Prosperitu hospodářství pražských měst zajišťovala privilegia zakladatelů a jejich nástupců. Kromě privilegií vypovídají o způsobu hospodaření záznamy v nejrůznějších typech městských knih. Pro nejstarší období jsou to především knihy pamětní s torzy berních rejstříků a městských účtů. Ve 13. století vycházely příjmy Starého i Menšího Města z městských zdrojů. Kromě berní, které povolovala velká obec několikrát do roka, a z nichž dostávalo město jen část, plynuly příjmy z několika směrů. Byly to úroky z pronajatých objektů, tržní poplatky a dávky ze zboží, hlavně z nápojů. Další poplatky získávalo město z trhů – ovocného, rybného, drůbežího aj. Platy přicházely také z cla, zisk plynul i z cihelen, vápenek, valch a bělidel, prachoven, lázní a pivovarů.
Významné byly i příjmy z krámů, kotců a bud a z prodeje zabaveného závadného zboží. Městu se platily i taxy a poplatky za úřední výkony. Do městské pokladny šly pokuty z porušování městských řádů, které zajišťoval stavební dozor, a peníze z kontraktů, při nichž město zastupovalo jednotlivé měšťany.
V roce 1340 byl na Starém Městě zřízen úřad 8 přísežných mlynářů, který měl dohled nad mírami a cejchy, ale postupně se vyvinul v úřad s nižší pravomocí podřízený radě a s celozemskou působností. Podobný byl úřad perkmistra hor viničných, který vznikl hned po roce 1358 a týkal se vinic zakládaných na popud Karla IV. a vinařů v okolí Prahy.
V roce 1357 byla započata stavba kamenného mostu. K jeho údržbě byly vyčleněny důchody a dosazen úředník ke správě jeho jmění a kontrole příjmů a vydání. Na správě se spolupodíleli křižovníci s červenou hvězdou.
Na Novém Městě pražském vznikl sklad sušených i živých ryb pro celé království, z něhož mělo město velký užitek. Sklad – undrlák se řídil zvláštním tržním řádem. Spravoval jej úředník – hospodář, který měl k ruce přísežné pacholky a písaře. V tomto skladu se skladoval také olej. Další výsadou Novoměstských, původně Staroměstských, byl trh s dřívím v Podskalí, při němž se později vyvinul plavecký – po říční úřad. V Novém Městě byl také určen zvláštní úředník pro dozor nad senným trhem. Největší význam měly však úřady pro správu městského hospodářství – známé později jako šestipanské(název byl dán počtem úředníků).
Šestipanský úřad vznikl v souvislosti se vzrůstem kompetence městské rady, která mu delegovala část svých pravomocí v době, kdy nastala potřeba míti jakési ústřední místo pro obecní hospodářství. Také tento úřad byl podřízen městské radě. Na Starém Městě pražském existoval patrně již na konci 14. století, nejprve pro záležitosti stavební a policejně tržní. Změny nastaly až s husitským hnutím, po smrti Václava IV., kdy se obce zmocnily královských důchodů a majetku vypovězených katolíků a církve – domů ve městě a venkovských statků. Správa tohoto majetku byla také svěřena šestipánům, protože rada řešila hlavně politické a vojenské záležitosti. Na Novém Městě vznikl tento úřad po roce 1429 a na Malé Straně až v roce 1657.
Kompetence úřadů se ustálila po husitských válkách. Větší změna nastala až v roce 1518, v době Jednoty Starého a Nového Města, kdy došlo ke sloučení úřadů a sídlem sjednocené instituce se stala Novoměstská radnice. Dosavadní počet šesti úředníků z obecních starších, z nichž dva byli členy rady, byl rozšířen o nové dva členy a další úředník byl vyčleněn pro delegované soudní záležitosti nad venkovskými statky, kterých přibývalo zástavami a dary.
Šestipánům tedy rada postupně delegovala obecní správu stavební a stavebně policejní, tržní a tržně policejní, správu městských hradeb a obecních institucí(např. šatlava, radnice, undrlák, hospodáři, orlojník) a vybírání cel. Úřad měl mít také dohled nad čistotou a hygienou na ulicích a v domech. Měl také delegovanou soudní pravomoc, protože ve věcech nesporných zastupoval vrchnost v poddanských vsích a v oblasti sporné agendy řešil stavební a tržní rozepře a také špatnou řemeslnickou práci. Odvolání od soudu šlo k městské radě, po roce 1548 k apelačnímu soudu. Rok 1547 znamenal omezení pravomocí vzhledem ke konfiskaci obecního majetku. Po roce 1549 se situace lepšila, neboť Ferdinand I. postupně majetek obcím vracel.
