maigret navždy spojen s hlasem Rudolfa Hrušínského.
Nutno však ještě zmínit jednu nepatrnou vadu na kráse maigretovského cyklu. Nebyla udržena stálá sestava Maigretových komisařů. Vladimír Brabec hraje jednou Lucase (většina inscenací 70. let), jednou Janviera (Maigret chystá léčku), toho v roce 1986 vystřídá pro změnu Josef Větrovec… V případě jiných režisérů než Horčičky už vůbec nelze mluvit o nějaké souvislosti. U nich je to ostatně pochopitelné, mrzí to však v případě inscenací Jiřího Horčičky, kde jde snad až o ledabylost..
Prameny: Český rozhlas, internetové stránky Panáček v říši mluveného slova, vlastní sbírka.