Volby úředníků se konaly krátce po volbách městských rad. V čele stál přední úředník, který byl vybírán z radních. Nad úřadem měl od 2. poloviny 16. století dohled superintendent (inspektor). Úřad měl většinou jednoho stálého písaře. Úředníci také skládali počty, vždy hned za konšely. Šestipanské úřady byly zrušeny v rámci správních reforem za Josefa II. ve 2. polovině 18. století.
Po novoměstské defenestraci v červenci 1419, která předznamenala husitskou revoluci, nastaly konfiskace majetku – domů, vinic, zahrad, chmelnic a polí, jejichž majitelé po bitvě na Vítkově opustili Prahu nebo byli vypovězeni: Město získalo i řadu vesnic, dvorů a tvrzí a připadl mu i královský a církevní majetek. Kromě Malé Strany, která měla jako jediná nemovitý majetek již při založení (patrně dar krále – poplatky z Jenče, Hostivic, Unhoště), se nyní i větší pražská města stala držitelem statků. Bylo to nejméně 160 různých dvorů a tvrzí. Ty byly většinou rozděleny bojovníkům a přívržencům hnutí.
V roce 1421 byly také zrušeny věčné renty na domech. V tomto roce, kdy město nikdo neohrožoval a samo stanulo v čele ostatních měst, měli konšelé klid na uspořádání hospodářských záležitostí. Zpustlé nemovitosti včetně okolních vesnic byly přidělovány jako konfiskáty měšťanům, nejvíce získali sami konšelé. Nový pražský patriciát po Roháčově smrti se lišil od předhusitského jen národností. Obci spojených měst patřil obrovský majetek, který bylo nutno po ukončení jednoty rozdělit, a o to se začaly obce obou měst po roce 1424 přít. K dohodě o rozdělení došlo v roce 1428, kdy každé město dostalo polovinu. Nové Město si nyní vytvořilo po vzoru Starého Města ke správě majetku šestipanský úřad pod názvem úředníci nad sklepy. Další nemovitosti získala města od králů Ladislava Pohrobka, Jiřího z Poděbrad a Vladislava Jagellonského a jejich potvrzení od Ferdinanda I.
Po roce 1547 byla města potrestána ztrátou výsad, městských důchodů a statků. Konfiskace majetku a městských důchodů vnesla do městského hospodářství chaos a městská rada se ocitla v tísni. Ve výdajích byla odkázána na půjčky soukromníků. Nejprve byly městům vráceny 30. září 1547 zádušní statky (kostelní stavby, důchody kněží a učitelů farních škol, náklady na školy), které však nesměly být použity ve správě města. Část těchto důchodů byla vrácena v roce 1549. Po dvou letech Staroměstští získali některé důchody a platy, dvůr Strašnice a Vltavu s požitky. Novoměstští pak dvůr Malešice a Malostranští drobné zisky. V roce 1562 získala staroměstská rada dozor nad zádušním hospodářstvím a právo jmenovat zádušní úředníky. Od roku 1577 byla městům povolena polovina odúmrtí a v roce 1584 byly vráceny Novoměstským obecní, špitálské a zádušní statky. Od devadesátých let si mohli měšťané kupovat deskové statky. Ale dluhy, které si města vytvořila v tomto období, se nepodařilo nikdy zcela zaplatit. Dalším problémem byla otázka zrušení cechů. Nejasné panovníkovo vyjádření k tomuto tématu bylo vykládáno různě. Pražské cechy existovaly dále a zůstávaly jedinými organizačními složkami hospodářského života, i když ztratily svou politickou moc a určitou roli v samosprávě.
Další ztráty městu přinesla porážka protihabsburského povstání v roce 1620. Za to, že se města připojila po defenestraci ke vzbouřeným stavům, podporovala a přijala Fridricha Falckého, jim byly odňaty statky a důchody. Do roku 1628 byla správa obecního majetku v rukou císařských rychtářů. Kromě osob, které byly odsouzeny k ztrátě hrdla, cti a majetku měl každý měšťan, který se účastnil vzpoury, podle nařízení knížete Lichtenštejna z 23. února 1624, zaplatit místo trestu sumu peněz „za perdon“ z domu nebo jmění do české komory. Za neplacení byli měšťané trestáni pokutami, vězněním, zapečetěním domů. Měšťané nemohli většinou zaplatit, a tak se tyto záležitosti řešily až do konce čtyřicátých let. Po celé období třicetileté války město platilo kromě berní komoře a kontribuce vojákům různé sbírky, od roku 1639 se podílelo na opravě hradeb. Měšťané stále zvyšovali své dluhy a zastavovali obecní majetek. Na konci švédského obléhání v roce 1649 sice byli za odměnu osvobozeni od dávek a získali i finanční výpomoc, ale to zmírnilo těžkosti jen na čas.
Navzdory tomu na přelomu 17. a 18. století procházela překvapivě pražská města obdobím určité hospodářské konjunktury, rozvíjelo se stavebnictví a stoupal počet obyvatel. Tento rozvoj se však nedotkl skličující situace v pražském obecním hospodářství. Komise, která se zabývala ozdravením městského hospodářství zjistila velké nedostatky v jeho správě. Ta byla městu v roce 1739 odňata a při zemské vládě bylo zřízeno vrchní hospodářské ředitelství, nejprve pro Staré Město a v dalších letech i pro ostatní pražská města. Tato ředitelství byla od roku 1749 podřízena vrchnímu hospodářskému ředitelství pro privilegovaná města. Po spojení měst v roce 1784 byla hospodářská správa částečně rozšířena o účast měšťanů.
Příjmy měst využívalo městské hospodářství (rybníky, ulice, opravy silnic, mosty, pokrytí trub hnojem a mechem na zimu, mlýny, hradby, školy, farní domy, kostely, opravy radnice aj.). Zároveň byly používány pro potřeby radnice a kanceláře, na platy městských úředníků, učitelů, kněží, od 16. století i advokátů. Další vydání byla na reprezentaci a reklamu (slavnosti, obnovy, dary, pocty hostí), na bezpečnost, chudinství, na podporu literátů a umělců. Z příjmů a vydání se skládaly městské počty – malé purkmistrovské po 4 týdnech (primas, starší a pár konšelů) a velké – výroční, s účastí všech úředníků (od 15. století po delší době), většinou po obnově při nástupu nových konšelů za přítomnosti obecních starších.
Městské obce reprezentované samosprávou stavěly především účelové stavby – tržnice, vodárny, vodovody, lázně a obecní kuchyně – a stavby reprezentativní a kultovní, např. radnice, městské kostely. K městu patřily i hradby, ale zde hrál hlavní roli zakladatel města – panovník, který měl zájem na jeho strategické funkci, a proto byla v zakládacích listinách i ustanovení o hradbách, které pak byly pod jeho ochranou.
Slovo „radnice“ pochází z německého „Rathhaus“ – radní dům, a to proto, že se v něm scházela a úřadoval a městská rada, sbor několika konšelů v čele s purkmistrem. Zpočátku se jejich úřad scházel v domě u některého z konšelů, postupně však s přibývající městskou správní agendou a sebevědomím městského patriciátu se k tomuto účelu začaly kupovat domy. Tak vznikaly radnice v dnešním slova smyslu, které se ve větších městech rozšiřovaly ještě skupováním sousedních domů, u nás od 14. století. Radnice se tedy staly skutečným úředním centrem městských samospráv a svým vnějším i vnitřním výrazem patřily k nejhonosnějším a nejvýraznějším profánním stavbám ve městě. V radnici se po samosprávné linii projednávaly důležité správní a právní otázky města a jeho obyvatel, jejich část byla na ní také delegována shora, ze strany centrální panovnické správy.
Staroměstská radnice
Dnešní podoba Staroměstské radnice, nejstarší v Praze, je jen torzem bývalého komplexu středověkých domů přestavěných a do stavěných během 14.–20. století. Před požárem v květnu 1945 zabírala radnice téměř celý blok mezi Staroměstským náměstím, kostelem sv. Mikuláše a Malým náměstím, s výjimkou jeho východní části.
Počátky skutečné stavební geneze Staroměstské radnice můžeme datovat do 90. let 13. století a pak do konce 30. let 14. století (1338), kdy Jan Lucemburský povolil staroměstské obci zakoupit na rynku nárožní dům Volflina od Kamene, jehož přestavba v radniční dům byla dokončena na počátku vlády Václava IV. Na východní straně tohoto domu byla již v roce 1364, na místě starší gotické, dokončena stavba nárožní věže. Tato budova se stala prvním skutečným oficiálním sídlem staroměstské městské rady. Předtím se staroměstští scházeli v rychtě či domě některého z konšelů, velká shromáždění se konala v kostele sv. Mikuláše. Ještě ve 2. polovině 14. století byl ze západní strany přistavěn druhý dům, který měl radní síň v patře. Podoba, kterou jižní část radnice měla ve 14. století, se udržela zřejmě až do 2. poloviny 15. století. Až v roce 1458 získala obec kšaftem od staroměstské měšťanky dům třetí, do kterého byly přeneseny městské kanceláře a celý radniční komplex dostal přestavbou pozdně gotickou podobu. Do stavebního vývoje radnice renesance příliš nezasáhla, ovšem je třeba se zmínit o bohatě ornamentálně zdobeném vysokém renesančním okně s městským znakem a nápisem „Praga caput regni “, které vzniklo v roce 1519 přestavbou po zřícení vnějšího schodiště k radní síni v druhém domě. východní část radnice vznikla ve 14. století a v 70. letech století následujícího byla přestavěna do pozdně gotické podoby. Počátkem 17. století bylo východní průčelí zvýšeno o druhé patro. Dá se říci, že další časová období, mimo drobnějších úprav, nevtiskla radnici svůj ráz. Ta si zachovala pozdně gotickou podobu, místy s renesančními prvky, prakticky až do konce 18. století.
Velké přestavby a opravy začaly pak v době Josefa II. a dále pokračovaly v 1. polovině 19. století. Vynutila si to nová organizace městské správy po spojení všech pražských měst za Josefa II. v roce 1784 v hlavní město Prahu, kdy se radnice stala centrem pražské samosprávy. Východní část komplexu byla radikálně změněna, přičemž již v 80. letech 18. století byla zbořena pozdně gotická klenba velké síně, která byla rozdělena na dvě podlaží. Docházelo ještě k dalším úpravám, jejichž výsledkem byla adaptace radnice do jednotné podoby. Císařským výnosem z roku 1839 bylo rozhodnuto, aby se stavba radnice provedla podle nešťastných plánů dvorního stavebního rady Petra Nobileho, jehož projekt měl ponechat pouze orloj, kapli, radní síň a portál vchodu. Všechno ostatní mělo být zbořeno. Odstranily se zakoupené měšťanské domy v severovýchodní části radnice proti sv. Mikuláši a za své vzala také východní část s velkou síní a starým loubím. Naštěstí byl tento projekt zastaven a přestavba pak pokračovala v roce 1847 podle pozměněného plánu dvorního stavebního rady Pavla Sprengera. V 50. letech 19. století se přistoupilo k novogotické úpravě fasád všech tří nejstarších domů v jižní části. Staroměstská radnice zůstala až do roku 1945 v té podobě, jakou dostala stavebními úpravami mezi lety 1838–1880. Od počátku 20. století, kdy se pro potřeby rozrůstající se městské samosprávy zakupovaly i budovaly nové objekty, se stará radnice stávala víceméně reprezentačním centrem hlavního města, kterým je i v současnosti. Dne 8. května 1945 padla celá východní novogotická část radnice i s věží za oběť německým vojskům, kdy v ní po jejich střelbě vypukl požár a musela být stržena. V roce 1962 byla Staroměstská radnice vyhlášena národní kulturní památkou.
Novoměstská radnice
Nové Město pražské se sice záhy po svém založení v roce 1348 stalo největším a nejlidnatějším z pražských měst, ale jeho radnice stála v politicko-správní oblasti vždy ve stínu své staroměstské kolegyně. Ovšem z historicko-architektonického hlediska toto srovnání neobstojí, neboť Novoměstská radnice byla zřízena pouze o něco později než Staroměstská a stejně jako ona prodělala mnoho šťastných i méně šťastných stavebních úprav. Mimo to jí byla staroměstská stavebně do jisté míry vzorem, o čemž svědčí umístění reprezentační části směrem k náměstí. Samosprávnou funkci pro Nové Město pražské plnila tato radnice opět do roku 1784, v době před sloučením pražských měst.
Po založení Nového Města pražského v roce 1348 se původní radní dům nacházel v domě měšťana Štěpána Vladyky, který stával na místě domu čp. 661 v dnešní Řeznické ulici. Nová radnice byla zřízena pravděpodobně již před rokem 1377, a to nejprve její východní část směrem do Vodičkovy ulice, poté hlavní jižní křídlo směrem k náměstí. Velká přestavba v letech 1411–1418 zasáhla především hlavní jižní část. Nárožní věž, vybudovaná na starších základech, pochází z poloviny 15. století a v roce 1490 byla již osazena hodinami s ciferníkem. Budova měla v tomto období jedno patro – v přízemí jižní části byla rozlehlá vstupní síň (dolní mázhaus) a nad ní v patře síň radní. Starší východní křídlo pak disponovalo další radní síní, menšími úředními místnostmi, šatlavou a mučírnou. Druhá důležitá přestavba radnice, která jí přinesla raně renesanční podobu, proběhla za účasti královské hutě Benedikta Rejta v letech 1520–1526. Úprava se týkala zejména hlavní jižní části, která se prodloužila směrem k dnešní Spálené ulici, zvýšeno bylo její průčelí o tři vysoké štíty a v interiéru doznala změnu také radní síň v prvním patře. K další renesanční úpravě a opravě východního křídla, na které participovala huť stavitele Bonifáce Wohlmuta, došlo po požáru radnice v roce 1559. Jeho huť se pustila i do stavby severní a západní části kolem arkádového dvora – vnitřní dispozice radnice byla čtyřkřídlá. V 17. a 18. století zaznamenala budova jen některé menší úpravy a opravy, především na věži, do jejíž východní části byla mimochodem v roce 1760 zasazena oficiální míra, tzv. český loket. Ve věži je kaple Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava, zbarokizovaná v 1. polovině 18. století. K méně šťastným stavebním počinům, pro potřeby zde umístěného kriminálního soudu, náležela až celková klasicistní přestavba v letech 1806–1811 podle návrhu arch. Karla Schmidta. Z jižního křídla byly odstraněny vysoké štíty, portál, renesanční okna, a celá radnice byla zvýšena o druhé patro. Přibližně o sto let později, v letech 1904–1905, se architekty Antonínem Wiehlem a Kamilem Hilbertem přistoupilo podle původních nálezů k rekonstrukci do renesanční podoby z 20. let 16. století, přičemž Schmidtova klasicistní úprava byla odstraněna. K realizaci další rekonstrukce pak došlo až v letech 1957–1959 (především dolní mázhaus v přízemí jižního křídla), a konečně k poslední rozsáhlé v letech 1975–1994. Ta poslední se týkala zejména interiérů a výstavby nového západního křídla.
V roce 1962 byla Novoměstská radnice vyhlášena národní kulturní památkou. V současnosti – z původního velkorysého plánu zpřístupnit radnici jako multikulturní centrum – zbylo městské části Prahy 2 využití jejích prostor převážně ke svatebním obřadům a k pronájmu k výstavním a jiným účelům.
Malostranská radnice
Tato radnice svoji funkci centra malostranské samosprávy ztratila v roce 1784, ostatně jako zbývající pražské radní domy (mimo staroměstského), při spojení pražského čtyřměstí v hlavní město Prahu. Malostranská obec v minulosti disponovala postupně třemi radními domy. Po vzniku Malé Strany stála první radnice na dnešním malostranském náměstí mezi kostelíky sv. Mikuláše a sv. Václava. Lehla popelem spolu s většinou města při požáru v roce 1419, takže radnice byla provizorně přestěhována do domu čp. 271, přičemž ke správním účelům města sloužila pouze do roku 1478. Tehdy začal vznikat třetí radní dům na pozemku, který obec získala koupí na nároží proti kostelu sv. Tomáše od Jana Tovačovského z Cimburka. Zde byla během necelých dvou let postavena nová radnice. Tato radní budova, jejíž boční část nabíhá do Letenské ulice, prodělala od svého počátku mnoho stavebních úprav, sledovatelných zejména od počátku 17. století Jedná se o dnešní budovu Malostranské besedy, čp. 35). V roce 1611 došlo k jejímu poškození při vpádu pasovského vojska na Malou Stranu, a proto se muselo uvažovat o opravě a přestavbě. Již před rokem 1618 se začalo s pozdně renesanční úpravou, která se ovšem vlivem nepříznivých politických a válečných událostí protáhla až do období po třicetileté válce. Architektonickým záměrem bylo mimo jiné vytvořit velkou reprezentační radní síň, kde pak při projednávání správních a právních otázek města zasedala městská rada v čele s purkmistrem a císařským rychtářem. V roce 1660 byl dům částečně raně barokně upraven stavitelem Vilémem Oppenriedem, ale větší stavební zásah proběhl až v 80. letech 18. století (1787–1793), kdy již budova bývalé radnice sloužila různým úřadům (fiskální úřad, berní archiv). Ve 20. letech 19. století provedl architekt Josef Kaura zásadní vnější architektonické změny.
Není bez zajímavosti, že právě tato budova byla v roce 1575 svědkem sestavení a sepsání dokumentu usilujícího o náboženskou svobodu, tzv. České konfese, a v radní síni byl umístěn obraz Spravedlnosti od známého pražského malíře rudolfínské doby Bartoloměje Sprangera. Původní intarzované dveře s nápisem „Senatus“, dříve vstupní do radní síně, byly přeneseny do Staroměstské radnice.
Hradčanská radnice
Bývalá hradčanská radnice, stojící na konci Loretánské ulice (čp. 173) u dnešních Radnických schodů, byla zřízena v roce 1598 v souvislosti s povýšením Hradčan na královské město. Svou správní funkci plnila opět jen do roku 1784, kdy byla prodána a změněna v obytný dům. Hradčanští radní na rozdíl od svých kolegů v ostatních pražských městech spravovali jen menší část Hradčan, jelikož většina budov zde patřila šlechtickým či církevním majitelům, přičemž pravomoc jejich úřadu se nevztahovala také na část domů na Pohořelci, které patřily pod správu (tzv. postranní právo) Strahovského kláštera. Současnou renesanční podobu získala při přestavbě provedené hradčanským měšťanem a radním, stavitelem Kašparem Oemichenem z Oberheimu již v letech 1601–1604. Po více než sto dvaceti letech (1723 a 1738) provedl architekt Antonín Václav Spannbrucker některé stavební úpravy, především došlo k jejímu rozšířenÍ. Prostory v radničním přístavku fungovaly jako vězení, v další části radnice existovala například hospoda (šenk). V radní síni byly vedle znakové výzdoby umístěny obrazy Šalamounův soud a alegorie Spravedlnosti. Naši předkové si nespornou historicko-architektonickou hodnotu tohoto domu jistě uvědomovali, neboť v minulosti byl průběžně stavebně udržován. Větší rekonstrukce proběhla v letech 1913–1914, kdy byla na fasádě odkryta renesanční sgrafita a zbytky císařského a hradčanského znaku. Zajímavostí je, stejně jako u radnice novoměstské, na vratech zasazený úzký kovový proužek úřední míra z 18. století zvaná český loket.
Staroměstský orloj
Staroměstský orloj byl zřízen na jižní části věže Staroměstské radnice v roce 1410 královským hodinářem Mikulášem z Kadaně. Koncem 15. století, v roce 1490, jej upravil a doplnil mistr Hanuš zvaný Růže, který byl hodinářem a zámečníkem, pracoval mimo jiné také pro staroměstskou radu. Později, po polovině 16. století, dostal orloj na starost Jan Táborský z Klokotské hory, za jehož správcovství byl v letech 1553–1560 opraven. V období téměř celého 17. a i koncem 18. století nebyl orloj funkční, až v roce 1787 byl jeho opravou pověřen hodinář Jan Landesberger. Další velká oprava následovala pak až v 60. letech 19. století (1865) a vtiskla mu dnešní podobu. V souvislosti s touto rekonstrukcí zhotovil pro orloj v roce 1865 Josef Mánes proslulou kalendářní desku s alegoriemi měsíců, která však byla v průběhu další renovace v 80. letech 19. století sňata (1885) a deponována v dnešním Muzeu hlavního města Prahy. Deska byla nahrazena kopiemi Emanuela Krescence Lišky, které v květnu 1945 shořely, a v roce 1962 sem byly definitivně umístěny kopie Bohumíra Číly. Zkáza radnice po požáru v květnu 1945 se tedy nevyhnula ani orloji, který byl silně poškozen. Kromě již zmíněné kalendářní desky byly znovu zhotoveny v roce 1948 shořelé dřevořezby apoštolů od Vojtěcha Suchardy, byl také opraven orloj ní stroj. Orloj se skládá ze tří částí – chodu apoštolů, astronomického ciferníku a kalendária.